sobota 29. července 2017

na prahu.

   Už to bude pár měsíců, co jsem se přestěhoval z chlapeckého internátu do domácnosti sdílené se ženou. Nepamatuju si kdo to řekl, ale vzpomínám si na jeden citát: 'Pokud se muž stěhuje k ženě, nechává svoje koule a hrdost venku na prahu.' Ze začátku jsem si z toho dělal srandu, jelikož se v první momenty zdá, že je všechno ideální a perfektní. Až postupem času vystoupí na povrch pár démonů s pokřivenými ksichty, rohy a hnijícími hnáty a dloubou vás do žeber rozžhaveným pohrabáčem, zatímco se směje vaší naivitě. Už během prvních měsíců jsem si všiml pár základních věcí, kterých si všimnete při prvním soužití se ženskou.
   Jako první bych uvedl, že to, nad čím my muži denně polemizujeme na Twitteru, Facebooku, u piva, u práce nebo i v dopravní špičce v autě je pravda. To, o čem jsme jako mladíci na internátu dělali trapné fórky a smáli se až do rána. To, o čem se vám v noci zdají noční můry protkané temnotou a strachem je pravda. Ženy prdí, krkají a po ránu nesou odér tlející mrtvoly. Mnohokrát se stane, že při zvedání vaší ponožky ze země jste nemilosrdně vpáleni prdem do obličeje, vysmáti a necháni napospas vlastnímu osudu a supům kroužící nad vaším tělem. A nikdy vaší milované nedávejte Coca-Colu bez ochraného obleku a prostoru k útěku. Nikdy.
   Druhá věc je už, co se týče nechutnosti, značně snesitelnější. V domácnosti se ženou panuje striktní matriarchát. Pokud po zdi leze pavouk, jste povinni ho vzít za nožku, vynést na zahradu a vypustit za dudácké hudby na svobodu, nehledě na to kolikrát vás po cestě kousne, nehledě na to, že se do druhého dne vráti a nehledě ani na to, že máte z té několikanohové svině mnohokrát větší strach než vaše něžnější polovička. To samé se týká i rozhodování ohledně financí, kompromisů a dohod. Smiřte se, že vaše slovo je až na jednom z posledních míst, hned za pošťačkou a již zmíněným pavoučím kamarádem. Rozhodujete, jestli se koupí Cola nebo Mountaint Dew? Jako striktní odpůrce Mountain Dew si ho vždycky jen párkrát cucnu a dál už to nejde, to znamená, že Colu piju tajně, vždy když jdu z práce a Mountain Dew doma nenávistně sleduju a mám chuť ho vyprovodit, jako již zmíněného pavoučího samce, Larryho, kterého má milovaná již stihla pojmenovat, ale pořád se ho bojí natolik, že ho denně beru na procházku na zahrádku. Tomu se v soužití se ženou říká kompromis. Kompromisem při nákupu je, že žena naplní košík a vy, muži, si můžete vybrat jednu 'dobrotu' navrch, ale ne dražší než dvacet korun, i když ten nákup platíte vy.
   Jednou z dalších věcí, které jsou z té negativní stránky věci je to, že ženy mají často komplex z vlastního těla. To znamená, že prakticky pravidelně každý měsíc, v období PMS (premenstruační syndrom pozn. trpitele), jste nuceni držet dietu, i když jste se svou průměrnou obezitou naprosto spokojení. To znamená plnohodnotné snídaně složené z vajíček, slaniny, párečků, fazolí a Coly Light (všichni víme, že to není ta pravá Cola), obědu složeného většinou z rýže, kuřecího masa a kukuřice nebo hrášku, odpoledních svačinek v podobě žitného chleba s lučinou, avokádem, šunkou nebo nízkotučným sýrem a večeře v podobě objednané číny nebo omelety z bílků, záleží na náladě. Na závěr je pravidlo, že po osmé večer se nejí, až na jednu nebo pět lžic Nutelly, u které ale ani jeden z nás netuší kam zmizela, a vzhledem k tomu, že já mám svoje avokádo a jsem spokojený, tak nejspíš vím, kde se vzala ta upatlaná lžička pod polovinou postele mé přítelkyně.
   Přecházíme do části, která se týká tzv. 'genderové nevyrovnanosti'. Jedná se o jednoduchou matematiku: v domácnosti jste dva, a to znamená, že pokud jeden z vás ve dvě hodiny v noci pronese, že má žízeň, vždycky jde pro sklenici vody (nebo lépe pro lahev Mountain Dew na nonstop benzínku pár set metrů od bytu) ten s penisem. To samé platí, když se rozhodnete si deštivé odpoledne zpříjemnit poslechem hudby. Vaše a partnerčiny názory na hudbu se neshodují, jelikož podle vás posloucháte hudbu, se kterou jste vyrostli a se kterou žijete, ale podle vaší milé jde o 'nevkusný, zkurvený sračky, který by pouštěla teroristům pořád dokola místo trestu smrti.'. Ale pozor, její hudba je velmi vkusná a 'kdybys tomu dal trošku šanci, miláčku, určitě by se ti to zalíbilo'. Čemuž nechcete oponovat, protože se vám už nechce další noc trávit v úložném prostoru pod schody.
   Asi nejtěžší záležitosti na každém vztahu se ženou je to, že potřebuje vaší pozornost, i když jí vlastně vůbec nechce. Tím se několikrát dostanete do velmi prekérní situace typu: 'Nemluv na mě, hajzle!' což poslechnete, ale v dalších minutách přichází: 'Kdybys aspoň něco řekl!', na což odpovíte opatrně: 'Já se moc omlouvám miláčku.' ale přichází: 'Říkala jsem nemluv na mě!' a desetiminutová přednáška o každé z vašich chyb, po níž milerádi necháte svou drahou tu televizi přepnout na Ordinaci v Růžové zahradě, na kterou ale musíte koukat taky, protože 'Jsi to nikdy neviděl, jak to můžeš soudit?!' takže nepomůže ani to, že začnete projíždět všechny možné sociální sítě, abyste nevěděl proč zrovna zdejší primář je neuvěřitelný hajzl a ten doktůrek je k nakousnutí.
   Nezapomeňte, že v soužití nikdy nesmíte pronést žádnou lichotivou poznámku o jakékoliv jiné ženě. A věřte mi, věta jako: 'Ta má strašně hezkou postavu, viď?' je past a nenechte se nachytat. Zároveň se připravte, že budete denně poslouchat o hezcích klucích, které slečna během posledních pár dní potkala.
   Pokud bysme se bavili o uklízení, bylo by to na delší vyprávění. To znamená, že zamést a vytřít musíte jen zhruba dvakrát, než se ozve: 'Děláš to úplně na hovno!' a máte od toho klid, protože ženská něžná ruka je na to mnohem citlivější než vaše chlapské tlapy a kompromisní 'To bude stačit' smýšlení. Co se týče mytí nádobí, má milovaná se k němu ráda přihlásí, ale po pár dnech, kdy už se v něm začínají vytvářet civilizace, které mezi sebou navzájem bojují pomocí nukleárních bomb ho smířeně umývám a mám radost, že mám zase na hodinu čistou, příjemně vypadající kuchyň. Taky platí, že hned potom, co sníme jídlo, každý si po sobě umyje svou část nádobí. Platí to tedy konkrétně tak, že ho umyjete vy, protože vaše něžnější polovička vařila, takže: 'Je naprosto fér abys to umyl.'
   Dostáváme se k dalšímu odstavci, kterého jsem se tu už trošku dotknul: PMS a samotná menstruace, což se může zdát jako choulostivější téma, ale ve skutečnosti jde o běžnou součást života. KAŽDÁ žena na světě vám řekne, že nechápe, jaktože jsou všechny ženy při PMS a menstruaci nesnesitelné a zlé, ale každá žena na zemi je při PMS a menstruaci nesnesitelná, zlá, hladová, nadržená a věčně nespokojená. To znamená, že když vám dojdou čipsy, měl byste rychle utíkat do nejbližší asijské společnosti a domluvit zásobování. Když vaší krásné ženě dojdou tampony, obvykle byste měl udělat to samé, akorát v drogerii. A takhle to funguje prakticky se vším. Takže během prvního měsíce společného soužití máte už konexe v drogeristice, gastronomii, oděvním průmyslu a v Hanoii. Během následujících měsíců už plánují výplaty všechny obchody v okolí jednoho kilometru od vašeho bytu podle měsíčků vaší milované.
   Život zkrátka není peříčko. To vám poví každá žena, se kterou se pohádáte. Hádky jsou věc, které se ve vztahu a spolubydlení nevyhnete. Jen si musíte zvyknout, že vždycky skončíte jako zkurvenej kretén. Dál bych to nerozebíral, jen jsem vás chtěl ujistit (ne varovat, ujistit), že po zbytek života budete minimálně jednou týdně zkurvenej kretén. Většinou na zbytek týdne.
   Poslední negativitou společného soužití je rozdělení. Ve vaší ledničce je vždy něco, co je vaše a něco je vaší drahé. V tomto vlastnictví je ale základní kámen úrazu to, že to co je vaše je i její, zatímco pokud vy sníte ten jogurt, který byl na nejvyšší příčce vlevo, měl byste se připravit na rychlou zkázu v pekelných plamenech nenávisti, ze kterého nakonec vyjdete jako zkurvený kretén i v případě, že se spletla a ten jogurt byl nakonec váš. Občas jsem z toho zmatený.
   Ale abych jenom nehanil krásu společného soužití, má to i své světlé stránky. Občas totiž i chlap jako hora má chuť se mazlit, dostat jídlo do postele, pustit si se svou milovanou film. Občas i ta žena dojde pro sklenici vody (nikdy ne pro Coca Colu na benzínku), uvaří výbornou večeři a hýčká si vás. Mám svou teorii: každá žena si všímá toho, jak se dřete pro to, aby se měla jako princezna a právě proto se jednou za čas snaží vám tu snahu vynahradit. Ať už tím, že vám vyžehlí košili, uvaří jídlo nebo podrbe záda. A to my chlapi máme nejradši, ty maličkosti, díky kterým se cítíme jako by ta všechna snaha měla smysl. Svou přítelkyni miluji a rozhodně to neříkám jen kvůli tomu, že by mě vykopla kdybych to tu nenapsal.
   Na závěr bych chtěl říct, že život v soužití je skvělý a za nic bych ho nevyměnil, i když to dost často znamená, že jediný s kým si můžu pokecat je Larry, nebo, že ve tři hodiny ráno jdete na procházku okolo lidí s nožem, jen abyste své milované přinesli sklenici Mountain Dew.
A stejně jste na konci jen zkurvený kretén.
 

úterý 21. února 2017

DailyMikky #1 - Demo-demokracie aneb konec kouření v Čechách


   Přiznám se hned ze začátku k něčemu, co je mým pravidelným čtenářům asi jasné: jsem kuřák. Mám rád cigaretu po ránu, ke kávě, po jídle, před spaním, po sexu, při čekání na autobus a jiných příležitostech.
   Bohužel (pro někoho možná Bohudík) se doba za posledních cca. 70 let trochu posunula a vykuřování na devadesáti procentech rozlohy města už není běžné. Několikrát jsem se bavil se starými kuřáky. Vyprávěli mi, jak dřív bylo možné dát si cigaretu na úřadě při čekání, ve vlaku v kupé, dokonce na chodbách škol. Říkali i, že dřív cigareta byla elegantní a ne důvod k odsuzování a předsudkům.
   Ale postupem času se věci začaly měnit: lidstvu došlo, že kouření má vliv na zdraví nejen kuřáků, ale i nekuřáků, protože dýchají kouř, který my vyfukujeme a prý je tím zabíjíme.
   A tím se dostávám k tématu, o kterém tohle celé mělo být.
   Neřeknu ani popel, když mi někdo řekne, abych s cigaretou poodešel dál, že mu můj kouř vadí.
   Neřeknu ani popel, když mě někdo upozorní na zákaz kouření v místě, kde o tom nevím.
   Neřeknu ani popel, když je v mé blízkosti dítě, poodejdu dál nebo cigaretu i utípnu.
   Nikdy jsem nebyl druh člověka, který by nekuřákovi schválně foukal kouř do obličeje a pohlížel na něj zvrchu, protože nekouří.
   Ale poslední dobou se karta obrátila a pár lidí z nekuřáckých řad se rozhodlo foukat pomyslný kouř nekuřáctví do obličeje na oplátku nám.
   'Můžeš to prosímtě utípnout?' křičela na mě paní stojící o deset metrů daleko. 'Nechci chcípnout ve třiceti jako ty.' S madam jsme si bohužel nikdy nepotykali, ale hádám, že s podobným přístupem skončí před třicítkou i dřív na nemoc zastřelení.
 
   Několik hlav nahoře se semklo a domluvilo se:
'Pojďme zakázat kouření ve všech veřejných, uzavřených společensko-zábavních střediscích!'
'Ale...' ozval se jeden z nich. 'Nemělo by to zůstat na majiteli podniku?'
'Drž hubu, Radku.' A Radek držel hubu.

   Ještě pár měsíců před odklepnutím návrhu o zákazu kouření v kavárnách, hospodách a podobných zařízeních jsem stál na Hlavním nádraží v Praze před odjezdem domů, když v tom ke mně přišel mladý kluk, zhruba v mém věku a povídá: 'Dobrý den, pane, sbírám podpisy na petici proti zákazu kouřeních v hospodách. Jsme proti, protože si myslíme, že by volba měla zůstat na majiteli podniku.'
A já byl jako: 'Jo, dej sem propisku, jsem pro, to je chytrý.' a podepsal jsem to.

   Protože !!!volba by měla zůstat na majiteli podniku!!!.
   Představte si, že jste majitel plovárny. V létě se vám po trávníku prohání děti, cachtají se v brouzdališti, otrávení tátové pijí pivo a maminky cucají nanuk, teenageři i přes zákaz skáčou do vody z kraje bazénu, zatímco plavčíkovi to je úplně u prdele, i když by nemělo a najednou se u vaší vrátnice objeví někdo z úřadu a povídá vám: 'Od příštího pondělí jsme uzákonili, že každá plovárna v zemi musí být striktně nudistická.'
A vy byste odpověděl: 'Ale, já nevím, já asi nechci mít nudistickou plovárnu.'
A pán z úřadu by řekl: 'To je nám jedno, je to uzákoněné.'
A vy byste se ohradil: 'A nešlo by třeba jen zavést nudistické a nenudistické části plovárny?'
A pán z úřadu by byrokratickým hlasem pronesl: 'Ne, je uzákoněné, že to tu celé musí být nudistické.'
   A od té doby, by se vám po plovárně proháněly děti a brouzdaly by v brouzdališti, zatímco by jim jejich malé penisy pleskaly o stehna a tatínci by pili pivo a maminky by lízaly nanuky, ale oba svlečení, zatímco by teenageři nazí skákali do vody i když to je zakázané a nahému plavčikovi by to bylo ještě víc u prdele, což se vám ale vůbec nelíbí, přičemž s tím ale nic neuděláte, protože to je tak povinné pro všechny plovárny v zemi, nehledě na to, že všem lidem v zemi se nechce běhat na Adama a Evu po veřejném místě, takže přijdeš i o peníze.

   Doufám, že teď už to i pár dalším z vás přijde jako nelogická blbost.

   Rozhodnutí o zavedení nekuřáckých prostor by mělo zůstat na majiteli, majitel by si měl rozhodovat, jestli chce v podniku jen kuřáky, jen nekuřáky nebo oboje a stavebně je oddělit nebo neoddělit, to už by záleželo na tom, jak by se majitel rozhodnul.
Chceš kuřácké nebo nekuřácké prostory? Zajdi tam, kde mají kuřácké a nekuřácké prostory.
   Respektuji každého nekuřáka z vás, každého rozhodnutí je jeho věc a nic mi do něj není, dokud neomezuje moje pohodlí a několik desetiletí zavedená pravidla jen kvůli udržení trendu s ostatními zeměmi.
   
   Byl bych rád, kdybys tenhle článek bral s kapkou nadsázky, ale zároveň se díky němu i trochu zamyslel, sdílel ho nebo mi dolů do komentáře napsal svůj názor. Takhle blogově bych se měl začít vyjadřovat k věcem častěji, stejně jako se dělit o svoje zážitky a poznatky, protože co se týče literární stránky mám trošku tvůrčí krizi, ale neboj se nový věci přijdou.
   Děkuju za přečtení, komentuj, sdílej, odebírej, vyjadřuj se!

_________________________________________________________________________________

twitter -  @nicolasbuttler
instagram - @nicolas_buttler / pers @mikolastrkal
gmail - trkalmikolas@gmail.com
fb - mikky trkal
<3
 

sobota 24. prosince 2016

o samotě.

   A pak jsem začal dělat něco, co by nikdy žádnej pisálek neměl dovolit. Začal jsem si moc všímat věcí okolo sebe.
   Jednou jsem se, ani nevim jak, dostal na dost smutnej, snobskej večírek. Vytáhl mě tam můj kamarád Harry, kterej si v takovejch a podobnejch akcích liboval. Sám totiž nestál za moc, pracoval v továrně na cihly jako skladník, měl ruce, že by mohl loupat kokosový ořechy jako buráky, dva metry a sto třicet kilo, plešatou hlavu, ale miloval poezii a vůbec literaturu, obdivoval Burroughse a Hemingwaye. A ke mně choval určitý sympatie.
   'Pojď se mnou, pozval mě můj známej, musíš ho poznat!' a jelikož jsem ten večer neměl žádný plány, vyrazil jsem s ním.

   Oblíknul jsem si černý džíny, starý, tmavě šedý sako, jehož rukávy mi byly už krátký a tenisky. Harry pro mě poslal taxíka.
   V osm večer už jsme v něm seděli oba, Harry v uhlazeném černém kompletu tesilek, saka a košile s bílým motýlkem a mezi rty svírající doutník udal taxikáři adresu a jeli jsme.
   'Napsals' něco novýho?' zeptal se mě jen tak mimochodem. Zvedl jsem obličej od telefonu.
   'Ne. Mám tvůrčí krizi.' Výraz v jeho tváři mě docela pobavil. Vypadal, jako by mu právě někdo oznámil, že Ježíšek neexistuje. Ne, hůř: vypadal, jako by mu někdo právě oznámil, že Ježíška ubil Santa Claus baseballovou pálkou. Hned si ale vzpomněl na svou světáckou pózu a přehodil doutník z jednoho koutku do druhého.
   'Potřebuješ si zašukat.' prohlásil a zatvářil se přitom z okýnka, jako by jsme se vezli v limuzíně. 'Potřebuješ si pořádně zašukat.' Hned jsem si vzpomněl na ženu, kterou jsem měl pár dní předtím v posteli. Několikahodinový, drsný, upocený sex plný nadávek, křiku a alkoholu. Tma, intimita, lahev vína se válela po podlaze a pomalým čůrkem z ní vytékalo červený víno na koberec.  Problém mojí pisálkovský krize stoprocentně netkvěl v nedostatku sexu. V čem to ale bylo jsem neměl tušení.
   'Jo, asi to bude tím.' řekl jsem, abych utnul konverzaci. Uložil jsem telefon do kapsy a zakoukal se z okna.

   Z předměstí jsme se dostali do vilový čtvrti. V ten moment mi ten večer sám o sobě začal připadat jako vcelku průser. Chytlo to až moc noir nádech, jestli víte jak to myslim. Všechno dostalo sépiovej odstín, seděli jsme v taxíku v kvádrech, mlčeli jsme a každej jsme se koukali z okna, Harry se natěšeně hejbal do rytmu Raye Charlese, kterej se k nám energicky šoural z rádia, já přemýšlel o čem bych mohl psát, ale nic mi nedávalo dokonalej smysl. Jenom ta cesta tam a to, jak se svět měnil do divnejch, nostalgickejch barev. Pamatuju si, jak jsem se nemohl dočkat, až si dám panáka.
   Přijeli jsme před bránu velký, luxusně vyhlížející vily. První, čeho jste si všimli, byla gigantická zahrada, plná růží, narcisů, keříků vystříhanejch do různejch tvarů a přísahám, že jsem tam zahlídnul i páva. Další, čeho jste si nemohli nevšimnout, byla otevřená garáž. Narozdíl od vozů parkujících před domem v ní byly jenom naleštěný autíčka, červený Fordy, modrej Maybach a asi pět dalších, který jsem ani neznal. A poslední, nepřehlédnutelná věc byl policejní vůz parkující u vchodu do domu. Kdo sakra potřebuje na večírku policajty?
   'Tak pánové, dovnitř nemůžu.' Harry se naklonil dopředu, potáhnul z doutníku a vyfouknul ho, vsunul nenápadně do náprsní kapsičky taxikáře dvacet dolarů a vystrčil hlavu z okýnka. Když se takový hovádko takhle nešikovně pohybuje po tak malým taxíku, nezapomene vás nakopat do všeho, do čeho může. Usmál se na budku s vrátným a mávnul na něj. Brána se pomalu otevřela.

   Přijeli jsme před vchod domu. Jeden policista kývnul na druhýho a ten okamžitě přeběhl k taxíku a vyzval taxikáře, ať vystoupí z vozu. Co se dělo dál už nevíme, my přistoupili k druhýmu fízlovi.
   'Pánové, nesete nějaké zbraně?' Oba jsme nesouhlasně zavrtěli hlavama.
   'Drogy?' Další zavrtění hlavou. Vytáhnul z kufříku, který měl u sebe přístroj připomínající pistoli, ale o pár sekund později jsme zjistili, že to je jen detektor kovu.
   Museli jsme se prokázat, že u sebe máme hodinky, pásek, mince, náhrdelník a podobný kovový věci. Nakonec nás pustil, ale můj údiv a strach z nadcházející akce mě tak trochu doháněl k šílenství a stále rostl.
   'Počkej tady, najdu Floyda.' Řekl Harry a odběhl a nechal mě stát uprostřed předsíně, zoufalýho, ztracenýho a vystrašenýho. Zničehonic mi někdo skoro serval sako z ramen. Otočil jsem se rychlostí karate bojovníka a postavil se do útočnýho postoje.
   'Pane, pane, klid pane, chtěl jsem vám jen pověsit kabát,' ozval se malej, mladej černoch ve smokingu. Asi služebník.
   Uklidnil jsem a přestal vyhrožovat, bylo mi jasný že kdyby ne on, zbil by mě jeden z těch fízlů venku.
 
   Ve výsledku to nebyl ani tak moc snobskej večírek, jako sraz rokujících, víno popíjejících hipsterů. To poznáte okamžitě. Stojí ve svetříku většinou ve dvojici, drbou se na bradě, kde jim ale raší jen chloupky připomínající genitální ochlupení, hluboce zamyšlení hledí k zemi, zatímco svojí myšlenku hrubě cpou do dalšího hipstera horečně naslouchajícího a hltajícího každý z verbálních zvratek toho druhého. Pak se role vystřídají a zvrací zase ten druhý, zatímco předcházející leží na zemi pouze v trenýrkách z kachního peří a polyká zvratky jeho nově nalezeného přítele s vášní a citem v duši, kroutí se do tónů hudby, která nehraje a masíruje si bradavky. 'Oooo, jak moudrý jste, smím vám vylízat prdel?' a ten na chvíli přestane zvracet, stáhne trenýrky, sedne si na obličej ležícího a se slovy 'Zajisté, sire.' jeho výraz zamyšlení nahradí blaženost.
   Z přemýšlení mě vytrhla servírka.
'Smím nabídnout, pane?' a ladně mi pod nos přistrčila tác. Odebral jsem sklenici a usmál se, ale než jsem stačil cokoliv říct, odcupitala pryč.

   Sklenici jsem skoro ani nestihl dopít a zatřásla mnou obrovitá rána, jak mě Harry plácnul po rameni a pronesl: 'To je on!'
   Otočil jsem se. Předemnou stál chlapík ve svetru a kulatých brýlích. Měl asi metr sedmdesát, držel napoleonku s whiskou a druhou ruku měl zastrčenou do kapsy černých kalhot. Na nohou mu zářily naleštěný, černý boty a vůbec celej vypadal, jako by nevěděl, jestli chce jít na svatbu, nebo nákup do asijské samoobsluhy.
   'Rád vás poznávám, sire.' řekl a ruku, kterou měl ještě před sekundou v kapse vystřelil naproti mně.
   'Nápodobně, Buttler, těší mě.' stiskl jsem mu ruku jen tak zlehka, abych neurazil, ale zdálo se, jako by mu ten stisk rozdrtil kůstky až k rameni.
   'Greenfeather, Floyd Greenfeather, těší mě.' Harry se vedle nás culil, jako kdyby právě seznámil svýho nejlepšího kamaráda s překrásnou ženskou zajišťující mu nezapomenutelnou noc.
   'No, já se přesunu k baru, potřebuju uhasit žízeň, snad se mi do té doby neztratíte, pánové.' prohlásil Harry a noblesně utekl do vedlejší místnosti.
   'Moc rád vás poznávám, pane Buttler, spoustu hodin jsem strávil pročítáním vaší prózy. Snad prominete, že pro mne je více významná vaše próza, než-li vaše poezie.'
   'Nemám s tím problém, pane Greenfeather.'
   'Prosím, Floyde, říkejte mi Floyde.'
   'Tak mi ale taky tykej, Floyde.'
   'Dobře.' napil se z napoleonky a lusknul na servírku, ta ihned přicupitala a dolila mu koňak. Hned nato odcupitala beze slova pryč. 'Co vůbec děláš, když nepíšeš, Nicolasi?'
   'Momentálně dělám kuchaře v jedný restauraci na okraji města. Moc to nehodí, ale na život to stačí bohatě, nájem platím docela levnej a whiskey si kradu v práci. Bude vám vadit, když si zapálím?'
   'Zajisté ne, jen se přesuneme do kuřárny.' Pokynul hlavou k místnosti napravo a skoro se k ní rozběhnul.

   Kuřárna byla mistnost plná sofa, gaučů a křesílek. Gaučíky byly obsazené lidmi s dlouhýma fajfkama a místnost smrděla trávou.
   Zavětřil jsem. 'Marihuana?'
   Floyd se pousmál. 'Opium, příteli.' Překvapilo mě to.
   'Podporuješ ve svým domě užívání drog, ještě ke všemu za přihlížení policie?'
   'Když má člověk peníze, je možný všechno.'
   Posadili jsme se do jednoho z volých křesílek. 'O ty peníze ani tak nejde, to já chápu, z čeho je máš mi je taky jedno, co mi není rovno, po tom mi je hovno. Spíš mi jde o podporování uživání drog pod tvou střechou.'
   'Hele, já pořádám večírek. Na večírku se mají lidi bavit, pokud chceš, běž si střelit na záchod dávku heráku, je mi to u prdele, ale pokud se pokusíš odnýst z mýho baráku jedinou píčovinu a ti poldové venku na to přijdou, fakt brutálně ti naruší fasádu. Jak jsi řekl: co mi není rovno, po tom mi je hovno.' udivilo mě, jak zležérněl. Vyndal si z náprsní kapsičky malou, pozlacenou krabičku. Otevřel jí a vytáhl krabičku sirek a joint ubalený ve zlatým papírku. Zastrčil si brčko do pusy a s naprostou vášní ho podpálil sirkou. Rozvalil se do sedačky a z plných plic potáhnul. Vyfouknul kouř a potáhnutí opakoval. Potom se naklonil ke mně a podal mi joint.
   'Vlastně proč ne, je to tvůj dům, tvoje pravidla tvoje podmázlá policie.' Normálně trávu nekouřim, ale kdy se vám poštěstí si potáhnout ze zlatýho brka? Nešlo odmítnout. Pořádně jsem si natáhnul do plic a okamžitě jsem se rozkašlal. Cejtil jsem, jak se mi plíce snaží vyskočit z těla a utéct nejbližším letadlem mířícím daleko na jih.
   'Opatrně, je to silný. Kamarád mi to přivezl z asie, pěstujou to tam na poli vysoko v horách mniši ...'

   Zbytek večera mám vyloženě v mlze. Ta tráva mě trefila hodně do hlavy. Střepy vzpomínek se mi skládaly v hlavě hodně složitě, když jsem ráno s natrženým sakem a ránou nad okem, pohmožděnými žebry a vyraženým zubem seděl v kavárně a pil svoje třetí kafe. Pamatuju si, že ta tráva najížděla pomalu, že jsme se vrátili zpátky do části domu, kde byli hosti a že jsem si všiml Harryho, jak živě diskutuje s nějakým gentlemanem.
 
   A pak jsem dopustil něco, čeho by se měl obávat každej pisálek na celým světě. Začal jsem si moc všímat věcí okolo sebe, místo věcí v sobě. Vim, že vám to asi přijde jako úplná kravina, ale mě tahle představa děsila od začátku. Umíte si představit, že byste nahlídli za oponu toho všeho? Systému, života a tak podobně? To nejde, je to tabu, odhalit pravdu se povedlo jen pár vyvoleným, a ti nahoře se o ně pěkně rychle postarali. Myslíte že Cobain nebo Hemingway spáchali sebevraždu? Ne, systému vadilo, že našli pravdu a cestu ze tmy na výsluní. Zbavili se jich, oni to umí. Máte pravdu, možná to je úplná kravina.
   Šlo asi o desetimetrový úsek od dveří kuřárny ke dvěřím knihovny, kde mi Floyd chtěl něco ukázat. Vize zvracejících hipsterů se mi najednou promítnula do celý místnosti. Všude okolo mě byli nazí lidé, pitvořící se a ošklivě groteskní, nechali na sebe zvracet chrliče, nebo výše postavené člověky, koupali se ve zvratkách a chichotali se. Nešlo ani tak o halucinaci, jako o živou představu, udělalo se mi špatně. Vyzvracel jsem se taky.
   Najednou všudypřítomný halas a dovádění kreatur ustalo. Všechny zraky se se smrtelnou vážností obrátily na mě. Zíraly a mlčely, potvory ďábelský, nebyl jsem přizván do jejich kruhu.
   'Omlouvám se pánové a dámy, přebral trochu trávy.' pronesl Floyd a za paži mě odtáhl z místnosti.

   Ocitli jsme se v koupelně, Floyd mi umýval tvář a otíral mi jí ručníkem.
'To se stane každému, drahý, o nic nejde.' pečoval o mě s láskou nevídanou. Namočil žínku do umyvadla, já se mezitím posadil na kraj vany. Jemně, skoro až láskyplně mi otíral koutky úst.
'Jsi přesně takový, jakého jsem si tě představoval, Nicolasi.' vzdychl a díval se mi do očí, zatímco mi otíral hubu. 'Miluju tvou poezii.' podal mi ústní vodu. Vykloktal jsem si. Znovu namočil žínku do umyvadla a přesunul se zpět k mojí už až moc podezřele čisté puse.
   'Je tak čistá, pravdivá a kontroverzní, sestavená z lásky k nenávisti.' skoro jsem cítil jak moc mi chce zvracet na hlavu. 'Miluji jí...'

   A v tu chvíli mi vlepil pusu. Oslizlou, hnusnou, teplou pusu, snažil se mi zajet jazykem do mojí pusy.
  'Fuj, ty teplej teplouši, co to děláš?!' zařval jsem, najednou zcela střízlivej a postavil jsem se znovu do bojovnýho postoje. Vrhnul se po mně.
   'Miluju tě, Nicolasi, jsme si souzení!' snažil se mě znovu líbat, ale to už jsem mu pořádně napálil přímo na bradu. Odrazil se ode mě k vaně a já se snažil hodně rychle utýct pryč. Chytil mě za sako a jak jsem sebou škubnul, roztrhl mi ho. Utíkal jsem směrem k vchodovým dveřím.
   'Chyťte toho hajzla! Napadl mě a chtěl mě okrást!' a to je poslední co si pamatuju, protože vteřinu na to můj nos trefil obušek policejního strážníka u vchodu.

   Odvezli mě 23 kilometrů za město a pořádně mi namlátili. Naštěstí mi při mojí zpáteční cestě do města zastavil nějakej vesničan, že mě hodí do města. Celou cestu mektal o tom, že za to, jak mě zřídili, může ten negr Obama a že už se nemůže dočkat, až na jeho místo nastoupí 'ten Pravej.' Mě tohle nikdy nezajímalo, tak jsem jenom přikyvoval a snažil se zastavit krvácení po několikátý roztrhlýho rtu.

   Ve městě jsem okamžitě zamířil do nejbližšího bistra a poprosil o kávu a začal sepisovat tehle příběh. Teď už sedím doma, rány se zahojily a zpětně mi Floyd přišel jako moc milej týpek do chvíle, kdy mi dal pusu. Upřímně, dneska mi od něj přišel dopis. Moc se omlouvá za to, co se stalo a přiložil výtisk Burroughse a třistapadesát dolarů.
   No, Floyde, výborně, budiž ti odpuštěno.

neděle 24. července 2016

Dvacet babek a ňáký drobný.

Vyzvali mě, abych se vzdal, a já pomalu zvedl ruce nad hlavu a ukázal jim prostředníčky. V odrazu okenní tabulky jsem viděl zmatenej výraz vojáka v šedivý uniformě, jak pomalu odcouval k očividně nasranýmu nadřízenýmu s naleštěnejma frčkama na ramenou, kterej stál u protější zdi s rukama za zády, monoklem pod okem a třema dalšíma nacistickýma kamarádíčkama okolo sebe. Naklonil se, aby si vyslechl vojákův dotaz a pak s rozzuřeným výrazem na celou vesničku zařval: ''Ja, natürlich!'' a vyrval vojákovi samopal z rukou. Začal jsem se smát, když vyšla první salva a v bolestech mě srazila na kolena. Poslední co jsem viděl, byla dřevěná zeď, poslední, co jsem slyšel byly náckovský nadávky a poslední, na co jsem myslel, byl dobrej pocit z toho, že ten hajzl má ten monokl ode mě. Další salva už mířila přesně, zeď předemnou se zbarvila do ruda a moje prostředníčky se svezly podél mýho těla k zemi. S trhnutím jsem se probudil.

   Člověk ve snu nikdy nezažije svojí vlastní smrt. Kdykoliv má noční můru a zemře v ní, probudí se do reality v moment, kdy ve snu zemře. Já se probudil do pěkně hnusný reality. Polovina postele vedle mě byla už pěkně dlouho prázdná a studená, můj život se točil okolo psaní poezie a střídání prací, tráva pro mě byla fet a socializovat se pro mě bylo sprostý slovo.
    Zase jsem se dostal do tý životní fáze, kdy mi každý moje slovo, který jsem napsal přišlo úplně na hovno, svůj hlas jsem nemohl ani slyšet a v opilosti jsem rozflákal zrcadlo, když jsem se snažil dát pěstí vlastnímu odrazu.
   'Buttler.'
   'Zdravím, Nicolasi. Nechtěl by sis někdy zase vyrazit? Chybíš mi, Nikky, zlato...'
   'Ne.' a v telefonu se jí ozvalo opakovaný pípání. Takhle končila většina mejch hovorů, a pokud ne, změnilo se to ve fiaskální večer plnej levnýho alkoholu a rychlovky za barem, což potom přešlo v to, že se to pípání v telefonu akorát opakovalo dokola a dokola.
   Znova jsem usnul.

Plížil jsem se lesem za svojí kořistí. Mohutnej, krásnej jelen s obrovským parožím, za který bych od překupníka dostal i několik šilinků. Pomaličku jsem se přibližoval na dostřel, šíp nataženej v tětivě, zelenou kapuci přehozenou přes hlavu, krůček po krůčku blíž a blíž. Už pěknejch pár dní jsem nejedl maso, ani jsem si nedal pivo, můj váček na peníze už několik týdnů zel prázdnotou. Potřeboval jsem tohohle chlapáka ulovit. Už jsem byl na dostřel, natáhl jsem šíp k oku a vystřelil.
   V každým akčním filmu se vám budou snažit nakecat, že se při návalu adrenalinu svět zpomalí, ale to je sračka. Můj šíp se jelenovi zapíchnul do krku, a on místo bolestnýho zaržání zatoužil po pomstě. Rozeběhl se proti mně a já ani nestačil uskočit, nabral mě na parohy a mrštil se mnou pěknejch pár metrů pryč, ale to mu nestačilo. Doběhl mě, a já, ležící na zádech, zvládl už jenom bodnout mu dýku hluboko do břicha, než mi skočil na obličej, rozmačkal mi ho na maděru a já se probudil.

   Tohle vás vážně dokáže nasrat. Bylo okolo čtvrtý ráno a mně už se zdály dva sny o mojí vlastní smrti. Vstal jsem z postele a přešel do kuchyně, kde jsem z ledničky vytáhl lahev ginu a pořádně si přihnul. Zapálilo mi to hrdlo, ale cejtil jsem takovej krásnej, hřejivej pocit v břiše, že jsem se na tu lahev nedokázal zlobit. Vrátil jsem ji zpátky, šel zpátky do postele a zapnul jsem televizi.
'Raiders dnes těsně na domácím stadionu porazili Baltimore Ravens 14 ku 7, Poslední touchdown zápasu padl z neuvěřitelného, sedmdesáti yardového passu quaterbacka Derecka Carra do náruče Amariho Coopera deset sekund před koncem zápasu.' vzal jsem z nočního stolku sešítek a odškrtl si výhru v sázce. Stačilo jen, aby Pittsburgh vyhrál Stanley cup a Cleveland porazil Miami Heat a vyšel by mi ticket za stosedmdesátpět dolarů.
'Raiders už nevyhrajou ani zápas, to je tutový.' řikal mi barman v mym oblíbenym lokále. A tady to máš, Miku.
   Rozhodl jsem se ještě prospat, ale před tím jsem ještě poslouchal zvuky města zpoza okna. Hlasitý kvílení aut projíždějících kolem, sem tam výkřik, sem tam hrobový ticho. Miloval jsem, miluju a asi vždycky milovat městskej život budu, hlavně kvůli tomu, že se ve městě nikdy nespí a kdykoliv kamkoliv vyrazíte, cejtíte se živej jako uprostřed dne. S touhle myšlenkou jsem usnul.

   Byla hnusná, hrubá tma. Cítil jsem kapky deště dopadající na moje tělo, a se srdcem až v krku jsem svíral zábradlí mostu nad údolím Rivertongue v západní Virginii. Pode mnou byla propast hluboká skoro sto metrů, na jejímž dně čekaly jenom ostrý zuby kamenů a tvrdej štěrk. Byl jsem pevně rozhodnutej skočit. 
'Není nutný to dělat.' ozval se hlas za mnou. Otočil jsem se a nějakej chlapík s komandem policajtů za sebou se ke mně pomalu přibližoval. 'Vždycky je pro co žít.'
'Drž hubu ty bezvýznamnej kuse hovna.' obořil jsem se na něj. 'Víš píču o mým životě a budeš mi tu recitovat chvalozpěvy? Srát na tebe i tvýho boha, tvojí starou, tvýho šéfa a tvý děti. Já už nemám nic.' 

'Vim naprosto přesně jak se cítíš.'
'Víš hovno!' zařval jsem na něj a můj hlas se rozlíhal ozvěnou údolí. 

'Ne.' vytáhl peněženku. 'Moje žena a moje dvě děti umřely při autonehodě, kterou jsem způsobil já.'
'Cože?' vztek vystřídal údiv.
'Jo. Dlouho jsem se s tou vinou vyrovnával, nechci zacházet do detailů, ale byl jsem na hraně smrti a života. Vím naprosto přesně jak se cítíš.' Přes hluk deště jsem ho skoro neslyšel. 'Hele, uděláme to takhle. Ty mi teď podáš ruku a odvezeme tě někam do tepla.'
Najednou mi to všechno blesklo hlavou. Chci se zabíjet kvůli ztracené práci? Kvůli nějaký zbytečný kurvě? Kvůli penězům? Ne. Ještě ne. To mi za to nestojí. 

   Opatrně jsem mu podal ruku. Přitáhl mě a já se snažil přelízt zábradlí, ale kvůli dešti bylo kluzký. Uklouzla mi noha a po zádech jsem se zhroutil do propasti.
   Hnusná ironie osudu. Rozhodl jsem se vysvobodit, ale Bůh se rozhodl mi podrazit nohy. Doslova. Nechtěl jsem si přehrávat celej život před očima než dopadnu. Prostě jsem dopadnul, roztříštil se a probudil se.

Většina snů pořádně nedává ani smysl, a tenhle mi ho nedával už absolutně. Vstal jsem z postele, podle hodin bylo už okolo desáté dopoledne. Vlastně mě z postele vytáhnul zvuk telefonu. Zvedl jsem ho.
'Buttler.'
' 'Zdravím, Nicolasi. Nechtěl by sis někdy zase vyrazit? Chybíš mi, Nikky, zlato...' normálně bych zavěsil a nechal jenom pípat telefon. Ale měl jsem chuť něco říct.
'Hele, Lucy, ještě dřív bych tě za to cos udělala poslal do hajzlu, ale teď jsem prožil noc, která mě lehce donutila se zamyslet. Člověk může umřít kdykoliv a kdekoliv, ale probudit se už by nebylo možný. A já nechci ztrácet život s takovou kurvou, jako jseš ty. Sbohem, Lucy.'
'Ty jeden zbytečnej, trapnej, zkurv...' položil jsem telefon, přešel jsem do kuchyně a nalil si panáka ginu na dobrý ráno. Sedl jsem si ke stolu a zapálil cigaretu, připravenej změnit svůj život od základu.
   Po chvilce přemejšlení jsem si hodil nohy na stůl.
   Tak až zejtra.


___________________________________________________________________________________

Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems --->
https://www.instagram.com/nicolas_buttler/
pokud bys měl/a nějaký otázky, směřuj je na mě na FB, kde odpovídám vždycky všem                 -->  Mikoláš Trkal  <--

KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3



středa 11. května 2016

zvěrstvo.

                ‚Zase ty?‘ řekla, když mi otevřela dveře. Usmíval jsem se, v jedný ruce kytku, ve druhý lahev portskýho. Oháknul jsem se, padnoucí sáčko a výjimečně čistý, černý tričko, tenisky a vyžehlený, černý kalhoty. Po krku mi tekly mý čistě umytý, voňavý, hebký, hnědý vlasy. Měl jsem tenkrát vážně krásný vlasy, byl jsem na ně pyšnej, což se o mým tlustým těle a hrbolatým obličeji říct nedalo. Ona na sobě měla župan, lehce rozevlátej na hrudníku a mám pocit, že schválně vystrkovala levou nohu, abych viděl co nejvejš. Měla jako noc černý vlasy a modrý oči, což pro mě byla naprosto múzická kombinace, a to ani nemluvim o její zálibě ve tmavejch rtěnkách. Neustále si stěžovala, že je tlustá, ale to dělala, dělá a bude dělat každá ženská, i kdyby vážila asi jako plážovej deštník.
                ‚Zase já.‘
                ‚O můj bože.‘ řekla a odešla od dveří, ale nechala je otevřený, což pro mě byl radostnej pokyn, abych svůj tlustej zadek přesunul dovnitř. V předsíni jsem se zul, ale sekundu na to se ozval její nabroušenej, jako břitva ostrej hlas; ‚Nezouvej se, nechci se udusit, potom vytřu.‘ tak jsem se zase obul a přešel jsem za ní do kuchyně.
                Stála u linky. Kuchyně byla vcelku prostorná, akorát pro ní, jakž takž ucházející pro mě. Naproti lince, sporáku, lednici a skříňkám byl stůl s popelníkem a špinavým hrnkem na kafe, hned vedle okna. Měla z kuchyně krásnej výhled přímo do předměstskýho parku města Oakland, na jezírko s kachničkama, o kterejch mi vždycky vyprávěla, že je jednou bude stará, seschlá chodit krmit a na obchod s kávou, jehož zaměstnancům se vždy smála, které v lednu mráz pomalu ale jistě zabíjel.
                Posadil jsem se právě k tomu oknu a otevřel víno. Postavila přede mě velkej hrnek s kávou, sedla si naproti a zapálila si červenou Pallisadku. Podívala se na mě, přetáhla si župan přes prso (asi když si všimla kam směřuje můj zrak) a konečně začala mluvit.
                ‚Vim, jak moc miluješ kafe s kopou smetany, ale smetana mi došla, takže jsem ti tam dala jen hodně moc cukru.‘
                ‚Děkuji, Lily.‘ napil jsem se. Káva. Středobod vesmíru všech pracujících ve věku od pětadvaceti do devětadevadesáti, vhodné pro celou rodinu. ‚Vždycky jsi naprosto přesně věděla jak na mě.‘
                ‚Nikdy jsem nezapomněla jak na tebe.‘
                ‚Nikdy jsem si ani nepřál, abys zapomněla jak na mě.‘
                ‚Nepřeháněj, Nicolasi.‘ na filtru její cigarety se objevil tmavě růžový kroužek rtěnky. ‚A vůbec, drž hubu.‘
                To je to co dělám. Popíjím kávu nebo víno a držím hubu.
                Chvíli bylo ticho. To ona uměla. Vychutnávat si to, jak svět okolo mlčí a její myšlenky řvou a řvou a řvou dál a dál, a ona si myslí, že jí nikdo nevidí do hlavy, ale skrz její oči jsem tam viděl. A byl to nádhernej svět.
                Lily jsem poznal těsně potom, co jsem se přestěhoval do Oaklandu. Stál jsem ve frontě na kafe a její mamince vypadla peněženka. Její mamča byla stařičká, pobožná žena, takže hned vyhrkla ‚Pánbůh vám to oplať!‘ a já se podíval na Lily a řekl jsem: ‚A co kdyby mi to oplatila tady bohyně?‘ a vyměnili jsme si telefonní čísla a domluvili si rande a pak se spolu vyspali, hráli si na štěstí a nakonec se začali nenávidět. Byly to krásný časy. Její ségru Ruth jsem poznal chvilku potom, co začala chodit s Bobbym. Už od začátku se mi ten kluk vůbec nelíbil; těkavý, japonský očka na tmavym, mexickým obličeji, hubenej jako lunt a neustále si mnul ruce, takže mi bylo jasný, že v něčem jede už tenkrát, ale chraň bůh jsem o tom nesměl mluvit, kor ne před Ruthinou a Lilyinou maminkou. Fakt, fakt, fakt zlatý časy.
                ‚Nemyslíš, že už bys měl vypadnout?‘ zeptala se, jakoby mimochodem. Asi se mě to mělo dotknout, ale nedotklo, naopak, nahrála mi na smeč.
                ‚Nemyslím.‘      
                ‚Poslouchej, Nicolasi, nemám nejmenší tušení, o co ti jde, takže mi to, buď tak kurva laskavej, vysvětli!‘ zvýšila hlas. Dál jsem si udržoval klidnou hlavu, ucucával jsem kávu a chystal jsem se začít ucucávat i víno.
                ‚Předně, náš rozhovor nikam nevedl, netrval dlouho a ty jsi očividně moc napjatá, než aby sis udělala nějaký takový pozitivní přístup. Takže mi pověz; co tě trápí?‘ zahleděl jsem se jí hluboko do očí, asi na tři vteřiny, dopil jsem kávu a přešel ke dřezu, kde jsem po sobě hrnek umyl. Vrátil jsem se ke stolu, nadechla se, a začala mluvit:
                ‚Moje sestra, Ruth, znáš jí, mladší sestřička, jednou se jí tvůj nechcutnej kamarád pokoušel sbalit, no ten, Ben, ale to je vedlejší. Přestěhovala se s jejím klukem Bobbym na periférii, začala kouřit crack, možná je těhotná a já si absolutně nevím rady, jak jí mám pomoct… Za to všechno může mámina smrt, Ruth se zbláznila žalem.‘
                ‚A myslíš, že stojí o pomoc?‘
                ‚Je to moje ségra, Nicolasi! Je mi jedno jestli stojí, nebo nestojí o pomoc, já jí potřebuju pomoct, chci jí zachránit život a mýho synovce, nebo neteř taky, nemůžu jí v tom nechat.‘ zase na chvilku mlčela, zahleděla se z okna do parku a po chvíli dodala: ‚Sehnala jsem její adresu od jednoho dealera, kterej jí prodává crack a zná jí od školy, zkoušela jsem za ní jet…‘ další chvilka ticha. ‚Vešla jsem do domu, nebylo zamčeno, ona seděla sjetá na gauči, už má bříško, a vtom bříšku dítě, Nicolasi. Její přítel na mě vytáhl kudlu, ale nechtěl mi ublížit… Moc dobře ví, kdo jsem, vyhrožoval, že jestli neodejdu, vyřízne jí dítě z břicha. Ségra se v poslední moment otočila a povídá: jo, vypadni, kundo. Tak jsem se sbalila a jela pryč.‘ Objal jsem jí, jakejkoliv humor šel stranou.
                ‚Jak už je to dlouho, co se tohle stalo?‘
                ‚Zhruba čtyři měsíce.‘ Pustil jsem jí z náručí, sebral ze stolu klíče od auta a řekl jsem: ‚Pojď, jedeme.‘
                ‚Kam?‘ zeptala se vyděšeně, ale s jistou nadějí v hlase.
                ‚Zachránit tvou ségru.‘

                Jeli jsme asi hodinu, než jsme se dostali k tomu domu, venku se začalo stmívat. Seděli jsme v autě před domem a já zhluboka dýchal.
                ‚Zamkneš se tady v autě, nechám ti tu klíče. Jestli uslyšíš střelbu nebo křik, tak vypadni a neohlížej se na mě.‘
                ‚A co sestra?‘ měla strach, bylo to z ní doslova poznat.
                ‚Bude v pořádku, slibuju.‘ sáhl jsem do přihrádky u sedadla spolujezdce a vytáhl jsem svůj milovanej glock. Vevnitř bylo pět kulek a samozřejmě jsem na něj povolení měl, na sebeobranu. V týhle době nevíte, kdy vám zbraň zachrání prdel. Zpod sedadla jsem vyndal ještě maketu glocku, kterou jsem měl buď na obranu na blízko, nebo na zmatení nepřítele, a zasunul jsem si ji do náprsní kapsy uvnitř saka.
                ‚Bože můj, Nicolasi, nevim jak se ti odvěčím.‘
                ‚Zašukáme si.‘ s těmahle slovama jsem vypadl z auta, tak doufám, že ji to aspoň trošku odlehčilo.

                Pomalu jsem otevřel dveře domu. Uvnitř byla tma a ticho, jenom tikaly nějaký hodiny a slyšel jsem někoho dýchat. Vešel jsem úplně dovnitř. Uprostřed obýváku stál jenom gauč a stoleček, okolo byl jenom brajgl z vajglů, lahví a skla, obalů od jídla a podobnýho svinstva. Na gauči spala schoulená ženská postava. Přešel jsem k ní.
                Zacloumal jsem jí s ramenem. ‚Ruth, musíme odsud vypadnout.‘  s leknutím se probudila a jentaktak jsem uhnul před skleněným střepem, kterým se po mně ohnala.
                ‚Jdi ode mě dál, hnusnej fízle! Zabiju tě! Zabiju!‘
                ‚Kurva Ruth, nejsem fízl, jsem tu abych ti pomohl, ať to zní sebefízláčtěji. Jsem kamarád tvojí sestry.‘ Ruth se nepřestávala klepat, z očí jí tekly slzy a z koutků úst sliny, popraskaná kůže se jí natahovala po těle jako mapa k pokladu, a nehty měla okousaný. Byla na kost pohublá, ale nohy měla pořád krásný, i když jsem se docela bál, co asi má mezi něma. Počkat. Vyhublá?
                ‚Sestra? Lily? Kde je?! Řekni mi, kde je moje ségra ty hnusnej, hnusnej úchyle.‘
                ‚Je venku, čeká na nás v autě. Musíme odsud vypadnout! Zachraň se, dokud to ještě jde, sebe a dítě.‘
                Ve vteřině se rozbrečela, pustila střep a smotala se do klubíčka. Přešel jsem blíž k ní, položil jí ruku na rameno a potichu jsem promluvil. ‚Ruth, víš, měli bysme jít.‘ Ať jsem vyzkoušel kolik jsem chtěl filmovejch, záchranářskejch, policejních klišé, ta sjetá buchta se prostě ani nehnula! Přísahám bohu!
                ‚Ne, nemůžeme, on mě zabije…‘
                ‚Kdo?‘
                ‚Robert.‘
                ‚Kdo?‘
                ‚Bobby. Zabil už Georgieho, zabije i mě, jestli se mu pokusím utýct, řekl mi to!‘
                ‚Co to je za slizkýho hajzla?‘
                ‚A co jsi vůbec ty zač?‘
                ‚Jsem Nicolas, Nicolas Buttler, amatérskej spisovatel a básník a bejvalej tvojí ségry, zároveň její kamarád a tvůj zachránce.‘ Cejtil jsem se fakt hrdinně, ale říkal jsem jí to jenom protože mě očividně nepoznávala za oponou její drogový závislosti.
                ‚Jo, Nicolas.‘ narovnala se. ‚O tobě jsem slyšela. Tak co? Napíšeš o tomhle?‘ a rozhodila rukama, aby mi ukázala potencionální téma.
                ‚Zatím se to zdá jako nuda, nevím.‘ usmáli jsme se, musel jsem na ní pomalu. ‚Poslyš, nevím jestli o tom chceš mluvit, ale… myslel jsem, že jsi těhotná…‘
                Do očí se jí zase navalily slzy, ale tentokrát si držela úsměv a udržela se. ‚Georgie… Bobby se jednou naštval a praštil mě. Nejdřív mi dal facku a následně mě praštil do břicha. Začala jsem krvácet … Tam dole … a jela jsem do nemocnice, zatimco on se sjel tady na tom gauči a nebyl schopnej ani mluvit. Z nemocnice mě chtěli předat rovnou policajtům, ale utekla jsem. Potratila jsem.‘
                ‚On tě bije?‘ krev se mi začala vařit.
                ‚Jo.‘
                ‚Já si toho sráče najdu…‘ párkrát jsem se nadechl. ‚Kde je teď?‘
                Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Dveře se rozletěly a objevila se v nich vysmátá, mexikánská tvářička, která ale potemněla v momentě, kdy uviděl, že držím jeho holku kolem ramen.
                ‚Kdo jseš kurva ty? Ty mě podvádíš, ty kurvo? Já si to myslel.‘ pomalu jsem vstal z gauče. Sáhl si za opasek a vytáhl malej, roztomilej revolver. Sice to mělo docela sílu, ale byl roztomilej. Ruth se zvedla z gauče a doběhla k němu. Začala ho objímat a omlouvat se mu, ale on pořád koukal na mě.
                ‚Jdi ode mě, kurva!‘ strčil do ní, až spadla a praštila se do hlavy. Chtěl jsem jít za ní a podívat se jestli je v pořádku. ‚Ani se kurva nehni. Máš kvér?‘
                ‚Mám.‘
                ‚Polož ho na zem.‘
                ‚Udělám to, když to uděláš taky.‘
                ‚Hele já jsem tady ve výhodě, takže…‘
                ‚V tom bílým fordu venku sedí pět mých kamarádů od pana Figelina z firmy, která pro město dodává olivový olej a těsto na pizzu. Není to zrovna jenom potravinářsky zaměřená firma, ale to jistě chápeš. Až uslyší výstřel, vběhnou sem, omráčí tě a probudíš se za pár dní, přikurtovanej ke křeslu, kde na tebe budou čekat, aby ti vytrhali zuby, nehty, zlámali prstíčky, nařezali kůžičku a možná ti amputovali péro.‘Vytáhl jsem z kapsy saka zbraň a položil jsem ji na zem. ‚A teď je to na tobě.‘ chvilku se vystrašeně rozhlížel, ale po chvilce zbraň doopravdy položil. Nečekal jsem, že bude tak debilní.
                ‚Poslouchej Bobby, nejsem tu abych ublížil Ruth, nebo tobě.‘
                ‚Co tady vůbec kurva chceš?‘
                ‚Chci vzít Ruth pryč, vyléčit jí ze závislosti a pomoct jí začít znovu žít.‘ díval jsem se mu přímo do těch jeho prasečích očí. ‚Ale bohužel bez tebe…‘
                ‚Ne! Ruth mi nevezmeš!‘ přiskočil k ní a zvedl její bezvládný tělo ze země, objal jí okolo pasu a přiložil si hlavu k jejímu temeni. ‚Nerozdělíš nás, milujeme se!‘ Objímal jí dál.Spadl pod náporem její váhy na zem, ale i vsedě jí pořád objímal.
                ‚Zabil jsi její dítě, Bobby. Zabil jsi její šance žít normálně, zabil jsi její naději a skoro jsi zabil i jí. Nech mě jí odvézt a pomoct jí.‘ pomalu jsem se k němu blížil, pořád jí objímal a začal i brečet.
                ‚Miluju jí… Je mi to všechno tak strašně líto. Tak strašně, strašně líto.‘
                ‚Proč jsi to dělal?‘
                ‚Nevim.‘ odsekl. ‚Byl jsem sjetej. Zabil jsem její naděje, její šance žít, její dítě…‘ přiblížil jsem se dost, abych se mu dotkl ramena. ‚… a teď zabiju i tebe!‘ odhodil její tělo a vyskočil po mně s nožem v ruce. Jen tak tak jsem uhnul, ale čepelí mě říznul do paže. ‚Tohle se o mně svět nesmí dozvědět! A nikdo mi nesmí brát Ruth! Nesmí, nesmí, nesmí! Zabiju tě! Zabiju! Zabijuuuu těěě!‘ a vyskočil znovu. V mrknutí oka jsem vytáhl glock zpoza pásku a střelil jsem ho do stehna. S bolestivým rykem se svalil na zem.
                ‚Trpěla. A trpí i teď. Čtyři.‘
                ‚Co? Co čtyři?‘ střelil jsem ho do ramene. 
                ‚Tři.‘
                ‚Co to kurva děláš, aaaaaaaaaaaaaa, přestaň!‘ střelil jsem ho do kolena.
                ‚Dva.‘
                ‚Dooooost!‘ Další střela padla do břicha.‘
                ‚Jedna. Zkurvenej, zbytečnej, ubohej zmrde.‘
                ‚Ty si myslíš… Že jsem si jí nevšiml?‘ vyblekotal a z pusy mu vykydla krev. ‚Venku, v tom krásným, červeným Peugotu, tak nevinná, vystrašená a … a jak se mě lekla, bylo to až sladký, jak se snažila utýct, ale nemohla a jak si myslela, že to zavřený okno mě zastaví... Mě a Ruth nikdy nic nerozdělí! Ani peklo! Už tu jednou byla, a já jí varoval, ale teď už tu nikdy nebude.‘ začal se smát. Mně zmrzla krev v žilách. ‚Tak čistá duše, nááááádhernááá.‘ Začal si prozpěvovat, zbláznil se. ‚Je mrtvá, blbečku, a je plná mojí mrdky, hahahahaaaaa.‘ Stál jsem jako přibitej.  Chvilku. Pak jsem sprintem vyběhl ven běžel jsem k autu. Ta scéna mě nikdy nepřestane děsit – Lily, s podřízlým hrdlem, ze kterýho se ještě valila teplá krev, rozthlou halenkou a servanýma džínama a kalhotkama, mezi nohama jí na svět svítila jenom díra, hluboká, temná, krvavá díra. Krev se začala v malý louži utvářet i pod ní. Z domu, ze kterýho jsem před chvílí vyběhl jsem slyšel psychopatickej smích, nebo pláč, já už ani nevim, nevnímal jsem to. Vyzvracel jsem se za auto, když jsem se podíval do očí Lily, jak na mě koukají, mrtvolně mrtvý, smutně smutný, ledově chladný. Vběhl jsem zpátky do domu.
                Ležel na zemi a objímal Ruth a smál se. Vyprávěl tomu bezvládnýmu, bezvědomýmu tělu historky z jejich minulosti. Namířil jsem mu zbraň na hlavu, ale nakonec jsem mu vyslal další kulku do břicha, ale opatrně, abych netrefil Ruth.
‚Nula.‘
                Byl jsem rozhodlej ho tam nechat umřít v bolestech. Vzal jsem mu z ruky nůž a podřízl jsem mu šlachy za kolenama, aby nikam ani neutekl a přitom jsem si užíval jeho bolestnej křik a pláč, prosby, ať už ho nechám být, žebral a žadonil, ale mně to bylo jedno. Lily určitě taky žebrala, aby jí to nedělal. Sebral jsem Ruth a vyběhl jsem k autu.
                Pořád tam ležela, ve stejný poloze. Znova jsem se vyzvracel, opatrně jsem Ruth naložil an zadní sedačku, zapnul jí pásy a zavolal jsem policajty. Vší rychlostí jsem vyrazil do nejbližší nemocnice. Převzali si jí, a já zůstal několik hodin na chodníku, celej od krve a přemejšlel jsem nad životem. Policajtům jsem podal vysvětlení a svědectví, a po pár dnech vazby mě poslali domů. 

                Dneska už jenom divně vzpomínám, a upřímně není den, kdy bych si na ten jeho zpěv a smích a křik nevzpomněl. Ruth přežila, byla na detoxu a chodila na terapie, našla si skvělýho manžela a adoptovali si malý dítě, Georgieho. Občas se za ní stavim na kafe a pohrát si s děckem. Bobby taky přežil, ale už se nikdy nepodívá na svět jinak, než zpoza mříží mentálního ústavu. A taky už nikdy nebude stát na vlastních nohách. Já začal chodit k terapeutovi, a čas všechno spravil. Občas donesu na hrob Lily pár kytek, ale nikdy si nepřestanu dávat za vinu co se jí stalo. Přece jenom to byl můj nápad tam jet, mohl jsem jí vzít do toho domu s sebou, mohl jsem jí nechat doma, zachránit jí život.  A Ruth se radši ani neptám jak to cítí. Posledně, když jsem u ní byl na kafi, viděl jsem na jejím zápěstí drobný rýhy po žiletce. Neptal jsem se. Na světě je už tak dost zvěrstev.

___________________________________________________________________________________

Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems --->
https://www.instagram.com/nicolas_buttler/
pokud bys měl/a nějaký otázky, směřuj je na mě na FB, kde odpovídám vždycky všem                 -->  Mikoláš Trkal  <--

KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3


neděle 27. března 2016

PřísahámBohu Arnie.

Bylo to strašně chladný, březnový odpoledne. Ostrůvky sněhu o krajnic a obrubníků značily, že ještě před pár dnama byla ve městě na návštěvě zima. Poslední rampouchy tály na větvích stromů, sem tam ze střechy sletěla hrouda těžkýho sněhu, psi očůrávali zdi domů a někde občas auto smetlo chodce a ke sněhu u krajnice se přivalila vlna krve a mozkomíšního moku. Nevšimli byste si, že to je něčím zvláštní den, když byste si ráno šli koupit noviny se sázkovym rozpisem a pár rohlíků k snídani. Jen byste šli ulicí a užívali si přicházející jaro. Ale byl to něčím výjimečný den. Byl výjimečný tím, že v ten den, v 8:42 dopoledne zemřel Arnold Shtick.
   Arnie byl klasická slibotechna, lehký opilec a sázkař, miloval kulečník, poker a box, americký fotbal, dobrou whiskey a ženský. Měl tři poznávácí rysy - úlisný lhaní, těkání očima a nadměrný používání fráze 'Přísahám Bohu!'
   'Přísahám bohu, že jestli mi nenavalíš zpátky těch patnáct dolárků, tak ti uříznu levou kouli!'
   'Přísahám bohu, že ještě jednou mi zkusíš podělat mou výhru, zabiju tvýho prvorozenýho!'
   'Ale notak Jasone, já ti neukrad tu flašku, přísahám bohu!'
   'Ale Carrie, v životě bych tě nepodvedl, přísahám bohu!'
   Byla to jeho vada, jako má někdo tiky v oku, nebo přehnaně říká 'Víš co' nebo 'Vole' sedmkrát v jedné větě. Nebo poklepávání nohou a kousání nehtů. Říkával to absolutně bez uvědomění.

   Arnie se probral tři dny, tři hodiny, tři minuty a tři sekundy po své smrti. Do očí ho praštila zářívá bílá všude okolo něj. Postavil se na nohy; byl úplně nahý, čistý jako by ho vytáhli z myčky a i přes záplavu bělosti okolo něj mu bylo příjemné teplo. Bylo ticho a on uprostřed sněhobílé pláně neslyšel nic kromě svého dechu.
   'Arnolde.' byl to zvučný hlas, dunící skrz nicotu. Arnie zvedl pohled a zkusil zaostřit okolo sebe. Nic, čistokrevné prázdno. 'Už jsem tě očekával.'
   'Kdo kurva jsi?' zařval Arnie. 'Tohle je ten zkurvenej posmrtnej klid? Ukaž kdo kurva seš nebo ti přísahám bohu rozbiju ....' v ten moment Arnie padl na kolena, protože mu tělem projela ostrá, bodavá bolest. Jako by se každého jeho nervu dotkl drát z autobaterie.
   'Neber moje jméno nadarmo, Arnolde, a už vůbec ne v jedné větě se sprostými slovy.' Arniemu došla situace.
   'Bože?...'
   'Ano, Arnolde. Jsem to já. V Nebi tě už delší dobu sledujeme, hlavně kvůli tvému 'Přísahám Bohu.' Andělé uzavírali sázky kolikrát denně to povíš.' Arnie se postavil zpět na nohy a rozhlédl se. Pomalým krokem se k němu blížil vysoký, nahý stařec. Nebyl ale starý v ohledu těla. Nebrázdila ho jediná vráska, ale jeho stáří se dalo odvodit od jeho dlouhého, skoro až k pupku sahajícího šedivého vousu. Na ramena mu padaly rovné, šedé vlasy a v jeho modrých očích jste pochopili výraz věty            'Snést někomu modré z nebe.'
   'Ale to je kravina. Já to neříkal zas tak často.' Země pod Arniem se zachvěla a zarolovala se okolo něj do dlouhého, temného tunelu.
   'Tak se pojďmě podívat.' na stěnách tunelu se do nekonečna táhly obrazy z Arnieho života. Jak držel pod krkem spolužáka ze školky, mlátil ho a přísahal Bohu, že když mu nedá svačinu, zabije ho a tělo zahrabe za školou, jak u soudu přísahal Bohu, že z okna nikdy nikoho nevyhodil, jak na dostizích přísahal Bohu, že koně Říznou střelu namele do klobás a jeho žokeje znásilní do zadku, a jak Carrie přísahal, že jí nikdy nevzal ani halíř. A stovky, tisíce dalších výjevů z jeho života, jak bral boží jméno nadarmo. Kráčel po boku Boha skrz tunel plný jeho kácířství, ale světlo na konci tunelu nepřicházela a nepřicházela. Po době, která se zdála jako nekonečná, se tunel rozložil zpět na bílou plochu a Arnie už zase stál s Bohem v pustině.
   'Ale mám pro tebe slabost. Vyhrál jsem díky tobě 39 andolarů nad Archandělem Josefem. Půjdeš zpět na Zemi, s jinou identitou, beze jména, bez peněz, pouze na den. Máš šanci jít a odčinit největší hřích, který jsi spáchal, a ty už poznáš co to je za čin.' dostat druhou šanci se jen tak nevidí, kor ne od Boha, sice jen na jeden den, ale ještě chvíli žít se vyplatí. 'Ale to není všechno. Budeš mít okolo paží a stehen kožené pásky s ostny, které se ti zaříznou do kůže kdykoliv vezmeš boží jméno nadarmo. Budou se ti tam zařezávat dál a dál a dál a dál, dokud ti nezastaví krevní oběh, nebo ti neprodřou maso tak hluboko, že vykrvácíš. Když to přežiješ a odčiníš hřích, přivítám tě do Nebe, pokud ne, už se na tebe Lucifer moc těší. Nyní běž.' Světla zhasla.

   Arnie se probudil v temné vedlejší uličce. Znal jí a věděl kam vede. Postavil se vedle popelnice na nohy a zahleděl se na svůj odraz do kaluže. Viděl lehce vousatou tvář, s vysekanými rysy. Připadal sám sobě sexy, měl hnědé oči a dohola vyholenou hlavu. Na sobě měl košili, džíny a polobotky. Vyhrnul si rukávy a přejel si po stehnech. Pásky tam skutečně byly. Napadlo ho si zkusit sundat pás z paže, ale tím se mu ostny po celém těle jen hlouběji zaryly.
   'Nezkoušej to, Arnie. Boha neporazíš.' zaznělo mu uvnitř hlavy. Výborně, teď se mi dostal i do hlavy, pomyslel si. 'Ano, dostal.'
   'Hele Bože, napadlo mě, máte v Nebi vůbec ženské?'
   'Nemáme, fungují nám tu jen pro potěšení menšiny a jako uklízečky, jinak jsme tu všichni gayové.'
   'Jsme? Bože, ty jsi gay?'
   Chvíli bylo ticho. 'Možná, radši běž odčinit hřích.'
   'Ale kam proboha, tahle ulička mi je povědomá, ale nevím co tu mám dělat!'
   'Podívej se na zvonky u vchodu do paneláku.'
   Arnie tam přešel. Četl si jména. 'Cottsonová, Monroe, Gibs, Fleury, Franková... Franková? Carrie?'
   'Chytrej chlapec.' ozvalo se mu v hlavě.
   'Drž hubu, Bože.' pásky se mu utáhly až zasyčel bolestí. 'Chápu.'
   Zazvonil na zvonek se jménem Carrie Frankové. Po chvilce se ozvalo klapání podpatků po schodech a otevřely se vstupní dveře. 'Dobrý den, co potřebujete?' Byla ještě úžašnější, než si jí pamatoval ze života. Dlouhý nohy končily minišatama, asi zrovna dorazila z práce a skoro černý oči jí ladily se zrzavou, bujnou hřívou.
   Na chvíli mu došel dech. 'Já... Možná to bude znít divně, ale znám tě, a musíme si promluvit.'
   Koukala na Arnieho jako na blázna. 'A mohu alespoň znát vaše jméno?'
   'No... Právě... Jmenuju se Arnie Shtick.'

   'Takže vy mi chcete říct, že jste můj mrtvej expřítel, kterého seslal Bůh zpátky na Zemi, aby si vyžehlil hřích, kterej způsobil na mně a to všechno jenom proto, aby se pobavil a vyhrál sázky nad andělem?' zeptala se, s hlavou opřenou v dlaních, sedící u stolu v kuchyni, zatímco Arnie u okna upíjel víno a drbal si odřeniny od pásků.
   'Jop.'
   'Dokažte mi, že jste Arnie.'
   'Tvoje oblíbený kalhotky jsou oranžový se sloníkama, v dětství jsi spadla z houpačky a praštila se do hlavy, proto máš tu jizvu na čele, nejradši máš polohu zezadu, ale umíš se vyřádit i nahoře a tvoje matka mě nikdy neměla ráda, ale to jenom protože jsem jí moc připomínal jejího novýho přítele se kterym spí, protože tvýho tátu opustila a on se kvůli tomu zabil.' zůstala zírat s otevřenou pusou. Po asi deseti minutách ticha a dvou sklenkách vína taky promluvila.
   'Dobře, Arnie, proč si myslíš, že tě sem bůh poslal?'
   'Abych se ti omluvil za všechno co se stalo.' Arnie si před ní kleknul a řekl: 'Vážně mě to mrzí.'
   'Co přesně?'
   'Okrádal jsem tě, hodinky po babičce, náušnice po tetě, tvoje životní úspory, které jsem svedl na tvé kamarády z pokeru, to jsem byl já, prosázel jsem to na boxu. Podváděl jsem tě, s Amy, Georgie, i s tvou sestrou Mitch.'
   'I s mou sestrou?!' zeptala se se zděšením v očích a hlase.
   'Je mi to opravdu líto.' Arni jí vzal za ruce. Cítil, jak se jí do nich nahrnula krev a zteplaly, tváře jí zarudly a ona mu ruce sevřela. Na chvíli, než se natáhla pro lahev vína a zbytek jí vyzunkla.
   'Je tohle všechno pravda?'
   'Přísahám bohu, ano.' Arnie zaryčel bolestí a sesunul se na záda, jak se mu pásky zaryly hlouběji do kůže.
   Carrie k němu přiskočila a zvedla ho na nohy a dovedla ho na gauč.
   'Promiň, to ty pásky. Fakt to strašně bolí.'
   'Ukaž mi je.' Nechápal jí, ale potom ucítil jak mu Carrie rozepíná knoflíky u košile. A jak se na něj dívá. 'Carrie já si musim jenom napravit hříchy, tohle nesmíme.' Pokračovala dál, rozepnula mu košili a přejela rukou po božích, kožených páscích.
   'Já vím, já vím, já vím. Všechno je v pořádku.' Carrie byla vždycky trochu coura, ale mně kdyby zazvonil na dveře někdo, kdo má být mrtvý, a tvrdí, že to je on i když vypadá uplně jinak a tvrdí že ho seslal Bůh, střelil bych ho do hlavy a vyzdobil si s jeho tělem předsíň. Arnie si ale vzpomněl, že tímto odčinil hřích a zbývalo mu dobrých dvacet hodin pozemského života. Proč si naposledy pořádně neužít, když podle dohody s Bohem má za chvíli jít do nebe? Políbil Carrie na krk a za zadek si jí přesunul na sebe. Kousla ho do ucha a nehty mu brázdila po těle. Její ruce mu zajely do kalhot, zatímco on jí rozepnul blůzku a líbal jí prsa.
   'Bože, Carrie, tak strašně jsi mi chyběla.' pásky se utáhly. Arnieho to rajcovalo, boží bolest. 'Ano, Bože, Carrie, Ano!' dál a dál se stahovaly. Když na něm seděla nahá a rychle přirážela, kvůli Arnieho spílání k Bohu mu už tekly potůčky horké krve po pažích a stehnech.
   'Pane Bože, Carrie, tohle mi tak strašně chybělo. Ta tvoje šťavnatá, úzká píča a plný rty, krásný kozy a ... ano, Bože, Carrie, takhle to je ono!' Arnie byl tak v rauši, že si neuvědomoval, že tímto si podepisuje smlouvu s peklem.

   Slunce vrazilo do oken něco před sedmou ráno. Carrie se protáhla a ze zvyku šla z postele rovnou do koupelny. Vymočila se a rozsvítila světla okolo zrcadla, aby se připravila na odchod do práce. Zděsila se.
   Ze zrcadla na ní koukala žena celá popatlaná krví. Najednou si vzpomněla, sex, Arnieho duše v jiném těle, jeho volání Boha a pásky, které se tím utahují a on křičí a ty pásky se stahují a on krvácí a krvácí a krvácí.
   Přeběhla zpátky do pokoje a na místě se rozbrečela. Viděla jenom krvavou stopu na posteli, Arnieho tělo nikde. Kdyby někam šel, zanechával by krvavé šlápoty, ale on prostě zničehonic zmizel; Bůh si ho vzal zpět k sobě. Sbohem, Arnie, Sbohem, odpuštím ti, buď mrtvý sladce...

   Bůh se smál, Arnie se smál, Archanděl se smál.
   Proč?
   'Arnie, ty jsi takovej pitomec! Mohl jsi žít šťastně a bezbolestně v Nebi s náma, pít mšní víno a poslouchat skvělou harfovou hudbu. Ale ty neee, ty se radši dobrovolně odsoudíš do Pekla.'
   'Mě by ten život s vámi tady v tom jednom velkym gaybaru stejně nebavil, Bože.' Bůh se smíchy zalknul vína a archanděl ho políbil do vlasů a odkráčel.
   'Měl bys asi už jít do Pekla, stav se někdy ve vycházkách na víno, budeme se těšit!'
   'Díky, Bože. Rád jsem tě poznal, i když jseš gay, jseš skvělej člověk.'
   'Nebuď tak formální s tím Bohem, jmenuju se Mike.' Ano, Bůh se skutečně jmenuje Mike.
   'Já se vrátím, Miku.' ušklíbl se Arnie. 'Přísahám Bohu, že se vrátim....'

___________________________________________________________________________________

Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems --->
https://www.instagram.com/nicolas_buttler/

nebo mám i svou stránku na FB ---> 
https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks

KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3

sobota 20. února 2016

billy měl fakt dlouhý vlasy vol. 2

     Lidstvo zvítězí nad všema válkama, nenávistí a strachem v momentě, kdy si každej člověk na planetě uvědomí, že čas nejde vrátit zpátky. Denně slýchám, nebo čítám: 'Nicolasi, já bych si tak přál vrátit čas, abych to všechno napravil.' A mně před chlácholivým poplácáním po ramenou bleskne hlavou jenom jedna věc: 'Kdyby ses zamyslel před tím, než si to posral, nemusel bys vůbec nic chtít napravit.' Naučil jsem se, že nemůžu litovat věcí, který jsem posral nebo který se prostě staly, protože vim, že ani jedna z těch věcí se mojí lítostí nemůže napravit. Je to strašně spletitej kolotoč plnej vypadlejch šroubů s propastí plnou jedovatejch hadů pod ním, ale my jsme si tu jízdu zaplatili, tak to musíme projet.
   Byl to skoro měsíc a půl co jsem za sebou v San Francis zabouchl dveře a odjel jsem od ní. Můj odchod pronásledoval zvuk tříštění skla a jekot. Vzal jsem si jen pár triček, džíny, cigára a asi 120 dolarů. Přespával jsem v hostelech San Francisca s tim, že se potom vrátim. Sedával jsem v pokoji, kouřil a koukal na televizi. Přemejšlel jsem, jestli už vychladla, jestli na mě myslí, nebo jestli si třeba už nesehnala někde v baru někoho jinýho a na mě se rozhodla zapomenout. Když už jsem si ale balil věci s tim, že se vrátim, v televizi proběhla reklama.
   'Nejlepší nábytek, který v Oaklandu můžete sehnat! Na rohu Seifertovy a Boolynerf vás čeká rodinný podnik Smithsonových s přívětivým personálem, který vám úsměvem zpestří den a dodá vašemu domovu šmrc! Smithson and son, pro váš luxus!' Podíval jsem se do obrazovky a zíral na mě z ní týpek s plnovousem a vlasy svázanými do culíku. Okamžitě jsem ho poznal. Otis Smithson. Neváhal jsem ani vteřinu. Sbalil jsem si věci a vyrazil jsem na nádraží.
   Koupil jsem si bagetu a lahev vína na cestu. Cesta ze San Francis do Oaklandu k mýmu štěstí trvala meziměstskym vlakem třičtvrtě hodiny, tak jsem se nějak extra nestresoval. Trefit z nádraží do obchodu Otisový rodiny nebylo tak těžký, lid oaklandu byl vstřícnej a nasměrovali mě správně i když mě to stálo pár cigár a jeden dolar. Miloval jsem Oakland, už jenom protože nad tim městem se nesl zápach jednoho slova: RAIDERS. Miluju fotbal a miluju Raiders a to město je vyloženě pyšný na to, že se můžou timhle týmem reprezentovat. Těšil jsem se až vyrazim na zápas.
   Uvědomil jsem si, že lidský štěstí bude vždycky zakořeněný v zápasu se stereotypem. Když se v pětadvaceti zaseknete na jednom místě s jednou ženskou v jednom domě s jednou prací nikdy nebudete mít právo nadávat, že nejste šťastný. Nikdy vás nebude celej život bavit dělat jedno a to samý dokola. Ta svoboda, kterou jsem cejtil v tý cestě a v tom dobrodružství, který mě teprve čekalo byla skoro hmatatelná. Miloval jsem Oaklandskej vzduch a pocit vítězství sám nad sebou. Štěstí vám nikdy nespadne k nohám, zbejvá vám jenom sestřelit si ho z oblohy.

   Otise jsem mimochodem znal z mýho dospívání v Chicagu, hráli jsme spolu fotbal, pili jsme spolu a zažívali nesmrtelný dobrodružství.
    Zvonek doprovázel můj příchod do obchodu Smithsonových, stejně jako pach nábytku a novoty. Obchod vypadal spíš jako vetešnictví než jako prvotřídní obchod s nábytkem. Ale co by se dalo taky na předměstí Oaklandu? Prodral jsem se okolo gaučů skříní židlí a stolů z doby Abeho Lincolna a dostal jsem se až k pokladně.
   Na židli za pokladnou seděl chlapík s vypelichaným plnovousem nohy na stole, pivo na stole, cigareta v ruce a byl velice zahloubanej do časopisu. Přišel jsem k němu a zapálil si. Nevšímal si mě, dokud nezaslechl škrtnutí zapalovače.
   Chvilku bylo šokovaný ticho, spadla mu brada a vykulil oči. Já se na něj díval s ciaretou mezi rtama se šťastnym výrazem v očích a v ksichtě. Otis zíral na Nicolase. Nicolas se křenil na Otise. Výtečná situace?
   'Nicolasi!' zařval Otis.
   'Otisi!' zařval Nicolas.
   A šli se opít.

   Otis mě vzal k němu na rodinnou farmu. Prý budu moct spát v maličkym bytě nad garáží, kde je vlastně sprcha, záchod, kuchyň, postel a psací stůl v jedný místnosti a o víc se zajímat nemusim. Platit nájem po mně nikdo z jeho rodiny nechtěl, byla to strašně příjemná severská rodinka s kořenama někde ve Skandinávii. Příjemný Vikingové.
 
   Smithosonova farma byl docela velkej barák. Bydlel tam Otis s rodičema, jeho sestreou Ginger a bráchou Billym. Ginger byla narozdíl od zbytku rodiny bloňdatá, lehce při těle, ale roztomilá a děsně příjemná holka s krví vesničanky. Otisův brácha Billy měl fakt dlouhý vlasy.
 
Následující měsíc bych asi měl vzít nějak ve zkratce. Celá Smithsonovic rodinka holdovala domácí pálence a pivu. Ten první měsíc a půl na jejich farmě jsem ve dne strávil opečováváním koní, tajnym sexem s Ginger a chlastáním. Vybavuje se mi jeden rozhovor.
   'A ty jseš jako vážně spisovatel, jo?' ptala se mě a kouřila jointa. Na sobě měla uplý džíny, červenou, kostkovanou košili a vlasy svázaný do copánků. Stál jsem opřenej o stodolu, zatimco ona seděla obkročmo na balíku slámy. Kouřil jsem cigaretu, protože jsem trávu odmítal, což mi zůstalo až do dneška a sledoval, jak ta holka krásně splývala s prostředím venkova.
   'Spíš se o to jenom snažim.'
   'Podle mě ti to jde až moc dobře.'
   'A jak to víš?' potáhla si z brka a zeširoka se usmála.
   'Měl by sis schovávat povídky a básničky někam jinam než do šuplíku se spoďárama. Když sem si chtěla ulovit nějakou hezkou trofej, že jsem tě měla v posteli...'
   '... v posteli, stodole, kuchyni, spíži, slamníku, garáži...'
   '... drž hubu, Nikky. Chci tim říct, že jsem je našla a přečetla. Máš fakt talent.'
   'Jak může holka z farmy vědět, co je dobrá a co je špatná literatura?'
   'Nenechá jí to chladnou. Buď jí zvlhnou oči nebo kalhotky, nikdy neodejde středem.' řekla, típla joint, hodila špekvajgl do plechovky s nedopalkama a odešla.
 
   Vítr mi prohraboval vlasy a slunce mi pražilo na odhalený ramena. Otis ležel pod jeho pickupem a diktoval mi, který mu mám podat francouzský klíče.
   'Hele, Nicolasi! Pamatuješ, jak jsme tenkrát byli na tý párty u Emily? Jak jsme vypili celej bar jejího fotra ... jedenáctku.'
   'Na. Jo, pamatuju. Víš, asi to už tenkrát šlo mimo tebe, ale poblili jsme jí celej dům, pochcali celou zahradu, vyvrátili záchod, shodili lustr a její pes je od tý doby nezvěstnej. Rodiče jí tenkrát šoupli na internát do Texasu, nikdy jsem ji už neviděl.'
   'Jo, já se dva tejdny na to stěhoval sem a ty jsi zdrh někam na jih. Kde jsi to vůbec byl?' vylezl zpod auta, utřel si ruce a otevřel si plechovku piva.
   'Vyrazil jsem přes Davenport, Salt Lake City, dál a dál na jih, asi rok jsem cestoval stopem, vydělával jsem si příležitostně po cestě. Stopoval jsem na malejch silnicích, posouval se po kouscích, psal básničky a žil si cestovatelskej život.' Taky jsem si vzal pivo, otevřel ho, napil se, opřel o kapotu a zahleděl se na louku za farmou.
   'Vzpomínám si, jaký jsme spolu žili krásný časy, Nicolasi. Pili jsme, bili se s lidma, který nás štvali, pamatuju, jak jsme skončili na fízlárně přes tři noci za ... Nicolasi, co je?' všiml si mýho zahloubanýho výrazu. Exnul jsem zbytek piva, dokouřil a vajgl hodil do plechovky.
   'Já musim jet dál Otisi, je čas zvednout kotvy...'

   V životě člověka je jenom jedna jistota: smrt. To mi vtloukají odmala do hlavy a doufají, že jim uvěřim. Ve skutečnosti jsou ale dvě jistoty: smrt a láska. Ať už bude člověk cejtit lásku ke knihám, hudbě, cestování, osobě, dceři, matce nebo otci, vždycky jí bude cejtit. Není to nic, na co by se nás svět ptal, očekává se to od nás: do armády půjdete z lásky ke svojí zemi, do vesmíru poletíte z lásky k poznání. Je to všechno ten samej kolotoč o kterým jsem mluvil na začátku. Věc, nad kterou se budu muset někdy v budoucnu zamyslet. Jedno je ale jistý: nepřemejšlel bych nad tim, kdybych nemiloval. Každej z nás to už někdy zažil. Moment, kdy víš, že jseš schopnej umřít pro štěstí někoho, kdo tvoje štěstí nejvíc ničí. Každej z nás. To je jasný, jakože Billy měl fakt dlouhý vlasy.
   U Otise jsem spoustu času strávil i rozjímáním nad západem slunce. To je ten hlavní důvod proč vám píšu o tom, že jsem na tý farmě kdy vůbec byl. Pohled na oblohu na venkově je jinačí než pohled Člověk, když se kouká na západ slunce, na hvězdy, na měsíc nebo na východ slunce si uvědomí, jak jsou jeho problémy ve skutečnosti maličký. Jenom na týhle maličký planetě je sedm a půl miliardy lidí a každej z nich najde ve svym životě důvod brečet. Na tý farmě jsem si uvědomil, že není jedinej důvod se zaseknout na někom, s kym nejste spokojený. Když necejtíte štěstí v jednom z mála momentů, kdy byste ho cítit měli, když máte být zamilovaní, tak ho potom není důvod držet. Lidi se rádi smějou a tančí, ale i pláčí a tančí si po štěstí. To byl důvod proč jsem musel odjet, ne abych jel zpátky do Frisca, ale abych se posunul na cestě dál.

   A byl jsem zpátky na cestách. S Ginger jsem se rozloučil po svym, Billymu jsem koupil fakt krásnej hřeben a Otise jsem zrušil tak, že srkal tequilu z pupku svojí ségry. Pobyt na Smithsonovic farmě mi dal víc, než jsem čekal, ale už byl čas poplácat Otisův pickup po střeše a vyjet ke světlejším zítřkům.
   Vysadil mě asi 60 - 70 kilášků za Oaklandem. Zápas jsem nenavštívil, ale i takovej kus za městem pořád byla cejtit hrdost Oaklanďanů, že si směj řikat Raiders. Seděl jsem na za příkopem vedle silnice a sledoval jsem auta jak okolo mě projížděj. Otis mi s sebou dal pár plechovek piva, pět krabiček cigaret a Ginger svoje kalhotky a pár fotek. Pil jsem pivo, přemejšlel nad smyslem mýho života a slunil se.
   Asi po hodině mýho poflakování u krajnice kousek ode mě zastavil Ford. Otevřelo se okýnko a vykoukly na mě oči nádherný, jako by je bůh stvořil, když se nudil v sobotu večer doma, když nešel PornHub.
   'Pořebuješ svízt?' smála se na mě. Nebo se smála mně? Upřímně, bylo mi to strašně jedno.
   Nasedl jsem jí do auta, hodil si batoh na zadní sedadlo.
   'Já jsem Anastazia.'
   'Rád tě poznávám, Anastazio. Já jsem Nicolas Buttler.' zasmála se.
   'Kam to bude, Nicolasi?' smála se dál a dál a ve spojení se sluncem to dávalo strašně smysl.
   'Víš co?' hodil jsem na ní pohled, kterej jsem si jistej, že hodil DaVinci po Moně Lise, když jí začínal malovat. 'Prostě jenom jeď...'

___________________________________________________________________________________

Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems --->
https://www.instagram.com/nicolas_buttler/

nebo mám i svou stránku na FB ---> 
https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks

KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. 

hej nicolasi | balada | modrý nebe







sobota 16. ledna 2016

milovník lásky.

   Probudil jsem se do tmy, i když mi do oken svítily světla města hříchu, Las Vegas. Žil jsem tam asi tři čtvrtě rok, měl jsem tam přítelkyni, ale jinak to bylo, čistě kvůli pracovní příležitosti a možnosti růstu co se týče psaní. Instinktivně jsem hrábl vedle sebe na postel, ale nenahmatal jsem nic, což mě uklidnilo, že jsem zase neskončil s nějakou cizí fuchtlí v posteli. Zaposlouchal jsem se, jestli neteče sprcha nebo neslyšim vřít vodu, ale nic. Rozsvítil jsem a podíval se na budík. 5:31 ráno. Vstal jsem z postele a ještě naposledy jsem se pořádně rozhlídnul po místnosti, jestli tam třeba nezůstali nějaký náhodně zapomenutý suvenýry, ale nic jsem nezaregistroval. Přešel jsem do kuchyně.
   Postavil jsem si vodu a do hrníčku jsem hodil dvě lžičky kafe, načež jsem se rozhodl, že si ještě dám sprchu, než vyrazim do práce.
   Vešel jsem do koupelny a rozsvítil jsem světlo. Na podlaze ležela hezky stavěná mladá ženská, s dlouhejma nohama. Na sobě měla jen kalhotky a moje tričko, oblečení měla poskládaný na zemi vedle sprchy. Ležela s hlavou opřenou o záchodovou mísu a objímala jí jako nejlepší kamarádku. A v tu ránu se mi před očima přehrál celej záznam minulýho večera.
   Začalo to na mym čtení. Přišel jsem tam a objednal jsem si klasicky skleničku whiskey. Posadil jsem a začal jsem si třídit co budu číst. Přisedla si ke mně.
   'Buttler?' podíval jsem se na ní, usmál se a lehce pokejval. 'Těší mě, Jamisová. Debrah.'
   'Můžu vám řikat Debbie?' zasmála se. To pro mě bylo dobrý znamení. Projel jsem jí očima. Hezky stavěná ženská, mladičká s hlavou blonďatou, lehce nazrzlou, zelenýma očima a sprškou pih na nose. Nohy měla dlouhý, tak akorát, a... Vlastně byla celá tak akorát, vyhovovalo mi jak se usmívá, jak je stavěná a jaký hází pohledy. Nejsem nějak extra pohlednej chlap, spíš vůbec. Jsem tlustej, přerostlej, obličej mám roztomile děsivej a píšu sprostý a perverzní básničky. Nic zvláštního.
   Zbytek večera probíhal stereotypně. Povídali jsme si, a já následoval po pár lidech ve čtení. Při konverzaci jsem zjistil, že jí je 23, pracuje jako sekretářka nějaký ekologicky založený firmy a že bydlí tři ulice od Soundset boulevardu. Myslim, že všechny blbosti můžeme vynechat. Během čtení jsem vypil tři sklenice dvojité whiskey a potom s ní u stolu ještě lahev vína. Vypadli jsme a rozhodli jsme se že půjdeme pěšky ke mně. Od chvíle, kdy se zaklaply dveře kavárny mám okno.

   kam směřuje můj život | kde a s kym skončim? | budu šťastnej? | bude mít můj život smysl? | vim, že jednou budu sedět u krbu v papučkách a budu psát romantickou báseň o svojí doručovatelce předem nakrájenýho jídla | vim že jednou budu ve vlastním životě až ten vedlejší | že budu mít pro koho dejchat | možná to je ta, vedle který toužim usínat zrovna teď | možná to je ta, která mi hlavou běhá celej den a v noci mě navštěvuje ve snech | možná to je ona | možná jo | možná že u toho krbu budu ty romantický básně psát o ní | KDO VÍ 

   Aniž bych ji probudil jsem ji vzal do náruče a odnesl do postele. Vlasy jsem jí svázal do culíku a trochu jí opláchl konečky, protože je měla od zvratků. To samý s tričkem, to jsem jí sundal a dal jí nějaký svoje jiný. Přikryl jsem jí a na noční stolek vedle ní jsem dal kafe v termohrnku a dvě koblihy, a vedle toho jsem na lísteček napsal: 'Vrátím se brzo, neodcházej, musíme si promluvit.' a odešel jsem a zamknul za sebou.
   Zaběhl jsem si do práce omluvit se, že dnešní den nepřijdu. Dělával jsem tehdy recepčního a šatnáře v Casinu Colourwave, takže jsem celý dny jen seděl, vybíral kabáty a zapisoval hosty, objednával pití a kouřil a pobíral jsem za to docela slušnej peníz. Teda, na nájem, jídlo a pití mi to stačilo. Tak jsem se teda omluvil, koupil jsem si cigára, pití a jídlo a vrátil jsem se zhruba po dvou hodinách domů.

   V posteli nikdo neležel, koblihy a kafe byly pryč a dveře na balkón byly otevřený. Přešel jsem k nim a viděl jsem Debbie s cigaretou v ruce a samolibým úsměvem pod rozteklou řasenkou. Seděla na prádelnim koši a když mě zmerčila, jenom ke mně pohodila hlavou a utrousila: 'Dobré ránko, drahý, to máme ale bohulibý den, není liž tak?! ignoroval jsem to. Bral jsem to jen jako pichlavý poznámky.
   'Prosimtě Debbie' řekl jsem a poklekl jsem na jedno koleno abych si jí mohl dívat přímo do očí, byla totiž relativně malá. 'víš, potřebuju vědět co se...'
   Zasmála se, ostře a vyčítavě. 'Tenhle pohled si pamatuju. Ty a klečící pode mnou.' podíval jsem se jí na ruku ve který držela cigaretu a kterou ne mě otočila. Skvěl se jí tam prsten s průměrně velikým drahokamem.
   'Počkej, nechceš mi říct, že...'
   'Ale ano, chci, Nikky.' stoupla si a cigaretu zahodila. Obešla mě, ještě pořád klečícího a přes rameno jen tak mimochodem houkla: 'Las Vegas je město neomezených možností, to přece víš. A opilecké svatby jsou něco, na čem tu moc rádi vydělávají.' Zbytek věty jsem už slyšel, když jsem vletěl dovnitř abych ji slyšel jasně a zřetelně. Přeběhl jsem k ledničce a vyndal jsem gin, napil jsem se zplna hrdla a zapil to troškou tonicu.
   'Takže jsme jako zasraní manželé jo, to mi chceš říct?!'

   v takovejch momentech se vám zastaví svět | myslíte na to co bude, co mohlo bejt a co bylo, a že vaše první svatba proběhla bez vaších rodičů, a vy si jí ani nepamatujete | myslíte na to, jestli to bylo správný, což každopádně nebylo | ale zároveň myslíte i na tu holku, která čeká na váš telefon, až jí zavoláte a necháte jí vzkaz, kterej zakončíte těma dvěma slovama | miluju tě

   'Ne, ty idiote, ani jsme spolu nespali.' spadl mi obrovskej kámen ze srdce.
   'Tak bys mi teda ale mohla aspoň říct, co dělá ten prsten na tvý ruce, cos dělala ty v mojí koupelně a co se dělo včera v noci!'
   'DNESKA v noci, drahoušku,' podotkla. 'a abych to zkrátila: opili jsme se, zamířili jsme k tobě, celou cestu jsi mi říkal Minnie a nakonec si mě požádal o ruku, tak jsem jakoby kejvla a uspořádala jsem falešnej obřad tady. Byla to obrovská švanda! Uložila jsem tě ke spánku, a vypila ti půlku ledničky, proto jsem skončila v tý koupelně. A ten prsten jsi mi dal ty, na.' hodila ho po mně. Chytil jsem ho a dal si ho do kapsy u saka.
   'Ani si nedovedeš představit jak se mi ulevilo.'
   'To ti teda pěkně děkuju.'
   'Ne! Takhle to nemyslim!'
   'Drž hubu a běž radši odpovědět na ty zprávy, co máš na záznamníku.'
   Srdce se mi zas na chvilku zastavilo. Běžel jsem k telefonu a zvedl jsem sluchátko:
*PÍP* Ahoj Nikky, já, jenom bych tě chtěla vidět, musíme si promluvit. Ozvi se mi *PÍP*
   Zahodil jsem telefon a vyběhl jsem ze dveří. Však se o sebe Debbie nějak postará, ukrást mi nemá co a pokud se napije, tak aspoň budu mít večer s kym mluvit o mejch problémech.
   Naskočil jsem do auta.

co se tak může dít | umírá? | podvedla mě? | umřel jí nekdo blízkej? | něco ztratila? | proboha živýho že jsem jí včera nevolal | podle telefonu ne | jel jsem po ulicích vegas co nejkratší cestou k ní | po okruhu okolo města | washingotovou na gretzkiho a odtamtud dva bloky rovně | vyběhl jsem z auta a doslova jsem naboural do zvonku

   Otevřela mi rozcuchaná, s rozteklou řasenkou, v županu, s červenym nosem. Moje milovaná Minnie. Milovala co jsem psal, tak o ní teď píšu. Byl jsem sám na sebe hrdej, že jsem ji nepodvedl, že jsem zůstal čistej, teda podle toho co řikala Debbie. Podíval jsem se jí do očí a v mžiku jí sevřel do náruče. Okamžitě se mi rozbrečela na rameni.
   'Co se děje, Minnie?' bál jsem se odpovědi, ale když přeskočim tu minutu ticha, kdy se nic neozývalo, řekla jenom:
   'Jsem těhotná.' čas se mi zase na chvíli zastavil. Ale jenom na chvíli, protože mi během sekundy všechno okamžitě dávalo smysl. Vim, o kom chci psát romantický povídky až budu jako dědek sedět u krbu. Vim čí vlasy chci líbat před spaním, vím s kým chci žít a umřít, vím, jaký dítě chci chovat. A pokud to znamená konec mýho proutnickýho života, tim možná líp. Neváhal jsem potom už ani vteřinu, pustil jsem ji a svezl jsem se na koleno.
   'Vezmeš si mě?' rozbrečela se ještě víc, bylo vidět že jí štěstí srší z očí!
   'To dítě není tvoje.'
Kurva práce.

___________________________________________________________________________________

Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems --->
https://www.instagram.com/nicolas_buttler/

nebo mám i svou stránku na FB ---> 
https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks

KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3