Vomitus & Potus & Tristitia

 ''Tatínku BLINKAAAAAT!'' ozvalo se ze zadní sedačky. Měl jsem podezření už pár minut. U Malýho se mi to nikdy nestalo, když jsem byl v autě sám. Většinou to potkalo babičky, nebo ženu. Teď se to dělo mně. Něco jsem tušil, ale nešlo poznat, jestli se rozhoupává k blinkání, nebo pomalu usíná. 
    V tý době jsme byli zrovna na výletě u babičky. Ženě jsem chtěl dát na pár hodin klid, nechal jsem ji ''doma'' a vyvezl jsem Malýho na výlet do mýho rodnýho města, s cílem jít na oběd, jít na hřiště, ukázat mu, kde má táta kořeny. Jeli jsme 'prdelema', což je maloměstskej výraz pro cestu po čemkoliv jinym, než dálnici, nebo silnici první třídy. Houpalo to. Chápu to a nemám mu to za zlý.
    ''Tatínku! Blinkat! Tatín.....'' a obrovskej kornout bílejch zvratků mu pokryl jeho krásný, světle šedivý džíny. Než se stihl pořádně nadechnout, další erupce skončila v přihrádce u dveří. Další fáze se perfektně vešla přímo na boty. Poslední, takzvané ublinknutí, se postaralo o zhruba poslední místo, kde moc zvratků ještě nebylo, na mikinu. Až v tenhle moment se v protisměru objevila autobusová zastávka. Zastavil jsem tam polodriftem, řidiči Formule 1 by tleskali, doslova pit stop kvalita. Z rádia se dunivě linulo nový album Viktora Sheena. Můj syn do toho perfektního orchestru moderního rapu plakal, zatímco se cachtal ve vlastních zvratcích. 
    Vyskočil jsem z auta a oběhl ho, švihem otevřel dveře a jen tak tak jsem uhnul menší vlně blinkánků, který se vyvalily ze dveří. Jedním pohybem ruky jsem ho odpoutal, vystrčil za auto a doklepnul jsem z něj zbytky. Vysvlékl jsem mu mikinu i džíny, dal jsem je do igelitky a polil mě studenej pot. Nemám náhradní. Ve spěchu a falešnym sebevědomí jsem mu nevzal nic na převlečení, všechno se válelo v kufru u babičky. Nevadí, nějak si poradíme, zastavíme v F&F a koupíme nějakou parádní mikinu a suprový džíny (pozn. aut. Mikoláš byl v tento moment extrémně naivní, tvrdá realita ho profackovala železnou rukavicí, kdo kdy vymyslel, že džíny pro tříletý dítě budou stát čtyři stovky? Proč sakra mikina velká sotva na plyšovýho medvěda přijde na další čtyři stovky? Vyrábí to děti v Indii, mají zakázaný to nosit a navíc jim za to platíte slupkama od pomerančů, ale přidáte 4000% marži? Ostudy.)
    Když jsem utíral to boží dopuštění, vzpomněl jsem si na svou barmanskou kariéru. To vypovídá samo o sobě poměrně hodně, žejo? Že se mi vrátí nostalgická nálada při čištění obsahu cizího žaludku. Ale je to tak.
    Konkrétně se mi vybavila následující scéna: Čtyři hodiny ráno. Dvě hodiny po zavíračce. Zhruba v jednu ráno přišla skupinka dvaceti lidí, chtěli se bavit. Jasně, je to moje práce, jsem tu od sedmi od rána a v sedm ráno tu mám být znovu, ale rád vám připravím drinky, na který nikdy nezapomenete.     
    Měl jsem těžký období. Tvrdě jsem dřel, nedostávalo se mi za to pořádnýho finančního, osobního ani emočního vyúčtování. Směny od sedmi ráno do dvou ráno, přesčasy neproplacený, tvrdá dřina, šéfové jeden absolutní čůrák, druhej pravděpodobně sociopat. Náročný časy. 
    Jeden z těch dvaceti už mě půl hodiny opruzoval u baru. Taky prožíval těžký časy. Jedna ze slečen, který v teplý, letní noci seděly na zahrádce našeho podniku, ho už pár měsíců aktivně odmítala. Stěžoval si na ní a sprostě na ní nadával. Byl ukřivděnej. Pil pomalu pivo a rychle drahej rum. Nadával a já přikyvoval, bez toho, abych svoje problémy přidával na hromádku. Leštil jsem sklo a připravoval jsem se na další dvouhodinovej šlofík pod barem na bundě, jen abych ráno vstal, nechal se sjet, že všechno není na tisíc procent a znovu opakovat. Byl jsem fakt kretén, že jsem si to nechával líbit.
    ''Víš, když tě prostě někdo nebo něco nějak nasere, měl bys to vzít a rozbít o zeď, a když to je člověk, tak mu třeba zlomit nos, nebo posrat auto, nebo třeba zabít kočku, nesmíš se nechat srát, ty...ty... jak že se to jmenuješ?'' 
    ''Roman.'' odpověděl jsem mu stroze, ale empaticky. ''Už jsem ti to řikal.'' Předtím jsem mu tvrdil, že se jmenuju Jakub a Patrik. Kdo mě znáte, víte, že ani jedno z toho není pravda. Pro ty co mě neznají, jmenuju se Dominik.
    ''Nojo, Romane, sorry, nemám paměť na ksichty.'' řekl a znovu pomalu upil piva, kopnul panáka a naznačil, abych mu dolil dalšího. Dolil jsem zbytek lahve, udělal dvě čárky na jeho lístek a napustil sklenici vody. 
    Konverzace neplynula zrovna pohodlně. Kecy měl hloupější a hloupější, agresivnější a poblouzněnější. V pět hodin ráno jsem se vrátil z kasírování venkovní zahrádky. Začínalo svítat, mně se začínaly zavírat víčka a bunda vypadala pohodlněji než queen-sized bed v pětihvězdě. 
    ''A proto ti povidám, musíš investovat do místa na hřbitově ještě... ještě jako....jako mladej cucák, abys jistotu. Jak se to tady...to tady přelidní, nebude...to kam dávat ty mrtvoly.'' Jak dořekl tuhle větu, pozvracel se přímo před sebe. Tmavě hnědý zvratky, který smrděly jako třicet let zavřenej lihovar. Obličej mi spadl do dlaní. Jenom pro rekord: Nenalíval jsem mu už od čtyř ráno, prostě se to v něm nakumulovalo, potkalo se to s únavou, vztekem a depresí a muselo to ven. Ani jsem mu to tolik neměl za zlý, ale jeho zvratky kapaly na to místo, kde jsem si plánoval ustlat.    
    Po kratšim smalltalku jsem po něm hodil kýbl a hadr a společně jsme to začali dávat do pořádku. Jeho kamarádi se zahanbení začali vytrácet, až venku dopíjeli jenom žena jeho snů, nějací dva chlapíci a ještě jedna jiná slečna, která měla sice obrovský prsa, za který se nestyděla, ale ten nejotravnější, nejúnavnější a nejupištěnější hlas, kterej jsem kdy slyšel.
    Všechna čest, přiložil ruku k dílu. Vytřel podlahu a já utřel bar. Všiml jsem si, že spousta jeho zvratek skončila v půlitru s pivem. Když jsem se po něm natáhl, abych ho umyl, plácnul mě přes ruku.
    ''Jednou jsem to zaplatil...'' řekl a exnul třičtvrtě půlitru zvratků. ''... tak to přece nevyhodim jen tak. Takhle se šetří.''
    Tak a dost. To byla moje stopka, půlitr jsem praštil do špílboye, vykopnul dveře na zahrádku a všechny vyhodil. Byl jsem frustrovanej, unavenej, hladovej a nasranej. Moc mi děkovali za služby, výborný pití a skvělou atmosféru podniku. Moc se omlouvali za jejich kamaráda. 
    ''Tak díky, kámo, určitě se ještě někdy stavim.'' Prosím, jen to ne. Nestavil se, už nikdy. ''A dávej na sebe pozor, hmmmm, Honzo.'' 
    ''Vidíš! Já ti říkal, že si to nakonec zapamatuješ.''

Zavřel jsem za nima dveře, zamknul a dal si velkýho panáka medovýho Jack Danielse. A pak dalšího. Utřel jsem stoly, umyl nádobí a chystal se ulehnout. Z venku jsem zaslechl halas. Do koutku pusy jsem si vrazil cigáro, nonšalantně vyrazil ven, zkontrolovat situaci a zapálit si. Zapálil jsem si a rychle proběhnul krátkou chodbou před budovu.
    ''Tak to normálně řekni, já to přece pochopim, kurva, normálně řekni, že šukáš jinde.'' Řval Ožralý Zvratkožrout na viditelně vyděšenou, ale naštvanou slečnu, do které byl tak beznadějně zamilovaný. Hotovej Otello, divil jsem se, že nepadla na kolena a nezačala prosit o odpuštění. 
    ''Nešukám jinde, to, že nechci šukat tebe neznamená, že musim šukat všude jinde.''
    ''Ale šukáš, ty blbá děvko, doufám, že chcípneš, ty blbá děvko.''
    ''Drž hubu, Marku.'' Jak tu větu dořekla, viděl jsem, že je zle. Doteď mě asi neviděli, postával jsem o kousek dál. Marek se napřáhl a vší silou vrazil slečně obrovskou facku. Nespadla na zem, jen se zapotácela, lekla se a rozbrečela. Její kámoška skočila mezi ní a Marka a tvářila se jako zeď. Svižným krokem jsem k nim vyrazil. Nemyslete si, že jsem chtěl bejt nějakej princ na bílým koni, jen jsem nechtěl, aby se podobný věci děly na půdě našeho podniku. Poslední, o co bych stál, byla policejní hlídka v půl šestý ráno. 
    ''Sbalte se a vypadněte, okamžitě. Jestli na ní ještě jednou šáhneš, zlomim ti ruku.'' Prohlásil jsem Markovi velmi zblízka v obličeji. Snažil se tvářit vážně a nebezpečně, ale jsem dvoumetrovej, velikej špekoun.     
    ''Nebo co, ty vole? Honzo, zalez zpátky a neser se do našich věcí.'' Vlepil jsem mu lehkou facku zleva a pravačkou ho chytil za vlasy. Podkopnul jsem mu koleno a svižně ho vytáhl z prostoru předzahrádky. Začal mě švihat do stehna, tak jsem mu zarazil koleno hluboko do břicha, odstrčil ho od sebe a nakopnul ho vší silou levačkou přímo do zadku. Nemám rád násilí, nemám rád konflikty, byl jsem hodně unavenej, hodně naštvanej a plnej adrenalinu. Nedal bych mu pěstí, v jeho stavu bych ho pravděpodobně přizabil. Kopanec do prdele vypadal jako dostatečně rána na jeho křehký ego.
    ''Tos pěkně posral, už mě tady nikdy neuvidíš, Honzo, běž třeba do hajzlu.'' Vyměnili jsme si drsňácký názory, ale asi věděl, že v jeho stavu mě nepřepere, ani nepoškodí. Odkráčel středem doprava od podniku.
    ''Moc vám děkujeme.'' Neměl jsem na nic takovýho náladu, řekl jsem jim, aby šly doleva, že narazí na zastávku tramvaje. Zamknul jsem podnik a šel spát. Po půl hodině mě vzbudilo bušení na prosklený dveře. Dělal jsem, že vevnitř nikdo není. 

    ''Tatínku, už nebudu blinkat, slibuju. Už jsem přece velkej.'' Řekl Malej, zatimco si hrál s čerstvě umytym dinosaurem. Měl na sobě novou mikinu a džíny s velikou skvrnou přes rozkrok. Poctivě jsem je vyčistil od zvratků vlhčenýma ubrouskama a desinfekcí na ruce. Je to šampion. Zvládl to krásně. Dali jsme si dobrej oběd, dobrý kafe, dobrej dort a on si hezky hrál v suprový herničce místní kavárny. Byl to moc hezkej den, poobědvali a pokecali jsme s mou nejlepší kamarádkou, kterou vídám velmi zřídka. Doufám, že Malýho ráda viděla. Byl to suprovej den. Po cestě zpátky jsem trnul strachy, jestli se nerozhodne blinkat znovu. Z rádia pořád hrálo nový album Viktora Sheena. Nerozumim, jak může dělat hudbu tak dobře.

    Výše popsanej zážitek mi zase připomněl mojí brigádnickou kariéru recepčního na hostelu v srdci Žižkova. Hostel. Na Žižkově. Noční recepční. Byla to skvělá práce, miloval jsem ten noční klid, výplatu po šichtě, cesty z práce. Celý to tak nějak dávalo smysl. Zkouknul jsem velkou spoustu seriálů a poznal lidi z celýho světa. Hodný i zlý.    
    Tenhle zážitek se zrovna týká těch zlejch. Léto končilo a bylo to krátce před tím, než moje žena přivedla na svět toho poblijóna. Měla to být jedna z mých posledních směn, než jsem nastoupil do baru, kde jsem měl spát na bundě pod barem a pracovat dvacet hodin dlouhý směny. Ještě jsem si tehdy myslel, že si přilepším. 
    Byl jeden z těch strašně příjemnejch, teplejch, pozdních letních podvečerů, akorát na to, aby se na zahrádce sedělo krásně v tričku, pivo chutnalo příjemně chladivě, ne hořce a zbytečně, občas zavál lehkej větřík, u stolu nás sedělo zhruba šest a všichni jsme se smáli a měli se prostě strašně hezky. Suprově mě to odpoutalo od stresu a strachu z přicházejícího potomka.    
    Že to bude jeden z nejzvrácenějších večerů, který kdy v životě zažiju, jsem v tý době ještě netušil. U stolu jsme seděli čtyři chlapi a dvě ženský; postarší punkáč Mika z Finska, kolegyně recepční Markéta, tři kluci z Anglie, kteří klasicky přijeli rozloučit se svobodou jejich zrovna spícího kamaráda a američan John. O to ani tolik nejde, jenom rád vzpomínám na Miku a Markétu, byli to rozumní, rovní lidi se zajímavym příběhem a konverzace s nima nikdy nebyla o ničem.
    Jak večer postupoval dál a dál, lidi se pomalu ubrali do postelí, nebo domů, zahrádka se vyprázdnila a já zůstal venku sám. Hostel byl zrovna skoro plnej, takže na recepci moc práce nebylo, všichni byli ubytovaní, spokojení, když něco potřebovali, stačilo dojít od recepce pět metrů ven a já jim moc rád pomohl. Vyčistil jsem venkovní pípu, utřel bar, umyl stoly, zvedl lavičky a zamknul boudu s barem. Odebral jsem se dovnitř na recepci a pustil jsem si film. Bylo okolo jedenáctý večer.
    Tady je potřeba vložit pomocnou informaci. Normálně jsme se na přízemním patře snažili držet oddělený pokoje, aby třeba Ukrajinci nebydleli s Rusama, ženský s cizíma chlapama, atp... V tenhle den všechny přízemní pokoje byly zaplněný tak, jak mají být, ženský, chlapi, všichni rozdělení podle pohlaví, aby nevznikly nepříjemný situace. Kvůli zvýšený návštěvnosti jsme ale otevřeli i sklepní pokoje, který byly čerstvě po rekonstrukci a bohužel bylo nutný lidi namíchat. 
    Ve dvě ráno jsem se přesouval k další epizodě The Office, bylo mrtvolný ticho, nikdo z ulice neotravoval, očekával jsem další klidnou směnu. 
    

    Malej se po cestě z mýho rodnýho města už nepozvracel, vydržel to jako šampión a usnul jako velkej kluk, po dvacetiminutový konverzaci o hračkách, který si přeje k Ježíškovi. Byl jsem na něj pyšnej, ale auto stále páchlo jako tři dny starej jogurt a gumoví medvídci. Doufal jsem, že si žena odpočala a že Malej večer usne jako mimino, potřeboval jsem taky trošku klidu, život je poslední dobou nějak moc rychlej.

    

    Zazvonil zvonek od hlavního vchodu, otevřel jsem a dovnitř se vpotácel Argentinec Marco lehce pod vlivem.Vím, že se jmenoval Marco, protože to s váma prostě zůstane. Dal jsem mu klíče od sklepního pokoje a popřál dobrou noc. V kuchyňce se napil vody a odpotácel se do sklepa.
    Uběhla sotva hodina a ze sklepa vyběhla María, sotva dvacetiletá studentka ze Španělska, nebo Portugalska. Přes slzy neviděla na krok a nebylo jí rozumět ani slovo. Reflex člověka mě vymrštil ze židle, oběhl jsem recepci, podepřel jsem jí a posadil jí na židli do průchozí kuchyňky, napustil jsem sklenici vody a opakoval, že se nemusí ničeho bát, je v bezpečí, ať dýchá, že se nic neděje, nabídnul jsem panáka Jagermeistera na podnik, ale odmítla. Nepamatuju si, co jsem si tehdy myslel, že se děje, ale potkával jsem různý sorty lidí, zažíval prapodivný dobrodružství a slyšel spoustu příběhů, pravděpodobně jsem si myslel, že má jenom nějakej panickej záchvat, měla noční můru, nebo viděla nějaký démony.
    Počkal jsem, až se uklidní a sama od sebe se pustí do vyprávění. Chvíli jsem vyplňoval ticho, ale po chvilce jsem jí jen držel ruku na rameni a čekal, až se odhodlá. 
    Lámanou angličtinou s těžkým, latinským přízvukem mi řekla, že: ''si vlezl k ní do postele a začal jí sahat různě po těle a opakoval, že jí to udělá a že se nemá bránit. Že jí sahal mezi nohy a líbal na krk, chytil jí pod krkem a přirážel jí rozkrokem k zadku. Že strčil prsty i do ní.'' Zmateně jsem se zeptal o kom mluví, protože mně známá informace byla, že cestuje a objevuje svět s jejím snoubencem, který měl palandu nad ní, ale nedocházelo mi, proč by si zrovna na něj šla stěžovat  cizímu recepčnímu. Řekla, že neví, že se bála otočit, ale po chvíli se jí povedlo ho odstrčit a utéct nahoru a že viděla, co měl na sobě a kam si šel lehnout. 
    Dal jsem jí svojí mikinu, krabičku cigaret, zapalovač, malý pivo a posadil jsem jí na zadní zahrádku, byla teplá noc, potřebovala čerstvej vzduch. Jako poslední věc jsem se jí zeptal, jestli mám zavolat policii, že jde o opravdu vážnej zločin a že bude mít stoprocentní podporu hostelu, pokud se rozhodne to řešit oficiální cestou. Řekla, že nechce, že si už nechce kazit cestování s jejím drahým a že na to vůbec nechce myslet a už vůbec to nikomu nechce vysvětlovat. Řekl jsem, že rozumím, ale že si to ještě může rozmyslet, protože máme na toho člověka všechny potřebný, oficiální informace. Taky jsem jí slíbil, že probudím jejího snoubence. 
    Zašel jsem za bar, zamknul počítače a zpod stolu jsem vyndal dřevěnou, baseballovou pálku. Dal jsem si malýho panáka Jagermeistera na cestu a vyrazil jsem do sklepa. 
    Pokoj měl osm lůžek a všechny byly zabraný. Odemkl jsem si a vešel dovnitř, nerozsvěcel jsem a přešel jsem rovnou k posteli, kde spal Marco. Strhnul jsem z něj peřinu a zkopnul jsem ho z postele dolů. Předstíral, že spí. 
    ''Sbal si věci a vypadni, máš na to minutu, potom volám policii a než přijedou, ti upravim fasádu.'' Samozřejmě anglicky. Snažil se tvářit, že neví, proč to dělám. Že spal a já ho ruším a já jsem ten špatnej. Zopakoval jsem to, co předtím, jenom pomaleji a místo minuty jsem mu dal 45 vteřin. Začal rychle balit věci do batohu, stál jsem nad ním jako Svatý Petr u Nebeský brány. Opravdu hodně jsem ho chtěl přetáhnout po hlavě tou pálkou, ale udržel jsem se na uzdě, ani bych na to asi neměl žaludek. Uklidňoval jsem se tím, že takovej člověk musí sám se sebou každý ráno vstávat a to je dostatečnej trest. 
    Limit stihl, utekl v trenkách po schodech, protože po tmě nedokázal najít kalhoty. Viděl jsem je, jak leží na druhý straně postele, ale neřekl jsem mu o tom. Odešel jsem, zavřel za sebou dveře a on se u recepce rozhodl o Hail Mary. Jestli teda budu tak laskavej a řeknu mu, co vlastně provedl. Popadl jsem ho pod krkem a hodil s ním o zeď, neřekl jsem vůbec nic, jen jsem ukázal na dveře. Odešel a já ho už nikdy neviděl. Jeho záloha propadla hostelu a ráno se u jeho postele našel Gucci pásek. Dodneška by měl být v kumbále hostelu.
    Vrátil jsem se dolů a probudil jsem Maríina snoubence. Řekl jsem mu, že je venku a potřebuje ho, taky v trenkách vyběhl za hostel a po půl hodině přišli oba, hezky mi poděkovali a řekli, že definitivně nechtějí volat policii, že mi přejí dobrou noc a jen to nejlepší do života. Popřál jsem jim taky dobrou noc, šťastný cesty a hodně štěstí do manželství. Odešli zpět do sklepa a já už je nikdy neviděl, checkout měli až po konci mojí směny. Stisknul jsem mezerník na notebooku a pustil další epizodu The Office. 
    V sedm ráno mě Markéta vystřídala na baru, když se zeptala, co se v noci dělo, řekl jsem: ''Nic moc, poměrně nuda.'' a odešel se domů vyspat. Samozřejmě jsem jí o tom řekl hned večer, jen se mi to nechtělo řešit při východu slunce. 

    Malej skočil ženě do náruče a prohlásil: ''Mami, já se hrozně poblinkal, ale to nevadí.'' a já byl rád, že dobrodružství toho dne je za náma. Byl to těžkej, ale moc hezkej den a já jsem pyšnej, jak roste jako z vody a modlím se, abych mu dal takový zázemí, že si nikdy nebude muset ustlat na bundě pod barem, protože nemá cenu chodit domů, nebo že se nebude muset ozbrojovat baseballovou pálkou, aby vyhodil nějakýho nadrženýho kreténa. 
    Nebo, že aspoň nebude zvracet kvůli každý pitomý zatáčce.