Na prahu v2.

"Chlap je dítě, dokud nemá vlastní dítě, nebo dokud jeho dítě nemá dítě."

Už jsou tomu bezmála tři roky, co jsem napsal poslední, satirický článek. Tehdy se jednalo o článek „Na prahu“, ve kterém jsem se s nadhledem věnoval mojí tehdy nové zkušenosti; soužití se ženou. Tehdy pro mě šlo o zajímavou, nezažitou zkušenost. Bylo to zhruba čtyři měsíce od chvíle, kdy jsme se nastěhovali do společné domácnosti a já se nestačil divit. Podle mé tehdejší teorie, nechává chlap při stěhování se do společné domácnosti své mužství na prahu u dveří. Nikdy v životě jsem v ničem neměl větší pravdu.

                Jenže tehdy jsem ještě netušil, kde se budu nacházet necelých tisíc dní od uveřejnění. Dnes už zdaleka jsem zvyklý na všechno, co mi soužití mohlo nabídnout. Dost možná kvůli tomu, že jsem si pořídil Playstation a s tím se zvládá líp všechno (nejedná se o placenou propagaci [ale mohlo by, mrk, mrk, Sony]).
                Největší změnou, která se od té doby udála, ale zůstává Matyáš.
                Matyáš je náš nový spolubydlící, kterému jsme z důvodu finanční tísně pronajali menší pokoj v našem bytě. Zpočátku bylo soužití klidné, v podstatě jsme o něm nevěděli, většinu dne prospal, občas se najedl. Slyšet ho bylo zejména v noci, ale zvykli jsme si, stejně tak na to, že se pokaždé opozdil s platbou nájemného, ale vždy jsme mu to odpustili. Postupem času ale Matyáš o sobě začal dávat vědět více. Poslední kapkou bylo, že kvůli jeho zdravotní kondici jsme mu museli pomáhat s převlékáním, přípravou jídla, dokonce jsme mu museli dělat doprovod na procházky. To vše ale bylo nic proti přebalování…
                V tomto bodě jste už museli pochopit, že se nejedná o spolubydlícího, ale že se nám narodil syn. Pokud vám to nedošlo, tak jste pitomec.

Z pleny do pleny.

                Přebalování je kapitola sama o sobě. Většinou to v naší domácnosti zastává žena, kvůli mému posttraumatickému syndromu z prvního měnění plínky. Tehdy jsem ještě netušil, že Matyáš podědil mojí vtipnou náturu. Následující odstavec je pro silné žaludky.

                Začalo to jako každé jiné ráno. Skrz žaluzie nám byt olizovaly sluneční paprsky brzkého podzimu, venku dokonce ještě bylo slyšet zpěvu ptáků. Malebný den! Sotva týden potom, co jsme si malého přivezli z porodnice. Vstal jsem z postele, domácnost ještě tvrdě spala. Uvařil jsem si kávu a dal si své tradiční dvě cigarety. Když se syn vzbudil, plakal v rytmu zpěvu venkovního ptactva. Zapnul jsem si potichu hudbu a rozhodl jsem se, že nechám ženu prospat a že ranní povinnosti přece zvládnu sám! Vzal jsem tedy malého z postýlky a ihned jsem zacítil, že změna v plenkové oblasti bude nutná rychle. Položil jsem ho na přebalovací pult, jeho ještě sotva otevřená očička se už rozzářila na svět a na jeho otce. Odepnul jsem mu plenu, se strachem v srdci jsem ji odklopil a… nic… V pleně nebylo nic!
                „Děkuju, synku, děláš mi to napoprvé jednoduchý!“ nahlas jsem poděkoval, vyjmul promočenou plenu zpod svého potomka a pootočil jsem se, abych ji vyhodil do koše. Hned jak jsem se otočil zpět mi přímo doprostřed čela přistál proud horké tekutiny. Jednou rukou jsem mu stále držel nohu, aby se nepřetočil z pultu pryč, ale druhou jsem se za křiku a pláče snažil zastavit proud moči, který sice začal na mém čele, ale už se dostal přes nos a ústa až ke krku. Jak jsem cítil oslabený proud, trochu se mi ulevilo. Volnou rukou jsem ze sebe otřel moč, syna jsem zvedl a šel jsem se opláchnout do koupelny.
                Jak jsme se vrátili zpět, položil jsem ho, pohrozil prstem „Ty, ty, ty!“ a pokusil jsem se pod něj vložit novou plenu.
                Přátelé, kamarádi, dámy, pánové, slečny, kluci, holky, chlapci. Můj vlastní syn se mi vysral do dlaní. A nahlas se u toho smál.
                Nevěřil jsem vlastním očím, ani rukám. Opravdu se dělo, co jsem si myslel. Vzhledem k tomu, že jsem si nevěděl rady jsem probudil ženu, aby převzala kontrolu nad situací, abych si mohl dát sprchu.
                Ve sprše jsem strávil dvě hodiny usedavého pláče, drhnutí drátěnkou a panického záchvatu. Vypotřeboval jsem tři šampony a stejně mi trochu zešedivěly vlasy.  Po návratu jsem ale měl klid v duši.
                Tohle bylo totiž poprvé, co se Matyáš nahlas smál.

A co dál?

                Z toho, co se píše výše, jste asi mohli pochytit, že rodičovství není procházka růžovým sadem. První rok to zcela určitě byl křik, pláč, agonie, hovna, špína a zoufalství, to bez pochyby. Dítě v tomto období většinou jen leží, semtam zvedne hlavu a vy z toho máte radost, semtam se otočí a vy z toho šílíte radostí a semtam zažbleptá absolutní nesmysl, ale vy máte pocit, jako by citoval Platóna. Každý krok směrem k progresu je pro rodiče neuvěřitelné štěstí. S největší pravděpodobností kvůli tomu, že čím víc progresu vykazuje, tím víc se blíží k tomu, že se odstěhuje do vlastního a bude vám posílat rentu z platu génia a milionáře. Ano, vysnil jsem si, že můj syn bude Iron Man a toho se nehodlám vzdát.   
                Jak ale čas postupuje a dítě se naučí chodit, samo jíst, říkat ‚Táta‘ a ‚Máma‘ (jop, nejdřív se naučil ‚Táta‘) a hrát si samo, je to pro rodiče čím dál tím víc zadostiučinění. Momentálně je Matyášovi rok a deset měsíců. Jeho oblíbené slovo je ‚Auto‘ a ‚Táta‘ (hahaha), nevyjde z domu bez traktoru a miluje se občas podívat na Peppa the Pig. Rád a skvěle hází balonem, což je jenom krok k jeho skvělé kariéře fotbalového quaterbacka, Iron Mana a miliardáře, a už si umí hrát i sám. Umí napodobit zvuky zhruba deseti zvířat, rozeznává barvy, zvuky a části těla. Každý den se učí novou věc a pro rodiče nemůže být většího pocitu pýchy a štěstí. Až dokud ho není až moc.
                Pamatujete, jak vás rodiče posílali k babičce na prázdniny? Nebo k tetě na víkend? Na letní tábory? Opravdu jste si někdy mysleli, že to bylo kvůli tomu, že ví, že to u babičky máte moc rádi? Nebo protože teta vás bezmezně miluje a vyměnila by ledvinu za každou chvíli s vámi? Nebo že zaplatit pět tisíc za týden na táboře je super nápad, protože se tam socializujete a naučíte se něco nového? Ne. Každý rodič podobné úkony dělá, dělal a dělat bude jen kvůli tomu, že už mu neuvěřitelně lezete na nervy a potřebuje si dát čtyřhodinovou vanu, vypít dvě lahve vína, zkouknout sedm filmů a jít na záchod s otevřenými dveřmi. Každý den po co nejdelší dobu to půjde.
                Nechápejte mě špatně, rozhodně to neznamená, že se nám nestýská. Stýská, hodně, on totiž teoreticky stačí jeden den klidu. Další dny jsou už jen na; ‚Kdy se vrátí?‘ a ‚Je to tu bez něj strašně prázdný…‘, ale bez podobných odloučení by se potomek nikdy nenaučil dost, aby dosáhl na kariéru plastického chirurga, fotbalového quaterbacka, Iron Mana a multimiliardáře.

A nejste moc mladý?

Jsme. Už během prvních pár měsíců nám to došlo. Ale kde by bylo lidstvo bez nadhledu. V mých osmatřiceti letech můj syn už pravděpodobně bude astronaut, plastický chirurg, quaterback, Iron Man a Jeff Bezos a já si v klidu budu popíjet Negroni na pláži v Karibiku. Hlavní je se z toho neposrat.
                Došlo mi, že věkově jsem a budu svému synovi blízko a uklidňuje mě to. Takhle mám alespoň šanci líp pochopit, jak se v pubertě bude cítit, budu držet krok s technologiemi, se kterými bude vyrůstat a obecně pouto otec/syn bude lepší. I přes ‚Plínkový incident‘.

Určitě?

Nemám ponětí. Ale jednu věc vím; být rodič mi zatím přineslo něco, co moc věcí nedokázalo. Vidět smysl v existenci. Nechci znít jako bio/eko/vegan/matka, ale možná je rodičovství odpovědí na otázku; „Co je smysl života?“
                Ještě před narozením Matyáše jsem si myslel, že smysl života jsou kokain, kurvy a hazard, ale nemohl jsem se víc plést. Smysl života jsou kokain, kurvy, hazard a to, že můžu svoje dítě poučovat o tom, jak jsou kokain, kurvy a hazard pro něj špatné.
               Rodičovství totiž zůstává jen obrovskou sbírkou pokrytectví a odříkání. A štěstí. A deprese. A ponocování, protože jediný moment, kdy jste schopní něco udělat, je v noci. Ale musíte být potichu. Nic není horší, než pustit Playstation a tím prvním hlasitým pípnutím vzbudit dítě, které potom dvě hodiny odmítá spát.
                Ale přesto všechno je to tak nějak strašně krásný.

Děkuju, že jsi dočetl až sem. Budu rád, pokud tohle sdílíš, pokud se ti to, jak píšu, líbilo a nebo jen zanecháš komentář. Díky, <3