kurvy, chlast a verše.

Noc na mě má špatnej vliv. 
     Chodívám spát okolo jedný až druhý ráno, vstávám většinou okolo pátý až šestý. Den má tak daleko víc hodin, kdy se dá fungovat, vydělávat, vytvářet, zažívat, ale co je nejdůležitější, noc má díky tomu víc 'funkčního období'. To je ten čas, kdy realita okolo vás usne, stejně jako většina normálních, střízlivých osobností a svět patří jenom vám. Nikdo na vás nemluví, nikdo po vás nic nechce, nikdo vás ničím nebude otravovat. 
    Tu část dne od deseti hodin večer do dvou ráno mám nejradši. Je to můj osobní, tvůrčí prostor, kdy můžu přidat nějakou uměleckou hodnotu skutečnosti. Zároveň je to ale i čas, kdy atmosféra houstne, tíha realit plnou vahou sedá za krk a nostalgické ataky se hlásí o pozornost.

    bylo mi asi šestnáct, nebo sedmnáct. párkrát jsme si vyšli do města, vždy nám křenila lahev sladkýho červenýho vína a líbávali jsme se kdekoliv, kde to mohlo otravovat co nejvíc lidí. chtěli jsme potichu nahlas dát vědět, co jsme zač. osahávali jsme se lačně, se sžíravou touhou po masu toho druhého jako bychom byli následovníci prastarých, transylvánských upírů. šeptával jsem jí, že kdyby byla strom, chtěl bych být listí, abych s ní mohl přes jaro rozkvétat a přes zimu ulehnout k nohám. ona mi říkala, že svět má se mnou jinou barvu. nakonec šukala s jejím profesorem biologie, ale nikdy se se mnou nerozešla, její fyzická i digitální stopa prostě zmizely.

    Tohle tantrické noční filozofování může mít přeci jen něco do sebe, člověk by mohl perfektně reflektovat na vlastní chyby a zamýšlet se nad špatnými rozhodnutími. Vybírat si z košíku, kde jsou smíchaná jabka s hruškami, jestli chce kyselá Gloster jablíčka, nebo sladké, zralé hrušky. Já byl vždycky sebemrskačský, ufňukaný a sám sebe trýznící typ, proto jsem volíval cestu kyselosti. Většinou mi to pomohlo napsat něco, na co se nedalo dívat ani periférním viděním, někdy mi to ale pomohlo stvořit básně, ke kterým se rád vracím.
    Když jsem byl mladší (což sám sebe sebereflektivně plesknu přes prsty, protože jde o příšernou větu, kterou v mém věku můžu plácnout), chodíval jsem číst poezii i mezi lidi. Svou poezii, samozřejmě.
    Básníci okolo mě byli většinou hladoví po cizím uznání a respektu, vydupávali si to tupým kopírováním mainstreamových poetů, které ale v mezičase hanili. Ten byl zrcadlovým obrazem Nerudy, jako by jeho řádky vzal a přidal pár not o smartphonech, aby se více zalíbil modernímu publiku, ale zároveň chodil na vysokou školu se zaměřením na literaturu a hlásal se nenávistí k československým klasikům. Tamten zase jako by z pera vypadl Wolkerovi, ale studoval žurnalistiku a nosil slipy, zatímco se zapřísahal, že nikdy nečetl ani řádek Nezvala, nebo Bezruče.
    Já nechodil na vysokou literární školu, ani jsem nikdy nevěnoval pozornost čtení českých klasiků, protože mě prostě nudili z prostého důvodu; učitelé nám říkávali: ''TOTO JE TA JEDINÁ SPRÁVNÁ MOŽNOST, DVĚSTĚ LET MRTVÁ IKONA.'' a v hodinách nás v obecném přehledu o nových literátech ani neučili. Jen to co museli a co museli prezentovat jako to správné. Byl jsem vyučený kuchař a liboval jsem si v amerických a francouzských beatnících, ve špatných textech bez jasného významu, v bídě a bolesti převtělené do textu. A podle toho jsem samozřejmě i psal. Do mých textů se promítnuli Kerouac, Burroughs, Bukowski, Snyder, Whalen a moje vlastní touha a filozofie se s nimi v mnohém setkávala.

    strašlivě jsem ji měl rád. měla vlasy střižené na mikádo, ale už odrostlé a za těch pár měsíců, co jsme se chodívali líbat na ikonická místa Prahy změnily barvu víckrát, než já změnil tričko. neměla ráda sladší víno, radši pila kyselejší, ale já zase obráceně, tak jsem vždy přicházel na setkání s dvěma lahvemi vína. obě jsme vždy vypili a po toužebném dívání do očí toho druhého jsme po cestě k ní domů koupili další dvě lahve. měli jsme sex, ke kterému si ráda pouštěla Vivaldiho a já si ho od té doby moc rád pouštívám k vaření. po sexu jsme leželi vedle sebe a diskutovali jsme, nebo se hádali, nebo si slibovali hory doly a někdy přišlo i na druhé kolo. potom mě většinou buď vypakovala domů, nebo mi udělala kávu a rozestlala druhý polštář a deku. ani si pořádně nepamatuji, kde padla kosa na kámen. možná jsem jen nechtěl věřit na štěstí, když jsem se vedle ní budíval a zvykal jsem si. jen teď vím, že by nám spolu v dlouhém měřítku nebylo moc dobře. ale chybí mi polibky chutnající po kyselém víně a borůvkových cigaretách.

    Dodnes pamatuji na pár výjimečných čtení, kdy už jsem vzdal snahu se tvářit seriozně. Většina ze stálejších návštěvníků už věděla, že mé texty jsou sbírka depresivních, nihilistických povzdechů, nikotinových dýchánků, alkoholické pózy a nadhledu nad neštěstím, tak jsem se hodlal opřít do toho, abych jim dal stoprocentně za pravdu.
    Začal jsem si ze čtení poezie dělat vlastní stand-up comedy show. Mé texty jsem vždy přednášel vážně a zarputile, to ano, jen jsem byl rád, když se mezi nimi lidi i smáli a cítili se dobře. Přece jen se potom lépe soustředili na texty, když se nemuseli cítit jako ve svěrací kazajce. Nevyprávěl jsem vtipy, nikoho jsem neponižoval, ale určitě pro ně bylo příjemnější se zasmát, než odcházet domů s nicotným pocitem.
    Po jednom takovém čtení za mnou přišel takový malinký chlap v kulatých brejličkách a baretu a já hned věděl, že výměna vět nebude nijak pozitivní.
''To, co předvádíte, mladíku, je fraška a měl byste se stydět.''
''Proč?''
''Protože hanobíte poezii.''
''Proč?''
''Příjde vám v pořádku v jednu vteřinu číst o smrti a smutku a ve druhé se chechtat na celé kolo? Kdo vám to pak uvěří?''
''Mám brečet?''
''Ne, stačilo by se k tomu stavět s vážnou tváří, přeci.''
''Proč?''
''Protože nejde o veselou záležitost?''
''Proč?''
''A artikulujete jako batole, nejde vám nic rozumět.''
''Proč?'' v ten moment už jsem staříka omrzel a odťapal buzerovat někoho jiného za něco jiného. Ale často jsem na něj myslíval. Proč by měl, ksakru, člověk tesknit nad smrtí, případně ji stále brát vážně?
    Nejde snad o něco, co potká každého z nás? Co na nás čeká na konci téhle cesty? Proč bych jí nemohl oslavovat a radovat se z ní? Proč by mělo být nalinkováno, že smrt je vážná věc a nevtipkuje se o ní? Vždyť jsem jen člověk. Umřu, taky, úplně stejně jako pán v baretu, i když možná trošku později. Ale nakonec se v tom nebíčku sejdeme, abychom si dali páku, mešní víno a přečetli si pár veršů z nějaké opravdu špatné, křesťanské, propagandistické sbírky. Až jednou budu reflektovat na smrtelné posteli na svůj celý život, kdybych se náhodou zavzpomněl, že jsem někdy ztrácel čas smutkem a strachem ze smrti, ještě z té postele vstanu a před zraky všech se utopím v záchodě. Život je přeci jen cesta ke smrti, neměla by být lemování strachem a paralýzou.

    první opravdová velká láska. půl roku absolutního, psychického teroru, loučení a shledání, první bližší seznámení s depresí. několikrát mě odkopla kvůli jiným chlapům, i když jsem jí několikrát opakoval, že kvůli touze po jiných mužích se nemusíme loučit. vyžívala se ve lhaní a dodneška se ve lhaní vyžívá. naplánovala mi s ní budoucnost a nedala mi na výběr, tahala mě na vařené nudli a používala jako polstrování, když ve svých debilních rozhodnutích tvrdě narazila. sex byl podprůměrný, ale to jsem tehdy vůbec netušil. při panickém záchvatu mě za vlasy odtáhla do sprchového koutu, sprostě na mě křičela, zatímco mě sprchovala ledovou vodou. nešla pro ránu daleko, ale nakonec o mně tvrdila, že jsem jí bil, což bych v životě neudělal. měla roztomilého psa a byla jako chodící granát. ublížila mi. nedávno jsem slyšel, že se jí v životě vůbec nedaří. nemrzí mě to.

    Poslední autorský čtení, který jsem kdy (prozatím) dělal, bylo poměrně poeticky v mém rodném městě na větší akci, která dávala prostor mladým umělcům z různých odvětví. Četli jsme tam mezi kapelami, sál byl narvaný k prasknutí opilou, rozjařenou, mlaoměstským punkem vychovanou mládeží. Vytiskl jsem si svoje oblíbené básně na papír, četl asi dvacet minut, komunikoval s publikem a užíval si každou chvilku. Po dočtení jsem svoje texty dal roztomilý blondýně v davu a opil jsem se jako úplné hovado. Přišlo mi to v ten moment jako vhodná chvíle nechat si utéct múzu a až donedávna, což může být pět, šest let, jsem pořádně básničky nepsal, ani nečetl. 
    Obecně život běžel strašně rychle a strašně moc věcí se stalo. Autorská krize se mi zahryzla do kotníku a nehodlala se mě pustit, ať už šlo o psaní básní, nebo prózy, moje aktivita v básnické skupině vyšuměla, soustředil jsem se na stíhání života a na doběhnutí jeho tempa, které mě zbytečně brutálně překvapilo. 

    bylo nám asi pět, ukradl jsem jí panenku a ona mě za to praštila hračkovým dinosaurem přímo do koulí. omluvili jsme se, protože nás paní Luňáková přinutila, o pár dní později jsme se pusinkovali za záclonou a drželi za ruce v křoví, chodili jsme spolu čůrat na záchodky a na vycházkách jsme chodili spolu úplně vzadu. pak do školky nakoupili nový Hot Wheels autíčka a já si dneska už ani nepamatuju, jak se jmenovala.

    Nedávno jsem si zkusil znova něco napsat. Zavzpomínat na holky, na pijatyky, na zážitky a napsat, jak to probíhalo. Vytáhnout staré texty, upravit je a doplnit. Vrátit se do pomalejšího tempa psaní a přiznat si, že okolo trojice ženské, básně a alkohol se to vždycky točilo a točit bude. 
    Nutno poznamenat, že jsem se na toto doznání musel párkrát opít, abych se v něm utvrdil. V ty momenty, kdy mi to docházelo nejvíc, byla sice tma, ale při čekání na taxíka domů jsem už slyšel ptáky vítat příchod rána a pár nešťastníků čekat na autobus do továrny. Byl jsem opilý, ale konečně smířený.  

    Co se dá říct, noc na mě má prostě špatnej vliv.