Třít bídu s vtipem, dochutit nouzí.

     Ať si to je klišé jak chce, stál jsem před umyvadlem ve své koupelně. Chvíli před tím jsem vylezl ze sprchy, takže jsem si pořádně neviděl do obličeje. Sundal jsem si ručník omotaný okolo pasu a utřel s ním vlhkost na zrcadle. 
    ''Dnes bude dobrej den. Dáš si kávu, zahraješ jednu, dvě partičky šachů, abys nastartoval mozek, k tomu cigáro. Venku je krásně, sluníčko svítí a po světě pobíhá spousta úspěšných, pozitivních lidí. Dneska budeš jeden z nich.'' Vyčistil jsem si zuby a byl jsem na sebe chvíli naštvaný, protože dentální hygiena před ranní kávou značně snižuje kvalitu její chuti. Téhle myšlence jsem se zasmál. Zněla, jako bych snad pil french press z Burundi, místo rozpustné kávy z Lidlu s mlékem a cukrem, kterou jsem skutečně pil.
    Vyšel jsem z koupelny a políbil jsem svou ženu na čelo. Bylo těžké období pro nás oba, ale brala to jako válečník. Doufal jsem, že vidí, že se za nás snažím bojovat i já. 
    Jediný, koho ještě nestihla poznamenat naše rodinná a existenční krize byl můj syn. Bylo brzké léto, svět začínal vonět radostí lidu a nadějí. On ten den seděl na sedačce, koukal na televizi a snídal jogurt s cereáliemi. Věčně se na mě smál a byl to přesně ten motor, který jsem potřeboval, abych každé ráno vylezl z postele.
    ''Odepsal ti někdo?''
    ''Ne.'' Odpověděl jsem a přesunul se do kuchyňského koutu. ''Dáš si kafe?''
    ''Dám.'' 
    Uvařil jsem tedy dvě kávy. Na snídani jsem neměl ani pomyšlení. Jednu kávu jsem odevzdal ženě do obýváku, druhou jsem postavil na stůl do kuchyně. Na telefonu jsem nastartoval šachovou partii, ubalil si cigaretu, otevřel okno a s chutí jsem si zapálil. 
    Okolo domu běhalo už takhle brzy ráno pár dětí. Hrály si, měly radost, pošťuchovaly se. Vydávaly rámus. Cítil jsem se jako šedesátiletý, despotický dědek. Z okna jsem sledoval dětskou radost a radost jsem z ní neměl. Partii jsem prohrál. 
    ''Vezmeš dnes malého na hřiště? Poklidila bych.'' Nechtělo se mi. V té době se mi nechtělo nic. 
    ''Klidně můžu poklidit já.''
    ''Ty umíš poklidit jen kuchyň. Chtěla bych tu uklidit vše a třeba vytřít.''
    ''Mop jsi neměla v ruce snad od nastěhování.''
    ''Vidíš, dnes bych mohla.''
    ''Dobře.''

    Seděl jsem na lavičce dětského hřiště. Malý se přehraboval v kamíncích v domečku nedaleko ode mě. Já koukal do telefonu a snažil se najít aspoň jeden inzerát, který by mi nějak mohl pomoct. 
    Zedník. Nejsem zedník. Programátor. Mohl jsem být, měl jsem být. Automechanik. Autům rozumím asi tolik, jako náboženství. Nerozumím. CEO nadnárodní společnosti. To bych zvládl, ale oni ne.
    Každým dnem byla tahle situace víc a víc frustrující, nesnesitelná. Den za dnem být zavřený doma, vydávat veškerou snahu a nakonec utřít nos. Začínal jsem se cítit prokletý. 
    Vždycky jsem chtěl psát, psaní mi šlo, psaní mě bavilo, ale z nějakého důvodu jsem se nerozhodl jít na školu, která by měla s psaním cokoliv společného. Spíš naopak. Svět lobotomie. Až do tohoto momentu datuji mou sérii nešťastných rozhodnutí, tedy spíš její počátek. Bavily mě dvě věci, jedna mi šla a bavila mě a druhá mě lákala, já si vybral druhou a zvolil jsem extrémně nevalně. Tudíž jsem se věci, kterou jsem miloval, nemohl věnovat naplno, ba dokonce vůbec. Denně si to dodnes vmetávám do obličeje.
    Stranou jsem si v té době přivydělával psaním erotických fanfikcí na Redditu a designováním grafiky pro bůhvíjaké individua a společnosti. Nedalo to moc peněz, ale aspoň něco k dobru. Celá ta situace se točila hlavně okolo mého pocitu nevyužití, nudy, bezmoci, beznaděje a zoufalství. V takovém věku si připadat, že už nikdy nebudete nikam patřit a nic nedokážete je extrémní bída. Navíc, když vás každý den kope do koulí to, že od jedenácti večer do pěti ráno píšete fiktivní povídky o sexuálních zážitcích koní, psů a koček s lidmi, nebo o postavách z dětských pořadů, animovaných filmů a Harryho Pottera, nepřidává to zrovna na chuti do života. Ale řeknu vám, v mém světě Nevill věděl, jak vzít za ''hůlku''. Za deset dolarů na jednu A4.
    Vždycky jsem taky chtěl být stand up komik. Teda, ne vždycky, to je spíš snem posledních několika let. Humorem jsem se vždycky snažil vyrovnávat s krizovými a stresovými situacemi, takže jsem humor používal většinu času. Navíc mi vždycky dělalo radost šířit smích a štěstí. Moje okolí to už štvalo tak, že mě do stand-up komedie několikrát hnali. Chtěl jsem, ale nenašel jsem odvahu. Dodnes mi od nich chodí emaily s pozváním. Tak třeba.

    Po hodině a půl jsme se museli zvednout a jít. Malý potřeboval něčím zajíst půl tuny plážových kamínků. Sbalil si svoje oblíbené autíčko a vydali jsme se do nedalekého KFC pro zmrzlinu. Po cestě jsme počítali autobusy a popelářská auta, občas jsme si zopakovali, jak dělají nějaká zvířata. Snažil jsem se při tom urputně nemyslet, jak některá zvířata dělají u mě v počítači v textovém souboru okolo druhé ráno. Zvládl jsem to. 

    Věděli jste, že děti se narodí v podstatě beze strachu, ale ten strach se učí cestou? Nebojí se, dokud nedostanou důvod se bát. Proto se nejvíc vztekají, když jim zakážete dělat něco, co by je na sedmdesát procent zabilo. Olíznout si prsty a hladit zásuvku sice může znít zábavně i v padesáti, ale zábava to není. Fascinovalo mě to. Stačilo mi se mu podívat do očí a nebyl tam strach, jenom štěstí a očekávání. Jedna z mých misí po zbytek mého života bude, aby o to nepřišel, ať je to naivní jak chce. 

    KFC nenabízí jinou, než vanilkovou zmrzlinu za přemrštěnou cenu, ale bylo to jediné místo s venkovním posezením, které v okolí bylo. Malý navíc dostal balonek, takže mu v jedné ruce tála zmrzlina, kterou si cpal až do nosu a v druhé ruce svíral jeho momentální střed vesmíru. A smál se. Já seděl vedle něj, dal jsem si předražené, nechutné cappuccino a snažil jsem se, abych foukal kouř tam, kde ho vítr vezme daleko od něj.
    ''Je paní hodná, že ti dala balonek?'' 
    ''Jo.'' Paní byla fakt moc hodná. A moc hezká.
    ''Ukážeme ho doma mamince?'' 
    ''Jo!''
    ''Koukej! Popeláři jedou!''
    ''Jo! Pepapi!'' Měl radost, ten den to bylo pravděpodobně poslední auto, které už jelo do depa. Měli jsme kliku, že jsme se na něj ještě mohli mrknout. 
    ''Půjdeme domů? Maminka určitě moc hezky uklidila.''
    ''Jo!'' Nebyl to pokec zrovna na úrovni, ale po dvou letech, kdy byl víc zelenina, než dítě, to byla osvěžující novinka. Na život nijak nepospíchal ale po cestě sbíral vědomosti jako blázen. Ve dvou letech uměl napočítat do deseti v češtině i angličtině a vděčí za to jenom našemu odhodlanému stylu výchovy. A Mickeyho klubíku a Prasátku Pepině na Netflixu. Takže díky.

    Zamířili jsme domů. Doma bylo lehce poklizeno. Ne moc, ale neměl jsem chuť se dohadovat. Předal jsem Pána Balonku jeho spolumajitelce a vrhnul jsem se na úklid kuchyně, které se ona silně štítila a nepsaná dohoda mezi námi mě do konce života ukotvila k mytí nádobí a úklidu kuchyňských prostorů. Nevadilo mi to, člověk si při tom hezky vyčistí hlavu. 

    Uklidil jsem kuchyň, umyl nádobí, dal si cigaretu a uvařil oběd. Nepamatuji si, co jsem ten den uvařil, ale s láskou vzpomínám na část tohoto období, kdy jsem pár týdnů každý den seděl doma u stolu, koukal na Přátele a učil se vyrábět těstoviny. Je to překvapivě velmi jednoduchá záležitost a chuťově se nedá absolutně srovnat s těmi paskvily, které produkují masové řetězce. Navíc by mi to, co jsem pobral za tu dobu záviděla kdejaká italská la vecchietta. Italsky jsem se zkoušel učit taky.

    Snědli jsme oběd a žena s Malým se uložili k polednímu šlofíku. Já obepsal pár inzerátů, které se mi líbily i nelíbily a doufal, že se někdo ozve. Denně mi chodilo zhruba deset emailů, kde mě ani nezvali na pohovor. Denně. Nemáme zájem. Vybrali jsme vhodnějšího kandidáta. Nesplňujete naše profesní požadavky. Cítil jsem se hrozně. Ale kletba se někdy přece musí zlomit. 

    Zazvonil mi telefon.

    ''Dobrý den, Buttler, prosím?"
    "Dobrý den, pane Buttler. U telefonu Jan Hnědý, ze společnosti SleepWell, máte minutku?"
    "Klidně dvě, povídejte."
    "Všimli jsme si Vašeho CV a rádi bychom se Vás zeptali na něco i osobně, měl byste zítra, či pozítří na nás chvilku?"
    "Určitě, klidně ještě dnes."
    "Opravdu? A šlo by to třeba okolo čtvrté?"
    "Budu tam. Moc Vám děkuji, budu se těšit."
    "My také! Naviděnou!" Toto je samozřejmě zjednodušená verze nudného, dvouminutového hovoru.

    Když to nejmíň čekáš. Hodiny ukazovaly druhou hodinu. Skočil jsem znovu do sprchy, umyl se, oblékl si svou oblíbenou košili, vyčistil boty, učesal vlasy, oholil se, navoněl, zahrál šachy, rozloučil se s čerstvě probuzeným Malým a vyrazil do světa. 

    Na místo jsem dorazil patnáct minut před čtvrtou. Seděl jsem v autě před menší prodejnou matrací a lůžkovin a klidnil svoje očekávání. Byl jsem čistý, učesaný, navoněný, připravený, stihl jsem si zjistit historii společnosti, stihl jsem se porozhlédnout po okolí. Byl jsem stoprocentně připravený na cokoliv.     V mém CV jsem měl několik pozic v managementu v gastronomii. V té době ale gastronomie zažívala nejmenovaný šok, ze kterého se, k mé tehdejší nevědomosti, neměla ještě nějakou dobu probrat. Měl jsem ideální základ i předpoklady pro jakoukoliv prodejní pozici. Klidně i neprodejní. Jakoukoliv. Byl jsem připraven, ať se ze mě svět posere.

    Pohovor proběhl skvěle. Smáli jsme se a povídali si přes dvacet minut, kápli jsme si do noty. Pozice byla sice mizerně placená, ale nabízela provizní systém, který byl sice také mizerný, ale alespoň nějaký. Požadavky jsem splňoval, nabídka mi vyhovovala. Domluvili jsme se na zkušebním dni, který byl dva dny po pohovoru. Svět nabral barvu a děti běhajícího okolo našeho domu už mě neštvaly tak moc, jako ráno.

    Domů jsem přiběhl plný energie. Nadšený, že se konečně může zase dařit. Políbil jsem ženu i Malého, posadil je k sobě, vše jim odvyprávěl. Oblékl jsem si zástěru a pustil se do výroby těstovin. Vytvořil jsem ty nejlepší tagliatelle, které kdy tato planeta spatřila. To se vůbec nemusíme bavit o famózní smetanové omáčce na bílém víně s kuřecími prsy. Vše dávalo smysl.

    Uložil jsem ženu i syna do postele a okolo desáté večer jsem usedl k počítači. Nadšení mě nepřecházelo. Měl jsem nepřečtěný email.    

    "Vážený pane Buttler,

            s politováním Vám chceme oznámit, že jsme upřednos..."

    Za zavináčem byla společnost SleepWell. Ten pán, který na mě působil, že se nemůže dočkat, až spolu začneme spolupracovat, si dal tu práci, aby mě odmítnul ještě ten den v deset hodin večer. 

    V kuchyni jsem si nalil velikého panáka hruškovice. Pak ještě jednoho Metaxy a otevřel lahev portského. Opil jsem se. Ze světa se zase vytratila barva, vše přestalo dávat smysl, beznaděj byla jediná vize ve tmě. Prokletí pokračovalo a já si už vůbec nevěděl rady, co si mám dál počít. 

    O půlnoci jsem znovu otevřel počítač. Omámený alkoholem jsem kliknul na ikonu emailu, kam mi chodily objednávky z internetových diskuzních místností. Chtělo se po mně pět stránek intenzivního sexu koně, muže a tučňáka. Pokud by to šlo zasadit do světa Pána Prstenů, nějaký pán z Hong Kongu by klidně připlatil pět dolarů. Taky se po mně chtěla fanfikce z Vykoupení z věznice Shawshank, s extra přídavkem chodidel. 

    Šel jsem do ložnice a na chvíli ulehl vedle ženy a Malého. On žil beze strachu. Bylo těžké období pro nás oba, ale ona to brala jako válečník. Doufal jsem, že vidí, že se za nás snažím bojovat i já.

    Brzo bude líp.