GASTROTRABLE #1 - Dýška, děti a "To pošlete Babi*ovi!"

               

 Po celé České republice denně navštíví gastronomický provoz tisíce, až desetitisíce lidí. Přiznejme si to, každý si rád posedí, vychutná kávu, cigaretu, pořádně vychlazené pivo, dortík, oběd, svačinu, večeři, drink, nebo preclík a v příjemném prostředí prosedí pár minut, nebo hodin. Pro Českou ekonomiku, společenské normy a růst gastronomického průmyslu je to jednoznačně dobře. Dnes bych se ale rád na danou situaci podíval z pohledu těch, kteří vám připravují osvěžující nápoje, nosí vám je až ke stolu, starají se o vaše pohodlí, chlastají jak Rusové, niterně se nenávidí za své životní volby a denně snáší to, že vám se zrovna ten den nedaří, s úsměvem.

                Za posledních několik let šla kultura okolo gastronomických provozoven výrazně nahoru. „Jít na kafe“ už neznamená jednoho smutného turka s Lotus oplatkou v hospodě. „Zajít někam na oběd“ už nutně neznamená Eidam 30 % v půl roku staré strouhance s ještě starším, vařeným bramborem. „Zajít na drink“ už není jen Mojito bez opravdové máty. Troufám si říct, že nabízeným sortimentem, kulturou stolování a obsluhy a držením kroku s moderními trendy se už rovnáme Německu, Belgii i Rakousku, a klidně jsme i trochu napřed. Dokonce se už oprošťujeme od hipsterských kabátků a upouštíme od trendu „Když to nemá avokádo, tak to nemůžeš postnout na Instagram, tak proč bychom to dělali?“, a směřujeme do vkusného zlatého věku gastronomie.
                O tom ale bude jiný článek a bude jindy a opět za dlouho, protože vždy v polovině psaní článku usnu. Dnes bych si rád „zasedl na zákazníka“ a přestože jsme se už naučili, že na servírky se neluská, netyká se jim a do popelníku se žvýkačka neodkládá, nebo že talíře na sebe po dojedení nemáme skládat, je potřeba si připomenout pár věcí, které denně posílají desítky číšníků, barmanů, servírek, baristů a výčepních k terapeutovi se sebevražednou tendencí.

•   Dám si jedno!“ & „Jako vždycky.“

                My absolutně chápeme, že rozražením vstupních dveří podrážkou za křiku „Dám si jedno!“ si připadáte jako v reklamě na Gambrinus, ale prosím, zkuste pochopit, že většinou pípa na baru má v nabídce i víc, než jen jedno pivo jednoho stupně. Většinou je jich tam klidně pět, šest, deset, a všechny mají jiné jméno, stupeň, původ, barvu, chuť, značku a tak dále. My bychom vám strašně rádi dopřáli to, že vám hned bez pozdravu prdneme na stůl „jedno vorosený“ a vy se spokojeně napijete, olíznete pěnu z kníru a ukážete nám zdvižený palec, ale my víme, že prachsprostým tipnutím jednoho z deseti nabízených piv se trefíme zrovna do toho, které je podle vás „chcanka“, vypijete třičtvrtě a pak si uvědomíte, že to nebudete platit a chcete jiné. Prosím, pozdravte a identifikujte lahodný mok, po kterém prahnete.
                Absolutně stejný případ je hláška; „Jako vždycky!“. My víme, že k nám chodíte často. My víme, že většinou si dáváte jedno z deseti nabízených piv. My víme i to, že se prostě každý chce jednou za čas cítit jako štamgast z hollywoodských devadesátek. Ale vy zkuste chápat, že za šestnáctihodinovou směnu nám pod rukama projde klidně i několik stovek, ba i tisíc lidí denně. Občas nám to vypadne. Zkuste se vymanit ze své pseudofilmové persóny a identifikujte svůj nápoj. Děkujeme!

 

•  „Děláte tohle?“

                Děláme to, co je vypsané v té knížečce nebo na A4 papíru, kterým jsme vám před třemi minutami položili na stůl. Děláme přesně to. Neexistuje nic jako secret menu. Ne. Máme to, co vidíte napsané na papíře, ceduli, nebo na zdi. To máme, slibuji. Klidně půjdu do kuchyně a zeptám se kuchaře, jestli „by ten smažák šel udělat z goudy, místo eidamu“, nebo „řízek místo z kuřete, z vepřového a s kečupem“, ale já akorát budu riskovat poranění talířem, a vy se dozvíte to stejné, co předtím. Máme to, co je vypsané a to, na co vás obsluha verbálně upozorní.

•        „A co je v tomhle?“

                Dobře, tohle může být těžce subjektivní případ, ale ve většině modernějších provozoven, které se nějak snaží držet krok, už většinou hned v menu máte vypsané suroviny, ze kterých se daný pokrm vyrábí. To znamená, že v Hovězích líčkách na červeném víně, kořenové zelenině a divokém koření se šťouchaným bramborem se slaninou OPRAVDU BUDOU hovězí líčka, červené víno, kořenová zelenina, divoké koření, brambory, slanina, sůl a někdy i pepř a voda.
                Díky bohu pomalu, ale jistě potíráme paznehty jako Katův šleh, Tajemství šéfkuchaře, Šenkýřčina kapsa, nebo Tulákovo dobrodružství a nahrazujeme je stručným, přehledným, hezkým menu, které nezabere vám více než 4 minuty čtení, zatímco nám to zabralo měsíc hádek, alkoholu, dohadování, předělávání, zkoušení, trápení a depresí.

• Kavárna většinou není herna.

                Maminky. Maminky s dětmi. Já sám mám ženu a syna. Já moc rád chodím s mou rodinou do kavárny na posezení, kávu, dortík a drama, protože oblíbená kratochvíle mě a mojí ženy je to, že si rádi utahujeme a střílíme z ‚Mamynek, ekomatek, biomatek, snažilek a samožyvytelek‘. Samozřejmě rád chodím sám, nebo s mou ženou do kaváren a restaurací, kde si dáme hezký oběd a relax, zatímco necháme syna skákat po hlavě babičce u ní na zahradě, ale i moc rád chodím i do kaváren, které jsou situované na to, aby tam děti běhaly, hrály si s širokou škálou prolézaček, hraček a blbin, zatímco se střídáme v dozoru.
                A v tom je právě ten rozdíl. Hodně častý argument maminek, které rády chodí do restaurací a kaváren s dítětem je to, že mají právo si posedět i s dítětem, vypít si kávu a tak podobně, jako každý jiný člověk a že si to zaslouží a tak dále. To je absolutní pravda. Ale zároveň není.
                Od ostatních živočichů nás, mimo jiné, dělí i to, že máme soudnost. Nebo bychom měli mít, a neměli bychom nechat běhat naše čtyřleté spratky mezi zkurvenými stoly v narvané hospodě v době obědů, kdy po place utíkají čtyři číšníci s horkými polévkami a jídly. Nebo v tiché a klidně kavárně, kam lidé chodí číst knihu, na romantické rande, nebo si jen odpočinout.
                Já sám jsem veliký člověk, kromě toho, že jsem tlusťoch, mám skoro dva metry a při servisu se rád koukám před sebe a kolem sebe a nechávám nohy pracovat na autopilota. Párkrát jsem byl v situaci, kdy jsem doslova málem zašlápl cizí dítě, které mi vběhlo pod nohy, zatímco se jeho maminka chichotala, jak je to roztomilé. Není. Mohl jsem mu vážně ublížit, stejně tak sobě, stejně tak lidem u okolních stolů. V ruce jsem měl tři kávy, mohl jsem opařit sebe, nebo dítě.
                Řešení? Není. Já vím, že občas je potřeba dát rychlý oběd a děti se hlídají strašně těžko, ale zkuste obsluhu poprosit o dětskou sedačku, do které se dá dítě posadit, aby neběhalo po lokále. Pokud je už moc velké na dětskou sedačku a stejně vás neposlouchá, běhá po podniku, dělá bordel a komplikuje obsluze práci, tak byste měla přehodnotit svůj styl výchovy a mateřský přístup. Pokud se navíc o svých pravomocech budete hádat na sociálních sítích, i když jste se ve výše zaznamenaných řádcích našla a podprahově se v nich vidíte, tak je mi vás líto.
                Závěrem k tomuto odstavci; prosím, zvažte své možnosti. Žijeme v nádherné době, i v nejzapadlejších městech bývají kavárny nebo restaurace přímo stavěné pro práci s dětmi, dětské koutky fungují na podobném principu. Rádi vás přivítáme i v restauraci, kde na to připravení úplně nejsme a máme rád bezpečnou práci v době, kdy dítko odroste a zvládne hodinu sedět a cvrnkat podtácek na hraně stolu, jako každý z nás, který dostal pár facanů za to, že dělal přesně tohle. Soudnost.

•        „To pošlete Babi*ovi! HAHAHAHAHAA.“

                „To pošlete Babi*ovi!“
                „Mně to nikdo neproplatí!“
                „Šetřete stromy.“
                „A dostanu za to slevu?“
                „To vložte do účtenkovky.“
                Tohle bylo vtipné zhruba poprvé. Podruhé jsem se uchechtnul. Potřetí ne. Po sedmasedmdesáté jsem hystericky hýkal smíchy v slzách, válel jsem se po zemi a snažil se přeřezat si žíly podtáckem. Věřte mi, úplně bohatě nám stačí říct; „Ne, děkuji.“. My máme ze zákona povinnost účtenku vytisknout a podat vám jí, abyste měli stoprocentní možnost účtenku sebrat a odnést. Pokud to neuděláme, hrozí nám pokuty. Mám dojem, že nám hrozí pokuty, i když se jen zeptáme, ale ptáme se, protože jsme zvyklí. Proto je argument „Šetřete stromy.“ taky hloupost, protože strom je dávno mrtvý, rodině se po něm nestýská, protože je taky mrtvá, strom je šedesátkrát zrecyklován, abyste mohl dostat svou účtenku na latte a brownie, tak si jí buď vemte, nebo respektujte oběť padlého Enta.

•        Nechte dýško.

                Prosím…

 

                Nehledě na všechno výše zmíněné a spoustu dalšího, co ani zmíněno nebylo, valná většina z nás práci v gastroprůmyslu miluje a nedá na ní dopustit. Spousta z nás se často odkloní k jiné profesi, ale nakonec stejně zjišťuje, že všechny cestou vedou zpět do gastra. Děkujeme, že nás navštěvujete, podporujete své oblíbené podniky a děláte nám radost, stejně jako doufáme my, že děláme radost vám.     

 

                Moc děkuji, že jste tento článek dočetli až sem. Budu moc rád, když mi pod příspěvkem necháte komentář s vlastním názorem, připomínkou, nebo tématem, které bych mohl do příštích článků zapracovat. Sdílením pomůžete tomu, aby se o této problematice dozvědělo víc lidí z různých generací a nebojte se i připomenout, na co jsem třeba zapomněl.
                Ještě jednou moc díky a nezapomeňte NECHAT DÝŠKO.

www.mikolastrkal.blogspot.com

www.instagram.com/nicolas_buttler