Den za dnem: 1? // 1.4 - 23.11.2021

Tak dám si, panáka, nebo dva, sednu k počítači a třeba ze sebe něco vyzvracím. Jeden chutnal skvěle, druhý lehce drhnul v krku. Nějak to musím spláchnout, takže to chce ještě třetí a čtvrtý. Třetí ani čtvrtý, ale magie nikde. Pět, šest, sedm, teď by to mohlo sypat.
    Sednul jsem, zapnul textový soubor, zapálil si, ale nakonec jsem neměl chuť kouřit, tak jsem jí utípnul do prázdné plechovky od Coly. Napsal jsem sedm řádků, šest jich smazal, přepsal sedmý, dopsal dalších osm, pět smazal, dvě přepsal, čtyři dopsal, jeden předělal.

sype se to jako hrad z vyschlého písku.
dávno jsem si zvykl,
    že lidi netančí, když písknu.
tak proč?
    - stále skáču kankán
skoro na přání.
a existuje vůbec někdo
    kdo by jim v tom zabránil?

    Když začneš nechuť k sobě reflektovat do svých textů, měl by to být zlomový bod tvojí kariéry. Lidi by ti měli začít rozumět. Póza je taky možnost. Ale pózu někdo bez páteře jen tak neudrží. Já jí většinou držel v pohodě. Asi mě to spíš poslední dobou nebaví. Nerad si dávám pozor na to, co říkám a nerad se tvářím tak, jak je psáno v interakčních scénářích. Lidi ti o sobě nejvíce řeknou, když je za držku vytrhneš z jejich komfortní zóny. Bez toho by mezilidský vztahy neměly budoucnost, a stěží nějakou minulost.

    Dny trávíme v podstatě repetitivně. K tragédii s Covidem se vyjadřovat zatím moc nechci. Možná později, každopádně jsme se teď ocitli v situaci, kdy musíme být zavření doma minimálně čtrnáct dní. Efekt ponorky zatím podstatně silněji postihuje mou drahou polovičku, která se snaží klidnit se tím, že mě po večerech tetuje, takže má levá ruka začíná vypadat jako fakt skvělý komix, nebo fakt ošklivá zeď u maloměstskýho nádraží, přesně ta, kam míří všichni třináctiletí hned potom, co zkouknou Gympl.

        Dneska už je čtyřiadvacátého července dva tisíce dvacet jedna. Mám narozeniny. Je mi třiadvacet let a po dlouhé době se cítím skvěle. Výše zmíněné řádky jsem napsal víc než půl roku zpět, ale pořád trvám na jejich důraznosti, průbojnosti a údernosti.
    Nikdo se ti neprojeví lépe, než když ''ho za držku vytrhneš z jejich komfortní zóny''. Otevřou ti svoje traumata, projeví ti svoje pravý já, promluví si s tebou a důvěřují tomu, co řekneš. Celý den ti tvrdí, že se mají skvěle, vydělávají perfektní peníze a daří se jim, ale dáte si spolu tři panáky sladkýho, tvdýho alkoholu a ty se jich zeptáš: ''Proč mi celej den lžeš? Máš špinavý tenisky. Co je tvoje největší překážka?'' a můžete spolu diskutovat až do rána o tom, proč je náš systém zkažený.

    Ku dnešnímu dni žiju už třiadvacet let. Většinu z toho času jsem strávil předstíráním, že mě něco trápí, abych se zalíbil holkám, které mě litovaly. Bylo to hodně smutný období, ale vyústilo v ženu, která prokoukla to trapné divadlo a rozhodla se, že se se mnou zaváže až ''dokud nás rozvodové papíry nerozdělí''. 
    Za posledních pár let jsem šíleně zestárnul. Koukal jsem na svoje tři roky staré fotky a nepoznával jsem toho puberťáka. Je možná lepší se vidět v reflexním paradoxu a chytit se za nos. 

    Jsem tlustý. Před měsícem mi to řekl obvoďák, včera mi to řekla cizí doktorka na urgentním příjmu, kam jsem přijel s těžkými trably s dýcháním, které sice s tím, že jsem tlustý nijak nesouvisí, ale řekla mi to. Měla silný, ukrajinský přízvuk, a z nějakého důvodu záleželo na mojí alergii na trávy a nadváze. Dostal jsem prášky proti bolesti, aby se mě zbavili. Už dva roky se snažím přesvědčit všechny možný psychiatry, že potřebuju Aderall.

    Jsem tlustý a jsem kuřák. Dnes mi je třiadvacet. Dnes, v sobotu čtyřiadvacátého července jsem si dal pár panáků Jim Beama, kterého jsem dostal od svého úžasného souseda a reflektoval jsem. Za rok, čtyřiadvacatého července dva tisíce dvacet dva se ohlédnu a budu vědět, že jsem zhubnul a zlepšil životosprávu. Ale nebudu se k tomu tolik zavazovat, abych potom zpětně nelitoval.

Od posledního článku se toho změnilo poměrně hodně. Dostal jsem práci, která je skvělá a strašně mě baví. Mám vlastní stůl v kanceláři, neomezené kafe, klidnou práci s klidnými lidmi a perfektní, startovní plat a jsem za to nekonečně vděčný. Místo cigaret teď kouřím IQOS, ale to je hlavně kvůli tomu, že nemusím chodit na balkon.
    Můj život dostal řád a směr. Trávím dny prací, která vydělává dobré peníze a volný čas s Malým, které roste do krásy a nekonečné energie, nebo hraním Magic: the Gathering s novou skupinou lidí, kteří se zdají zábavní a velmi milí.

    Dnes mi je třiadvacet roků a opil jsem se sám doma, zatímco Malý a má milovaná jsou na návštěvě u babičky. Dnes mi bylo ještě pěkně špatně, ale během dne jsem se napravil. Teď jsem si dal pár panáků a křičím na videa o kompetitivním formátu Magic: the Gathering, protože mi v tom nikdo nemůže zabránit.

        Dnes je čtvrtého října, dva tisíce dvacet jedna. Výše uvedený odstavec jsem napsal před skoro třemi měsíci. Teď momentálně nepiju alkohol, ale vodu. Sedím ve svojí pohodlný židli v útulný kanceláři a piju čistou, neochucenou a neperlivou vodu.

      S klidem na duši můžu říct, že jsem životosprávu zlepšil poměrně hodně. Připravuju si obědy, večeře, snažím se neobjednávat zbytečně, comfort food je špatně. Teď jsem si o víkendu trošku ulítnul, ale každej si po týdnu žraní kuskusu s brokolicí zaslouží trochu oddech. Měl jsem citronovou colu zero, kebab, pizzu a pár skleniček vodky s džusy nebo energitickými nápoji.

    Včera na víc než šest hodin vypadl Facebook, Instagram a Whatsapp, Vodafone zaznamenal menší výpadky v internetovém připojení. Chaos. Lidi byli připravení jít rabovat, většina minimálně pobodala svoje spolubydlící, nebo rodiče, spousta z nás se připravovala na nástup nového Řádu. Bohužel jsme se dočkali jen restartování a obnovení jmenovaných sítí zatímco jsme spali, ráno jsme se prostě sebrali a mazali do práce, neuvědoměle jsme si sítě znovu pročítali, jako by se nechumelilo. Byli jsme tak blízko.

    Většina názorů se ale sešla pohromadě; takhle by to bylo lepší, bez sítí, bez internetu, žít offline, zpátky do starejch dobrejch časů. Nechtě mě protiargumentovat; starý časy nebyly dobrý časy. Za starejch časů jsi si nemohl objednat šestichodovou večeři z vany, zatímco jsi na stejné obrazovce vyhledal top 15 jedovatých živočichů menších než 15cm a na druhé obrazovce sledoval vývoj akcií na všech celosvětových burzách vedle novýho dílu The Walking Dead. Doba se zrychlila a naštěstí technologie, přístupná i nižším vrstvám šla ruku v ruce. 
    Protože bylo na hovno, když jsi prohrál hru, protože tvoje máma zvedla telefon kvůli blbosti a vypnula internet. Protože bylo na hovno, že jste za opravu něčeho v domácnosti museli zacvakat opraváře, místo fakt šikovnýho asiata na Youtube, kterýmu váš lajk bohatě stačil. Protože bylo na hovno vyrazit na blind do restaurace a až tam si trhat vlasy a nemoct vyzvracet svou nenávist vůči tomu místu přímo do recenzí. Protože bylo na hovno číst novinky z neforemnejch novin, místo maličký krabičky, kterou nosíte v kapse. Tenkrát to nebylo lepší, bylo to v pohodě žití, ale retrospektivně to bylo fakt na hovno. Proč si to přitěžovat? Proč si neužívat a nebejt vděčný za komfort, kterej nám dvacátý léta jednadvacátýho století přínáší? 

    A nezapomeň, kdyby ses odstěhoval do hor do chaty bez internetu, elektřiny a moderních vymožeností, rychle by se na tebe zapomnělo, protože bys nemohl postovat lov jelenů na Insta stories. Všichni jste děvky pro lajky a sociální souhlas, pozornost blízkýho, vzdálenýho i neznámýho okolí. A vim, že jste. Protože já taky. 

    11.10.2021. Před chvílí jsem měl hovor s mým nadřízeným. Konferenční hovor, 9 z 10 témat se mě netýkalo, desáté mě neadresovalo.
    Potřebuju psychologa, nebo radši psychiatra, mám strašlivý problémy s pamětí, se soustředěním, trošku i se sebevědomím, ale to mě teď trápí nejmíň. Potřebuju si dát prášek, kterej ze mě aspoň na pracovní den udělá přístroj, kterej se od důležitý práce x-krát netrhne, zaměří se na ní, začne jí a dodělá, místo aby se k něčemu stomilionkrát vracel a dělal stejný chyby. Jdu tam zavolat.

    Měla by čas až za dva měsíce.

Je 28.10., v tý pár milimetrů úzký mezeře mezi předchozím a tímto odstavcem jsem stihl mít a zase nemít depresi, Maličkej stihl jet na dovolenou k moři do Tunisu a jinak se nic moc nezměnilo.

    Je až fascinující, jak moc nám s postupem věku odhnívá fantazie. Postupem věku nahrazuje draky a zloduchy na místě nepřítele jenom vzduchoprázdno a v ruce, místo klacíku, kterej jasně představuje nejostřejší meč v širokym království, jenom cigáro a kelímek s kafem, který je moc horký a vodnatý.

Teď už je 5.11. Je 23:55 a já vím na jistotu, že tohle budou poslední odstavce čehokoliv, o co jsem se posledních pár měsíců, kdykoliv jsem si vzpomněl, pokoušel.

    Ochlazuje se. Rozhodl jsem se si od příštího pátku vzít dovolenou, ale ještě nevím, jestli to využiju nějak produktivně. Možná zajedu do svýho rodnýho města, možná to volno proflákám a trošku si užiju volna. Práce byla poslední dobou náročnější, chaotičtější. Život oproti předchozímu tempu výrazně zpomalil a je to dobře. Nemuset se nikam hnát je pocit vítězství.

    Stejně jako jít nakoupit a nekoukat na ceny. Od dětství nám všichni cpou, že štěstí o penězích není. Ale ne tak dávno jsem byl v situaci, kdy jsem měl hlad. Nikdy jsem se nedostal až tam, že by měl hlad můj syn a nedostal najíst, nebo napít. Od malička bere život s úsměvem a málokdy se rozpláče, jsem za to na něj pyšnej. Nevnímal, čím jsme procházeli, ale bylo to mizerný. Prohledávat starý bundy, auto, tašky, batohy, skládat dvoukoruny, abychom měli na rohlíky, paštiku a mlíko byl jeden z nejzoufalejších pocitů mýho dosavadního života. Modlit se, že zítra už bude líp, ale vždycky to 'líp' v blízký budoucnosti nevidět. Pak jako by někdo, někde lusknul prsty a blejskne se na lepší časy. A ty se toho chytíš, držíš se toho za vlasy a odmítáš se jen tak pustit. A ono bude líp. 

    Za posledních pár měsíců jsem si vždycky dal pár panáků něčeho, co se mi válelo v ledničce, napsal pár řádků o tom, jak se cítím a zase to na x dní odložil. Teď si to ještě párkrát přečtu, bude mi to připadat příšerný, ale stejně to zveřejním. Protože proč ne?

    Teď se cítím skvěle. Malý roste jako z vody a většinu času je s ním jenom radost. Našel jsem grupu lidí se stejným zájmem, jako mám já, což jsem nikdy v životě neměl. Za celý život bych dokázal jmenovat tak 4 lidi, kteří se dali označit za kamarády. V práci se mi daří, mojí ženě taky, oba jsme na mentální hladině spokojenosti a hodláme válčit dál, dokud nebudeme milionáři.

    Teď už je 23.11. a já jsem zhruba v polovině mojí dovolený. V pátek před jejím začátkem malej onemocněl, já následoval další pátek. Takže období odpočinku, na který jsem se tak těšil, vystřídaly rodinný aktivity, chaos, řev, smích, pláč, láska a zlost. Nemám mu to za zlý, pravděpodobnost, že mi to udělal naschvál je velmi nízká. Ale není nulová.

A tak si tady posledního půl roku žiju. Nevím, kdo jsi, ale díky, že jsi to dočetl až sem. Pravděpodobně začnu další kapitolu psát už zítra. Kdy jí dopíšu? Nemám ponětí, upřímně si ani nejsem jistej, jestli jí zejtra začnu psát. Zítra si s Malým dáme k snídani tousty se šunkou a sýrem, to je na tuty, ale jinak je to celý nějak nejistý.

A pamatuj: Lidi ti o sobě nejvíce řeknou, když je za držku vytrhneš z jejich komfortní zóny.