sobota 24. prosince 2016

o samotě.

   A pak jsem začal dělat něco, co by nikdy žádnej pisálek neměl dovolit. Začal jsem si moc všímat věcí okolo sebe.
   Jednou jsem se, ani nevim jak, dostal na dost smutnej, snobskej večírek. Vytáhl mě tam můj kamarád Harry, kterej si v takovejch a podobnejch akcích liboval. Sám totiž nestál za moc, pracoval v továrně na cihly jako skladník, měl ruce, že by mohl loupat kokosový ořechy jako buráky, dva metry a sto třicet kilo, plešatou hlavu, ale miloval poezii a vůbec literaturu, obdivoval Burroughse a Hemingwaye. A ke mně choval určitý sympatie.
   'Pojď se mnou, pozval mě můj známej, musíš ho poznat!' a jelikož jsem ten večer neměl žádný plány, vyrazil jsem s ním.

   Oblíknul jsem si černý džíny, starý, tmavě šedý sako, jehož rukávy mi byly už krátký a tenisky. Harry pro mě poslal taxíka.
   V osm večer už jsme v něm seděli oba, Harry v uhlazeném černém kompletu tesilek, saka a košile s bílým motýlkem a mezi rty svírající doutník udal taxikáři adresu a jeli jsme.
   'Napsals' něco novýho?' zeptal se mě jen tak mimochodem. Zvedl jsem obličej od telefonu.
   'Ne. Mám tvůrčí krizi.' Výraz v jeho tváři mě docela pobavil. Vypadal, jako by mu právě někdo oznámil, že Ježíšek neexistuje. Ne, hůř: vypadal, jako by mu někdo právě oznámil, že Ježíška ubil Santa Claus baseballovou pálkou. Hned si ale vzpomněl na svou světáckou pózu a přehodil doutník z jednoho koutku do druhého.
   'Potřebuješ si zašukat.' prohlásil a zatvářil se přitom z okýnka, jako by jsme se vezli v limuzíně. 'Potřebuješ si pořádně zašukat.' Hned jsem si vzpomněl na ženu, kterou jsem měl pár dní předtím v posteli. Několikahodinový, drsný, upocený sex plný nadávek, křiku a alkoholu. Tma, intimita, lahev vína se válela po podlaze a pomalým čůrkem z ní vytékalo červený víno na koberec.  Problém mojí pisálkovský krize stoprocentně netkvěl v nedostatku sexu. V čem to ale bylo jsem neměl tušení.
   'Jo, asi to bude tím.' řekl jsem, abych utnul konverzaci. Uložil jsem telefon do kapsy a zakoukal se z okna.

   Z předměstí jsme se dostali do vilový čtvrti. V ten moment mi ten večer sám o sobě začal připadat jako vcelku průser. Chytlo to až moc noir nádech, jestli víte jak to myslim. Všechno dostalo sépiovej odstín, seděli jsme v taxíku v kvádrech, mlčeli jsme a každej jsme se koukali z okna, Harry se natěšeně hejbal do rytmu Raye Charlese, kterej se k nám energicky šoural z rádia, já přemýšlel o čem bych mohl psát, ale nic mi nedávalo dokonalej smysl. Jenom ta cesta tam a to, jak se svět měnil do divnejch, nostalgickejch barev. Pamatuju si, jak jsem se nemohl dočkat, až si dám panáka.
   Přijeli jsme před bránu velký, luxusně vyhlížející vily. První, čeho jste si všimli, byla gigantická zahrada, plná růží, narcisů, keříků vystříhanejch do různejch tvarů a přísahám, že jsem tam zahlídnul i páva. Další, čeho jste si nemohli nevšimnout, byla otevřená garáž. Narozdíl od vozů parkujících před domem v ní byly jenom naleštěný autíčka, červený Fordy, modrej Maybach a asi pět dalších, který jsem ani neznal. A poslední, nepřehlédnutelná věc byl policejní vůz parkující u vchodu do domu. Kdo sakra potřebuje na večírku policajty?
   'Tak pánové, dovnitř nemůžu.' Harry se naklonil dopředu, potáhnul z doutníku a vyfouknul ho, vsunul nenápadně do náprsní kapsičky taxikáře dvacet dolarů a vystrčil hlavu z okýnka. Když se takový hovádko takhle nešikovně pohybuje po tak malým taxíku, nezapomene vás nakopat do všeho, do čeho může. Usmál se na budku s vrátným a mávnul na něj. Brána se pomalu otevřela.

   Přijeli jsme před vchod domu. Jeden policista kývnul na druhýho a ten okamžitě přeběhl k taxíku a vyzval taxikáře, ať vystoupí z vozu. Co se dělo dál už nevíme, my přistoupili k druhýmu fízlovi.
   'Pánové, nesete nějaké zbraně?' Oba jsme nesouhlasně zavrtěli hlavama.
   'Drogy?' Další zavrtění hlavou. Vytáhnul z kufříku, který měl u sebe přístroj připomínající pistoli, ale o pár sekund později jsme zjistili, že to je jen detektor kovu.
   Museli jsme se prokázat, že u sebe máme hodinky, pásek, mince, náhrdelník a podobný kovový věci. Nakonec nás pustil, ale můj údiv a strach z nadcházející akce mě tak trochu doháněl k šílenství a stále rostl.
   'Počkej tady, najdu Floyda.' Řekl Harry a odběhl a nechal mě stát uprostřed předsíně, zoufalýho, ztracenýho a vystrašenýho. Zničehonic mi někdo skoro serval sako z ramen. Otočil jsem se rychlostí karate bojovníka a postavil se do útočnýho postoje.
   'Pane, pane, klid pane, chtěl jsem vám jen pověsit kabát,' ozval se malej, mladej černoch ve smokingu. Asi služebník.
   Uklidnil jsem a přestal vyhrožovat, bylo mi jasný že kdyby ne on, zbil by mě jeden z těch fízlů venku.
 
   Ve výsledku to nebyl ani tak moc snobskej večírek, jako sraz rokujících, víno popíjejících hipsterů. To poznáte okamžitě. Stojí ve svetříku většinou ve dvojici, drbou se na bradě, kde jim ale raší jen chloupky připomínající genitální ochlupení, hluboce zamyšlení hledí k zemi, zatímco svojí myšlenku hrubě cpou do dalšího hipstera horečně naslouchajícího a hltajícího každý z verbálních zvratek toho druhého. Pak se role vystřídají a zvrací zase ten druhý, zatímco předcházející leží na zemi pouze v trenýrkách z kachního peří a polyká zvratky jeho nově nalezeného přítele s vášní a citem v duši, kroutí se do tónů hudby, která nehraje a masíruje si bradavky. 'Oooo, jak moudrý jste, smím vám vylízat prdel?' a ten na chvíli přestane zvracet, stáhne trenýrky, sedne si na obličej ležícího a se slovy 'Zajisté, sire.' jeho výraz zamyšlení nahradí blaženost.
   Z přemýšlení mě vytrhla servírka.
'Smím nabídnout, pane?' a ladně mi pod nos přistrčila tác. Odebral jsem sklenici a usmál se, ale než jsem stačil cokoliv říct, odcupitala pryč.

   Sklenici jsem skoro ani nestihl dopít a zatřásla mnou obrovitá rána, jak mě Harry plácnul po rameni a pronesl: 'To je on!'
   Otočil jsem se. Předemnou stál chlapík ve svetru a kulatých brýlích. Měl asi metr sedmdesát, držel napoleonku s whiskou a druhou ruku měl zastrčenou do kapsy černých kalhot. Na nohou mu zářily naleštěný, černý boty a vůbec celej vypadal, jako by nevěděl, jestli chce jít na svatbu, nebo nákup do asijské samoobsluhy.
   'Rád vás poznávám, sire.' řekl a ruku, kterou měl ještě před sekundou v kapse vystřelil naproti mně.
   'Nápodobně, Buttler, těší mě.' stiskl jsem mu ruku jen tak zlehka, abych neurazil, ale zdálo se, jako by mu ten stisk rozdrtil kůstky až k rameni.
   'Greenfeather, Floyd Greenfeather, těší mě.' Harry se vedle nás culil, jako kdyby právě seznámil svýho nejlepšího kamaráda s překrásnou ženskou zajišťující mu nezapomenutelnou noc.
   'No, já se přesunu k baru, potřebuju uhasit žízeň, snad se mi do té doby neztratíte, pánové.' prohlásil Harry a noblesně utekl do vedlejší místnosti.
   'Moc rád vás poznávám, pane Buttler, spoustu hodin jsem strávil pročítáním vaší prózy. Snad prominete, že pro mne je více významná vaše próza, než-li vaše poezie.'
   'Nemám s tím problém, pane Greenfeather.'
   'Prosím, Floyde, říkejte mi Floyde.'
   'Tak mi ale taky tykej, Floyde.'
   'Dobře.' napil se z napoleonky a lusknul na servírku, ta ihned přicupitala a dolila mu koňak. Hned nato odcupitala beze slova pryč. 'Co vůbec děláš, když nepíšeš, Nicolasi?'
   'Momentálně dělám kuchaře v jedný restauraci na okraji města. Moc to nehodí, ale na život to stačí bohatě, nájem platím docela levnej a whiskey si kradu v práci. Bude vám vadit, když si zapálím?'
   'Zajisté ne, jen se přesuneme do kuřárny.' Pokynul hlavou k místnosti napravo a skoro se k ní rozběhnul.

   Kuřárna byla mistnost plná sofa, gaučů a křesílek. Gaučíky byly obsazené lidmi s dlouhýma fajfkama a místnost smrděla trávou.
   Zavětřil jsem. 'Marihuana?'
   Floyd se pousmál. 'Opium, příteli.' Překvapilo mě to.
   'Podporuješ ve svým domě užívání drog, ještě ke všemu za přihlížení policie?'
   'Když má člověk peníze, je možný všechno.'
   Posadili jsme se do jednoho z volých křesílek. 'O ty peníze ani tak nejde, to já chápu, z čeho je máš mi je taky jedno, co mi není rovno, po tom mi je hovno. Spíš mi jde o podporování uživání drog pod tvou střechou.'
   'Hele, já pořádám večírek. Na večírku se mají lidi bavit, pokud chceš, běž si střelit na záchod dávku heráku, je mi to u prdele, ale pokud se pokusíš odnýst z mýho baráku jedinou píčovinu a ti poldové venku na to přijdou, fakt brutálně ti naruší fasádu. Jak jsi řekl: co mi není rovno, po tom mi je hovno.' udivilo mě, jak zležérněl. Vyndal si z náprsní kapsičky malou, pozlacenou krabičku. Otevřel jí a vytáhl krabičku sirek a joint ubalený ve zlatým papírku. Zastrčil si brčko do pusy a s naprostou vášní ho podpálil sirkou. Rozvalil se do sedačky a z plných plic potáhnul. Vyfouknul kouř a potáhnutí opakoval. Potom se naklonil ke mně a podal mi joint.
   'Vlastně proč ne, je to tvůj dům, tvoje pravidla tvoje podmázlá policie.' Normálně trávu nekouřim, ale kdy se vám poštěstí si potáhnout ze zlatýho brka? Nešlo odmítnout. Pořádně jsem si natáhnul do plic a okamžitě jsem se rozkašlal. Cejtil jsem, jak se mi plíce snaží vyskočit z těla a utéct nejbližším letadlem mířícím daleko na jih.
   'Opatrně, je to silný. Kamarád mi to přivezl z asie, pěstujou to tam na poli vysoko v horách mniši ...'

   Zbytek večera mám vyloženě v mlze. Ta tráva mě trefila hodně do hlavy. Střepy vzpomínek se mi skládaly v hlavě hodně složitě, když jsem ráno s natrženým sakem a ránou nad okem, pohmožděnými žebry a vyraženým zubem seděl v kavárně a pil svoje třetí kafe. Pamatuju si, že ta tráva najížděla pomalu, že jsme se vrátili zpátky do části domu, kde byli hosti a že jsem si všiml Harryho, jak živě diskutuje s nějakým gentlemanem.
 
   A pak jsem dopustil něco, čeho by se měl obávat každej pisálek na celým světě. Začal jsem si moc všímat věcí okolo sebe, místo věcí v sobě. Vim, že vám to asi přijde jako úplná kravina, ale mě tahle představa děsila od začátku. Umíte si představit, že byste nahlídli za oponu toho všeho? Systému, života a tak podobně? To nejde, je to tabu, odhalit pravdu se povedlo jen pár vyvoleným, a ti nahoře se o ně pěkně rychle postarali. Myslíte že Cobain nebo Hemingway spáchali sebevraždu? Ne, systému vadilo, že našli pravdu a cestu ze tmy na výsluní. Zbavili se jich, oni to umí. Máte pravdu, možná to je úplná kravina.
   Šlo asi o desetimetrový úsek od dveří kuřárny ke dvěřím knihovny, kde mi Floyd chtěl něco ukázat. Vize zvracejících hipsterů se mi najednou promítnula do celý místnosti. Všude okolo mě byli nazí lidé, pitvořící se a ošklivě groteskní, nechali na sebe zvracet chrliče, nebo výše postavené člověky, koupali se ve zvratkách a chichotali se. Nešlo ani tak o halucinaci, jako o živou představu, udělalo se mi špatně. Vyzvracel jsem se taky.
   Najednou všudypřítomný halas a dovádění kreatur ustalo. Všechny zraky se se smrtelnou vážností obrátily na mě. Zíraly a mlčely, potvory ďábelský, nebyl jsem přizván do jejich kruhu.
   'Omlouvám se pánové a dámy, přebral trochu trávy.' pronesl Floyd a za paži mě odtáhl z místnosti.

   Ocitli jsme se v koupelně, Floyd mi umýval tvář a otíral mi jí ručníkem.
'To se stane každému, drahý, o nic nejde.' pečoval o mě s láskou nevídanou. Namočil žínku do umyvadla, já se mezitím posadil na kraj vany. Jemně, skoro až láskyplně mi otíral koutky úst.
'Jsi přesně takový, jakého jsem si tě představoval, Nicolasi.' vzdychl a díval se mi do očí, zatímco mi otíral hubu. 'Miluju tvou poezii.' podal mi ústní vodu. Vykloktal jsem si. Znovu namočil žínku do umyvadla a přesunul se zpět k mojí už až moc podezřele čisté puse.
   'Je tak čistá, pravdivá a kontroverzní, sestavená z lásky k nenávisti.' skoro jsem cítil jak moc mi chce zvracet na hlavu. 'Miluji jí...'

   A v tu chvíli mi vlepil pusu. Oslizlou, hnusnou, teplou pusu, snažil se mi zajet jazykem do mojí pusy.
  'Fuj, ty teplej teplouši, co to děláš?!' zařval jsem, najednou zcela střízlivej a postavil jsem se znovu do bojovnýho postoje. Vrhnul se po mně.
   'Miluju tě, Nicolasi, jsme si souzení!' snažil se mě znovu líbat, ale to už jsem mu pořádně napálil přímo na bradu. Odrazil se ode mě k vaně a já se snažil hodně rychle utýct pryč. Chytil mě za sako a jak jsem sebou škubnul, roztrhl mi ho. Utíkal jsem směrem k vchodovým dveřím.
   'Chyťte toho hajzla! Napadl mě a chtěl mě okrást!' a to je poslední co si pamatuju, protože vteřinu na to můj nos trefil obušek policejního strážníka u vchodu.

   Odvezli mě 23 kilometrů za město a pořádně mi namlátili. Naštěstí mi při mojí zpáteční cestě do města zastavil nějakej vesničan, že mě hodí do města. Celou cestu mektal o tom, že za to, jak mě zřídili, může ten negr Obama a že už se nemůže dočkat, až na jeho místo nastoupí 'ten Pravej.' Mě tohle nikdy nezajímalo, tak jsem jenom přikyvoval a snažil se zastavit krvácení po několikátý roztrhlýho rtu.

   Ve městě jsem okamžitě zamířil do nejbližšího bistra a poprosil o kávu a začal sepisovat tehle příběh. Teď už sedím doma, rány se zahojily a zpětně mi Floyd přišel jako moc milej týpek do chvíle, kdy mi dal pusu. Upřímně, dneska mi od něj přišel dopis. Moc se omlouvá za to, co se stalo a přiložil výtisk Burroughse a třistapadesát dolarů.
   No, Floyde, výborně, budiž ti odpuštěno.

1 komentář: