Dvacet babek a ňáký drobný.

Vyzvali mě, abych se vzdal, a já pomalu zvedl ruce nad hlavu a ukázal jim prostředníčky. V odrazu okenní tabulky jsem viděl zmatenej výraz vojáka v šedivý uniformě, jak pomalu odcouval k očividně nasranýmu nadřízenýmu s naleštěnejma frčkama na ramenou, kterej stál u protější zdi s rukama za zády, monoklem pod okem a třema dalšíma nacistickýma kamarádíčkama okolo sebe. Naklonil se, aby si vyslechl vojákův dotaz a pak s rozzuřeným výrazem na celou vesničku zařval: ''Ja, natürlich!'' a vyrval vojákovi samopal z rukou. Začal jsem se smát, když vyšla první salva a v bolestech mě srazila na kolena. Poslední co jsem viděl, byla dřevěná zeď, poslední, co jsem slyšel byly náckovský nadávky a poslední, na co jsem myslel, byl dobrej pocit z toho, že ten hajzl má ten monokl ode mě. Další salva už mířila přesně, zeď předemnou se zbarvila do ruda a moje prostředníčky se svezly podél mýho těla k zemi. S trhnutím jsem se probudil.

   Člověk ve snu nikdy nezažije svojí vlastní smrt. Kdykoliv má noční můru a zemře v ní, probudí se do reality v moment, kdy ve snu zemře. Já se probudil do pěkně hnusný reality. Polovina postele vedle mě byla už pěkně dlouho prázdná a studená, můj život se točil okolo psaní poezie a střídání prací, tráva pro mě byla fet a socializovat se pro mě bylo sprostý slovo.
    Zase jsem se dostal do tý životní fáze, kdy mi každý moje slovo, který jsem napsal přišlo úplně na hovno, svůj hlas jsem nemohl ani slyšet a v opilosti jsem rozflákal zrcadlo, když jsem se snažil dát pěstí vlastnímu odrazu.
   'Buttler.'
   'Zdravím, Nicolasi. Nechtěl by sis někdy zase vyrazit? Chybíš mi, Nikky, zlato...'
   'Ne.' a v telefonu se jí ozvalo opakovaný pípání. Takhle končila většina mejch hovorů, a pokud ne, změnilo se to ve fiaskální večer plnej levnýho alkoholu a rychlovky za barem, což potom přešlo v to, že se to pípání v telefonu akorát opakovalo dokola a dokola.
   Znova jsem usnul.

Plížil jsem se lesem za svojí kořistí. Mohutnej, krásnej jelen s obrovským parožím, za který bych od překupníka dostal i několik šilinků. Pomaličku jsem se přibližoval na dostřel, šíp nataženej v tětivě, zelenou kapuci přehozenou přes hlavu, krůček po krůčku blíž a blíž. Už pěknejch pár dní jsem nejedl maso, ani jsem si nedal pivo, můj váček na peníze už několik týdnů zel prázdnotou. Potřeboval jsem tohohle chlapáka ulovit. Už jsem byl na dostřel, natáhl jsem šíp k oku a vystřelil.
   V každým akčním filmu se vám budou snažit nakecat, že se při návalu adrenalinu svět zpomalí, ale to je sračka. Můj šíp se jelenovi zapíchnul do krku, a on místo bolestnýho zaržání zatoužil po pomstě. Rozeběhl se proti mně a já ani nestačil uskočit, nabral mě na parohy a mrštil se mnou pěknejch pár metrů pryč, ale to mu nestačilo. Doběhl mě, a já, ležící na zádech, zvládl už jenom bodnout mu dýku hluboko do břicha, než mi skočil na obličej, rozmačkal mi ho na maděru a já se probudil.

   Tohle vás vážně dokáže nasrat. Bylo okolo čtvrtý ráno a mně už se zdály dva sny o mojí vlastní smrti. Vstal jsem z postele a přešel do kuchyně, kde jsem z ledničky vytáhl lahev ginu a pořádně si přihnul. Zapálilo mi to hrdlo, ale cejtil jsem takovej krásnej, hřejivej pocit v břiše, že jsem se na tu lahev nedokázal zlobit. Vrátil jsem ji zpátky, šel zpátky do postele a zapnul jsem televizi.
'Raiders dnes těsně na domácím stadionu porazili Baltimore Ravens 14 ku 7, Poslední touchdown zápasu padl z neuvěřitelného, sedmdesáti yardového passu quaterbacka Derecka Carra do náruče Amariho Coopera deset sekund před koncem zápasu.' vzal jsem z nočního stolku sešítek a odškrtl si výhru v sázce. Stačilo jen, aby Pittsburgh vyhrál Stanley cup a Cleveland porazil Miami Heat a vyšel by mi ticket za stosedmdesátpět dolarů.
'Raiders už nevyhrajou ani zápas, to je tutový.' řikal mi barman v mym oblíbenym lokále. A tady to máš, Miku.
   Rozhodl jsem se ještě prospat, ale před tím jsem ještě poslouchal zvuky města zpoza okna. Hlasitý kvílení aut projíždějících kolem, sem tam výkřik, sem tam hrobový ticho. Miloval jsem, miluju a asi vždycky milovat městskej život budu, hlavně kvůli tomu, že se ve městě nikdy nespí a kdykoliv kamkoliv vyrazíte, cejtíte se živej jako uprostřed dne. S touhle myšlenkou jsem usnul.

   Byla hnusná, hrubá tma. Cítil jsem kapky deště dopadající na moje tělo, a se srdcem až v krku jsem svíral zábradlí mostu nad údolím Rivertongue v západní Virginii. Pode mnou byla propast hluboká skoro sto metrů, na jejímž dně čekaly jenom ostrý zuby kamenů a tvrdej štěrk. Byl jsem pevně rozhodnutej skočit. 
'Není nutný to dělat.' ozval se hlas za mnou. Otočil jsem se a nějakej chlapík s komandem policajtů za sebou se ke mně pomalu přibližoval. 'Vždycky je pro co žít.'
'Drž hubu ty bezvýznamnej kuse hovna.' obořil jsem se na něj. 'Víš píču o mým životě a budeš mi tu recitovat chvalozpěvy? Srát na tebe i tvýho boha, tvojí starou, tvýho šéfa a tvý děti. Já už nemám nic.' 
'Vim naprosto přesně jak se cítíš.'
'Víš hovno!' zařval jsem na něj a můj hlas se rozlíhal ozvěnou údolí. 
'Ne.' vytáhl peněženku. 'Moje žena a moje dvě děti umřely při autonehodě, kterou jsem způsobil já.'
'Cože?' vztek vystřídal údiv.
'Jo. Dlouho jsem se s tou vinou vyrovnával, nechci zacházet do detailů, ale byl jsem na hraně smrti a života. Vím naprosto přesně jak se cítíš.' Přes hluk deště jsem ho skoro neslyšel. 'Hele, uděláme to takhle. Ty mi teď podáš ruku a odvezeme tě někam do tepla.'
Najednou mi to všechno blesklo hlavou. Chci se zabíjet kvůli ztracené práci? Kvůli nějaký zbytečný kurvě? Kvůli penězům? Ne. Ještě ne. To mi za to nestojí. 
   Opatrně jsem mu podal ruku. Přitáhl mě a já se snažil přelízt zábradlí, ale kvůli dešti bylo kluzký. Uklouzla mi noha a po zádech jsem se zhroutil do propasti.
   Hnusná ironie osudu. Rozhodl jsem se vysvobodit, ale Bůh se rozhodl mi podrazit nohy. Doslova. Nechtěl jsem si přehrávat celej život před očima než dopadnu. Prostě jsem dopadnul, roztříštil se a probudil se.

Většina snů pořádně nedává ani smysl, a tenhle mi ho nedával už absolutně. Vstal jsem z postele, podle hodin bylo už okolo desáté dopoledne. Vlastně mě z postele vytáhnul zvuk telefonu. Zvedl jsem ho.
'Buttler.'
' 'Zdravím, Nicolasi. Nechtěl by sis někdy zase vyrazit? Chybíš mi, Nikky, zlato...' normálně bych zavěsil a nechal jenom pípat telefon. Ale měl jsem chuť něco říct.
'Hele, Lucy, ještě dřív bych tě za to cos udělala poslal do hajzlu, ale teď jsem prožil noc, která mě lehce donutila se zamyslet. Člověk může umřít kdykoliv a kdekoliv, ale probudit se už by nebylo možný. A já nechci ztrácet život s takovou kurvou, jako jseš ty. Sbohem, Lucy.'
'Ty jeden zbytečnej, trapnej, zkurv...' položil jsem telefon, přešel jsem do kuchyně a nalil si panáka ginu na dobrý ráno. Sedl jsem si ke stolu a zapálil cigaretu, připravenej změnit svůj život od základu.
   Po chvilce přemejšlení jsem si hodil nohy na stůl.
   Tak až zejtra.

___________________________________________________________________________________

Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems --->
https://www.instagram.com/nicolas_buttler/

pokud bys měl/a nějaký otázky, směřuj je na mě na FB, kde odpovídám vždycky všem                 -->  Mikoláš Trkal  <--

KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3