zvěrstvo.

                ‚Zase ty?‘ řekla, když mi otevřela dveře. Usmíval jsem se, v jedný ruce kytku, ve druhý lahev portskýho. Oháknul jsem se, padnoucí sáčko a výjimečně čistý, černý tričko, tenisky a vyžehlený, černý kalhoty. Po krku mi tekly mý čistě umytý, voňavý, hebký, hnědý vlasy. Měl jsem tenkrát vážně krásný vlasy, byl jsem na ně pyšnej, což se o mým tlustým těle a hrbolatým obličeji říct nedalo. Ona na sobě měla župan, lehce rozevlátej na hrudníku a mám pocit, že schválně vystrkovala levou nohu, abych viděl co nejvejš. Měla jako noc černý vlasy a modrý oči, což pro mě byla naprosto múzická kombinace, a to ani nemluvim o její zálibě ve tmavejch rtěnkách. Neustále si stěžovala, že je tlustá, ale to dělala, dělá a bude dělat každá ženská, i kdyby vážila asi jako plážovej deštník.
                ‚Zase já.‘
                ‚O můj bože.‘ řekla a odešla od dveří, ale nechala je otevřený, což pro mě byl radostnej pokyn, abych svůj tlustej zadek přesunul dovnitř. V předsíni jsem se zul, ale sekundu na to se ozval její nabroušenej, jako břitva ostrej hlas; ‚Nezouvej se, nechci se udusit, potom vytřu.‘ tak jsem se zase obul a přešel jsem za ní do kuchyně.
                Stála u linky. Kuchyně byla vcelku prostorná, akorát pro ní, jakž takž ucházející pro mě. Naproti lince, sporáku, lednici a skříňkám byl stůl s popelníkem a špinavým hrnkem na kafe, hned vedle okna. Měla z kuchyně krásnej výhled přímo do předměstskýho parku města Oakland, na jezírko s kachničkama, o kterejch mi vždycky vyprávěla, že je jednou bude stará, seschlá chodit krmit a na obchod s kávou, jehož zaměstnancům se vždy smála, které v lednu mráz pomalu ale jistě zabíjel.
                Posadil jsem se právě k tomu oknu a otevřel víno. Postavila přede mě velkej hrnek s kávou, sedla si naproti a zapálila si červenou Pallisadku. Podívala se na mě, přetáhla si župan přes prso (asi když si všimla kam směřuje můj zrak) a konečně začala mluvit.
                ‚Vim, jak moc miluješ kafe s kopou smetany, ale smetana mi došla, takže jsem ti tam dala jen hodně moc cukru.‘
                ‚Děkuji, Lily.‘ napil jsem se. Káva. Středobod vesmíru všech pracujících ve věku od pětadvaceti do devětadevadesáti, vhodné pro celou rodinu. ‚Vždycky jsi naprosto přesně věděla jak na mě.‘
                ‚Nikdy jsem nezapomněla jak na tebe.‘
                ‚Nikdy jsem si ani nepřál, abys zapomněla jak na mě.‘
                ‚Nepřeháněj, Nicolasi.‘ na filtru její cigarety se objevil tmavě růžový kroužek rtěnky. ‚A vůbec, drž hubu.‘
                To je to co dělám. Popíjím kávu nebo víno a držím hubu.
                Chvíli bylo ticho. To ona uměla. Vychutnávat si to, jak svět okolo mlčí a její myšlenky řvou a řvou a řvou dál a dál, a ona si myslí, že jí nikdo nevidí do hlavy, ale skrz její oči jsem tam viděl. A byl to nádhernej svět.
                Lily jsem poznal těsně potom, co jsem se přestěhoval do Oaklandu. Stál jsem ve frontě na kafe a její mamince vypadla peněženka. Její mamča byla stařičká, pobožná žena, takže hned vyhrkla ‚Pánbůh vám to oplať!‘ a já se podíval na Lily a řekl jsem: ‚A co kdyby mi to oplatila tady bohyně?‘ a vyměnili jsme si telefonní čísla a domluvili si rande a pak se spolu vyspali, hráli si na štěstí a nakonec se začali nenávidět. Byly to krásný časy. Její ségru Ruth jsem poznal chvilku potom, co začala chodit s Bobbym. Už od začátku se mi ten kluk vůbec nelíbil; těkavý, japonský očka na tmavym, mexickým obličeji, hubenej jako lunt a neustále si mnul ruce, takže mi bylo jasný, že v něčem jede už tenkrát, ale chraň bůh jsem o tom nesměl mluvit, kor ne před Ruthinou a Lilyinou maminkou. Fakt, fakt, fakt zlatý časy.
                ‚Nemyslíš, že už bys měl vypadnout?‘ zeptala se, jakoby mimochodem. Asi se mě to mělo dotknout, ale nedotklo, naopak, nahrála mi na smeč.
                ‚Nemyslím.‘      
                ‚Poslouchej, Nicolasi, nemám nejmenší tušení, o co ti jde, takže mi to, buď tak kurva laskavej, vysvětli!‘ zvýšila hlas. Dál jsem si udržoval klidnou hlavu, ucucával jsem kávu a chystal jsem se začít ucucávat i víno.
                ‚Předně, náš rozhovor nikam nevedl, netrval dlouho a ty jsi očividně moc napjatá, než aby sis udělala nějaký takový pozitivní přístup. Takže mi pověz; co tě trápí?‘ zahleděl jsem se jí hluboko do očí, asi na tři vteřiny, dopil jsem kávu a přešel ke dřezu, kde jsem po sobě hrnek umyl. Vrátil jsem se ke stolu, nadechla se, a začala mluvit:
                ‚Moje sestra, Ruth, znáš jí, mladší sestřička, jednou se jí tvůj nechcutnej kamarád pokoušel sbalit, no ten, Ben, ale to je vedlejší. Přestěhovala se s jejím klukem Bobbym na periférii, začala kouřit crack, možná je těhotná a já si absolutně nevím rady, jak jí mám pomoct… Za to všechno může mámina smrt, Ruth se zbláznila žalem.‘
                ‚A myslíš, že stojí o pomoc?‘
                ‚Je to moje ségra, Nicolasi! Je mi jedno jestli stojí, nebo nestojí o pomoc, já jí potřebuju pomoct, chci jí zachránit život a mýho synovce, nebo neteř taky, nemůžu jí v tom nechat.‘ zase na chvilku mlčela, zahleděla se z okna do parku a po chvíli dodala: ‚Sehnala jsem její adresu od jednoho dealera, kterej jí prodává crack a zná jí od školy, zkoušela jsem za ní jet…‘ další chvilka ticha. ‚Vešla jsem do domu, nebylo zamčeno, ona seděla sjetá na gauči, už má bříško, a vtom bříšku dítě, Nicolasi. Její přítel na mě vytáhl kudlu, ale nechtěl mi ublížit… Moc dobře ví, kdo jsem, vyhrožoval, že jestli neodejdu, vyřízne jí dítě z břicha. Ségra se v poslední moment otočila a povídá: jo, vypadni, kundo. Tak jsem se sbalila a jela pryč.‘ Objal jsem jí, jakejkoliv humor šel stranou.
                ‚Jak už je to dlouho, co se tohle stalo?‘
                ‚Zhruba čtyři měsíce.‘ Pustil jsem jí z náručí, sebral ze stolu klíče od auta a řekl jsem: ‚Pojď, jedeme.‘
                ‚Kam?‘ zeptala se vyděšeně, ale s jistou nadějí v hlase.
                ‚Zachránit tvou ségru.‘

                Jeli jsme asi hodinu, než jsme se dostali k tomu domu, venku se začalo stmívat. Seděli jsme v autě před domem a já zhluboka dýchal.
                ‚Zamkneš se tady v autě, nechám ti tu klíče. Jestli uslyšíš střelbu nebo křik, tak vypadni a neohlížej se na mě.‘
                ‚A co sestra?‘ měla strach, bylo to z ní doslova poznat.
                ‚Bude v pořádku, slibuju.‘ sáhl jsem do přihrádky u sedadla spolujezdce a vytáhl jsem svůj milovanej glock. Vevnitř bylo pět kulek a samozřejmě jsem na něj povolení měl, na sebeobranu. V týhle době nevíte, kdy vám zbraň zachrání prdel. Zpod sedadla jsem vyndal ještě maketu glocku, kterou jsem měl buď na obranu na blízko, nebo na zmatení nepřítele, a zasunul jsem si ji do náprsní kapsy uvnitř saka.
                ‚Bože můj, Nicolasi, nevim jak se ti odvěčím.‘
                ‚Zašukáme si.‘ s těmahle slovama jsem vypadl z auta, tak doufám, že ji to aspoň trošku odlehčilo.

                Pomalu jsem otevřel dveře domu. Uvnitř byla tma a ticho, jenom tikaly nějaký hodiny a slyšel jsem někoho dýchat. Vešel jsem úplně dovnitř. Uprostřed obýváku stál jenom gauč a stoleček, okolo byl jenom brajgl z vajglů, lahví a skla, obalů od jídla a podobnýho svinstva. Na gauči spala schoulená ženská postava. Přešel jsem k ní.
                Zacloumal jsem jí s ramenem. ‚Ruth, musíme odsud vypadnout.‘  s leknutím se probudila a jentaktak jsem uhnul před skleněným střepem, kterým se po mně ohnala.
                ‚Jdi ode mě dál, hnusnej fízle! Zabiju tě! Zabiju!‘
                ‚Kurva Ruth, nejsem fízl, jsem tu abych ti pomohl, ať to zní sebefízláčtěji. Jsem kamarád tvojí sestry.‘ Ruth se nepřestávala klepat, z očí jí tekly slzy a z koutků úst sliny, popraskaná kůže se jí natahovala po těle jako mapa k pokladu, a nehty měla okousaný. Byla na kost pohublá, ale nohy měla pořád krásný, i když jsem se docela bál, co asi má mezi něma. Počkat. Vyhublá?
                ‚Sestra? Lily? Kde je?! Řekni mi, kde je moje ségra ty hnusnej, hnusnej úchyle.‘
                ‚Je venku, čeká na nás v autě. Musíme odsud vypadnout! Zachraň se, dokud to ještě jde, sebe a dítě.‘
                Ve vteřině se rozbrečela, pustila střep a smotala se do klubíčka. Přešel jsem blíž k ní, položil jí ruku na rameno a potichu jsem promluvil. ‚Ruth, víš, měli bysme jít.‘ Ať jsem vyzkoušel kolik jsem chtěl filmovejch, záchranářskejch, policejních klišé, ta sjetá buchta se prostě ani nehnula! Přísahám bohu!
                ‚Ne, nemůžeme, on mě zabije…‘
                ‚Kdo?‘
                ‚Robert.‘
                ‚Kdo?‘
                ‚Bobby. Zabil už Georgieho, zabije i mě, jestli se mu pokusím utýct, řekl mi to!‘
                ‚Co to je za slizkýho hajzla?‘
                ‚A co jsi vůbec ty zač?‘
                ‚Jsem Nicolas, Nicolas Buttler, amatérskej spisovatel a básník a bejvalej tvojí ségry, zároveň její kamarád a tvůj zachránce.‘ Cejtil jsem se fakt hrdinně, ale říkal jsem jí to jenom protože mě očividně nepoznávala za oponou její drogový závislosti.
                ‚Jo, Nicolas.‘ narovnala se. ‚O tobě jsem slyšela. Tak co? Napíšeš o tomhle?‘ a rozhodila rukama, aby mi ukázala potencionální téma.
                ‚Zatím se to zdá jako nuda, nevím.‘ usmáli jsme se, musel jsem na ní pomalu. ‚Poslyš, nevím jestli o tom chceš mluvit, ale… myslel jsem, že jsi těhotná…‘
                Do očí se jí zase navalily slzy, ale tentokrát si držela úsměv a udržela se. ‚Georgie… Bobby se jednou naštval a praštil mě. Nejdřív mi dal facku a následně mě praštil do břicha. Začala jsem krvácet … Tam dole … a jela jsem do nemocnice, zatimco on se sjel tady na tom gauči a nebyl schopnej ani mluvit. Z nemocnice mě chtěli předat rovnou policajtům, ale utekla jsem. Potratila jsem.‘
                ‚On tě bije?‘ krev se mi začala vařit.
                ‚Jo.‘
                ‚Já si toho sráče najdu…‘ párkrát jsem se nadechl. ‚Kde je teď?‘
                Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Dveře se rozletěly a objevila se v nich vysmátá, mexikánská tvářička, která ale potemněla v momentě, kdy uviděl, že držím jeho holku kolem ramen.
                ‚Kdo jseš kurva ty? Ty mě podvádíš, ty kurvo? Já si to myslel.‘ pomalu jsem vstal z gauče. Sáhl si za opasek a vytáhl malej, roztomilej revolver. Sice to mělo docela sílu, ale byl roztomilej. Ruth se zvedla z gauče a doběhla k němu. Začala ho objímat a omlouvat se mu, ale on pořád koukal na mě.
                ‚Jdi ode mě, kurva!‘ strčil do ní, až spadla a praštila se do hlavy. Chtěl jsem jít za ní a podívat se jestli je v pořádku. ‚Ani se kurva nehni. Máš kvér?‘
                ‚Mám.‘
                ‚Polož ho na zem.‘
                ‚Udělám to, když to uděláš taky.‘
                ‚Hele já jsem tady ve výhodě, takže…‘
                ‚V tom bílým fordu venku sedí pět mých kamarádů od pana Figelina z firmy, která pro město dodává olivový olej a těsto na pizzu. Není to zrovna jenom potravinářsky zaměřená firma, ale to jistě chápeš. Až uslyší výstřel, vběhnou sem, omráčí tě a probudíš se za pár dní, přikurtovanej ke křeslu, kde na tebe budou čekat, aby ti vytrhali zuby, nehty, zlámali prstíčky, nařezali kůžičku a možná ti amputovali péro.‘Vytáhl jsem z kapsy saka zbraň a položil jsem ji na zem. ‚A teď je to na tobě.‘ chvilku se vystrašeně rozhlížel, ale po chvilce zbraň doopravdy položil. Nečekal jsem, že bude tak debilní.
                ‚Poslouchej Bobby, nejsem tu abych ublížil Ruth, nebo tobě.‘
                ‚Co tady vůbec kurva chceš?‘
                ‚Chci vzít Ruth pryč, vyléčit jí ze závislosti a pomoct jí začít znovu žít.‘ díval jsem se mu přímo do těch jeho prasečích očí. ‚Ale bohužel bez tebe…‘
                ‚Ne! Ruth mi nevezmeš!‘ přiskočil k ní a zvedl její bezvládný tělo ze země, objal jí okolo pasu a přiložil si hlavu k jejímu temeni. ‚Nerozdělíš nás, milujeme se!‘ Objímal jí dál.Spadl pod náporem její váhy na zem, ale i vsedě jí pořád objímal.
                ‚Zabil jsi její dítě, Bobby. Zabil jsi její šance žít normálně, zabil jsi její naději a skoro jsi zabil i jí. Nech mě jí odvézt a pomoct jí.‘ pomalu jsem se k němu blížil, pořád jí objímal a začal i brečet.
                ‚Miluju jí… Je mi to všechno tak strašně líto. Tak strašně, strašně líto.‘
                ‚Proč jsi to dělal?‘
                ‚Nevim.‘ odsekl. ‚Byl jsem sjetej. Zabil jsem její naděje, její šance žít, její dítě…‘ přiblížil jsem se dost, abych se mu dotkl ramena. ‚… a teď zabiju i tebe!‘ odhodil její tělo a vyskočil po mně s nožem v ruce. Jen tak tak jsem uhnul, ale čepelí mě říznul do paže. ‚Tohle se o mně svět nesmí dozvědět! A nikdo mi nesmí brát Ruth! Nesmí, nesmí, nesmí! Zabiju tě! Zabiju! Zabijuuuu těěě!‘ a vyskočil znovu. V mrknutí oka jsem vytáhl glock zpoza pásku a střelil jsem ho do stehna. S bolestivým rykem se svalil na zem.
                ‚Trpěla. A trpí i teď. Čtyři.‘
                ‚Co? Co čtyři?‘ střelil jsem ho do ramene. 
                ‚Tři.‘
                ‚Co to kurva děláš, aaaaaaaaaaaaaa, přestaň!‘ střelil jsem ho do kolena.
                ‚Dva.‘
                ‚Dooooost!‘ Další střela padla do břicha.‘
                ‚Jedna. Zkurvenej, zbytečnej, ubohej zmrde.‘
                ‚Ty si myslíš… Že jsem si jí nevšiml?‘ vyblekotal a z pusy mu vykydla krev. ‚Venku, v tom krásným, červeným Peugotu, tak nevinná, vystrašená a … a jak se mě lekla, bylo to až sladký, jak se snažila utýct, ale nemohla a jak si myslela, že to zavřený okno mě zastaví... Mě a Ruth nikdy nic nerozdělí! Ani peklo! Už tu jednou byla, a já jí varoval, ale teď už tu nikdy nebude.‘ začal se smát. Mně zmrzla krev v žilách. ‚Tak čistá duše, nááááádhernááá.‘ Začal si prozpěvovat, zbláznil se. ‚Je mrtvá, blbečku, a je plná mojí mrdky, hahahahaaaaa.‘ Stál jsem jako přibitej.  Chvilku. Pak jsem sprintem vyběhl ven běžel jsem k autu. Ta scéna mě nikdy nepřestane děsit – Lily, s podřízlým hrdlem, ze kterýho se ještě valila teplá krev, rozthlou halenkou a servanýma džínama a kalhotkama, mezi nohama jí na svět svítila jenom díra, hluboká, temná, krvavá díra. Krev se začala v malý louži utvářet i pod ní. Z domu, ze kterýho jsem před chvílí vyběhl jsem slyšel psychopatickej smích, nebo pláč, já už ani nevim, nevnímal jsem to. Vyzvracel jsem se za auto, když jsem se podíval do očí Lily, jak na mě koukají, mrtvolně mrtvý, smutně smutný, ledově chladný. Vběhl jsem zpátky do domu.
                Ležel na zemi a objímal Ruth a smál se. Vyprávěl tomu bezvládnýmu, bezvědomýmu tělu historky z jejich minulosti. Namířil jsem mu zbraň na hlavu, ale nakonec jsem mu vyslal další kulku do břicha, ale opatrně, abych netrefil Ruth.
‚Nula.‘
                Byl jsem rozhodlej ho tam nechat umřít v bolestech. Vzal jsem mu z ruky nůž a podřízl jsem mu šlachy za kolenama, aby nikam ani neutekl a přitom jsem si užíval jeho bolestnej křik a pláč, prosby, ať už ho nechám být, žebral a žadonil, ale mně to bylo jedno. Lily určitě taky žebrala, aby jí to nedělal. Sebral jsem Ruth a vyběhl jsem k autu.
                Pořád tam ležela, ve stejný poloze. Znova jsem se vyzvracel, opatrně jsem Ruth naložil an zadní sedačku, zapnul jí pásy a zavolal jsem policajty. Vší rychlostí jsem vyrazil do nejbližší nemocnice. Převzali si jí, a já zůstal několik hodin na chodníku, celej od krve a přemejšlel jsem nad životem. Policajtům jsem podal vysvětlení a svědectví, a po pár dnech vazby mě poslali domů. 

                Dneska už jenom divně vzpomínám, a upřímně není den, kdy bych si na ten jeho zpěv a smích a křik nevzpomněl. Ruth přežila, byla na detoxu a chodila na terapie, našla si skvělýho manžela a adoptovali si malý dítě, Georgieho. Občas se za ní stavim na kafe a pohrát si s děckem. Bobby taky přežil, ale už se nikdy nepodívá na svět jinak, než zpoza mříží mentálního ústavu. A taky už nikdy nebude stát na vlastních nohách. Já začal chodit k terapeutovi, a čas všechno spravil. Občas donesu na hrob Lily pár kytek, ale nikdy si nepřestanu dávat za vinu co se jí stalo. Přece jenom to byl můj nápad tam jet, mohl jsem jí vzít do toho domu s sebou, mohl jsem jí nechat doma, zachránit jí život.  A Ruth se radši ani neptám jak to cítí. Posledně, když jsem u ní byl na kafi, viděl jsem na jejím zápěstí drobný rýhy po žiletce. Neptal jsem se. Na světě je už tak dost zvěrstev.

___________________________________________________________________________________

Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems --->
https://www.instagram.com/nicolas_buttler/
pokud bys měl/a nějaký otázky, směřuj je na mě na FB, kde odpovídám vždycky všem                 -->  Mikoláš Trkal  <--

KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3


Komentáře

  1. Už dlouho jsem nečetla něco tak úžasného a působivého. Skvělá práce. :)

    OdpovědětVymazat
  2. miluju tě mikky, miluju tvoje psaní

    OdpovědětVymazat
  3. já...asi jsem se zamilovala. moc povedený!

    OdpovědětVymazat
  4. Způsob jakým lepíš písmenka k sobě sice už z instagramu a twitteru znám, ale poprvé jsem si přečetla něco delšího. Nevím proč právě zvěrstvo, za to můžu s klidem a bez popela v puse říct, že to jakým stylem dokážeš zaujmout a jakou atmosféru navodit, je fantastický. Pěkný, moc pěkný.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky