billy měl fakt dlouhý vlasy vol. 2
Lidstvo zvítězí nad všema válkama, nenávistí a strachem v momentě, kdy si každej člověk na planetě uvědomí, že čas nejde vrátit zpátky. Denně slýchám, nebo čítám: 'Nicolasi, já bych si tak přál vrátit čas, abych to všechno napravil.' A mně před chlácholivým poplácáním po ramenou bleskne hlavou jenom jedna věc: 'Kdyby ses zamyslel před tím, než si to posral, nemusel bys vůbec nic chtít napravit.' Naučil jsem se, že nemůžu litovat věcí, který jsem posral nebo který se prostě staly, protože vim, že ani jedna z těch věcí se mojí lítostí nemůže napravit. Je to strašně spletitej kolotoč plnej vypadlejch šroubů s propastí plnou jedovatejch hadů pod ním, ale my jsme si tu jízdu zaplatili, tak to musíme projet.
Byl to skoro měsíc a půl co jsem za sebou v San Francis zabouchl dveře a odjel jsem od ní. Můj odchod pronásledoval zvuk tříštění skla a jekot. Vzal jsem si jen pár triček, džíny, cigára a asi 120 dolarů. Přespával jsem v hostelech San Francisca s tim, že se potom vrátim. Sedával jsem v pokoji, kouřil a koukal na televizi. Přemejšlel jsem, jestli už vychladla, jestli na mě myslí, nebo jestli si třeba už nesehnala někde v baru někoho jinýho a na mě se rozhodla zapomenout. Když už jsem si ale balil věci s tim, že se vrátim, v televizi proběhla reklama.
'Nejlepší nábytek, který v Oaklandu můžete sehnat! Na rohu Seifertovy a Boolynerf vás čeká rodinný podnik Smithsonových s přívětivým personálem, který vám úsměvem zpestří den a dodá vašemu domovu šmrc! Smithson and son, pro váš luxus!' Podíval jsem se do obrazovky a zíral na mě z ní týpek s plnovousem a vlasy svázanými do culíku. Okamžitě jsem ho poznal. Otis Smithson. Neváhal jsem ani vteřinu. Sbalil jsem si věci a vyrazil jsem na nádraží.
Koupil jsem si bagetu a lahev vína na cestu. Cesta ze San Francis do Oaklandu k mýmu štěstí trvala meziměstskym vlakem třičtvrtě hodiny, tak jsem se nějak extra nestresoval. Trefit z nádraží do obchodu Otisový rodiny nebylo tak těžký, lid oaklandu byl vstřícnej a nasměrovali mě správně i když mě to stálo pár cigár a jeden dolar. Miloval jsem Oakland, už jenom protože nad tim městem se nesl zápach jednoho slova: RAIDERS. Miluju fotbal a miluju Raiders a to město je vyloženě pyšný na to, že se můžou timhle týmem reprezentovat. Těšil jsem se až vyrazim na zápas.
Uvědomil jsem si, že lidský štěstí bude vždycky zakořeněný v zápasu se stereotypem. Když se v pětadvaceti zaseknete na jednom místě s jednou ženskou v jednom domě s jednou prací nikdy nebudete mít právo nadávat, že nejste šťastný. Nikdy vás nebude celej život bavit dělat jedno a to samý dokola. Ta svoboda, kterou jsem cejtil v tý cestě a v tom dobrodružství, který mě teprve čekalo byla skoro hmatatelná. Miloval jsem Oaklandskej vzduch a pocit vítězství sám nad sebou. Štěstí vám nikdy nespadne k nohám, zbejvá vám jenom sestřelit si ho z oblohy.
Otise jsem mimochodem znal z mýho dospívání v Chicagu, hráli jsme spolu fotbal, pili jsme spolu a zažívali nesmrtelný dobrodružství.
Zvonek doprovázel můj příchod do obchodu Smithsonových, stejně jako pach nábytku a novoty. Obchod vypadal spíš jako vetešnictví než jako prvotřídní obchod s nábytkem. Ale co by se dalo taky na předměstí Oaklandu? Prodral jsem se okolo gaučů skříní židlí a stolů z doby Abeho Lincolna a dostal jsem se až k pokladně.
Na židli za pokladnou seděl chlapík s vypelichaným plnovousem nohy na stole, pivo na stole, cigareta v ruce a byl velice zahloubanej do časopisu. Přišel jsem k němu a zapálil si. Nevšímal si mě, dokud nezaslechl škrtnutí zapalovače.
Chvilku bylo šokovaný ticho, spadla mu brada a vykulil oči. Já se na něj díval s ciaretou mezi rtama se šťastnym výrazem v očích a v ksichtě. Otis zíral na Nicolase. Nicolas se křenil na Otise. Výtečná situace?
'Nicolasi!' zařval Otis.
'Otisi!' zařval Nicolas.
A šli se opít.
Otis mě vzal k němu na rodinnou farmu. Prý budu moct spát v maličkym bytě nad garáží, kde je vlastně sprcha, záchod, kuchyň, postel a psací stůl v jedný místnosti a o víc se zajímat nemusim. Platit nájem po mně nikdo z jeho rodiny nechtěl, byla to strašně příjemná severská rodinka s kořenama někde ve Skandinávii. Příjemný Vikingové.
Smithosonova farma byl docela velkej barák. Bydlel tam Otis s rodičema, jeho sestreou Ginger a bráchou Billym. Ginger byla narozdíl od zbytku rodiny bloňdatá, lehce při těle, ale roztomilá a děsně příjemná holka s krví vesničanky. Otisův brácha Billy měl fakt dlouhý vlasy.
Následující měsíc bych asi měl vzít nějak ve zkratce. Celá Smithsonovic rodinka holdovala domácí pálence a pivu. Ten první měsíc a půl na jejich farmě jsem ve dne strávil opečováváním koní, tajnym sexem s Ginger a chlastáním. Vybavuje se mi jeden rozhovor.
'A ty jseš jako vážně spisovatel, jo?' ptala se mě a kouřila jointa. Na sobě měla uplý džíny, červenou, kostkovanou košili a vlasy svázaný do copánků. Stál jsem opřenej o stodolu, zatimco ona seděla obkročmo na balíku slámy. Kouřil jsem cigaretu, protože jsem trávu odmítal, což mi zůstalo až do dneška a sledoval, jak ta holka krásně splývala s prostředím venkova.
'Spíš se o to jenom snažim.'
'Podle mě ti to jde až moc dobře.'
'A jak to víš?' potáhla si z brka a zeširoka se usmála.
'Měl by sis schovávat povídky a básničky někam jinam než do šuplíku se spoďárama. Když sem si chtěla ulovit nějakou hezkou trofej, že jsem tě měla v posteli...'
'... v posteli, stodole, kuchyni, spíži, slamníku, garáži...'
'... drž hubu, Nikky. Chci tim říct, že jsem je našla a přečetla. Máš fakt talent.'
'Jak může holka z farmy vědět, co je dobrá a co je špatná literatura?'
'Nenechá jí to chladnou. Buď jí zvlhnou oči nebo kalhotky, nikdy neodejde středem.' řekla, típla joint, hodila špekvajgl do plechovky s nedopalkama a odešla.
Vítr mi prohraboval vlasy a slunce mi pražilo na odhalený ramena. Otis ležel pod jeho pickupem a diktoval mi, který mu mám podat francouzský klíče.
'Hele, Nicolasi! Pamatuješ, jak jsme tenkrát byli na tý párty u Emily? Jak jsme vypili celej bar jejího fotra ... jedenáctku.'
'Na. Jo, pamatuju. Víš, asi to už tenkrát šlo mimo tebe, ale poblili jsme jí celej dům, pochcali celou zahradu, vyvrátili záchod, shodili lustr a její pes je od tý doby nezvěstnej. Rodiče jí tenkrát šoupli na internát do Texasu, nikdy jsem ji už neviděl.'
'Jo, já se dva tejdny na to stěhoval sem a ty jsi zdrh někam na jih. Kde jsi to vůbec byl?' vylezl zpod auta, utřel si ruce a otevřel si plechovku piva.
'Vyrazil jsem přes Davenport, Salt Lake City, dál a dál na jih, asi rok jsem cestoval stopem, vydělával jsem si příležitostně po cestě. Stopoval jsem na malejch silnicích, posouval se po kouscích, psal básničky a žil si cestovatelskej život.' Taky jsem si vzal pivo, otevřel ho, napil se, opřel o kapotu a zahleděl se na louku za farmou.
'Vzpomínám si, jaký jsme spolu žili krásný časy, Nicolasi. Pili jsme, bili se s lidma, který nás štvali, pamatuju, jak jsme skončili na fízlárně přes tři noci za ... Nicolasi, co je?' všiml si mýho zahloubanýho výrazu. Exnul jsem zbytek piva, dokouřil a vajgl hodil do plechovky.
'Já musim jet dál Otisi, je čas zvednout kotvy...'
V životě člověka je jenom jedna jistota: smrt. To mi vtloukají odmala do hlavy a doufají, že jim uvěřim. Ve skutečnosti jsou ale dvě jistoty: smrt a láska. Ať už bude člověk cejtit lásku ke knihám, hudbě, cestování, osobě, dceři, matce nebo otci, vždycky jí bude cejtit. Není to nic, na co by se nás svět ptal, očekává se to od nás: do armády půjdete z lásky ke svojí zemi, do vesmíru poletíte z lásky k poznání. Je to všechno ten samej kolotoč o kterým jsem mluvil na začátku. Věc, nad kterou se budu muset někdy v budoucnu zamyslet. Jedno je ale jistý: nepřemejšlel bych nad tim, kdybych nemiloval. Každej z nás to už někdy zažil. Moment, kdy víš, že jseš schopnej umřít pro štěstí někoho, kdo tvoje štěstí nejvíc ničí. Každej z nás. To je jasný, jakože Billy měl fakt dlouhý vlasy.
U Otise jsem spoustu času strávil i rozjímáním nad západem slunce. To je ten hlavní důvod proč vám píšu o tom, že jsem na tý farmě kdy vůbec byl. Pohled na oblohu na venkově je jinačí než pohled Člověk, když se kouká na západ slunce, na hvězdy, na měsíc nebo na východ slunce si uvědomí, jak jsou jeho problémy ve skutečnosti maličký. Jenom na týhle maličký planetě je sedm a půl miliardy lidí a každej z nich najde ve svym životě důvod brečet. Na tý farmě jsem si uvědomil, že není jedinej důvod se zaseknout na někom, s kym nejste spokojený. Když necejtíte štěstí v jednom z mála momentů, kdy byste ho cítit měli, když máte být zamilovaní, tak ho potom není důvod držet. Lidi se rádi smějou a tančí, ale i pláčí a tančí si po štěstí. To byl důvod proč jsem musel odjet, ne abych jel zpátky do Frisca, ale abych se posunul na cestě dál.
A byl jsem zpátky na cestách. S Ginger jsem se rozloučil po svym, Billymu jsem koupil fakt krásnej hřeben a Otise jsem zrušil tak, že srkal tequilu z pupku svojí ségry. Pobyt na Smithsonovic farmě mi dal víc, než jsem čekal, ale už byl čas poplácat Otisův pickup po střeše a vyjet ke světlejším zítřkům.
Vysadil mě asi 60 - 70 kilášků za Oaklandem. Zápas jsem nenavštívil, ale i takovej kus za městem pořád byla cejtit hrdost Oaklanďanů, že si směj řikat Raiders. Seděl jsem na za příkopem vedle silnice a sledoval jsem auta jak okolo mě projížděj. Otis mi s sebou dal pár plechovek piva, pět krabiček cigaret a Ginger svoje kalhotky a pár fotek. Pil jsem pivo, přemejšlel nad smyslem mýho života a slunil se.
Asi po hodině mýho poflakování u krajnice kousek ode mě zastavil Ford. Otevřelo se okýnko a vykoukly na mě oči nádherný, jako by je bůh stvořil, když se nudil v sobotu večer doma, když nešel PornHub.
'Pořebuješ svízt?' smála se na mě. Nebo se smála mně? Upřímně, bylo mi to strašně jedno.
Nasedl jsem jí do auta, hodil si batoh na zadní sedadlo.
'Já jsem Anastazia.'
'Rád tě poznávám, Anastazio. Já jsem Nicolas Buttler.' zasmála se.
'Kam to bude, Nicolasi?' smála se dál a dál a ve spojení se sluncem to dávalo strašně smysl.
'Víš co?' hodil jsem na ní pohled, kterej jsem si jistej, že hodil DaVinci po Moně Lise, když jí začínal malovat. 'Prostě jenom jeď...'
___________________________________________________________________________________
Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems --->
https://www.instagram.com/nicolas_buttler/
nebo mám i svou stránku na FB --->
https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks
KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD.
Byl to skoro měsíc a půl co jsem za sebou v San Francis zabouchl dveře a odjel jsem od ní. Můj odchod pronásledoval zvuk tříštění skla a jekot. Vzal jsem si jen pár triček, džíny, cigára a asi 120 dolarů. Přespával jsem v hostelech San Francisca s tim, že se potom vrátim. Sedával jsem v pokoji, kouřil a koukal na televizi. Přemejšlel jsem, jestli už vychladla, jestli na mě myslí, nebo jestli si třeba už nesehnala někde v baru někoho jinýho a na mě se rozhodla zapomenout. Když už jsem si ale balil věci s tim, že se vrátim, v televizi proběhla reklama.
'Nejlepší nábytek, který v Oaklandu můžete sehnat! Na rohu Seifertovy a Boolynerf vás čeká rodinný podnik Smithsonových s přívětivým personálem, který vám úsměvem zpestří den a dodá vašemu domovu šmrc! Smithson and son, pro váš luxus!' Podíval jsem se do obrazovky a zíral na mě z ní týpek s plnovousem a vlasy svázanými do culíku. Okamžitě jsem ho poznal. Otis Smithson. Neváhal jsem ani vteřinu. Sbalil jsem si věci a vyrazil jsem na nádraží.
Koupil jsem si bagetu a lahev vína na cestu. Cesta ze San Francis do Oaklandu k mýmu štěstí trvala meziměstskym vlakem třičtvrtě hodiny, tak jsem se nějak extra nestresoval. Trefit z nádraží do obchodu Otisový rodiny nebylo tak těžký, lid oaklandu byl vstřícnej a nasměrovali mě správně i když mě to stálo pár cigár a jeden dolar. Miloval jsem Oakland, už jenom protože nad tim městem se nesl zápach jednoho slova: RAIDERS. Miluju fotbal a miluju Raiders a to město je vyloženě pyšný na to, že se můžou timhle týmem reprezentovat. Těšil jsem se až vyrazim na zápas.
Uvědomil jsem si, že lidský štěstí bude vždycky zakořeněný v zápasu se stereotypem. Když se v pětadvaceti zaseknete na jednom místě s jednou ženskou v jednom domě s jednou prací nikdy nebudete mít právo nadávat, že nejste šťastný. Nikdy vás nebude celej život bavit dělat jedno a to samý dokola. Ta svoboda, kterou jsem cejtil v tý cestě a v tom dobrodružství, který mě teprve čekalo byla skoro hmatatelná. Miloval jsem Oaklandskej vzduch a pocit vítězství sám nad sebou. Štěstí vám nikdy nespadne k nohám, zbejvá vám jenom sestřelit si ho z oblohy.
Otise jsem mimochodem znal z mýho dospívání v Chicagu, hráli jsme spolu fotbal, pili jsme spolu a zažívali nesmrtelný dobrodružství.
Zvonek doprovázel můj příchod do obchodu Smithsonových, stejně jako pach nábytku a novoty. Obchod vypadal spíš jako vetešnictví než jako prvotřídní obchod s nábytkem. Ale co by se dalo taky na předměstí Oaklandu? Prodral jsem se okolo gaučů skříní židlí a stolů z doby Abeho Lincolna a dostal jsem se až k pokladně.
Na židli za pokladnou seděl chlapík s vypelichaným plnovousem nohy na stole, pivo na stole, cigareta v ruce a byl velice zahloubanej do časopisu. Přišel jsem k němu a zapálil si. Nevšímal si mě, dokud nezaslechl škrtnutí zapalovače.
Chvilku bylo šokovaný ticho, spadla mu brada a vykulil oči. Já se na něj díval s ciaretou mezi rtama se šťastnym výrazem v očích a v ksichtě. Otis zíral na Nicolase. Nicolas se křenil na Otise. Výtečná situace?
'Nicolasi!' zařval Otis.
'Otisi!' zařval Nicolas.
A šli se opít.
Otis mě vzal k němu na rodinnou farmu. Prý budu moct spát v maličkym bytě nad garáží, kde je vlastně sprcha, záchod, kuchyň, postel a psací stůl v jedný místnosti a o víc se zajímat nemusim. Platit nájem po mně nikdo z jeho rodiny nechtěl, byla to strašně příjemná severská rodinka s kořenama někde ve Skandinávii. Příjemný Vikingové.
Smithosonova farma byl docela velkej barák. Bydlel tam Otis s rodičema, jeho sestreou Ginger a bráchou Billym. Ginger byla narozdíl od zbytku rodiny bloňdatá, lehce při těle, ale roztomilá a děsně příjemná holka s krví vesničanky. Otisův brácha Billy měl fakt dlouhý vlasy.
Následující měsíc bych asi měl vzít nějak ve zkratce. Celá Smithsonovic rodinka holdovala domácí pálence a pivu. Ten první měsíc a půl na jejich farmě jsem ve dne strávil opečováváním koní, tajnym sexem s Ginger a chlastáním. Vybavuje se mi jeden rozhovor.
'A ty jseš jako vážně spisovatel, jo?' ptala se mě a kouřila jointa. Na sobě měla uplý džíny, červenou, kostkovanou košili a vlasy svázaný do copánků. Stál jsem opřenej o stodolu, zatimco ona seděla obkročmo na balíku slámy. Kouřil jsem cigaretu, protože jsem trávu odmítal, což mi zůstalo až do dneška a sledoval, jak ta holka krásně splývala s prostředím venkova.
'Spíš se o to jenom snažim.'
'Podle mě ti to jde až moc dobře.'
'A jak to víš?' potáhla si z brka a zeširoka se usmála.
'Měl by sis schovávat povídky a básničky někam jinam než do šuplíku se spoďárama. Když sem si chtěla ulovit nějakou hezkou trofej, že jsem tě měla v posteli...'
'... v posteli, stodole, kuchyni, spíži, slamníku, garáži...'
'... drž hubu, Nikky. Chci tim říct, že jsem je našla a přečetla. Máš fakt talent.'
'Jak může holka z farmy vědět, co je dobrá a co je špatná literatura?'
'Nenechá jí to chladnou. Buď jí zvlhnou oči nebo kalhotky, nikdy neodejde středem.' řekla, típla joint, hodila špekvajgl do plechovky s nedopalkama a odešla.
Vítr mi prohraboval vlasy a slunce mi pražilo na odhalený ramena. Otis ležel pod jeho pickupem a diktoval mi, který mu mám podat francouzský klíče.
'Hele, Nicolasi! Pamatuješ, jak jsme tenkrát byli na tý párty u Emily? Jak jsme vypili celej bar jejího fotra ... jedenáctku.'
'Na. Jo, pamatuju. Víš, asi to už tenkrát šlo mimo tebe, ale poblili jsme jí celej dům, pochcali celou zahradu, vyvrátili záchod, shodili lustr a její pes je od tý doby nezvěstnej. Rodiče jí tenkrát šoupli na internát do Texasu, nikdy jsem ji už neviděl.'
'Jo, já se dva tejdny na to stěhoval sem a ty jsi zdrh někam na jih. Kde jsi to vůbec byl?' vylezl zpod auta, utřel si ruce a otevřel si plechovku piva.
'Vyrazil jsem přes Davenport, Salt Lake City, dál a dál na jih, asi rok jsem cestoval stopem, vydělával jsem si příležitostně po cestě. Stopoval jsem na malejch silnicích, posouval se po kouscích, psal básničky a žil si cestovatelskej život.' Taky jsem si vzal pivo, otevřel ho, napil se, opřel o kapotu a zahleděl se na louku za farmou.
'Vzpomínám si, jaký jsme spolu žili krásný časy, Nicolasi. Pili jsme, bili se s lidma, který nás štvali, pamatuju, jak jsme skončili na fízlárně přes tři noci za ... Nicolasi, co je?' všiml si mýho zahloubanýho výrazu. Exnul jsem zbytek piva, dokouřil a vajgl hodil do plechovky.
'Já musim jet dál Otisi, je čas zvednout kotvy...'
V životě člověka je jenom jedna jistota: smrt. To mi vtloukají odmala do hlavy a doufají, že jim uvěřim. Ve skutečnosti jsou ale dvě jistoty: smrt a láska. Ať už bude člověk cejtit lásku ke knihám, hudbě, cestování, osobě, dceři, matce nebo otci, vždycky jí bude cejtit. Není to nic, na co by se nás svět ptal, očekává se to od nás: do armády půjdete z lásky ke svojí zemi, do vesmíru poletíte z lásky k poznání. Je to všechno ten samej kolotoč o kterým jsem mluvil na začátku. Věc, nad kterou se budu muset někdy v budoucnu zamyslet. Jedno je ale jistý: nepřemejšlel bych nad tim, kdybych nemiloval. Každej z nás to už někdy zažil. Moment, kdy víš, že jseš schopnej umřít pro štěstí někoho, kdo tvoje štěstí nejvíc ničí. Každej z nás. To je jasný, jakože Billy měl fakt dlouhý vlasy.
U Otise jsem spoustu času strávil i rozjímáním nad západem slunce. To je ten hlavní důvod proč vám píšu o tom, že jsem na tý farmě kdy vůbec byl. Pohled na oblohu na venkově je jinačí než pohled Člověk, když se kouká na západ slunce, na hvězdy, na měsíc nebo na východ slunce si uvědomí, jak jsou jeho problémy ve skutečnosti maličký. Jenom na týhle maličký planetě je sedm a půl miliardy lidí a každej z nich najde ve svym životě důvod brečet. Na tý farmě jsem si uvědomil, že není jedinej důvod se zaseknout na někom, s kym nejste spokojený. Když necejtíte štěstí v jednom z mála momentů, kdy byste ho cítit měli, když máte být zamilovaní, tak ho potom není důvod držet. Lidi se rádi smějou a tančí, ale i pláčí a tančí si po štěstí. To byl důvod proč jsem musel odjet, ne abych jel zpátky do Frisca, ale abych se posunul na cestě dál.
A byl jsem zpátky na cestách. S Ginger jsem se rozloučil po svym, Billymu jsem koupil fakt krásnej hřeben a Otise jsem zrušil tak, že srkal tequilu z pupku svojí ségry. Pobyt na Smithsonovic farmě mi dal víc, než jsem čekal, ale už byl čas poplácat Otisův pickup po střeše a vyjet ke světlejším zítřkům.
Vysadil mě asi 60 - 70 kilášků za Oaklandem. Zápas jsem nenavštívil, ale i takovej kus za městem pořád byla cejtit hrdost Oaklanďanů, že si směj řikat Raiders. Seděl jsem na za příkopem vedle silnice a sledoval jsem auta jak okolo mě projížděj. Otis mi s sebou dal pár plechovek piva, pět krabiček cigaret a Ginger svoje kalhotky a pár fotek. Pil jsem pivo, přemejšlel nad smyslem mýho života a slunil se.
Asi po hodině mýho poflakování u krajnice kousek ode mě zastavil Ford. Otevřelo se okýnko a vykoukly na mě oči nádherný, jako by je bůh stvořil, když se nudil v sobotu večer doma, když nešel PornHub.
'Pořebuješ svízt?' smála se na mě. Nebo se smála mně? Upřímně, bylo mi to strašně jedno.
Nasedl jsem jí do auta, hodil si batoh na zadní sedadlo.
'Já jsem Anastazia.'
'Rád tě poznávám, Anastazio. Já jsem Nicolas Buttler.' zasmála se.
'Kam to bude, Nicolasi?' smála se dál a dál a ve spojení se sluncem to dávalo strašně smysl.
'Víš co?' hodil jsem na ní pohled, kterej jsem si jistej, že hodil DaVinci po Moně Lise, když jí začínal malovat. 'Prostě jenom jeď...'
___________________________________________________________________________________
Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems --->
https://www.instagram.com/nicolas_buttler/
nebo mám i svou stránku na FB --->
https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks
KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD.
 |
| hej nicolasi | balada | modrý nebe |
Komentáře
Okomentovat