nikdy jsem nechtěl víc, než někoho inspirovat.

   Sedět nad poloprázdnou sklenicí piva se čas od času může zdát jako smysl života, jako osud. Sedět, přemýšlet a občas si něco zapsat na podtácek, plácnout servírku přes zadek a pokecat si s barmanem o tom, jakej je život svině. V jednu ráno zapadnout do postele a snít opilý sny, zatimco se tvoje tělo připravuje na ráno plný kocoviny. Po probuzení si zakouřit, uvařit si kafe, poslouchat rádio a potom sednout do svojí rozhrkaný káry a odfrčet do práce. V práci si nechat srát na hlavu od arogantního vedení, smát se nad trapnýma osudama tvejch kolegů a občas si na hajzlíku pročistit kvér, abys měl vyklidněnou hlavu. A co po práci? Zajdeš si na pivo, na box, vsadit si a sledovat jak si někdo dá do držky, nebo se jen tak pojedeš projet, zavoláš přítelkyni, pokud nějakou máš a pojedeš si zašoustat, aby si měl klidný spaní, a pokud jí nemáš, tak pojedeš domů, pustíš si v televizi football, telefonicky si vsadíš, že to dopadne 44:16 pro Texasskou univerzitu a budeš mezitím masturbovat jako velkej kluk. A takhle to půjde dokud se neopiješ a neusneš. A tohle je tvůj smysl života?
   Nikdy jsem nechtěl víc, než být inspirativní člověk. Nepotřebuju aby se o mně učilo ve školách, ale rád bych třeba, aby děcka ukradly rodičům mojí knížku ze šuplíku vedle postele a četly si jí potají a půjčovaly si jí, a dostávaly by výprask, kdyby je někdo nachytal, protože: 'Na takové věci máš ještě spoustu času!'
   Přišel za mnou kluk přibližně v mým věku a podal mi ruku, že se mu líbí co píšu a potom měl spoustu hipsterskejch řečí se spoustou výrazů, kterejm jsem nepotřeboval rozumět a já z toho pobral jenom to, že chce, abych si přečetl jeho poezii a řekl mu na ní svůj názor. Od tý doby co jsem kejvnul, protože jsem nechtěl přijít o jednoho z toho mála mejch fanoušků, kteří se k tomu přiznají, mi každej tejden posílal minimálně dvě svoje básničky na zhodnocení a podrobný názor. Vymlouval jsem se, že jsem opilý, ale pravda byla, že mě prostě nebavilo číst cizí poezii, ale líbilo se mi, že si z toho co jsem mu dával za vzor doopravdy něco bral. To bylo hezký. A taky jsem doopravdy vždycky opilej byl.
   Ptám se sám sebe, jakej je smysl toho, co teď píšu? Potřebuju se vypsat ze smutku, potřebuju se svěřit nebo se prostě potřebuju pochlubit? Cejtim prázdnotu, nebo

                                                         se svět prostě zbláznil?

je čistej jako horská voda

   ale zároveň

špinavej jak politická pravda.

je krásnej jako ženská

   ale zároveň falešnej jako její úsměv.

je uspokojujíci jako sex

ale občas

   ti uřízne každou větev,


 která ti brání si zlomit páteř

   o zem.

co ti dá ty pocity plnosti?

   co ti dá ty zlatý nugety?


     co ti dá tolik štěstí, že se po něm přestaneš shánět?

otevřel jsem dveře od auta

 

   a vystoupil jsem na betonovej chodník, kterej mě i přes podrážku zastudil. Pohodil jsem si klíčkama od auta a urovnal jsem si kravatu, zapálil si cigaretu a opřel se o kapotu. Zkontroloval jsem hodinky: za deset deset. Ještě měla deset minut. Přemejšlel jsem a sledoval dům před sebou. Bylo slyšet tlumený zvuky klavírní hudby a strohej, slušňáckej smích plnej ironie, klapot podpatků a ťukání skleničkama. Co z toho mají? Přetvářka a řitní alpinismus, jen kvůli troše škváry, kvůli lesklejm botám, drahýmu vínu a drahejm šlapkám. Někdo mi kdysi řikal, že existujou dva druhy kurev: kurva a kurva zkurvená, a mezi nima je jen ten rozdíl, že kurva dá všem a ta kurva zkurvená jenom tobě ne. Možná bych tam přidal ještě zkurveně zkurvenou kurvu, která by byla ta, co dá všem co maj prachy, ale tobě nedá ani když jí vyzvedneš u domu ve Fordu Mustang, ale to už bych to celý překombinoval.
   Z přemejšlení mě vytrhl


zvuk podpatků klapajících po chodníku

   klap klap klap

jako by se blížila smrt.

byla nádherná

   jako výplatní páska po měsíci plným přesčasů

blížila se

   blíž a blíž

a já v ní viděl naději


.
   co chceš víc?


 
chtěl bych se ještě víc přiblížit

nevzpomenu si

   kdy naposledy

 jsem se usmál od srdce

ale tentokrát jo

   tentokrát ten úsměv doopravdy vyšel přímo odtamtud

protože šel přímo pro ni

pro mou pornomúzu z betonovýho chodníku


  po kterym šla



   blíž a blíž ke mně a já se cejtil skvěle. Měla nádherný dlouhý nohy na černym podpatku. Když jste šli odzdola nahoru, viděli byste černý šaty obepnutý a končící těsně pod tou nádhernou prdelí. Zrzavý vlasy jí splývaly po ramenou k prsům velkejm tak akorát. Oči jí lemovaly černý, tak akorát dlouhý linky, který zvýrazňovaly její nádherný oči a rudou rtěnkou obtažený rty. Došla až ke mně.
   Následující konverzaci plnou lichotek a flirtujících frází můžeme přeskočit, protože jak jsem byl uchvácenej tou živoucí nádherou, zapomněl jsem poslouchat a vnímat co říká.
 Vešli jsme dovnitř. Z toho pohledu jsem si musel upravit kravatu.
 Všude okolo mě byla obrovská hustota snobů na metr čtvereční. Cucali víno a decentně se smáli. Myslel jsem si, že mě jeden z nich dostal už u vchodu, ale byl to jen číšník.
'Dobrý večer, pane Butler.'
'Zdravim.'
'Co si dáte?'
'Máte víno?'
'Máme.'
'Červené?'
'Ano?'
'Jaké?'
'Kyselé Cabernet Sauvignon, sladký Old Porter a.....'
'Porter.'
'Hned to bude pane.' Když se snažil odejít pro víno, chytil jsem ho za rukáv.
'Flašku.'
'A...ano..ano pane, samozřejmě.'
   Party pokračovala dál. Mluvili se mnou nakladatelé, vydavatelé, tiskaři, spisovatelé, kritici, básníci a já se jenom dál držel mojí zrzavý múzy okolo pasu a občas jsem jí přejel po zadku. Otočil se ke mně jeden novinář, když jsem dopíjel třetí lahev vína.
'Mohl bych se vás zeptat na pár otázek, Nicolasi?'
'Jo.'
'Jaký je váš životní cíl?'
'Nikdy jsem nechtěl víc, než někoho inspirovat. Chápete, vidět, že někdo chce bejt jako vy, že miluje každý slovo, který vám vyjde z huby nebo z rukou, že chce bejt jako vy.'
'Chystáte něco v bližší době?'
'Chystám se psát básničky a občas masturbovat.'
'A máte nějaký vzkaz pro naše čtenáře?' Zamyslel jsem se. Jakou zprávu mám předat stovkám čtenářů?
'Žijte život a buďte připravení zemřít šťastní. Žiju abych jednou umřel šťastnej.'
'Děkuju vám. Hezký zbytek večera přeju.'
Podíval jsem se mojí zrzce do očí a řekl jsem jen:
'Pojď, vypadneme.'



   lehký kapky deště pršely na moje sako

který měla hozený okolo ramen.

   make up

rozteklej po krásný tváři


  ale úsměv pořád nádhernej.

zabil bych se

zabil bych pro něj


 
zničil bych rozum svůj i všech okolo


  zničil bych svět 
pro jednu noc.



Stopli jsme si taxíka a já s tím, že jsem rozdal svoje vizitky desítkám ktitiků, nakladatelů, vydavatelů a byl jsem připravenej nechat se zasypat stovkama telefonátů.
   Taxík nás zavezl k ní domů. Zaplatil jsem a řekl taxikáři ať chvilku počká. Přešel jsem k ní a chytil jsem ji za zadek, druhou rukou jí vjel do vlasů a políbil ji. Byl to takovej ten polibek, kterej vám dá chuť do života a beznaděj, že to jednou bohužel skončí. Lehký kapky deště pořád dopadaly na moje sako, který měla okolo ramen. Pustil jsem jí.
'Promiň, ale dneska u tebe neskončíme.' Sám jsem nevěřil tomu co jsem řekl. 'Zítra ti zavolám, musím jet domů a musím se vyspat, odpočinout si a vyvětrat si hlavu od toho luxusu. Ozvu se ti, slibuju, nezapomenu, a moje sako si prozatím nech jako záruku.' Usmál jsem se a ona mi úsměv opětovala.
'Večer jsem si moc užila, Nikky.' a znova se usmála. Každej ten úsměv odtál kousek ledovce z mýho srdce. 'Ozvi se.' Řekla a zmizela do domu. Vrátil jsem se k taxíku a nastoupil jsem, řekl jsem adresu kam mě má zavézt a přemýšlel jsem. Po chvilce taxík zastavil.
   'Ošukej jí, kámo.' řekl taxikář a podal mi cigáro. Pochopil jsem. Jenom objel blok. Byl to dobrosrdečnej chlap, chyběly mu zuby, ale byl skvělej. Vyběhl jsem z taxíku a zabušil jsem na dveře.
   'Rozmyslel sis to?'
   'Jo.'



těla propletený v milostnym chaosu

utopie lepších dní.

zdání o nezdání se zdá být tak nestálý

   [nádechy výdechy povzdechy a chvilkový úmrtí]

nárazy o zeď

nárazy pěstí do dveří'

ztište se, hovada.'

   nasrat a pokračovat

v dokonalý souhře v nádherným protkání. 

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky