billy měl fakt dlouhý vlasy.

  Sluneční světlo prosvítalo skrz okenní tabulky do místnosti malou škvírou mezi záclonama a vedlo po stěně a podlaze úzký pruh slunečního světla v jinak temný místnosti. Stěny byly vymalovaný béžovou barvou tak starou, že už po celým obvodu místnosti byly jenom praskliny, který se táhli po místnosti jako shluky pavučin. Většina z nich vznikla náhodou, opotřebováním nátěru zdi, některý vznikly díky občasnýmu italskýmu chodu domácnosti: talíře, skleničky, telefony, pánvičky, boty, misky, nože, stoly, židle lítaly vzduchem a bylo štěstí, když jste dokázali ustoupit o krok a vyhnout se tomu, po čemž zůstávaly po zdech stopy pití a jídla, jehož zbytky byly v oněch pánvích, talířích, miskách a na talířích. Bylo 5:32 ráno a já se chystal vrátit.
   Bylo legrační sledovat svět jak se probouzí a slunce jak vychází za obzor. V ruce jsem držel kávu z pekárny a procházel jsem okolo domů, před kterými seděly staré dámy ve spacích úborech na terase a upíjeli kávu, čaj nebo kouřily cigarety a k tomu popíjely kávu nebo čaj. Nikdy jsem tak nechtěl skončit. Chtěl jsem v jejich věku sedět u pokerovýho stolu se sklenkou whiskey a dobrým doutníkem a s kamarády hrát o zbytky našich důchodů, nebo stát u billiardu, nebo chodit na golf, sledovat americkej fotbal v televizi a poslouchat hudbu, kterou jsem poslouchal dřív, chodit na baseballový zápasy mejch vnoučat a bejt dobrym dědou, ale v tý době mi bylo třiadvacet, a neviděl jsem jedinej důvod, proč přemýšlet o budoucnosti, když žiju tady a teď a můžu se postarat o to, abych se toho věku, na kterej jsem se tolik těšil nikdy nedožil.
   Začalo svítat. Pomalu jsem se blížil po chodníku typickou, předměstkou zbohatlou čtvrtí, v ruce s kávou a přes rameno hozenou tašku se svejma věcma. Od zelený trávy se odráželo svítající slunce, někde štěkali psi, jinde mňoukaly kočky a ze dveří občas vyšel nějakej chlapík vpyžamu a sebral s hrníčkem v ruce z verandy mlíko a noviny. Bylo to typicky americky idelický, všechno krásný a všechno se zdálo tak v  pořádku. U silnice byly zaparkovaný auta, vyleštěný a krásný a na verandách byly stolečky a houpací křesla. Sousedi si tam důvěřovali, na trávníku se povalovaly hračky dětí, který bydlely v těch domech, auta byly bez alarmů, okna otevřený i v přízemí. Mírumilovnej svět ve společenství malejch, barevnejch domečků s udržovanýma zahradama.

   A konečně jsem uviděl ten pravej dům, s tou uvnitř popraskanou omítkou a záclonama, který propouštěly sluneční světlo. Ten dům, kde jsem vyrůstal, ten dům, kde jsem toho tolik prožil a tolik nenáviděl, ale zároveň miloval. Chyběla mi. Rozvrzaný prkna verandy, dokonce tam byla i stejná rohožka a stejný záclony, který clonily okna. Naproti bydleli stejný sousedi, což jsem poznal podle stejnýho zaparkovanýho auta před protějším domem. Vstoupil jsem na verandu a zaklepal jsem na dveře. Po minutě jsem zaklepal znovu. Slyšel jsem uvnitř šelest a bouchnutí dveří. Kroky po podlaze. Vrznutí kliky. Vrznutí pantů. A viděl jsem ji.

   Trošku přibrala. Stála předemnou jen v rozevlátým županu a spodním prádle s vlasama rozcuchanýma a bez šminek. Zamžourala proti slunci a zaostřila na mě. Zůstala stát s očima dokořán a vyděšenym výrazem, a já se opíral naproti ní s cigaretou před obličejem o futra a usmíval jsem se jako idiot.
,,Nikky?'' vysoukala ze sebe asi po minutě. Furt jsem se usmíval jako idiot, pokuřoval a civěl přímo na ní.
,,Jsem zpátky.'' prohlásil jsem vítězoslavně. Ve vteřině se mi vrhla do náruče.
,,Ty tlustej mladej demente!'' zapištěla a visela mi okolo krku. Taky jsem jí objal. Chybělo mi to. Byly to skoro tři měsíce, co jsme si řekli poslední slova. Slíbil jsem, že se vrátím hned jak to bude možný. A tak jsem tam stál. S batohem přes rameno, v bílým tričku a potrhanejch džínách, vyhládlej, s pár set dolarama v kapse a cigaretama ve druhý.
,,Pustíš mě dál?'' zeptal jsem se a dostal jsem pusu a tvář.
,,Jasně! Vim, že si dáš kafe, ale já musim za půl hodiny do práce. Uvařim ti kafe a připravim ti postel, ať se prospíš!' Pořád mě milovala. Byly to tři měsíce a já jí v očích viděl neskutečnou radost že mě vidí. Uspokojovalo mě to.
,,Jo, děkuju! Do toho kafe prosimtě...''
,,Neboj blbečku, žádnej cukr, ale litry smetany, furt si to pamatuju.'

   Posadila mě ke stolu v kuchyni, otevřela okno a položila na stůl popelník. Nechtěl jsem kouřit. Sledoval jsem tu symfonii jak se pohybovala po kuchyni jenom v županu, vařila kafe a dělala snídani. Byla to nádhera. Župan se vlnil na jejím těle, prsa jí poskakovaly a zbožňoval jsem, jak si stoupala na špičky aby dosáhla na dózu s cukrem nahoře na skříňkách s talířema. Postavil jsem se a dózu jí podal, věděl jsem, že má ráda v kafi hodně smetany jako já, ale jen náznak cukru. Úsměvem mi poděkovala a dala mi pusu. Do tý doby jsem si ani neuvědomoval, jak moc mi to chybělo.
   Po půlhodině doopravdy odešla a jediný co mi řekla bylo: 'Vítej zpátky.' Nahoře mi přichystala postel, a já šel s kafem v ruce a rozhlížel jsem se po těch zdech, na kterých pořád byly zbytky našich hádek a zápasů, uvědomoval jsem si, že jsem zase šťastně doma a bylo mi skvěle.
   Otevřel jsem dveře do ložnice, položil jsem si na noční stolek kafe a svlíkl jsem se do trenek. Lehl jsem si do postele a zacejtil jsem závan starejch časů. Vzpomínal jsem jak jsem se s ní poprvý v týhle posteli vyspal, jak jsem v tý místnosti poprvý praštil pěstí do zdi a ty peřiny voněly pořád stejně. Pamatoval jsem, jak jsme se milionkrát usmiřovali právě v tý posteli a ty peřiny byly nasáklý slzama a potem a občasnou krví, když se talířem trefila dobře. Ty stěny si pamatovaly stovky nadávek, hádek, názorů, žárlivejch scén a bitek. Ta podlaha pamatovala tisíce zašlápnutejch cigár a litry rozlitýho pití. Stejskalo se mi po tom pachu smrti toho domu, a věděl jsem, že se to jednou vrátí. Dopil jsem kafe a pomalu jsem usnul s úsměvem na tváři.

   Probudilo mě to, jak mám zkroucený ruce za zády a někdo mi na těch zádech surově klečí. Jedna ruka mi tlačila hlavu k posteli a druhá mi poutala ruce těma plastikovejma páskama, protože pouta už vyšly z módy.
,,Zatýkám vás pro nedovolené vniknutí, stalking, krádež a pokus o vraždu. Cokoliv řeknete může být u soudu použito proti vám. Máte nárok na advokáta, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen. Také máte právo na jeden telefonát.' nechápal jsem co se děje, venku byla tma a já rozespalej byl po schodech vedenej fízlama do auta. Nahlídnul jsem do kuchyně, když mě okolo ní prováděli a viděl jsem jí, jak sedí u stolu s nějakým fízlem s rozmazanou řasenkou a rozcuchanejma vlasama, natrženym tričkem a po zemi byla spousta střepů z rozbitejch talířů z nějakejch polic, který vyházela. Ve skutečnosti se mě chtěla celou dobu zbavit, tak to na mě narafičila, aby se mě nadobro zbavila.
   Jel jsem v tom autě, s rukama bolestivě sepnutejma, poslouchal jsem dva fízly jak si povídaj a přemejšlel jsem, proč je svět tak nespravedlivej.
,,Zajímalo by mě, kam ho šoupnou.''
,,Myslim, že půjde k Billymu.''
,,Počkej, Billy je ten plešatej znásilňovač?''
,,Jo. Měl vlasy po ramena ale ostříhali mu je.''
,,Proč?''
,,Nevim, nelíbilo se jim, jak měl dlouhý vlasy.''
,,Joo, Billy měl fakt dlouhý vlasy.''
Chvilku bylo ticho.
,,Hej mladej!''
,,Hm?''
,,Co tě to popadlo?''
,,I kdybych vám řekl jak to bylo, nevěřili byste mi. Co je slovo údajně cizího chlapa v trenkách, kterej se válel v cizí posteli proti slovu znásilněný, okradený, pomalu zavražděný ubrečený ženský? Koňský hovno.''
,,Jo, máš pravdu, asi radši drž hubu.''
,,Nic jsem neudělal.''
,,Jo, to nikdo.'' řekl ten bengál a zavřel to okýnko, který bylo mezi nima a mnou. Zůstal jsem úplně sám, zrazenej a smutnej. Zase.
   Vyjebanej stereotyp.

Komentáře

  1. Tohle je fakt neskutečný, miluju jak píšeš a jestli někdy kurva vydáš knížku, koupim si jich deset a budu je rozdávat kámošům s tim, že je to jeden z nejlepších spisovatelů týhle doby. Zasloužíš si slávu, Mikky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jestli si jich, až tu knížku vydám, koupíš deset, osobně ti políbim nohy, jinak díkk!

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky