imprese deprese II

Cvrnknul jsem vajgl cigarety směrem k silnici. Ozvalo se zasyčení, jak se utopil v kaluži a bez výkřiků o pomoc se potopil ke dnu. Cejtil jsem vítězství, moc nad světem a nadvládu, ale v mejch žilách kolovala čistá krev bez drog a opiátů, tak jsem si prdnul a přešel jsem ulici.

   Ta doba byla taková šedivá, svět tenkrát voněl jinak než voní teď a vypadal jako vystřiženej ze sépiovýho filtru. Dny jsem trávil zavřenej doma, žijící z toho, co jsem si vydělal na sázkách na boxu, z domu jsem vycházel jenom do vedle vchodu umístěný trafiky pro cigára a do sámošky přes ulici pro něco k jídlu a k pití. Tohle období trvalo zhruba měsíc, a čas jsem trávil psaním povídek, poezie a filozofickejch spisů. Celej ten měsíc, tak jak začal a tak jak skončil jsem byl naloženej v lihu. Z toho celýho vzešla jenom hromada filozofickejch spisů a krátkejch sloupečků o smyslu života a štěstí, dohromady 743 A4 stránek plnejch textu. Tak například...

... světem jsem se ploužil jako zapomenutej kus papíru na krajnici vedle obrubníku. Vítr mě nesl dál a dál světem, hrál si se mnou a já snad nikde nezůstával dýl jak 2 týdny. Hledal jsem peníze? Slávu? Oblíbenost? Ne. Hledal jsem lék na svojí frustraci, lék, kterým bych si vykompenzoval svou dezorientaci ve světě, chtěl jsem najít baterii a zařehnout znovu motor svý chuti do života. už jsem nechtěl být jen papírem u krajnice, chtěl jsem být papírem v knize. Hledal jsem štěstí. Cesta za štěstím je lemována neštěstím. Prakticky vzato, si při cestě za štěstím projdete takovým množstvím trnitýho, jedovatýho neštěstí, že nevim jestli nestojí víc za to zůstat na místě v blažený, naivní spokojenosti s průměrem. Osud ti nasadí pouta, a láska ti je na chvíli sundá, ale jenom aby nabrousila okraje a po pár iluzích štěstí ti je nasadila zpátky rožhavený doběla. A cos čekal blbečku? Vítr mě táhne dál a dál...

   Ubalil jsem si cigaretu a opřel jsem se o linku vedle rychlovarné, klepající se a páru vyfoukávající konvice. Zapálil jsem si a do hrnku jsem nasypal 2 lžičky rozpustný kávy. Zalil jsem to vařící vodou a dolil levnou smetanou. Skoro na ex jsem to vypil a skoro po měsíci jsem roztáhnul záclony. Do obličeje mě udeřilo sluneční světlo, zamžoural jsem a shlídnul dolů na ulici.

   ... chodící mrtvoly, trosky vytažený z trosek a vhozený do trosek. narodil ses jako nula, stejně tak žiješ a stejně tak chcípneš. tvůj život smrdí jako hovno, seš tlustej jako bečka, ošklivej a plešatej. proč se usmíváš? podívej se na sebe do zrcadla. ne na to, jak vypadáš, ale na to, jakej jsem uvnitř. vždyť hniješ, seš krysa. lez kanálama, jako správná krysa, která seš, a jestli vystrčíš čumák, tak ti ho ustřelim. nenávidim tě, mnohem víc, než nenávidíš sám sebe, debile. oblíkáš se jako největší bohatýr, a potom škemráš o dvacku, o cigáro nebo o jídlo, seš na sebe pyšnej, ale měl by ses zabít, trosko. chcípni.

   V podstatě jsem neviděl nic neobyčejnýho. Spousta lidí pobíhajících a ploužících se, v oblecích, či v roztrhaných hadrech, v kožených bundách, sukních, džínách, teplácích, tesilkách, kvádrech, kravatách, kloboucích, čepicích a spoustě další věcí. Zatáhl jsem záclonu a šel si dopít kávu.

   Po pár hodinách mě už unavilo sedět a čekat na smrt, tak jsem se skoro po měsíci zvedl, oblíkl a vyšel ze dveří ven.

   Před domem jsem se musel zase trošku zaostřit, ale po chvilce byl okoloplynoucí svět jasnej a ostrej jako gilotina. Hodinky označovaly jasnej čas: za pět půl na panáka. Nasel jsem do auta a odjel od domu.

   ... moje ruka svírala volant a na očích jsem měl tmavý brejle. Byl jsem rozhodnutej, že zůstanu neviditelnej, že ukryju svojí duši přes reflektorama, který mi ji chtěj naskrz propálit. ‚Dobrý večer, pane, poprosím vás, abyste si vystoupil a předložil vaše řidičské průkazy.‘ Pak ticho přerušovaný jenom mumlánim dvou policajtů. ‚Poprosím vás, abyste na kapotu vyndal obsah vašich kapes.‘ Nic moc, peněženka, aspirin, telefon, klíče, papírky, filtry a tabák, kapesník, dvanáct dolarů, placatka whiskey. ‚Mohl byste nám prosím dýchnout?‘ Dýchnul jsem. ‚Pojedete s námi pane.‘ Divím se, že v mých kapsách nenašli střepiny z mýho srdce. Bylo mi to jedno. Próza ze zadního sedadla policejního auta… Zapudil jsem zlý myšlenky, napil se z placatky a nastartoval motor. Odjel jsem za jinýma myšlenkama a lepšim večerem.

   Trvalo asi dvacet minut, než jsem se dostal do cíle. Zaparkoval jsem asi patnáct metrů od vchodu. Už z dálky na mě mával maličkej, podsaditej vyhazovač Tommy.

   ‚Nazdar, Nikky!‘ culil se a trhal vstupenky.

   ‚Ahoj, Tommy. Kolik vstup?‘

   ‚Neblázni, debile, jdeš zadarmo. Stejně obsah svý peněženky necháš na sázkách.‘ Smál se jako kretén, ale měl jsem ho rád.

   Vešel jsem dovnitř a posadil se ke stolu, kterej byl nejblíž ringu. Plánoval jsem zůstat jenom  na jeden zápas. Podle rozpisu to měla bejt heavyweight, americkej boxer Richard ‚One Punch‘ Kelly proti nějakýmu anglickýmu Brandonu ‚Smite‘ Loggardsovi. Loggards, podle prospektu měl váhu 110 na 185 centimetrů, 14 výher a 1 prohru a silnou pravačku, zatimco Kelly byl ve společnosti novej a neměl nic moc co nabídnout. Zaškrtl jsem Kellyho. Nováčci bejvaj nabuzený a kurs na něj taky nebyl moc vysokej, takže by mi to mohlo hodit slušnej balík.

   ‚Tak na koho dneska, Nikky?‘ Emily. Dal jsem se s ní do řeči hned první večer co jsem se přistěhoval, bydlela dvě patra nademnou a přivedla mě do světa undergroundovýho boxu. Měla krásný dlouhý nohy a vlasy černý jako uhel, průměrný prsa a božskej zadek. Házela po mně úsměvy a já dodneška nevim co se jí na mě zdálo tak nádhernýho.

   ‚Dneska to vidim na Kellyho. Přineseš mi jedno pivko, zlatíčko?‘

   ‚Ale jistě, Nicolasi. Dej mi tiket a sekundu.‘ Vzala si ode mě tiket a odnesla ho do sázkovýho okýnka. 12 dolarů na Kellyho by mi mohlo hodit až 131 dolarů.

   … vidíš tu tmu? Posedávám po barech a plavim se na životě, jeden den máš hodně peněz a ve druhym dni už trávíš čas s nosem zabořenym do novin hledajíc práci, protože nemáš co žrát. Není čas na smutek. Je snad ta pravá deprese to, když necítíš vůbec nic,ani smutek, ani radost, jenom očekáváš, kdy to všechno skonči?Hledáš příležitosti se usmívat, ale máš moc starostí, než aby ses odhodlal bejt smutnej. Deprese je možná smíření s necitelností. Imprese deprese, bože to je ale debilní název. Imprese je podle mezinárodního slovníku dojem, nebo vjem. Mám dojem, že moje deprese se převlíkla do nezájmu. Sakra, já jsem ale kretén.

   Zápas pro mě dopadl kladně. Kellymu se neřikalo ‚One punch‘ jen tak pro nic za nic. První ranou pravym hákem poslal Loggardse k zemi a v několika dalších kolech se jen nechal mlátit, aby ho potom pár dalšíma poslal do šatny s bílým ručníkem na podlaze ringu.

   Jednou rukou jsem počítal peníze a druhou držel volant. 129 dolarů. To je slušný.

   ‚Teď jedeme k tobě?‘

   ‚Jasně, Emily.‘ a jeli jsme.

   U mě jsme si sedli do obýváku a povídali si. Nalil jsem nám skotskou, pak další a další a další a další. Byli jsme opilí, kouřili jsme cigarety a smáli se, hodně pozdě v noci, hodně brzo ráno. Měla na sobě šaty s kytičkama, vyhrnutý snad do třetiny stehen a já si ten pohled celym srdcem užíval. Na chvíli jsem zase cítil radost. Ale nebyla to radost z toho, že jsem věděl, že si tu noc vrznu. Byla to euforie z toho, že se někdo usmívá, z toho že je se mnou. Dopili jsme skotskou a já hodil skleničku na zem. Přiklonil jsem se a políbil jsem jí. Rukou jsem jí vyhrnul sukni až k břichu a pak jsem jí svíknul. Měl jsem s ní sex v 3:58 ráno na mym gauči. Ráno jsem se probudil a ona mi přinesla k snídani vajíčka a kafe. Moje deprese byla zase na chvilku pryč a ta sklenička se zakutálela pod postel…

   …vidím v tom smysl. Jednu ruku na volantu a druhou na jejím stehně. Mý rty na jejích. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik lásky, ale mám jí na rozdávání. Zjistil jsem, odkud pramení moje deprese, jestli se tomu příležitostnýmu smutku tak dá vůbec řikat. Pramení z toho, že o to mnoho co mám na rozdávání žádná nestojí, a když se o to občas nějaká přihlásí, jsem šťastnej. To je moje Imprese Deprese. To je to proč žiju a dejchám. Co by byl život bez smutku? Vůbec nic, nuda, ona je občas ta smutná bolest u srdce příjemná. Díky tomu víš, že ještě žiješ a že z tebe není jenom bezcitná zombie. Usměj se na svět, a nikdo nepozná, že se usmíváš z donucení, a ne protože bys cejtil radost. Vyhrál jsi? Jo? Já si to taky jednu chvíli myslel.

   …přečti si tuhle věc ještě jednou. Zamysli se nad každým slovem, zamysli se nad každou větou. Soucítíš? Neboj se, jednou bude líp. Nějakej britskej zpěvák prej jednou řekl: Všechno bude na konci v pořádku. Pokud to není v pořádku, pak ještě není konec. Je to hovadina. Všechno bude na konci akorát dávat smysl, a pokud je všechno v pořádku, věř, že do konce zbejvá ještě hodně dlouhá cesta…..

Vyndal už někdo tu skleničku zpod postele?