sny, kulečník a box.

VII

            štěstí lítalo po větru, já byl asi sjetej, protože jsem viděl fialový nebe a na sobě jsem měl černej hábit. řezal jsem do jejího těla pentagramy, šestsetšedesát minut slávy a pak salvy, všechno je prej krásný, ale není, kor když ležíš přikurtovaná ke kamenýmu stolu ve tři ráno pod fialovým nebem a nějakej DaVinci v černym hábitu do tebe řeže nějaký obrázky. jseš při vědomí, vnímáš tu bolest; proč si jí neužíváš?nekřič, je to zbytečný. jsem si jistej že to je jenom sen, a nebo semtam mívám takovýhle představy? co když to je ta ženská z autobusu, s přehozýma nohama a krátkou sukní (ooo bože, jak ta byla famozní, děkuji ti) a nebo to je ta stará prodavačka z wallmartu. na tělo nevidim, vždycky mě lákalo masturbovat ve spánku a zkoušet jen tak letmopřejíždět prstama po její kůži. zmlkla, už asi napořád, ale mně pořád stojí. transfomuje se, padá ze mě hábit a vidim svou nahotu a můj čůrák se houpá v průvanu. proč se směje? má být mrtvá. nesměj se, ty kurvo. bodám nůž do jejího srdce, ale je z kamene, takže se nůž zastavuje a stává se z něj nový excalibur. jsem snad bůh? nejsem bůh, být bohem, už bych dávno posunul peklo o jeden stupeň výše, bylo by na zemským povrchu. nebo už to bůh udělal?proč další nůž bodám do sebe? necítím bolest, bolest cítí mě, směju se a směje se i ona, smějeme se spolu a je to důkaz toho, že to je ta pravá, prošla zkoušku ohněm, přežila a teď je tady, připravená být ona, připravená být buttlerovou. odcházíme za sluncem ruku v ruce, s noži zabodanými do těla, je to trochu psycho, ale stejně si to užíváme, máme sami sebe a nikdo  na světě nás nevidí, nevidí do nás, vidí jen skrz a my se bojíme, aby náhodou neprasklo že se milujeme. necejtim bolest, už jsem vůči ní dávno imunní, tolika věcma jsem si prošel, ale už nechodim sám. sere mě že to je jen sen, jsem si toho vědomej, ale nechci se už nikdy probudit, prosím bože, teď zabij moje reálný já, pošli ho do komatu a nech mě snít. tady, s fialovou oblohou a tim stvořenim po boku, děkuju.neuděláš to? JSEŠ PŘÍZEMNÍ KUS HOVNA TY ZMRDE, DEJ MI CO CHCI, NENÁVIDIM TĚ! BŮH JE KRETÉN, AŤ JDE DO PRDELE, A HNED! CHCÍPNI, ZMRDE, CHCÍPNI! TVŮJ SYN BYL BUZNA A TVOJE DCERA KURVA, A TY NEJSEŠ NIC JINÝHO NEŽ…….

VIII

            probudil jsem se skrznaskrz spocenej a udejchanej. zkurvený noční můry, chtělo se mi zvracet z mejch vlastních zvrácenejch myšlenek. bůh se mi pomstil za moje uvažování, za moje rouhání. ale stejně na něj seru, je to kretén.

            moje pohrdání náboženskou křesťanskou vírou mi připomnělo mýho dřívějšího známýho. jmenoval se pan francis, byl to můj soused a byl to profesor chemie a matematiky na vysoký škole a zároveň pracoval jako vědátor. vyprávěl mi takovou historku.

‚víš, nikky, já si pamatuju i tragédii v černobylu! to ti vybouchlo a celej ten mrak se táhnul až okolo celýho světa! já tenkrát vyučoval v český republice a dva dny potom co to bouchlo, jsem zrovna byl ve svojí laboratoři a dělal jsem nějaký ty chemický sračky, který tě stoprocentně vůbec nezajímaj. volal mi kolega, že: ‚nalaď si rádio!‘, tak sem si ho naladil a tam o tom mluvili jako o chybě reaktoru, přičemž ale všichni víme že za to mohli ti debilní konstruktéři komunistický a že se radioaktivní mrak žene přes evropu. samozřejmě byla vyhlášená evakuace, všichni nahnaný do baráků a až do povolení nesměl nikdo vycházet. já v tu dobu dělal v laboratoři na škole nějaký ty výzkumný píčoviny a přiběhli za mnou dva studenti a jedna studentka, že zmokli a potřebujou si jenom počkat než to přejde. jen co mi vlezli do dveří, na kost promáčený sem zavelel: ‚svlíknout! a do naha!‘, nejdřív si nebyli jistý, ale když sem zařval: ‚to snad chcete chcípnout?‘ byli nahý do dvou vteřin. půjčil jsem jim svoje pláště, aby nebyli zas úplně nahý, kor ty dva, ta buchta, proboha nikku, to byla kost, no to bys čuměl! stehna měla jako hladký andělský prdelky a nohy až do nebe, kozy trochu od sebe ale stejně bys tam zabořil obličej a prostě se mazlil! jejich oblečení sem projel radiometrem a samozřejmě, rakovinová dávka ozáření, jenom z deště, chlapče, jenom z deště!‘ o tu historku ani tak nejde, jako spíš o jeho životní motto: ‚věda je jediná zbraň, která dokáže zabít boha!‘ nakonec se ukázalo že věda dokázala zabít i jeho, protože zemřel v laboratoři v utahu, když si spletl baňku s kyselinou a láhev vodky. bohu se nelíbí, když se proti němu rouháte. čekám kdy zabije mě.

            byla neděle a neděle byla jeden z mejch oblíbenejch dnů. v neděli jsem se většinou opil už před polednem, potom jsem šel do billiard clubu, kterej byl sice přes půl města ode mě, ale měli tam skvělý hostesky, příjemnýho barmana, kterej neváhal pálit joint hned za barem, a povětšinou byl příjemnej. potom co doťukám pár her se většinou sbalim a jdu si (vždycky tak okolo 5-6) vsadit na pár boxerskejch zápasů, který se každou neděli konaj na greenland evelyn street, kousek od centra města. byla to soutěž pár amatérskejch boxerů, rozdělená do tří zápasů: junior liga, to byla liga max do dvaceti let, potom byla GMW (good middle way) liga, zaměřená na boxery v nejlepších letech a senior liga, liga boxerů nad čtyřicet. jednou jsem na vlastní oči viděl chlapíka okolo padesátky, jak knockoutoval na příchozí rampě boxera z GMW ligy, protože se mu díval na ženu a uplivl si na zem. senior liga byla nejvostřejší, to se musí nechat.

            tu neděli jsem se rozhodl se neopít. měl jsem dost po sobotě a potřeboval jsem si nějak vydělat na kulečníku a na boxu, protože jsem většinu peněz prodělal na nájmu a s freddym. okolo posílání povídek do magazínu jsem se rozhodl prokrastinovat, dokud se pan robertson zase neozve.

            bylo něco okolo dvanáctý, když jsem se probudil, bez kocoviny, akorát propocenej. vstal jsem, osprchoval se, oblíkl a ve 12:51 jsem vyšel z domu. přešel jsem k místu kde jsem parkoval. neměl jsem zrovna luxusní auto, v jednom kuse s nim něco bylo, ale většinou jen stačilo do něj prásknout a bylo to. nastartoval jsem, motor se chvilku bránil, ale potom naskočil a rozjel jsem se.

            jel jsem tři bloky rovně, potom jsem zabočil doleva a jel jsem tak dlouho dokud jsem nenarazil na spoj na městskej okruh. napojil jsem a jel směr rivertown tak dlouho, dokud se mi neukázala odbočka na einsteinovu. po tý jsem jel asi patnáct bloků a v centru jsem auto zaparkoval na parkoviště u nějakýho supermarketu. vystoupil jsem, vzal si klíče, mobil, peněženku, cigára a zapalovač a přešel ulici. tam jsem vlezl na schody vedoucí v uličce dolů pod dům, zaťukal jsem na plechový dveře a otevřel mi benny, starej hlídač objektu.

‚nazdárek nikku, zase sis přišel pro nakládačku?‘ zazubil se a já viděl jeho zbývajících dvanáct zubů zářit jako perly. hodně žlutý perly. smradlavý, žlutý perly.

‚dneska mám mušku, benny, dneska vám vytřu zrak!‘ pochlubil sem se a poplácal sem bennyho po rameni, mezitim co sem okolo něj procházel.

‚dneska tam je i tom, můžeš se ukázat.‘ prohlásil a sedl si zpátky na židli.

            tom byl zmrd. tom byl pohlednej, hubenej, úspěšnej podnikatel, po kterym ženský letěly a prachů měl dost. měl talent od boha, talent na úplně všechno, na kulečník, rvačky, pití a řízení. jediný v čem sem byl lepší bylo psaní, protože on byl prostě jenom namachrovaná píča a já doufám že už umřel.

            zdá se že je zbytečný vám tady rozepisovat jak perfektně jsem hrál, protože jsem hrál perfektně nahovno a dostal jsem od toma nářez, prohrál jsem padesát dolarů a zbývalo mi posledních padesát. doufal jsem, že se mi aspoň na boxu zadaří. hodil jsem do ebe zbytek piva a vypadl jsem odtamtud, ještě jsem za zády slyšel bennyho posmívání. slíbil jsem si že ho příště dostanu. toma, ne bennyho, benny byl v pohodě.

IX

            nasedl jsem do auta a jel jsem do centra. první zápas začínal v pět hodin. bylo půl čtvrtý.

            vyjel jsem zpátky na okruh, ale tentokrát jsem dojel až na napoleonku, kde jsem sjel až do centra a vystoupil jsem. byly čtyři hodiny, v tu dobu otevírali sál. přeběhl jsem přechod a po dvaceti metrech jsem vlezl do vchodu do tělocvičny. zaplatil jsem pět dolarů vstup a usadil se ke stolu nejblíž k ringu.

            hala byla uspořádaná jako na stand up comedy show, uprostřed bylo ‚podium‘ kde si ale místo forků vyměňovali rány a okolo byla rozestavená spousta stolů. vybral jsem si ten s nejlepším výhledem a od servírky jsem si objednal pivo a rozpis zápasů se sázkovou tabulkou. oboje mi přinesla, a když odcházela, chytil jsem ji za minisukni. vypil sem pivo na ex a hned si objednal další. nahlídnul jsem do rozpisů.

            v junior lize se měl postavit devatenáctiletej, sedmdesátikilovej emilio gustavo proti osmnáctiletýmu, devadesát pět kilo vážícímu jimmymu macluanovi. emilio byl typickej portorikánec, rychlej na nohy, ale v rukou toho moc neměl, většinu zápasů se snažil uhrát na to, že uháněl soupeře, utíkal a pak ho pár výpadama dostal k zemi. jimmy byl zato jiná třída. byl to obrovskej pořízek z irska, trénovanej starou školou. nebyl moc hbitej, ale měl to v rukách, a v zápase mu emilio neměl kam utýct, když jimmy natáhnul ruku, měl před sebou celej ring. zaškrtnul jsem jeho kolonku a připsal sumu 15 dolarů a KO, což značilo knockout, což by mi vydělalo něco okolo šedesátky, kdybych vyhrál. v GMW lize stál george zentiva proti alovi rayovi. oba byli ve střední váze někde na osmdesáti kilech. v hlavě sem si přehrával, jak bojovali oba posledně. u ala jsem si pamatoval na rychlý výpady a silnou levačku, zatimco u george to byla výborná obrana, rychlý nohy a překvapivý útoky. vsadil jsem jenom sedm a půl dolaru na zentivu, že vyhraje na body. v senior lize to vypadalo zajímavěji. padesát dva let starej carl delagoul, proti čtyřicet pět let starý mexický gorile donu cartelovi. mexiko byla vždycky tvrdá škola, navíc don měl výhodu ve věku, rychlosti i odolnosti, zatimco carl měl akorát silný rány, ale neuměl se bránit a po pár ranách se sesypal. vsadil jsem dvacku na knockout. odevzdal jsem hostesce lísteček se svým jménem a ona mi po chvilce přinesla lístek s číslem, na kterym si kdyžtak mám vyzvednout svojí výhru. šel jsem se vychcat.

            vrátil jsem se asi deset minut před tim, než měli začít zápasy. uvaděč uváděl, servírky servírovaly a barmani barmanovali. udělal jsem si pohodlí a podíval jsem se na svůj sázkovej lístek. zápasy začaly.

            trefil jsem dva ze tří případů. v prvním zápase dostal jimmy emilia do rohu a silnou ranou na pupek a následnou ranou na čelist ho poslal do šaten. v GMW lize al ray sesekal george zentivu během čtyř kol do malý kuličky takovým stylem, že trenér george musel hodit ručník. byl jsem 106 dolarů 57 centů v plusu. v senior lize jsem měl samozřejmě pravdu. relativně mladá, mexická krev nadělala z chudáka francouzskýho fašírku během prvního kola! zápas skončil na knockout a já mohl už v devět večer v klídku jít domů s kapsou plnou vyhranejch peněz. 298 dolarů v plusu, drobný jsem nechal hostesce jako dýško.

            domů jsem dorazil asi v deset, vzhledem k tomu, že jsem se ještě stavoval pro nějaký pití, jídlo a kuřivo na oslavu. zapnul jsem televizi, ale měl jsem deprese z teleshopingu, tak jsem jí zase rychle vypnul. lehnul jsem si do postele, otevřel švestkový víno a pil jsem a bylo mi fajn. zazvonil telefon.

‚buttler, u telefonu.‘

‚policie státu california, pane buttlere. musíme vás bohužel přizvat k výslechu. zítra v osm hodin ráno pro vás pošleme naše auto.‘ to bylo ve zkratce to co mi řekli, protože kdybych to rozepisoval, byl by to dialog na pět stran. to se nemůže dařit ani jeden zasranej den? vypil jsem pivo a rozhodl jsem se vrátit zpátky do říše nočních můr.

            vítej zpátky, nicolasi.