tak si lehni, bejby.

nikdy to nebylo jednoduchý. snažit se usadit, hledat nový místa, kde by se mi snad mohlo i zadařit, živořit, ale tvářit se spokojeně. žít a ráno si nevzpomínat jak se žilo v noci; děkuju, alkohole.

            všechno to začalo někdy v červenci, když jsem slavil narozeniny, tehdy ještě jako vzornej studentík pěkně v chicagu. bylo mi 23 let a chtěl jsem bejt svobodnej, aspoň na jednu jedinou noc. v jedenáct večer, po domovní oslavě s mýma křesťansky založenejma rodičema jsem se sbalil a zmizel z okna. oba už dávno spali a mně v batohu cinkaly lahve a jak jsem tak jel taxíkem, řikal jsem si, že tohle bude právě ten milník mýho života, ta špička ledovce kterou tak marně hledám. moji rodiče mě vychovávali ve tvrdé křesťanské výchově, ale že bůh není jsem zjistil už ve čtrnácti letech, když jsem se poprvé zamiloval. jmenovala se nancy a nosila podkolenky a šaty. nancy byla kurva. zamiloval jsem se do ní, nosil jí kytky, čokoládičky, psal pro ní básničky a platil jí lístky do kina. po dvou měsících falešnejch nadějí si začala s georgem z frenchstreet. neměl jsem šanci, george z frenchstreet měl kolo s přehazovačkou. a ta kurva měla pořád ty její šaty a jezdila na georgeově kole s přehazovačkou a on ležel v trávě a ve slunečních brýlích popíjel džus. jak já toho kripla nenáviděl. odešel jsem, uvědomil si že bůh neexistuje a na pár týdnů se každý odpoledne schovával v knihovně. četl jsem si slavný spisovatele jako bukowskeho, hemingwaye, kerouaca, burroughse a saroyana. nějak se provalilo, že se denně zašívám v knihovně. byly asi čtyři hodiny odpoledne, když sem znova seděl vedle regálu v nejzazším koutě archivu knihovny, kam skoro nikdo nechodil a četl jsem si ve sbírce básní nějakýho dávno mrtvýho chlapíka. otevřely se dveře a do místnosti vkráčela nancy. měla duhový podkolenky a oranžový šaty, mašli ve vlasech. sedla si do tureckýho sedu naproti mně, já byl rozcuchanej, mrzutej a zamračenej, jako tenkrát poslední dobou vždycky. podívala se mi do očí.

‚george je kretén. řekl mi, že mu moc často jezdím na kole a tak se radši spřáhnul s debbie callahanovou. znáš jí, ta černovláska, která bydlí dva domy od tebe.‘ tenkrát mi hlavou blesklo jen: kurva. debbie byla sen mých erotických fantazií od chvíle kdy jsem poznal, co je to masturbace. ‚chtěla jsem se ti omluvit.‘ řekla nancy a dala mi mou první pusu v životě, pokud teda nepočítám seschlý a svraštělý rty babičky a bohem políbený rty mojí matky. posadila se vedle mě, složila mi hlavu na rameno a já jí předčítal básničky toho mrtvýho chlapíka. bylo to romantický. potom jsem odešli a ruku v ruce jsem jí doprovodil až domů. dala mi pusu na rozloučenou a já šel veselej domů. tam jsem lehl do postele a masturboval dokud mě maminka nezavolala k večeři. nicolas buttler, dámy a pánové, roky předtím než se přiznal k tomu, že to je on.

            že je bůh kretén mi došlo hned následující den. šel jsem po školním dvoře a viděl jsem na prolízačkách nancy s tomem beletrasem, řeckým přistěhovalcem, jak si dávají pusu. nasral jsem se a všech mých 80 kilo čistý váhy tuků a trochy svalů se vzedmulo. byl jsem dobře rostlej a měl jsem po tátovi velký pěsti, na svou váhu jsem byl i docela rychlej, díky sportům do kterejch mě táta nutil chodit. shodil jsem tašku z ramen a vydal jsem se k prolízačkám. vytáhl jsem toho řeckýho pitomce z prolízačky za flígr a hodil ho na zem.

‚po škole vzadu na place na baseball, dostaneš nakládačku! pokud nepřijdeš, stejně si tě najdu!‘ zařval jsem na něj a odešel jsem do třídy.

            celej den jsem trénoval, abych byl pořádně připravenej. dělal jsem kliky v umývárnách, bušil do matrací na tělocviku a byl jsem motivovanej ho zabít. konečně odzvonila poslední hodina a já utíkal na plac na baseball. bylo tam asi 20 dalších chlapců a děvčat a nancy. prosila mě abych to nedělal, odstrčil jsem jí od sebe, zhnusila se mi, flundra.          

            postavili okolo nás kruh, tom stál beze strachu přede mnou a já okolo něj kroužil.

‚pokud jde o čest této seňority, budu bojovat do posledního dechu!‘ prohlásil. život není film, idiote. a ty nejsi španěl, ale řek, idiote. a narodil ses v chicagu, idiote, jen tvůj idiotskej fotr vojel tvou idiotskou matku v řecku, idiote. jseš amík, jako my ostatní. nasral jsem se ještě víc.

‚jseš čůrák, tome. nadělám z tebe kebab.‘ řekl jsem a počkal si až se na mě vrhne, rozeběhnul se ke mně, a jak byl malej, tak byl rychlej. jen tak tak jsem uhnul jeho levačce, která mi mířila na břicho a zasáhl jsem ho paží pod bradu, čehož jsem využil a chytil ho do kravaty. vyklouznul mi a snažil se mě složit. čapnul jsem ho v podpaždí a švihnul s nim za sebe. dopadl do hlíny a natrhnul si triko. slyšel jsem to. díval jsem se mu do očí a cítil jak už skoro brečí. vstal a z posledních sil se rozeběhnul na mě. zase šel levačkou napřed, napřáhnul se a v ten moment jsem vycítil šanci, vystartoval jsem svou levačkou taky a trefil jsem ho přímo pod oko. svalil se do prachu a všichi na mě koukali jako na vraha. sbalil jsem svou aktovku, plivnul jsem na zem a odkráčel jsem. bylo to spravedlivý.

            to byl ten den, kdy mi došlo, že bůh neexistuje a hodlal jsem se podle toho tak chovat. při večeřích jsem vždy jen dělal, že se modlím, abych se už mohl najíst. neuznával jsem tu filozofii, že by svět mohl vytvořit, řídit ho a velet mu jeden jedinej páprda z nebe, a pokud by náhodou existoval, byl by to určitě nějakej sadistickej hajzl, kterej se vyžívá v lidskym trápení.

            jednou, když mi bylo asi patnáct, jsem …

‚tak jsme tady šéfe.‘ vytrhnul mě taxikář ze vzpomínání. ‚10 dolarů 48 centů.‘ podal jsem mu to.

‚hej.‘ otočil jsem se venku do otevřenýho okýnka. ‚bylo tohle vždycky váš sen?‘ zeptal jsem se.

‚jak to myslíš, mladej?‘ bylo to černoch okolo padesáti, lehce obtloustlej, v baseballový čepici a smrděl trávou.

‚chtěl jste vždycky bejt taxikář a celý dny vozit podivný existence?‘ skoro jsem viděl jak mu lezou slzy do očí.

‚ne.‘ teď už mu ty slzy tekly po tvářích. ‚chtěl jsem bejt policajt. vždycky jsem chtěl konat dobro, ale rodina neměla peníze na policejní školu, tak jsem si udělal státní obecnou a začal se živit takhle.‘ na chvilku zavřel hubu. ‚tuhle práci dělám už zasranejch třicet let, a je to pořád ten samej stereotyp. když jezdim ve dne, jezdim od šesti od rána do tří do odpoledne. potom jdu domů a piju, dokud neusnu. syna mi zabili ve válce, manželka kvůli tomu spáchala sebevraždu, asi mám rakovinu a jediný co mám je tenhle zkurvenej taxík. takhle nesmíš nikdy dopadnout, mladej.‘ řekl a odjel. nestál jsem sice o totální výklad jeho deprese, ale díky tomu jsem pochopil to, že tahle noc doopravdy bude ten milník v mým životě. vyndal jsem lahev piva z batohu a zaklepal na dveře.

            ‚oslava‘ mejch narozenin se konala u mýho kamaráda gleba. vlastně to byla typická chlastačka, kde se sešli lidi, který neznám, aby společně chlastali a potom souložili v cizím domě. dveře se otevřely a gleb se mi zkácel do náruče. byl našrot.

‚všechno nejlepší, brácho!‘ zařval a napil se z lahve, kterou měl v ruce. vodka. gleb byl z ukrajiny, rodiče se přestěhovali do chicaga kvůli mafiánskejm sporům jeho otce. tak mi to aspoň prezentoval, ale jeho otec byl ve skutečnosti transvestita kterej po nocích tančil ve striptýz barech pro teplouše, a jeho matka byla alkoholička. gleb žil sám v jednom malým bytě, kterej mu jeho teplej mafiánskej otec platil. rádi jsme spolu pili, soutěžili jsme o to, kdo dýl vydrží, ale většinou jsem odpadl dřív, protože jemu už chlast koloval v krvi.

‚na zdaví, glebino.‘ řekl sem a oba jsme se zasmáli.

‚pojďme tě zrušit.‘ řekl a podal mi lahev vodky. napil jsem se třema plnejma douškama a zapil pálivou bolest v krku pivem. svět se mi maličko zatočil.

            párty šla výborně. o dvě hodiny později mi na klíně seděla nějaká slečna, říkejme jí třeba ginny a líbal jsem se s ní. gleb mi dal klíč od jeho pokoje, dneska prej spešl pro mě, tak jsem si řekl, že tam s ní možná zajdu. byla to černovláska, měla podvazky a sukni a měla takový prsa, že jste měli chuť se mezi ně schovat a už nikdy nevylízt. pil jsem dál.

            po další hodině líbání s ginny, chlastání whiskey a stojícího péra za mnou přišel gleb a podal mi nějakou pilulku.

‚věř mi, nikky.‘ řekl a smál se. ‚vyšle tě to do ráje.‘ zamyslel jsem se. 23 je člověku jednou za život, a bylo to moje oblíbený číslo. kdo by byl řekl, že se po pár měsících bez prášků neobejdu? vzal jsem si dvě pilulky, jednu oranžovou se smajlíkem a druhou modrou s ‚F‘ na ní. hodil jsem to do sebe a zapil to. svět se zatočil, zpomalil a potom neuvěřitelně rozjel. euforie. hledal jsem co bych mohl dělat. zvedl jsem ginny a s jazykem v její puse jsem jí odvlekl do glebova pokoje.

            položil jsem jí na postel. lehl jsem si vedle ní a hladil jsem jí po vlasech. začal jsem jí do ucha recitovat svoje básničky.

jen my dva

ty a já

ležící

ve sněhobílým povlečení.

mý ruce ti hladěj vlasy

mý rty

by ti chtěly dát víc.

sníme jeden o druhým.

topící se

ve vlastní touze

po vášni.

tak si lehni

bejby

a nech mě žít.

s tim

co jsem připravenej

ti přinýst.

a potom jsem jí ošukal.

            probralo mě po půl hodině lomcování mym nahym tělem. otevřel jsem oči a stál tam gleb s opilým a šíleným výrazem a jeho opilým a šíleným kamarádem fredym. fredy byl dva metry vysoká chodící kostra s vyholenou hlavou a zlatejma náhražkama zubů. prodával drogy, ale jinak to byl strašně hodnej člověk.

‚co kurva chcete?‘ zeptal jsem se.

‚jdeme nakupovat, mladej.‘ oba se začali neuvěřitelně smát na celou místnost. nepochopil jsem to, ale oblík sem se, dal ginny pusu na čelo a opilej a sfetovanej jsem se vypotácel z místnosti.

            nasedli jsme do auta. řídil carl, jeden chlapík, kterýho zavolali, aby dělal šoféra. něco mi smrdělo už od začátku, všichni byli úplně zticha, nesmáli se a já byl trochu pořád pod parou, takže jsem si to až moc uvědomoval. bylo to podezřelý.

            auto zastavilo asi dvacet metrů od nějaký vietnamský samoobsluhy na předměstí chicaga, myslim že to byla ulice sammsonova, 58.

‚tak chlapi.‘ řekl gleb. ‚rychle a čistě. ty to jisti z venku mladej.‘ otočil se gleb na mě, usmál se a stáhnul si přes obličej kuklu. všichni jsme vyskákali z auta a fredy mi ještě podal revolver. začal jsem mít nahnáno.

‚hlídej, vole.‘ porhlásil a všichni jsme se rozeběhli k samoobsluze. naběhli jsme dovnitř a já zůstal u dveří, zatimco se oni rozeběhli po obchodě. gleb běžel k pokladně a fredy si to namířil k regálům a házel do batohu všechno co mu přišlo pod ruku. gleb hodil na pult tašku a namířil devítku na prodavače, ten okamžitě začal vyděšeně vyprazďnovat pokladnu do tašky.

            a potom přišel ten milník mýho života, ta chvilka, která změnila celej smysl mojí existence. fredymu upadla láhev vína a roztřištila se po zemi. gleb se lekl a podíval se co se děje. scéna jako z akčního filmu, jako bych to tenkrát viděl zpomaleně. v jedný vteřině se toho stalo tolik…       

            gleb se otočil a fredy zakřičel: ‚pozor.‘ ale bylo pozdě. prodavač zpod pultu vytáhnul vlastní zbraň a vystřelil. gleb sebou trhnul, zakuckal se, usmál a zkácel se k zemi. můj kamarád chcípnul, při ‚nákupech‘, mu vietnamskej prodavač střelil do srdce horký olovo, byl mrtvej a mně přeplo v hlavě. zvednul jsem ruku se zbraní, podíval jsem se prodavačovi do očí a uslyšel jsem výstřel. já to nebyl. prodavačův mozek se rozprsknul po krabičkách cigaret za ním. fredymu se kouřilo z hlavně. tam se stal ten milník mýho života, ten po kterým jsem tolik toužil, ale v danej moment jsem prostě chtěl obejmout mou matku a poplácat tátu. nevěděl jsem, že je už nikdy neuvidim.

            fredy se rozeběhl k pokladně, doházel zbytek peněz do tašky a oběhnul pokladnu. překročil glebovu mrtvolu, vrazil mi tašku do ruky, hrábnul dovnitř, vytáhl 2 balíčky bankovek a řekl: ‚vypadni. sbal se a odjeď hodně, hodně daleko. v tomhle městě tě už nikdy nikdo nesmí vidět. víš proč? protože jsi svědek, a jestli se tady ještě jednou ukážaš, zabiju tě, oni tě zavřou a v base tě já zabiju.‘ zaslechli jsme sirény. policajti. ‚fízlové. běž zadem.‘ podal mi batoh s jídlem, pitím, chlastem a cigárama, tašku s penězma a řekl mi: ‚jeď do san francis, tam najdeš spokojenost. kvér si nech, jsou na něm tvoje otisky a myslim že se ti ještě bude hodit.‘ stáhl mě pod regál.

‚proč mi pomáháš?‘ zeptal jsem se ho.

‚zdál ses mi docela sympatickej a gleb mi dal přečíst tvoje povídky.‘ podíval se na mrtvolu svýho kamaráda na podlaze. ‚jsou výborný. ve friscu je jeden chlap, kterej vlastní vydavatelství. když se mu dostaneš na mušku, můžeš to dotáhnout daleko, chlape. já sem jenom feťák, kterej potřebuje odvykačku, kterou nemá. teď si půjdu na pár let odvykat zadarmo za vraždu. sbohem, nikky.‘ řekl a já vyrazil plazením k východu za pokladnou.

            dostal jsem se do postranní uličky. bylo pět ráno, měl jsem tašku plnou peněz, batoh plnej chlastu, cigár a jídla a asi i nasráno v kalhotách. san francis, to je ono, to je ten milník. to je přesně ono.

            nicolas buttler, dámy a pánové, chviličku předtim, než se přiznal, že to je skutečně on.