polemizování nad chcípáním.

‚dostal jsem se ke drogám. spadl jsem do toho a nedalo se z toho utýct. odsoudila mě rodina, přátelé, přítelkyně, známí a já zůstal na světě sám jen s lidma, který mi byli schopný dát čistou injekční stříkačku. po pár tejdnech mi došly peníze, takže nebylo na drogy. sháněl jsem kdekoliv se jen dalo, kradl jsem, žebral, prodával věci, který vlastně ani nebyly moje. pak mě to přestalo bavit, pokusil jsem se spáchat sebevraždu. zkusil jsem si podřezat žíly. ve vteřině kdy sem dopadl na ledovej beton a koukal na čepel od krve, jsem si uvědomil že to stejně všechno byla moje chyba, a já si to zasloužim. zhasnul mi svět. probral jsem se o pár dní později v nemocnici, kde mi řekli, že mě zachránila nějaká ženská, která se byla proběhnout. nečekejte žádný romantický výlevy jak celou dobu seděla u mojí postele a čekala až se proberu, to ne, jenom z toho jak mě našla měla trauma a začala docházet k psychologovi. když mě pustili z nemocnice, šel jsem dobrovolně na odvykačku. dostal jsem se z drog, a seznámil se tam s hlídačema, díky kterejm jsem taky dostal tu práci, kterou teď dělám. jsem jejich kolega a hlídám, aby lidi na odvykačce byli zbavený toho stejnýho přítěží který jsem měl já tenkrát. vzal jsem si půjčku na byt, a jelikož jsem jakožto hlídač měl skvělý peníze, splácel jsem to v pohodě. začal jsem i docházet k psychologovi, protože jsem dostal doporučení na odvykačkách, aby mi pomohl z depresí. pomohl mi. nečekejte že jsem u toho psychologa potkal tu ženskou co mě zachránila, blbost, život není film. dostal jsem se z toho a teď jezdim po školách a dělám přednášky o škodlivosti drog a jak můžete dopadnout. sem jsem přišel na doporučení mýho kamaráda zacha, mýho kolegy, kterej mi řikal že by vás to tady mohlo zajímat, můj příběh. dámy a pánové, děkuju za vyslechnutí. nyní jsem hrdej říct: dámy a pánové, jsem jeff toterhall, a jsem vyléčenej narkoman!‘

                obrovskej potlesk. tohle byl ten chlap, kterej si zasloužil jejich úctu. porval se se životem a vstal při devítce. zasadil životu ránu na solar a donutil ho lízat mu boty. vyhrál, byl to vítěz, lidi chtěli vidět jak stojí nad nima a chčije na ně z pódia, byl populární, byl hvězda, protože vyhrál nad drogama. kdyby nebyl kokot tak by ty drogy nebral, s ničim by nezápasil a nebyl by hvězda. to je logika moderní populárnosti? začni s něčim co tě zničí, potom se s tím porvi, vyhraj a lidi ti budou lízat koule. zapálil jsem si cigaretu.
                byli jsme v nějaký tělocvičně střední školy. byly tam takový ty skládací židle, kterejma se wrestleři mlátili do hlavy když ještě wrestling za něco stál, a my na těch židlích seděli. před náma byl malej pultík s mikrofonem, kam jste se vždycky postavili a vyprávěli lidem, který v podstatě nezajímáte příběh, jakej jste idiot. sedělo nás tam asi dvanáct. dvanáct zkrachovalejch existencí, jeden zlodějíček, dvě štětky, jeden v depresích (já) a 8 lidí závislí nebo po závislosti. byli tu závislí na drogách, chlastu, ale třeba i na videohrách nebo sexu. myslim, že jsem na tom byl nejlíp z těch trosek tam.
                k pódiu přišel nějakej malej chlapík s pleškou v kulatejch brejličkách, vzal do ruky nějaký listiny a prohlásil: ‚nicolas buttler.‘ vstal jsem, přešel k pódiu. potáhnul jsem si z cigarety. ‚tady byste neměl kouřit.‘ řekl ten skrček. ignoroval jsem ho. opřel jsem se o pultík a nastavil si mikrofon k puse.
‚zdravím.‘ řekl jsem. ‚já jsem nikky.‘
‚ahoj nikky.‘ ozvalo se sborově. neřikali to, protože by mě rádi poznali, ale protože to museli říkat. znechutilo mě to.
‚jsem na dně. denně píšu špatný básničky a povídky, protože mi to pomáhá se vypovídat. vyhazujou mě z jedný práce za druhou, peníze mám tak akorát na cigarety, alkohol, jídlo a nájem, protože si vydělávám i tím, že posílám svoje ‚díla‘ do časopisů a podobnejch mediálních sraček. jsem v depresích, že se mi nesplnily sny. jako malej jsem chtěl být hasičem, atronautem nebo podobnejma kravinama a skončil jsem jako dělník v továrně, rozvažeč pizzy a podobnejch fastfoodů a příležitostnej spisovatel. proč jsem ale tady? poslala mě sem moje teta, která mi řekla že když se svěřim lidem, který na tom jsou podobně jako já, bude mi líp. není. rozhlížim se okolo sebe a vidim mnohem větší fyzický trosky, který maj alespoň maličkou šanci na nápravu. já jsem psychická troska, a to je horší, to se napravuje mnohem hůř než fyzická destrukce.‘ nasral jsem se. típnul jsem si cigaretu o zápěstí, zasyčel a podíval se úkosem na lidi předemnou.
‚to by asi stačilo nicol…‘ zkusil to prcek.
‚víte co mě takhle zničilo? co může za ty jizvy na mym předloktí, na mejch stehnech, na ty spáleniny od cigár a zapalovače po celym těle? vyvažuju fyzickou bolestí tu psychickou, abych se cejtil líp. necejtim. a víte co za to může? láska, dámy  a pánové. láska mě zničila. dal jsem lásce šanci, aby mi otevřelo okno do srdce a trochu vyvětrala, ale ta láska to srdce vzala, rozervala a pustila do něj průvan. slepil jsem ho betonem, mám betonový srdce a nebojim se smrti. nevidim důvod žít, když můj důvod ke štěstí dává štěstí někomu jinýmu. jsem denodenně v depresích a nezajímaj mě osudy nikoho jinýho. ona přišla, ukázala mi utopii, šanci na šťastnou budoucnost a potom odešla za lepším, já byl emočně znásilněnej, po několikátý, těšil jsem se že zase bude líp, ale všechno se to posralo jenom protože viděla lepší obraz doby v někom jinym. já na to seru, dámy a pánové! můj život skončí, stejně tak, jak začal. v píči.‘ odešel jsem od pultíku a zamířil si to ke dveřím.

 domů jsem to neměl daleko, dva bloky od tý školy jsem nasedl na autobus 23 a jel jsem 5 zastávek do greeves, což byla taková dělnická čtvrť. odtamtud jsem šel pěšky asi deset minut, než jsem se dostal k vietnamskejm potravinám. tam jsem si koupil šest piv, mraženou pizzu a láhev whiskey. domů jsem to měl asi jen tři bloky, po cestě jsem se ještě vychcal v postranní uličce a koupil si cigára v nonstop trafice.

doma jsem hodil kabát i boty na zem v předsíni, dal do trouby pizzu a sedl si ke stolu. otevřel si pivo a napsal báseň. byla o bohu a o tom, jakej to je hajzl. dopsal jsem jí a přitopil s ní v kamnech. pizza se mi trochu připálila ale jíst se dala. otevřel jsem si další pivo a napsal další báseň. byla o ženský na pláži a o dětech který jí ukradly bikiny, a já se z dálky koukal a potom masturboval. tu jsem si uložil, líbila se mi. zapálil jsem si cigaretu, oteřel další pivo a plechovky z těch dvou předešlých jsem zmačkal a vyhodil. další báseň, kterou jsem napsal, byla o vojákovi v důchodu, kterej spáchá sebevraždu protože zabil málo japončíků. tu jsem si taky uložil. další cigareta, další zmačkaná plechovka, další báseň, tentokrát o skleničce, která se bez whiskey v ní cejtila prázdná a chtěla spadnout ze stolu. tu jsem si taky nechal. pak mě to přestalo bavit, lehl jsem si do postele, otevřel whiskey, párkrát se napil, krknul si a usnul.

probudilo mě zvonění telefonu. nahmatal jsem ho na nočním stolku, zvednul a řekl: ‚buttler, co chcete?‘
‚chci tě vidět nikky, chybíš mi.‘ ten hlas jsem znal. rozbušilo se mi srdce.
‚jenny?‘ vysoukal jsem ze sebe vyděšeně. byly dvě odpoledne.

‚jo.‘ ozvalo se. ‚u tebe na bytě dneska v šest. musíme si promluvit.‘ telefon zmlknul. položil jsem ho, napil se whiskey a nechal osamocenou polovinu lahve na nočním stolku. znova jsem usnul.

                o půl sedmý večer mě probudilo zvonění u dveří. vstal jem, oblíkl si džíny, obul boty a v koupelně si opláchnul obličej. otevřel jsem dveře.

                hnědý vlasy a vínový šaty. vysoký podpatky, tmavý silonky. vlasy rozpuštěný, šaty do půlky stehen. rudá rtěnka a přes sukni se rýsovaly podvazky. stála tam, dívala se mi do očí a oběma nám došly slova. nevim jestli ze sebe udělala bohyni jen kvůli mně, ale stačila mi vteřina pohledu na ní a já si vzpomněl, proč ta láska byla tak krásná, když ještě žila. člověk v sobě cejtí takový to vnitřní teplo, když slyší ty utopický řeči jaká bude budoucnost krásná. potom jsem si vzpomněl na to, jak to všechno ukončila. všechny ty nádherný řeči se ve vteřině proměnily ve lži a veškerý moje naděje shořely jak pompeje. uvnitř jsem umřel i když moje srdce bilo, byť na dvě půlky a moje plíce dýchaly, byť ne zhluboka. cejtil jsem prach vzdouvat se ve svý hrudi. uhnul jsem stranou a nechal jsem tu, která mi zničila život vkráčet ke mně do bytu.

                sedla si na postel a dala si nohu přes nohu a já zahlídl okraj podvazků. kroutila nohou v lodičkách, opřela si loket o nohu a dívala se na mě.

‚znala jsem jednoho chlapíka z chicaga, kterýho jsem poznala až na škole tady v san francis.‘ přimhouřila oči. ‚jmenoval se nicolas stevie buttler, byl to vysokej a mohutnej chlápek s krásnym úsměvem, a milujícím srdcem. hned od začátku jsem si ho zamilovala, dalo se s ním prohodit několik krásnejch slov, mohla jsem se mu svěřit a vždycky stál na mojí straně, ať se dělo cokoliv. začali jsme si spolu, ale mně se tenkrát v hlavě spustila bouřka a nechala jsem ho. dlouho jse se užírala, protože to zbouralo tu geniální osobnost kterou jsem poznala. chybí mi.‘ šeptla nakonec.

‚o co ti jde?‘ procedil jsem skrz zuby a popadl jsem lahev whiskey. napil jsem se a napřáhl k ní tu lahev.

‚já nevím.‘ řekla a převzala štafetu. lokla si tak pětkrát víc než já. ‚chtěla jsem tě vidět.‘
‚chtěla jsi vidět co za stvůru si stvořila? mám teď strach věřit lidem, poslední komu jsem věřil jsi byla ty, a ty jsi mě zničila.‘ podíval jsem se jí přímo do očí a sedl sem si na zem vedle topení. zapálil jsem si další cigaretu. začal jsem brečet. vstala z postele a sedla si vedle mě.

‚popravdě jsem poznala, že jsi to se mnou myslel vážně. jediný  o co ti vždycky šlo bylo to, abych byla šťastná a já to zneužívala, měla jsem tě vždycky na chvíli než si najdu někoho perspektivnějšího, ale to už ti je asi jasný.‘ rozbrečel jsem se ještě víc. byl to ale takovej ten pláč, kdy jsem jen seděl, nenápadně se mlátil zátylkem do zdi a koukal přímo před sebe, přičemž se mi z očí koulely slzy. ‚ale teď jsem tady zas nikky.‘
‚a na jak dlouho?‘
‚mám zhruba tři hodiny, takže záleží na tom jestli jsi zlepšil svoje mrdací schopnosti. pak uvidíme.‘ napila se whiskey a já nevěřil tomu, co jsem slyšel. vstal jsem ze země, postavil se a zvedl obočí:
‚cos to řekla?‘
‚proboha vojeď mě.‘ řekla a dala mi pusu. a potom další a další a další.

a já jí poslechl, a vojel jí. pořád to byla ta nejlepší ženská v mým životě. po čísle jsem jenom seděl na kraji postele, nechal jí hladit mě po zádech a recitovat mi úryvky mejch básní. pili jsme whiskey, a já měl chuť jí říct že jí miluju, ale neudělal jsem to. věděl jsem, že by to všechno akorát posralo. lehl jsem si do postele, přikryl se a nechal jí se ke mně natisknout.
‚máme šanci na novej začátek, lásko. neposer to.‘ řekl jsem.

‚neboj se, neposeru.‘ potom jsme usnuli.

                probral jsem se ráno. noc jsem si moc nepamatoval, jenom ticho, temno a dvě těla propletený v jednu symfonii. byla tma. rozsvítil jsem. postel vedle mě byla prázdná. ležel tam jenom papír a na něm načmáranej vzkaz. napil sem se zbytku whiskey, otevřel pivo, vypil ho na ex a dal se do čtení.

                drahý nikky.

to, že jsem včera přišla nebylo moje zčistajasna prozření. zasnoubila jsem se s trevorem, tím barmanem z holdon klubu asi týden na to, co jsem tebe opustila. měla jsem výčitky a pocit, že ti něco dlužím. proto jsem včera přišla, splatit ti to, co jsem ti od začátku slibovala. mám tě moc ráda

                                                                                                                                             jenny

                pustil jsem papír z ruky. obličej se mi zhroutil do dlaní a já následující tři hodiny jenom brečel a pil zbytky whiskey. neviděl jsem žádnou zbývající naději v existenci. vstal jsem z postele, oblíkl si džíny, sako a bílý tričko a přešel ke stolu. otevřel jsem druhej šuplík a vytáhl jsem igelitku se zbraní uvnitř. strčil jsem si ji do kapsy od saka a vyšel jsem z bytu. nasedl jsem na tramvaj a vezl jsem se 8 stanic, přestoupil jsem na metro a tam jel až na stanici 4th & king, kde jsem vystoupil a šel jsem tři bloky k baru holdon.

                otevřel jsem dveře, ale místo abych šel do baru rovně, vešel jsem v předsíni do dveří vlevo. vlekl jsem se po schodech a svíral v ruce zbraň v igelitce. vytáhl jsem zbraň z igelitky. nad schody byly dveře a za nimi se ozýval rozhovor. poznal jsem jenny. vytáhl jsem zbraň z ruky. glock. otevřel jsem dveře.

                jenny seděla u stolu a nohy měla položený na kolenou trevora. dělal jí masáž nohou, ona popíjela víno a smála se. rozzlobil jsem se. jak se může usmívat tomu člověk do ksichtu, po tom co provedla v noci. její oči se zasekly na mně. zmrzla. trevor vzhlédl a zařval: ‚hej! vypadni z mýho…‘ potom zmerčil zbraň v mojí ruce. ‚…klídek čéče, nějak se domluvíme.‘

‚hrát si s citama mentálně narušený osoby je pěkně zákeřný, jenny. budiž ti tohle příkladem.‘ řekl jsem a zvedl jsem glock. ten střelil a svět zhasnul.

                ano, hádáte správně. spáchal jsem sebevraždu sedm metrů od osoby, pro kterou jsem byl schopnej položit život, taky jsem ho pro ní položil, přímo před ní, jako demonstraci vítězství nad přírodou, jako demonstraci prohry nad láskou. moje mrtvola padla na zem a ze země se zvedl prach. utíkala ke mně. vzala moje tělo do náruče a políbila mě na spánek, tam, kde před chvílí střelil glock.

                byl jsem nicolas buttler, dámy a pánové, byl jsem zklamanej existovánim a zničenej láskou, ztratil jsem iluze o možnosti nalízt štěstí v týhle stoce a teď jsem tady, směju se vám zezdola a píšu pekelnou poezii, jen abyste měli na co myslet až budete spát s vaší ošklivou, tlustou, starou manželkou s vědomím, že já chcípnul mladej a nemusel jsem se tohohle nikdy dožít. to je to polemizování nad chcípánim, dámy a pánové a víte co?

                je zkurveně skvělý nakopat prdel přírodě.