totální mentálno.
abych procházel timhle všim
s klidnou duší a bez nervů musel bych žít se zapálenejma cigaretama
přilepenejma ke rtům. jsem ztracenej ve vlastní mysli a hledám únik jak
z faunova bludiště, jsem na to sám a vim že na to sám i zůstanu, tak
nechávám všechnu svou deprimovanost z existence utíkat skrz filtr do mě a
pak ven. lidi jsou zkurvení verbální a mentální teroristi, shazujou věže
v srdcích jinejch a potom prožívají euforii z vítězství, zatímco my
poražení si metaforicky řežeme do žil, abychom zjistili jetli jsme vůbec pořád
ještě naživu.
bylo to klasický, bolestivý ráno, venku bylo až moc světla než abych
tam lezl, tak jsem jenom
ležel
v posteli s cigaretou a poslouchal rádio. ve sprše tekla voda a i
z dálky byste poznali, že to tělo o který se lámala, bylo prostě famózní,
a byla jediná škoda že tam stálo samo bez stínu kterej by vrhalo moje. když
jsem si na to vzpomněl, pousmál jsem se, otočil na břicho a levou rukou jsem
típnul cigaretu do popelníku na nočním stolku. zatřeštilo mi v hlavě,
ozvala se ozvěna hlasu kterej mi tam řval nenávistný poznámky a já zůstal ležet
na břiše s rukou v popelníku. sjel jsem níž a sáhnul do šuplíku,
vytáhnul jsem tři plata prášků a hodil do sebe z každýho jeden: brufen,
aspirin a ibalgin. potom jsem usnul.
zasraný mentální peklo. život nás nutí procházet sám sebou s jednou osobou v hlavě a pomyslnou hlavní zbraně přiloženou kousek od cerebra. držím si cigaretu u rtů a z očí mi na ní kape slaná voda, zatimco se mi v žaludku rozpouští vodka. jsem sám, tam kde jsem nechtěl nikdy být a biju se za spravedlnost, který se mi ale nedostává.
zasraný mentální peklo. život nás nutí procházet sám sebou s jednou osobou v hlavě a pomyslnou hlavní zbraně přiloženou kousek od cerebra. držím si cigaretu u rtů a z očí mi na ní kape slaná voda, zatimco se mi v žaludku rozpouští vodka. jsem sám, tam kde jsem nechtěl nikdy být a biju se za spravedlnost, který se mi ale nedostává.
probudil
jsem se o 7 hodin později, ve sprše už netekla voda a neslyšel jsem, že by
někde v bytě ještě byly pozůstatky jinýho života než mojí zbytečný
existence. posadil jsem se na posteli, složil hlavu do dlaní a chvilku si jen
užíval paralyzující bolest hlavy. pak jsem se postavil, přešel ke stolku
s telefonem, zvedl ho a vytočil číslo majitelky toho těla, který
zneužívalo mou sprchu ještě pár chvil zpátky. chvilku to drnčelo a pak se ozvalo
strohý: ‚Hailey, u telefonu, kdo volá?‘
‚Nicolas.‘
‚Ah.. uh.. co potřebuješ, Nikky?‘
‚Táhni do hajzlu ty štětko feťácká! Už se mi víckrát neukazuj na očích!‘ a prásknul jsem telefonem do vidlice. přešel jsem k lednici a potom si zapálil cigaretu, když jsem zjistil, že poslední pokrm kterej v lednici mám pamatuje ještě komunisty v československu. vrátil jsem se k posteli a vzal ze stolu knížku. byla nová, napsaná tim krásně poutavym jazykem moderních lidí, byly tam slova jako píča, čurák, prdel, kokotismus a podobný, a mě to nebavilo, protože to veškerou svou uměleckou hodnotu zakládalo právě na snaze pobouřit a šokovat. už si ani nepamatuju o čem to bylo, byla to v podstatě jen úvaha o úvahách nad žitím a podobný pitomosti. hodil jsem knížku na noční stolek, vzal si kabát a vypadl z bytu.
‚Nicolas.‘
‚Ah.. uh.. co potřebuješ, Nikky?‘
‚Táhni do hajzlu ty štětko feťácká! Už se mi víckrát neukazuj na očích!‘ a prásknul jsem telefonem do vidlice. přešel jsem k lednici a potom si zapálil cigaretu, když jsem zjistil, že poslední pokrm kterej v lednici mám pamatuje ještě komunisty v československu. vrátil jsem se k posteli a vzal ze stolu knížku. byla nová, napsaná tim krásně poutavym jazykem moderních lidí, byly tam slova jako píča, čurák, prdel, kokotismus a podobný, a mě to nebavilo, protože to veškerou svou uměleckou hodnotu zakládalo právě na snaze pobouřit a šokovat. už si ani nepamatuju o čem to bylo, byla to v podstatě jen úvaha o úvahách nad žitím a podobný pitomosti. hodil jsem knížku na noční stolek, vzal si kabát a vypadl z bytu.
je to tak zamotaný a přitom
průhledný jak sklo. člověk tomu nerozumí, týhle existenční poezii, jen se občas
zasekne a řekne si: ‚ah, tak takhle to je!‘ a vydává to za filozofii. chytrý
řeči jsou v podstatě jen porucha našich obvodů a v tom případě jsou hloupí
lidé dokonalí pro systém. dole je černá voda, říkám že by se mi líbilo tam jen
tak vkročit a nevylízt, prostě zhasnout jako svíčk, ponořit se a ztratit vědomí
nad realitou. ty říkáš že dneska ne, tak odpovídám že tedy brzy, a ty že toho
mám nechat. říkejme tomu třeba dokonalá harmonie, vyvážený stavy, ale já jsem
básník bejby, já mám dovolený umřít, tak promiň.
venku byla
zima, tak jsem ušel pár bloků a zapíchnul jsem to do místního podniku,
Buzerplac se tam tomu řikalo, ale přesný jméno baru si nepamatuju. neznal sem
tam ani barmana, ani uklízečky, tanečnice, zpěvačky, zpěváky, hráče na piáno,
prostě jsem tam nikoho neznal, takže mě otravovaly jen divný existence, který
si mysleli že mě znaj, ale pletly se, takže hodně rychle zase obrátily kurs.
měl jsem prostě klid a to mi k pití a čmárání si básniček na pivní
podtácky stačilo.
bavilo mě to. byl to život
bohémství kterej jsem chtěl žít; v noci spát s děvkama, vydělávat si
něčim co mě baví dost na to, abych aktivně žil tak jak mě to baví. spát do
poledne, pak se chvilku flákat doma a potom jít pít do baru, mít dost peněz,
ale přesto tak nějak živořit, protože priority pro mě jsou cigarety, alkohol a
jídlo, zbytek mi byl ukradenej. líbilo se mi to, tak jsem jen tak seděl na
barový stoličce a cinkal ve skleničce ledem, zatimco jsem se usmíval jako idiot
a čmáral na pivní podtácky špatný básničky. hrál tam špatnej jazz, u stolů
sedělo pár tichejch existencí a všude byla taková harmonie. bylo to magický.
schovanej sám do sebe. ‚na co myslíš?‘ ptala se mě a já stroze odpověděl
že: ‚většinou na tebe.‘měl jsem a mám rozřezaný ruce, když jsem pil měl jsem
odvahu a pětkrát jsem se pokusil zabít, nikdy mi to nevyšlo. debilní
nesmrtelnost. shakespear mi může políbit prdel, paní profesorko. je mrtvej ale
jeho dílo žije dál, ale to žije dílo všech. umělců si nikdo nebude vážit dokud nechcípnou.
je to mentálno, nedefinovaný ale všichni víme co to znamená. a shakespear se
stejně může hluboko ohnout a políbit mi mou tlustou, špekatou a obrovskou
prdel. ‚být, či nebýt?‘ ? to spíš: ‚bít či nebít.‘ paní profesorko, a odpověď
je ano: bít. mentálno.
přistoupila
k baru, nohy na vysokejch podpatcích, lejtka a kolena lemovaly podvazky,
který mizely pod sukní, která se jí pak táhla po neskonale dokonalým těle až ke
hrudníku, kde bez ramínek končily. neměla podprsenku ale prsa měla dokonalý. i
zadek a ty nohy byly jako žebříky do nebe. objedanala si u barmana a smázla z tváří
rozteklou řasenku. rty měla obtažený rudou rtěnkou, vlasy nakulmovaný a krásně
nadejchaný, bruneta, věděla jak se chovat aby měla péro každýho v místnosti.
rychle jsem načmáral na pivní podtácek nějakej trapnej romantickej verš a podal
jsem jí to. když si to brala přejela mi po ruce, přečetla si to, zasmála se a
strčila si podtácek do kabelky.
‚co taková lejdy jako vy dělá tady v takovým pajzlu?‘ věta jako ze špatnýho westernu, ale bohužel mě v tu chvíli lepší nenapadla. prokoukla mě.
‚co taková lejdy jako vy dělá tady v takovým pajzlu?‘ věta jako ze špatnýho westernu, ale bohužel mě v tu chvíli lepší nenapadla. prokoukla mě.
‚byla jsem
využitá, odkopnutá a nasraná, tak jsem si řekla že bude lepší se zašít do
nějakýho pajzlu a v klidu se opít, než bloudit po ulicích.‘ cejtil jsem
šanci.
‚dejte si na mě pití. bude to lepší než bloudit po ulicích.‘
‚nemám námitek.‘ řekla a já pokynul barmanovi, hodil nám dvě vodky a my si se smíchem připili.
‚dejte si na mě pití. bude to lepší než bloudit po ulicích.‘
‚nemám námitek.‘ řekla a já pokynul barmanovi, hodil nám dvě vodky a my si se smíchem připili.
lidi se mě ptají jak to dělám. říkám že mě psaní básniček a špatnejch
povídek utvrzuje v tom, že ten život má smysl, a že oni jsou jen omezenci,
kteří přečetli maximálně tak povinnou literaturu a to si přečetli jen prospekty
na internetu. logika je složitá, a kdo mi chce tvrdit že není, uvažuje děsně
nelogicky. škola je na hovno. stejně tam nikdo z nás nedělal nic jinýho
než masturboval na záchodech, válel se po lavici a těsně před testem se šprtal
to, co do týdne po testu zapomněl. známky nás do života nepřipraví. do života
nás připraví vyražený zuby, přelámaný ruce a nohy, kosti napadrť, poztrácený věci
a zlámaný srdce. joo, zlámaný srdce…
o
pár hodin, desítky panáků, stovky letmých dotyků a pár letých polibků na tvář
později jsem pronesl klíčovou větu večera.
‚ví š co? pojďme ke mně, nemusíš bloumat ulicema a napijeme se vína, který si doma schovávám.‘
‚chceš mě vohnout, že?‘ zaskočila mě.
‚jo.‘ to jsem zaskočil sám sebe, že jsem tohle řekl.
zasmála se. ‚tak pojď.‘ zaplatil jsem u baru, pomohl jí do kabátu a šli jsme.
‚ví š co? pojďme ke mně, nemusíš bloumat ulicema a napijeme se vína, který si doma schovávám.‘
‚chceš mě vohnout, že?‘ zaskočila mě.
‚jo.‘ to jsem zaskočil sám sebe, že jsem tohle řekl.
zasmála se. ‚tak pojď.‘ zaplatil jsem u baru, pomohl jí do kabátu a šli jsme.
zlomený srdce jsou klíčový. člověka to trochu utvrdí, že život není
jednoduchej a on se prostě musí naučit žít v pekle, který pro ty lidi jsou
ty momentální stavy.v kapse mi cinkaj drobný na poslední láhev vína, poslední
cigarety a potom bude tma. víno vypiju v klidu doma, napíšu dopis na
rozloučenou, vykouřim cigarety a po utípnutí té poslední si rozpárám žíly, krví
podepíšu dopis na rozloučenou a ulehnu do postele k věčnýmu spánku.
harmonie, synu, harmonie, maminka tě to učí správně. člověk to sice občas
udělat nechce, ale on někdy prostě už musí. promiň A..
kopance
a tvrdý údery pěstí pod žebra. ležel jsem na zemi a ta kurva se mi z povzdálí
smála v náručí nějakýho zmrda, kterej si hrál s mou peněženkou.vyndal
z ní všechny peníze a hodil jí po mně.
‚kluci, dejte mu nějakou upomínku že nemá věřit cizím slečnám v baru a my půjdeme, barbaro.‘ odešli, a já zůstal sám se dvěma dvoumetrovýma chlapama. slyšel jsem táhnutí basebalový pálky po betonu. opíraje se o zeď jsem vstal.
‚kluci, dejte mu nějakou upomínku že nemá věřit cizím slečnám v baru a my půjdeme, barbaro.‘ odešli, a já zůstal sám se dvěma dvoumetrovýma chlapama. slyšel jsem táhnutí basebalový pálky po betonu. opíraje se o zeď jsem vstal.
harmonie.
držel jsem se zdi a čekal jsem
až budou dost blízko. odrazil jsem se levou nohou od země a vystartoval pravou
napřed.
harmonie.
letěl jsem jako pták přímo proti prasečímu ksichtu toho s pálkou, moje pěst byla tvrdá jako
letěl jsem jako pták přímo proti prasečímu ksichtu toho s pálkou, moje pěst byla tvrdá jako
skála a rychlá
jako včela.
harmonie, nikky, všechno to je o harmonii. pokud nežiješ v harmonii,
nežiješ vůbec. harmonie.
vedle.
sebevražda nikky, cesta ven i dovnitř, jako špatnej sex, neuspokojí tě,
ale ani tě neurazí, jseš rád že máš klid a nezajímá tě ostatní svět. sebevražda
je harmonie nikky.
promáchnul
jsem a při čelním pádu na zem jsem cítil jenom ránu basebalovou pálkou přes
hlavu. pak svět zhasnul.
může za to ona? ta ženská která mě se smíchem obrala o peníze i naděje
na slušnej večer a vlastně hezkou budoucnost? ty oči byly pravdivý. ty rty se
smály a říkaly pravdu a já jim věřil. byl jsem naivní? nevím, ale pořád doufám
že si jednou bůh uvědomí že na mě zapomněl a všechno tohle napraví. plakal jsem
jí na rameni, i ona mně, bylo to harmonický. možná že tohle je ta harmonie, ne
sebevražda, ale tohle. sebevraždě říkejme druhá možnost. čas je zabiják a času
je málo, konej, nebo už nebude. nicolas buttler dámy páni, zavalen tíhou světa.
probral
jsem se ani nevím o kolik dní, hodin, let, dekád později a třeštila mi hlava.
sebral jsem ze země peněženku a zapálil si cigaretu, o který mě díky bohu
neobrali. poznal jsem okolí, ta štětka a její kumpáni mě zatáhli do uličky dost
blízko mýho bytu. dokonce myslim, že sem tam občas chodil chcát opilej.
vyrazil jsem směrem domů. sotva
jsem vyšplhal schody, ale za skleničku vína a jídlo z dob československejch
komunistů jsem byl rád. zatáhnul jsem žaluzie, protože jsem nesnesl to ostrý,
hnusný světlo. do místnosti pronikalo jen pár paprsků, který mi ale bohatě
stačily. lehl jsem si do postele. harmonie. to bylo ono? mentálno. TO bylo ono.
ležel jsemna vrcholu světa, ve vlastní posteli a stálo mi péro, protože jsem si
vzpomněl na ní. vybavil jsem si to tělo a to jak se chovala a byl jsem schopnej
jí odpustit všechno. díky ní jsem tak zničenej, ale stejně bych jí pozval ještě
na pár panáků. hej bože! je tohle harmonie? nechávat se ničit od lidí který pro
nás možná něco znamenají? je to ta harmonie? řezat se do rukou, polykat prášky
a zapíjet to alkoholem, je to ta harmonie? nebude nakonec ta sebevražda, tou
harmonií kterou hledám?
uvidíme.
nashle.
Krasa. Moc se mi to libi. vidim v tobe veliky potencial. Mas Talent, pokracuj, rozvijej ho. Moc se mi tvoje tvorba libi
OdpovědětVymazatKrasa. Moc se mi to libi. vidim v tobe veliky potencial. Mas Talent, pokracuj, rozvijej ho. Moc se mi tvoje tvorba libi
OdpovědětVymazat