středa 28. ledna 2015

totální mentálno.

abych procházel timhle všim s klidnou duší a bez nervů musel bych žít se zapálenejma cigaretama přilepenejma ke rtům. jsem ztracenej ve vlastní mysli a hledám únik jak z faunova bludiště, jsem na to sám a vim že na to sám i zůstanu, tak nechávám všechnu svou deprimovanost z existence utíkat skrz filtr do mě a pak ven. lidi jsou zkurvení verbální a mentální teroristi, shazujou věže v srdcích jinejch a potom prožívají euforii z vítězství, zatímco my poražení si metaforicky řežeme do žil, abychom zjistili jetli jsme vůbec pořád ještě naživu.
bylo to klasický, bolestivý ráno, venku bylo až moc světla než abych tam lezl, tak jsem jenom
ležel v posteli s cigaretou a poslouchal rádio. ve sprše tekla voda a i z dálky byste poznali, že to tělo o který se lámala, bylo prostě famózní, a byla jediná škoda že tam stálo samo bez stínu kterej by vrhalo moje. když jsem si na to vzpomněl, pousmál jsem se, otočil na břicho a levou rukou jsem típnul cigaretu do popelníku na nočním stolku. zatřeštilo mi v hlavě, ozvala se ozvěna hlasu kterej mi tam řval nenávistný poznámky a já zůstal ležet na břiše s rukou v popelníku. sjel jsem níž a sáhnul do šuplíku, vytáhnul jsem tři plata prášků a hodil do sebe z každýho jeden: brufen, aspirin a ibalgin. potom jsem usnul.
                zasraný mentální peklo. život nás nutí procházet sám sebou s jednou osobou v hlavě a pomyslnou hlavní zbraně přiloženou kousek od cerebra. držím si cigaretu u rtů a z očí mi na ní kape slaná voda, zatimco se mi v žaludku rozpouští vodka. jsem sám, tam kde jsem nechtěl nikdy být a biju se za spravedlnost, který se mi ale nedostává.
                probudil jsem se o 7 hodin později, ve sprše už netekla voda a neslyšel jsem, že by někde v bytě ještě byly pozůstatky jinýho života než mojí zbytečný existence. posadil jsem se na posteli, složil hlavu do dlaní a chvilku si jen užíval paralyzující bolest hlavy. pak jsem se postavil, přešel ke stolku s telefonem, zvedl ho a vytočil číslo majitelky toho těla, který zneužívalo mou sprchu ještě pár chvil zpátky. chvilku to drnčelo a pak se ozvalo strohý: ‚Hailey, u telefonu, kdo volá?‘
‚Nicolas.‘
‚Ah.. uh.. co potřebuješ, Nikky?‘
‚Táhni do hajzlu ty štětko feťácká! Už se mi víckrát neukazuj na očích!‘ a prásknul jsem telefonem do vidlice. přešel jsem k lednici a potom si zapálil cigaretu, když jsem zjistil, že poslední pokrm kterej v lednici mám pamatuje ještě komunisty v československu. vrátil jsem se k posteli a vzal ze stolu knížku. byla nová, napsaná tim krásně poutavym jazykem moderních lidí, byly tam slova jako píča, čurák, prdel, kokotismus a podobný, a mě to nebavilo, protože to veškerou svou uměleckou hodnotu zakládalo právě na snaze pobouřit a šokovat. už si ani nepamatuju o čem to bylo, byla to v podstatě jen úvaha o úvahách nad žitím a podobný pitomosti. hodil jsem knížku na noční stolek, vzal si kabát a vypadl z bytu.
je to tak zamotaný a přitom průhledný jak sklo. člověk tomu nerozumí, týhle existenční poezii, jen se občas zasekne a řekne si: ‚ah, tak takhle to je!‘ a vydává to za filozofii. chytrý řeči jsou v podstatě jen porucha našich obvodů a v tom případě jsou hloupí lidé dokonalí pro systém. dole je černá voda, říkám že by se mi líbilo tam jen tak vkročit a nevylízt, prostě zhasnout jako svíčk, ponořit se a ztratit vědomí nad realitou. ty říkáš že dneska ne, tak odpovídám že tedy brzy, a ty že toho mám nechat. říkejme tomu třeba dokonalá harmonie, vyvážený stavy, ale já jsem básník bejby, já mám dovolený umřít, tak promiň.
venku byla zima, tak jsem ušel pár bloků a zapíchnul jsem to do místního podniku, Buzerplac se tam tomu řikalo, ale přesný jméno baru si nepamatuju. neznal sem tam ani barmana, ani uklízečky, tanečnice, zpěvačky, zpěváky, hráče na piáno, prostě jsem tam nikoho neznal, takže mě otravovaly jen divný existence, který si mysleli že mě znaj, ale pletly se, takže hodně rychle zase obrátily kurs. měl jsem prostě klid a to mi k pití a čmárání si básniček na pivní podtácky stačilo.
                bavilo mě to. byl to život bohémství kterej jsem chtěl žít; v noci spát s děvkama, vydělávat si něčim co mě baví dost na to, abych aktivně žil tak jak mě to baví. spát do poledne, pak se chvilku flákat doma a potom jít pít do baru, mít dost peněz, ale přesto tak nějak živořit, protože priority pro mě jsou cigarety, alkohol a jídlo, zbytek mi byl ukradenej. líbilo se mi to, tak jsem jen tak seděl na barový stoličce a cinkal ve skleničce ledem, zatimco jsem se usmíval jako idiot a čmáral na pivní podtácky špatný básničky. hrál tam špatnej jazz, u stolů sedělo pár tichejch existencí a všude byla taková harmonie. bylo to magický.
                schovanej sám do sebe. ‚na co myslíš?‘ ptala se mě a já stroze odpověděl že: ‚většinou na tebe.‘měl jsem a mám rozřezaný ruce, když jsem pil měl jsem odvahu a pětkrát jsem se pokusil zabít, nikdy mi to nevyšlo. debilní nesmrtelnost. shakespear mi může políbit prdel, paní profesorko. je mrtvej ale jeho dílo žije dál, ale to žije dílo všech. umělců si nikdo nebude vážit dokud nechcípnou. je to mentálno, nedefinovaný ale všichni víme co to znamená. a shakespear se stejně může hluboko ohnout a políbit mi mou tlustou, špekatou a obrovskou prdel. ‚být, či nebýt?‘ ? to spíš: ‚bít či nebít.‘ paní profesorko, a odpověď je ano: bít. mentálno.
přistoupila k baru, nohy na vysokejch podpatcích, lejtka a kolena lemovaly podvazky, který mizely pod sukní, která se jí pak táhla po neskonale dokonalým těle až ke hrudníku, kde bez ramínek končily. neměla podprsenku ale prsa měla dokonalý. i zadek a ty nohy byly jako žebříky do nebe. objedanala si u barmana a smázla z tváří rozteklou řasenku. rty měla obtažený rudou rtěnkou, vlasy nakulmovaný a krásně nadejchaný, bruneta, věděla jak se chovat aby měla péro každýho v místnosti. rychle jsem načmáral na pivní podtácek nějakej trapnej romantickej verš a podal jsem jí to. když si to brala přejela mi po ruce, přečetla si to, zasmála se a strčila si podtácek do kabelky.
‚co taková lejdy jako vy dělá tady v takovým pajzlu?‘ věta jako ze špatnýho westernu, ale bohužel mě v tu chvíli lepší nenapadla. prokoukla mě.
‚byla jsem využitá, odkopnutá a nasraná, tak jsem si řekla že bude lepší se zašít do nějakýho pajzlu a v klidu se opít, než bloudit po ulicích.‘ cejtil jsem šanci.
‚dejte si na mě pití. bude to lepší než bloudit po ulicích.‘
‚nemám námitek.‘ řekla a já pokynul barmanovi, hodil nám dvě vodky a my si se smíchem připili.
                lidi se mě ptají jak to dělám. říkám že mě psaní básniček a špatnejch povídek utvrzuje v tom, že ten život má smysl, a že oni jsou jen omezenci, kteří přečetli maximálně tak povinnou literaturu a to si přečetli jen prospekty na internetu. logika je složitá, a kdo mi chce tvrdit že není, uvažuje děsně nelogicky. škola je na hovno. stejně tam nikdo z nás nedělal nic jinýho než masturboval na záchodech, válel se po lavici a těsně před testem se šprtal to, co do týdne po testu zapomněl. známky nás do života nepřipraví. do života nás připraví vyražený zuby, přelámaný ruce a nohy, kosti napadrť, poztrácený věci a zlámaný srdce. joo, zlámaný srdce…
                o pár hodin, desítky panáků, stovky letmých dotyků a pár letých polibků na tvář později jsem pronesl klíčovou větu večera.
‚ví š co? pojďme ke mně, nemusíš bloumat ulicema a napijeme se vína, který si doma schovávám.‘
‚chceš mě vohnout, že?‘ zaskočila mě.
‚jo.‘ to jsem zaskočil sám sebe, že jsem tohle řekl.
zasmála se. ‚tak pojď.‘ zaplatil jsem u baru, pomohl jí do kabátu a šli jsme.
                zlomený srdce jsou klíčový. člověka to trochu utvrdí, že život není jednoduchej a on se prostě musí naučit žít v pekle, který pro ty lidi jsou ty momentální stavy.v kapse mi cinkaj drobný na poslední láhev vína, poslední cigarety a potom bude tma. víno vypiju v klidu doma, napíšu dopis na rozloučenou, vykouřim cigarety a po utípnutí té poslední si rozpárám žíly, krví podepíšu dopis na rozloučenou a ulehnu do postele k věčnýmu spánku. harmonie, synu, harmonie, maminka tě to učí správně. člověk to sice občas udělat nechce, ale on někdy prostě už musí. promiň A..
                kopance a tvrdý údery pěstí pod žebra. ležel jsem na zemi a ta kurva se mi z povzdálí smála v náručí nějakýho zmrda, kterej si hrál s mou peněženkou.vyndal z ní všechny peníze a hodil jí po mně.
‚kluci, dejte mu nějakou upomínku že nemá věřit cizím slečnám v baru a my půjdeme, barbaro.‘ odešli, a já zůstal sám se dvěma dvoumetrovýma chlapama. slyšel jsem táhnutí basebalový pálky po betonu. opíraje se o zeď jsem vstal.
                harmonie.
                držel jsem se zdi a čekal jsem až budou dost blízko. odrazil jsem se levou nohou od země a vystartoval pravou napřed.              
harmonie.
letěl jsem jako pták přímo proti prasečímu ksichtu toho s pálkou, moje pěst byla tvrdá jako
skála a rychlá jako včela.
                harmonie, nikky, všechno to je o harmonii. pokud nežiješ v harmonii, nežiješ vůbec. harmonie.
                vedle.
                sebevražda nikky, cesta ven i dovnitř, jako špatnej sex, neuspokojí tě, ale ani tě neurazí, jseš rád že máš klid a nezajímá tě ostatní svět. sebevražda je harmonie nikky.
                promáchnul jsem a při čelním pádu na zem jsem cítil jenom ránu basebalovou pálkou přes hlavu. pak svět zhasnul.
                může za to ona? ta ženská která mě se smíchem obrala o peníze i naděje na slušnej večer a vlastně hezkou budoucnost? ty oči byly pravdivý. ty rty se smály a říkaly pravdu a já jim věřil. byl jsem naivní? nevím, ale pořád doufám že si jednou bůh uvědomí že na mě zapomněl a všechno tohle napraví. plakal jsem jí na rameni, i ona mně, bylo to harmonický. možná že tohle je ta harmonie, ne sebevražda, ale tohle. sebevraždě říkejme druhá možnost. čas je zabiják a času je málo, konej, nebo už nebude. nicolas buttler dámy páni, zavalen tíhou světa.
                probral jsem se ani nevím o kolik dní, hodin, let, dekád později a třeštila mi hlava. sebral jsem ze země peněženku a zapálil si cigaretu, o který mě díky bohu neobrali. poznal jsem okolí, ta štětka a její kumpáni mě zatáhli do uličky dost blízko mýho bytu. dokonce myslim, že sem tam občas chodil chcát opilej.
                vyrazil jsem směrem domů. sotva jsem vyšplhal schody, ale za skleničku vína a jídlo z dob československejch komunistů jsem byl rád. zatáhnul jsem žaluzie, protože jsem nesnesl to ostrý, hnusný světlo. do místnosti pronikalo jen pár paprsků, který mi ale bohatě stačily. lehl jsem si do postele. harmonie. to bylo ono? mentálno. TO bylo ono. ležel jsemna vrcholu světa, ve vlastní posteli a stálo mi péro, protože jsem si vzpomněl na ní. vybavil jsem si to tělo a to jak se chovala a byl jsem schopnej jí odpustit všechno. díky ní jsem tak zničenej, ale stejně bych jí pozval ještě na pár panáků. hej bože! je tohle harmonie? nechávat se ničit od lidí který pro nás možná něco znamenají? je to ta harmonie? řezat se do rukou, polykat prášky a zapíjet to alkoholem, je to ta harmonie? nebude nakonec ta sebevražda, tou harmonií kterou hledám?
                uvidíme.

                ptáci lítaj nějak nízko. prej bude pršet. to je dobře, miluju déšť. ty slova co mi říkala, byly jako balzám, sladký slova, který jsem chtěl slyšet, nádherná utopie toho co přijde. já tomu věřil… já těm slovům doopravdy věřil a těšil se že to bude lepší. a teď tu sedím sám ve tmě a píšu povídky o tom jak se mám špatně, abyste se zase nabažili a měsíc počkali na další povídku. živíte se mým smutkem, a mně to nějak nevadí. užívejte si ho dokud tu je. šťastnej básník je automaticky špatnej, básnit o nádherách světa je špatnej nápad, lidi se vyžívají v cizích problémech, takže si užívají otevřenou mysl smutnýho člověka, jako jsem já. a víte vy co? já vás stejně všechny nenávidim, můžete následovat shakespearova příkladu a políbit mi prdel. TOHLE je mentálno, pro vás nepochopitelný, pro mě je všechno jasný. a krásný, i když mě to tu už nebaví.
nashle.

2 komentáře:

  1. Krasa. Moc se mi to libi. vidim v tobe veliky potencial. Mas Talent, pokracuj, rozvijej ho. Moc se mi tvoje tvorba libi

    OdpovědětVymazat
  2. Krasa. Moc se mi to libi. vidim v tobe veliky potencial. Mas Talent, pokracuj, rozvijej ho. Moc se mi tvoje tvorba libi

    OdpovědětVymazat