jsem jenom vajgl z cigarety.

,              člověka dokáže zničit i pár slov, pár slok, který poskládá dohromady nějakej špatnej textař a říká tomu umění. u mě bylo vždycky důležitý jak kdo umí chodit po chodníku kterýmu většina z nás, odpadlejch existencí říká život, jak jim umí proplouvat, a poslouchá u toho ty špatný písničky od špatnejch textařů, a každý slovo v každý sloce jim připomene nějakej životní moment, nažene jim do hlavy vzpomínku a do očí slzy, protože vzpomínky většinou bolej. někdo pije nebo bere drogy aby zapomněl, já píšu špatný povídky, abych se vypsal ze vzpomínek, ze kterejch se nemůžu vyspat, a potom si zapálím cigaretu, naleju víno a vzpomínám, jak život s ní byl úžasnej, než si s mým srdcem zahrála rošambó a já ho potom slepoval alkoholovym lepidlem zase dohromady. duševně zpráskanej na hromadu, ale dokázal jsem se zvednout, oprášit ramena a pokračovat v cestě. život přece jednou skončí, tak proč se snažit bejt veselý, když člověk nemusí? člověk je smutnej tvor.
                láska ničí lidi, když už se někomu podaří se uvrtat do vztahu ve kterým je šťastnej, ničí ho že není s tou osobou, kterou miluje, že musí trčet jinde bez ní a momentální štěstí nachází v těch chvílích s ní. osamělý, zamilovaný lidi jako já jsou potom zničený nejistotou, nemají se o co ani o koho opřít a tak radši nasazují masku bezstarostnosti, nebo vyjdou s pravdou na povrch a přiznají nenávist vůči sami sobě. probíhaj tam rozhovory do prázdna, probděný noci, kdy máte v hlavě jen tu jednu osobu a přemýšlíte jestli ona na vás myslí stejně jako vy na ní. tak se potom napijete vína, potom vodky a nakonec absinthu, aby jste se cítili líp, zapálíte si cigaretu ale líp vám není, protože tu pořád je ta bezmoc jakkoliv se hnout z místa směrem dál. plácáte se na souši a v pokročilých stádiích zoufalosti si už metaforicky okolo krku vážete smyčku, protože pro vás život ztrácí smysl, když ho máte žít sami a nešťastný.
                procházel jsem parkem v noci, měl jsem trochu vypito a zakopával jsem si o vlastní nohy. procházel jsem po cestě mezi stromama a vedle mě byl rybník. sklonil sem se k hladině. viděl jsem sám sebe, svou ošklivou tlustou držku. pozvracel jsem se, pozvracel jsem ten odraz ve vodní hladině ne kvůli přemíře alkoholu v sobě, nemohl jsem se sám na sebe dívat. moje duše byla zničená, byl jsem jenom típnutej vajgl a nicka. zvedl jsem se, utřel si rty a vydal se směrem k domovu. tam jsem švihnul kabátem na zem, opřel se o zeď a z očí mi začala kapat slaná voda, v předsíni jsem se opilej sesunul k zemi a pod očima se mi začala vytvářet menší kaluž. cejtil jsem se tam bezradnej a bezmocnej, nevěděl jsem jak jít dál. zvednul jsem se, opřel se o zeď a zvedl telefonní sluchátko. vytočil jsem TO číslo. čekal jsem. po chvilce telefon přestal zvonit a ozval se rozespalej ženskej hlas.
‚je 3:23 ráno, at je to kdokoliv, nemůže to počkat?‘ ten hlas mi chyběl.
‚nemůže kurva!‘ zařval jsem do telefonu. ‚já tě totiž zasraně miluju.‘ potom jsem třísknul telefonem přešel jsem k ledničce, vytáhnul jsem dvě plechovky piva, vypil je prakticky na pár loků, vyzvracel jsem se do záchodu, spláchnul jsem a usnul jsem na podlaze.
                ráno pro mě bylo bolestivý. bolela mě hlava jako kdyby mi přes ní někdo dal palicí a sotva jsem dokázal vstát. v puse jsem měl sucho, v hlavě mordor a na sobě jen trenýrky a pozvracený tričko.  pokusil jsem se postavit, ale okamžitě se mi podlomily nohy a já se zkácel na židli. zapálil jsem si cigaretu a nechal pulzovat bolest v mojí hlavě. sáhnul jsem po nedopitý cole na stole a obrátil jí do sebe, čimž jsem trochu zahnal to sucho v puse. zvonil telefon, ale já ho ignoroval, v rádiu jsem si pustil muziku a snažil jsem se vyhnat z hlavy to málo vzpomínek co jsem na předešlej den měl.
                někdo tomu říká život, můj psycholog tomu říká přechodný období a bejvalej mojí období tomu říká psychopatismus. já tomu řikám trvalý stavy, kdy vlastně celý dny jen sedím u svýho stolu, nebo se plácám v práci kde jediný co dělám je že přenášim věci z jednoho místa na druhý, nebo se opilej válim na zemi v baru. lidi o mě říkají, že jsem troska, přitom jediný co na sobě vidim já je to, že jsem prostě na rozdíl od nich přišel na to, že svět není tak krásnej jak nám idealizujou.
                svět je temnota, město je neonová džungle, jak to označil vladimír,a já každou částečku v každým z těch neonů totálně miluju. svět svítí oranžově, fialově, rudě a modře, a já se motám skrz všechny ty světla jako opilec skrz les se práskám do hlavy o jakoukoliv z těchto cedulí který mi ukazujou směr. na světě není nic hezčího než ženský a čistý myšlenky, a ani jednoho teď nemám dostatek, v mysli mi slash hraje kytarový sóla a johny rotten mi řve jedno slovo dokola uvnitř vědomí, a já to slovo už zapomněl, nebo spíš nevnímám. pořád se dál a dál motám tou barevnou džunglí a dochází mi že svět by bez prášků byl děsně prázdnej
                svět by byl prázdnej.
                svět by byl nudnej, kdyby tu nebyly drogy, štětky a cigarety, práce by byla nudná, život by byl monotonní.
ženský nás ničej, chlapům berou svobodu a vylejvaj pivo, ale my je pořád milujeme, protože bez nich by naše existence byla zbytečná, nebyla by motivace se o něco snažit a proto bysme žili nudnej život plnej klacků tam, kde by rozhodně bejt neměly.
                tohle je úvaha, řikejme tomu zamyšlení nad existencí, moje mladá mysl trpí pod náporem tolika otázek co mi ty zbytečný existence podávaj. řikám sbohem logiko a potom si pustím porno a půjdu spát.

                zazvonil mi telefon a já ho zvedl, protože už mě nebavil život bez sociálních interakcí.
‚buttler.‘ zašeptal sem do sluchátka.
‚čau nikky.‘ ozvalo se. stevie. ‚mluvil jsem s marylou. chybíš jí a chtěla by tě vidět. bez nějakejch vzpomínek, prej novej začátek nebo tak.‘
‚řekni jí, že se potkáme u ramona zejtra v sedm večer.‘ odvětil jsem.
‚jasný, a hele, nechceš koupit nějaký prá…‘ buchnul sem telefonem do vidlice.

ten další den pro mě nebyl nijak vyjimečnej. prostě sem se zase zlil před polednem, napsal pár špatnejch básniček, sežral pár párků a vykouřil pár cigaret. v šest jsem se zvedl, nasedl na autobus a o půl sedmé jsem byl před ramonovým barem. vlezl jsem dovnitř.
               
                uvnitř hrál louis armstrong z rádia a ramon stál za barem. byl to můj starej kamarád ze školy, se kterým jsem prochlastal spoustu nocí a zničil spoustu výloh. byl to stylař, zásadovej, ale ne zrovna komunikativní.
‚mír, ramone.‘ pozdravil jsem. ‚hod mi prosimtě jednu skotskou na čtrnáctku a krabičku marlborek. dneska mě čeká dlouhej večer. cokoliv si řekne slečna která za mnou přijde, piš to na mě.‘
‚jseš nějakej filantropickej, ne?‘ poznamenal.
‚nějakej losangelskej plátek mi vydal povídku, takže jsem zrovna zabezpečenej. šupšup, chlape.‘
                sednul jsem si ke stolu a čekal jsem, zapálil jsem si cigaretu. chvíli jsem čekal, vypil jsem skotskou a objednal si další.
‚jseš pořád stejně ošklivej a tlustej.‘ ozvalo se za mnou. ‚chyběl jsi mi.‘ otočil jsem se. stála tam, v černejch šatech, podvazcích na podpatcích s rudou rtěnkou. chyběla mi.
‚jsem pořád stejnej, stejně nenávistivej a stejně mi je u prdele co si o mě taková štětka jako jsi ty myslí.‘ odvětil jsem a nahodil jsem úsměv jakože: ‚víšjaktomyslim.‘
‚proto mě miluješ ne?‘ bingo.
‚asi ano. posaď se.‘
večer proběhl docela v pořádku, pil se tvrdej alkohol a kouřily se tvrdý cigarety, smáli jsme se i brečeli a nakonec jsme stejně skončili na ulici v parku, kde ona polonahá předváděla nohy a já pil víno z pet lahve. a úplnej konec nastal až u mě doma, kdy jsme se líbali na chodbě v našem domě a já jí před nosem zabouchnul dveře bytu. chvilku bušila, ale pak to vzdala, já se vyzvracel v předsíni a dobelhal se až do obýváku. vzal jsem ze stojanu kytaru, na kterou jsem neuměl hrát a bouchnul s ní o zeď. nalomila se. serval jsem ze sebe s výkřikem tričko a tentokrát třísknul kytarou o podlahu. řval jsem jako blázen a skákal po pokoji, dopadal na zem, na gauč a mlátil se hlavou o všechno možný. otevřel jsem okno.
‚tohle je rocknroll, kreténi.‘ zařval jsem na celou ulici a vyhodil rozmlácenou kytaru z okna. dopadla na něčí balkon a hned za ní následovalo pár lahví od alkoholu, který se už ale roztříštily dole na ulici. vylezl jsem z okna, chytil jsem se za hromosvod a vztyčil jsem prostředníček k nebi.
‚naser si bože! všechno to co jsi zařídil aby se stalo je zkurvenej paradox a ty jseš panic a přizdiráč! nenávidim tě!‘ křičel jsem do jasný a tichý noci. z okna podemnou se vynořil obličej.
‚zavři hubu kreténe.‘
‚ne! ty zavři hubu ty zkurvenej nacisto!‘ zmizel v okně, a já taky. vevnitř jsem do půl těla svlečenej padl na kolena a rozbrečel jsem se. chytil jsem poloprázdnou láhev vína a nalil to do sebe. rozezvonil se zvonek. zvonil asi 2 minuty v kuse a mě z toho rozbolela hlava. vstal jsem a přešel ke dveřím. otevřel jsem. byl tam ksicht toho, kterej na mě řval abych zalezl.
‚tak nacista, jo? já a nacista! můj tatínek bojoval ve druhý světový proti náckům a já jsem nacista?!‘
‚hele, mein freund, buďto okamžitě vylezeš z tohohle poschodí zpátky do toho tvýho kamrlíku nebo budu nucenej tě tam dokopat. teď udělej eine kleine krok do prdele a už se neukazuj.‘ řekl jsem a zabouchnul za sebou dveře. chvilku byl klid ale potom mě něco popadlo zezadu pod krkem a začalo mě to škrtit. začal jsem se hystericky smát. leželi jsme na zemi a on mě držel v kravatě.
‚konáš.. na příkaz führera, že? konáš .. na jeho rozkaz, dun dunkopf.‘ přitlačil. ‚sieg heil, sieg heil! vidíš? jsem s váma! nejsem.. huck .. partyzán, jsem s váma, sieg heil!‘ měl jsem toho dost. otočil jsem se na záda a loktem ho plnou parou napral do koulí. schulil se do klubíčka a pustil mě. vstal jsem, odhrnul si vlasy z očí a kopnul do něj.
‚tohle máš za lidice!‘ kop.
‚a tohle za králíky.‘ kop.
‚a tohle za osvětim.‘ kop.
‚a tohle máš za to že se sereš do toho do čeho nemáš.‘ praštil jsem ho lahví po hlavě až se rozletěla na malinkatý kousíčky. zvedl jsem ho za límec a u schodů jsem ho kopl do zad. padal 18 schodů. vrátil jsem se do bytu a usnul jsem v předsíni.
probudil jsem se ráno okolo jedenáctý s kocovinou, suchem v puse a bolavým krkem. ve sánku jsem i pozvracel podlahu a začala mi týct krev z nosu. došlo mi že tohle asi bude smysl mýho života. dělat blbosti, chvilkově se zbláznit a potom o tom napsat povídku, lidi zajímají cizí konflikty, ne? lidi milujou když se dva hádají a oni se můžou smát. svět byl pořád neonová džungle plná krásnejch slečen a ošklivejch chlapů, plná výbornýho chlastu a kvalitních cigaret, špatnejch drog a ještě horších policajtů. svět byl metamfetamin v žilách trosky a dělal nám všem dobře když jsme putovali jeho krevním oběhem. zvedl jsem telefon a vytočil mě už notoricky známý číslo.
‚ahoj,‘ řekl jsem. ‚hele prosimtě neměla bys teď někdy čas? docela bych si ten večer zopakoval.‘
‚naser si, špekoune.‘ a položila telefon. ve chvíli co jsem já položil telefon do vidlice se ozvalo zaklepání na dveře. otevřel jsem.
‚hádám že jste nicolas buttler.‘ policajti. ‚půjdete s námi za těžké ublížení na zdraví, veřejně projevovaný nacismus, vandalství a pomluvu.‘ opřel mě o zed, prohmatal jestli nemám zbraň a nasadil mi pouta.
                když mě vedli chodbama a po schodech, jeden z těch dvou policajtů se ke mně naklonil a říká: ‚víte, já vás znám, pane buttler. čtu nolongpress, a viděl jsem tam váš sloupek a povídku. píšete výborně.‘
‚dík, fízle.‘ zdálo se, že ho to neurazilo, ale naopak mu to udělalo ještě radost.
‚napíšete o tomhle všem povídku?‘ zeptal se dychtivě.
‚nevim, možná.‘
                tak jsem jí napsal.





Komentáře

  1. Tak tahle povídka je naprosto dokonalá! Čtu ji už po třetí a je pořád skvělejší!

    Promiň, že to píšu jako anonym, ale nechci ti to psát normálně.. :))

    OdpovědětVymazat
  2. Styl Bukowski... Kurva chlape to je geniální....!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky