imprese deprese.

                kouř se tlačil tmou a já stál v okně ve svým bytě a vydechoval jsem kouř. pálil jsem jednu za druhou a věřim, že by za to moje máma nebyla ráda. neměla ráda, když jsem kouřil, ale v tu chvíli byla daleko a nevěděla o tom, a já to doopravdy potřeboval. jako bych s každym dýmem vyfoukl i kus svýho trápení, jako když jsem to psával v šestnácti do bloku, jak jsem nenáviděl svět a všechno okolo něj, jen kvůli jedný slečně, co mi tenkrát zlomila srdce. pamatuju že byla nádherná, pamatuju, že pro mě znamenala celej svět a já byl pro ní hovno na botě, neznamenal jsem pro ní nic a mou láskou opovrhovala. nenáviděl jsem jí za to, i když jsem jí pořád hodně miloval. v ten moment, kdy jsem stál sám v okně svýho bytu a pozoroval jsem kouř jak utíká do dálky jsem procházel tou samou situací, jen byla intenzivnější, protože už jsem doufal, že tentokrát to vyjde, ale nevyšlo. zase jsem jí miloval a zase mou láskou opovrhovala. tvrdila, že mě má ráda, ale já jí to moc nevěřil.
                byla noc a hvězdy a měsíc se schovávaly za clonou z mraků a já se cejtil zneužitě a osamoceně. pošramoceně. celý dny jsem zase trávil jenom psaním svojí brakový literatury, kouřením a pitím. občas jsem pil s přáteli, občas s naprosto cizíma lidma, ale většinou sám. mluvil jsem do zdi, mluvil jsem do tmy, ale musel jsem mluvit, prostě jsem musel. nesnesl jsem ticho, i když jsem v tichu žil. občas jsem to psaní, pití a kouření prokládal poslechem muziky a prohlížením JEJÍCH fotek. nikdy jsem nebyl schopnej si přiznat, že by mě dokázala takhle k zemi dokopat ženská, ale asi to je tak to jediný, co na světě dokáže chlapa dokopat k zemi. ženský. nástroje pro manipulaci s mužskejma, maj takový osobní kouzlo, že i zatvrzelýho misantropa jako jsem já, dokážou zlomit a přinutěj tlačit slzy z hlavy. nechtěl jsem, potlačoval jsem pláč, ale bohužel to nešlo, tak jsem psal svoje špatný povídky na mokrej papír a inkoust se rozmáčel.  ta žena mě zničila a bylo jí to jedno. když jsem se jí na to zeptal, řekla, že jí to je líto, ale nebylo, a já to věděl. život je love story, někdy zajede do špatnejch kolejí, jindy se veze na vlně pozitivních vibrací, dokud nezajede do špatnejch kolejí. život je love story a opakující se kolotoč. láska ničí lidi.
                byla noc a bylo docela i chladno, ale já stál v tom okně jen v tílku a džinovejch kraťasech, v kamínkách praskal oheň (byly to takový ty malý plechový kamínka do bytu, zaručovalo to neutichající teplo z radiátorů i přímo z nich a taky díky nim nebylo nikdy ticho, za což sem byl vděčnej) a venku se někdy ozvaly nějaký zvuky jako brzdy, klakson, střelba, pád popelnice, tříštící se sklo a tak podobně. a já tam stál a přemejšlel, nechával sem plynout dým někam do prdele a přemejšlel jsem, jakej je vůbec smysl života. Přišel jsem na to, že smysl života není vůbec žádnej, že by planeta dokázala žít i bez nás a my jsme v podstatě parazitující organismy přisátý na bradavičnatý prdeli boha. všechno je o hovnech, o hovnech píšeme, zpíváme a priority neexistujou. Nic není důležitý, život je zbytečnej, tak proč se snažit.
                začalo mě nudit to nicnedělání a začali mi i docházet cigára a chlast. hodil jsem na sebe ještě džínovou bundu a vypadl jsem z bytu na noční ulici. ušel jsem pár bloků, nakoupil v samoobsluze 3 flašky vína a dvě krabičky cigaret a vrátil se do bytu.
oni mi řikali že mi nestojí za to abych se trápil, ale já tam pořád seděl v bytě, zvedal a pokládal
telefony, neotvíral dveře, četl knihy a poslouchal hudbu a hledal jsem krev ve svejch žilách žiletkama. já věděl že mi za to nestojí, ale moje podvědomí si to nechtělo připustit, pořád pro mě znamenala víc než svět. bolelo mě to. že musim žít bez ní, nestál jsem o šťastný držky všech okolo. pořád jsem s ní telefonoval, usmíval se na ní, aby si nepřišla špatně a nikdy jsem jí neřekl že kvůli ní trpím. ale trpěl jsem a hádám že jí to nikdy nezajímalo. jak se musí člověku žít s tím, že kvůli němu chce někdo umřít? je to dobrej pocit bytí žádaným, nebo bezmoc a zoufalství, když s tím nelze nic udělat? zapálil jsem si další cigaretu a sedl jsem si ke stolu. vzal jsem tužku a blok a napsal jsem báseň, o tom jak trpím. byla špatná a papír byl propálenej žhavým popelem z upadenejch kotlů. dal jsem jí do krabice, ve který jsem všechny básně skladoval a vzal si další papír, zapálil si další cigaretu a napsal báseň o zlomenejch srdcích, útrapách a osamění. zase byla špatná, ale tentokrát nebyla jenom propálená filtrama cigaret. papír bl mokrej a nasáklej slanou vodou. brečel jsem a myslel jenom na ty krásný zážitky, co jsme spolu měli, na její ruku v tý mojí a na její úsměv. slyšel jsem její hlas ve svojí hlavě, někde v dáli, překrývanej mým vlastním hlasem křičícím po prášcích na spaní. toužil jsem, aby aspoň v jedné té láhvi s vínem byl methanol, a já bych nevědomky umřel. toužil sem po nabroušeným noži, po okamžitym konci ale ničeho se mi nedostávalo. deprimovanej básník je jedna z nejlepších věcí v nejhorších časech. píše básničky o tom, jak se cejtí a píše to ze srdce protože to jinak vyventilovat nemůže, ale zároveň lidi obdivují to, že je smutnej, a nikdo ho neposlouchá, lidi jen vezmou papír do ruky a řeknou och to je krásné, ale ve skutečnosti básník chce aby ho pochopili a oni ho nechápou, takže zůstává nepochopený.
                pořád jsem seděl na svojí židli a plakal jsem, byl jsem bezmocnej a zoufalej, chtěl jsem jí zpátky, okamžitě vrátit všechno, co bylo, ale jí to bylo ukradený. já vim že se to děje po celým světě strašně moc lidem, ale já sám nechápu proč sem to celý tak prociťoval. cejtil sem se jako by uvnitř mě bylo nějaký monstrum, který chtělo ven ale já ho držel vevnitř. začínám cejtit že těch zaláskovanejh zklamanejch sraček už začíná bejt moc, tak radši budu držet hubu.
               
                další den jsem se probral u stolu s cigaretovym vajglem v ruce a hlavou položenou na kopě papírů popsanejch špatnejma básničkama.většina byla mokrá mym potem a mejma slzama, rozlitým chlastem a nebo propálená popelem. vzbudil mě řinčící zvonek. vstal jsem od stolu, oblíkl si bílý tílko a džínový kraťasy a dobelhal se ke dveřím. otevřel jsem petlici a nakouknul na chodbu. v tenký mezeře mezi futrama a dveřma se mihla hnědá změť vlasů a rudá rtěnka. už jenom podle parfému bych byl schopnej rozeznat o koho se jedná. ONA.
‚co chceš?‘ procedil jsem skrz zuby tak potichu, že se ta slova snad mohla rozbít o řetěz držící dveře u futer. zachytila ty jemný vlákýnka slov.
‚promluvit si, jako normální lidi.‘ odpověděla. v jejím hlase pořád bylo něco co mě táhlo k ní, něco důvěryhodnýho, čistýho jako sníh. v hlavě mi pořád běželo, že to bude asi pěkně pochcanej sníh, ale stejně jsem se přistihl jak vyndávám řetěz z petlice. otevřel jsem dokořán. světlo z chodby mi málem roztrhlo zorničky. když jsem po chvilce zaostřil, viděl jsem výraz v její tváři, kterej prozrazoval, že asi vypadám fakt děsně.
‚co se s tebou doprdele stalo?‘ zeptala se vyděšeně.
‚zlomil mě svět.‘
‚jseš furt stejnej.‘
‚nejsem.‘ řekl jsem a ustoupil stranou aby mohla jít dál. vešla a já odběhl do koupelny. vyzvracel jsem se, umyl si obličej, a podíval se na sebe do zrcadla. viděl jsem 24 letýho zlomenýho chlapa, měl jsem kruhy pod očima jak pytle na hady, týdenní strnište, neumytej ani kousek těla a ruce jsem měl zjizvený a potrhaný. přehodil jsem přes sebe mikinu, která se mi válela přes okraj topení v koupelně a vyšel jsem zpátky. seděla na okně, tak jako vždycky předtim, a já se postavil doprostřed místnosti, strčil si ruku do kapsy a zapálil si cigaretu. kouř se zvedl ke stropu kde pak někde zmizel a já nevědomky utíkal očnímu kontaktu. dohnal mě.
‚co se s tebou stalo, nicholasi?‘ šeptla do ticha. chvíli jsme jen tak mlčel, pak jsem se už dál neudržel na nohách a zhroutil jsem se na okraj postele. obličej mi spadl do dlaní a já si roztřesenou rukou přiložil cigaretu k ústům a potáhnul jsem.
‚nevím.‘ vysoukal jsem nakonec ze sebe. podívala se na mě ještě drsněji, vrtala v mejch očích a hledala záblesk.
‚promiň, nikky.‘ dřív mi říkávala nikky, zkráceninou nicholase. ‚já vím že to je kvůli mně. promiň za všechno.‘ nevěděl jsem co říct, tak jsem jen strkal cigaretu do pusy a zase jsem jí vytahoval. kouříval jsem handerse, dobrý cigára.
‚proč jsi mi to udělala?‘ zeptal jsem se. nikdy sem nebyl na hlubokomyslný rozhovory z očí do očí, věřil jsem, že to dokážu přetrpět. ale někdy to prostě je potřeba a člověk se tomu nevyhne. v tý chvíli to bylo hodně potřeba.
‚nikky, nebudeme se bavit proč se to stalo.‘ řekla.
‚rozumný.‘ já na to.
‚pořád tě mám ráda.‘ ona.
‚roztomilý.‘ já.
‚cože?‘ ona.
‚pořád tě miluju.‘ řekl jsem já a zapálil si další cigaretu, ruce se mi klepaly a já začínal bejt zoufalej.
‚nikky.‘ hlesla.
‚chápu že ty mě ne. chápu i to, že už to prostě dál nevydržíš, ale ty pochop že z mojí strany to pořád nezemřelo.‘ najednou se mi mluvilo líp, cejtil jsem se na koni.
‚nikky, já…‘ nenechal jsem jí dopovědět.
‚celou dobu jsi mi lhala, tvoje city byly falešný a všechny ty řeči levný jak děvka z nádraží. věřil jsem ti a ty jsi mojí důvěru vzala a podupala. udělala jsi to pro větší péro? nadutější peněženku? zajištěnější zaměstnání?‘
‚nikky, já jenom chci…‘ zase jsem jí nenechal domluvit.
‚jednou se možná stane že tě prostě vymění za lepší, hezčí a nadrženější a já tady už nebudu abych ti zase dělal vozemboucha. teď se sbal..‘
‚nikky!‘
‚..a táhni do prdele. vypadni!‘ otočil jsem se čelem ke druhýmu oknu a poslouchal pomalou chůzi a klapot podpatků.
‚hej.‘ řekl jsem. ‚já tě doopravdy miloval.‘ v odrazu skla jsem viděl jak se usmála.
‚sbohem nikky.‘ pousmál jsem se. zavřela za sebou dveře a já se zhroutil do židle a v očích jsem měl slzy. vojáci v televizi, prezidenti, matky a doktoři říkali, že velcí kluci nepláčou a já jsem si sedl a napsal jsem báseň v oparu slz. vzpomínal jsem na ně, na ni a napsal jsem jí.

ježíš zemřel sám
lidi jsou zkurvení verbální teroristi.
bezcitná změť chodících mrtvol sosajících emoce do poslední kapky.
kdo je chápe?
ty? já?on? ona? ono?
nikdo.
červený oči.
sucho v puse.
když vzniká vesmír v našich pusách, na naších jazycích.
když něčí jazyky tvořej vesmír v našich pusách.
podvody jsou prsty v kundách jepitšek,
tajný
                ale bůh to vidí.
slzy jí kapaly po tvářích a já jsem na ní řval ať nebrečí.
dopil jsem víno z petky,
strčil si ruku do kapsy
a volnou rukou škrtl zapalovačem přiloženým ke špičce cigarety.
andělé choděj v džínách,
‚na co máš ty cíga mladej,
to není pro tebe.‘
jsme boží hřích, chyba, která se rozmohla,
on nikdy nepočítal, že si adam s evou vrznou,
a byl z toho virus
známý nyní jako Lidstvo.
mladí jsou tak smutní,
máme zlomená srdce a ještě zlomenější duše.
lidi básní o básních a zamilovanejch frázích,
protože už zemřelo všechno pro co jsme žili.





Komentáře

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tohle je fakt skvělý! Hlavně pokračuj

    OdpovědětVymazat
  3. Tohle je nejdokonalejší, co jsem kdy četla. A prostě se u toho nedalo nerozbrečet. Jen tak dál, Mikky

    OdpovědětVymazat
  4. Trinactileta poza. Dost slaby.

    OdpovědětVymazat
  5. Dokonale špatný, krásný a smutný. máš můj obdiv. něco tak skvělýho jsem dlouho nečetla. přesně ta věc co můžeš číst pořád dokola a vždycky tě dostane. neskutečný. díky

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky