úterý 14. října 2014

dopisy ze San Franciska

ahoj stevie,
                zjistil jsem, že samota je sice krásná věc, ale když jí je moc, je jí moc a ty potom prostě potřebuješ někoho, o koho se budeš moct opřít a komu se budeš moct svěřit a budeš vědět, že on tu pro tebe bude dokud si nenajde někoho, kdo ho potřebuje víc. tak vidím rozchody, protože buď se někdo s někým rozchází, protože zjistí že ten, pro koho tu byl už ho víc nebude potřebovat, a tak jeho služba končí, nebo kvůli tomu, že zjistil, že na světě je někdo, kdo tu pomoc bude potřebovat mnohem víc a intenzivněji než ten první. lidi potom kouří a berou drogy a šukají lidi, které neznají, aby zapomněli. ne že bych to prožíval, jen jsem si to tak nějak uvědomil a chtěl jsem ti o tom napsat.
                proč píšu tenhle dopis? chtěl jsem se s tebou zase spojit, když se naše cesty před pár měsícema rozešli po tý obrovský párty u mellanie, kdy sem se ráno probudil na střeše fízlárny jen v trenkách a ty nikde. od mellanie jsem taky zjistil tvojí současnou adresu, a tak sem se rozhodl ti napsat. proto. vim, že tys dřív nejlíp dokázal vyslechnout člověka, vyslechnout a buď poradit nebo koupit víc panáků a nabídnout cigaretu. proto ti píšu, na dopis píšu zpáteční adresu a doufám, že se za mnou někdy v brzký době zastavíš, i když seš až v los angeles. nemusíš se bát, že až přijdeš nebudu doma, protože doma teď trávim veškerej čas, až na pár nákupů nebo mejdanů, a píšu infantilní povídky a básničky, abych se necejtil tak prázdně. a taky dost piju a neboj, mám toho dost pro nás pro oba.
                víš stevie, poslední dobou mě hodně trápí to, jak žiju. piju, kouřim trávu a kouřim cigarety a bohužel ten život žiju sám, a jak se tak cejtím tak ještě docela dost dlouho budu, protože nevidim v dohledný vzdálenosti žádnou slečnu, která by za něco stála. nebo bych vlastně viděl, ale k vztahu s ní jsem většinou tak daleko jako asi ke vztahu s tebou. víš, ženský jsou děsně jednoduchý stvoření, ale dost komplikovaný, takže se k tý jednoduchosti stačí prohrabat. kurvám stačí velký péro, slušňačkám občasná vycházka do divadla a sako. normálním stačí jednoduchý zacházení, oči jenom pro ně, občasná vycházka do divadla, sako a průměrně velký péro. když k tomu přidám že jsem básník a pisálek, většinou si tim šplhnu, protože každá ženská vlhne z představy polonahýho týpka v posteli, recitujícího jim nějakou ze svejch básniček. myslim že moje básničky nemá žádná ženská šanci pochopit. v podstatě jsme my chlapi mnohem komplikovanější než kdejaká ženská. potřebujem to a to a to a většinu z toho nám může zaručit, nebo spíš zařídit ženská, protože my to neumíme. co bysme bez ženskejch dělali, stevie? kdo by nám vypral, vyžehlil, uklidil hadry, uvařil, uklidil a podobně? my sami stevie, a to je moc namáhavý.
                před pár dnama jsem prožíval jedno ze svejch smutnějších období. sice sem žil, ale nebyl sem v podstatě schopnej verbálně komunikovat s okolním světem. prostě jsem ráno vstal, dal si panáka, sedl ke stolu s flaškou vína a psal jsem. okolo poledne jsem vstal od stolu, najedl se, dal si dalšího panáka a zapadl do postele. spal jsem do večera, kdy sem se většinou oblíknul a vyrazil sem buď do baru nebo se prostě projít do parku, do města, nebo kamkoliv jinam, jen abych si vyčistil mysl a zkurvil játra tim všim, co vypiju sám, ve tmě večera. pak jsem se vrátil domů, sedl k povídce a dokončil jsem ji. takhle jsem to opakoval třeba měsíc, než se mi ta povídka líbila natolik, že jsem ji zveřejnil. vzhledem k mojí sebenenávisti, která trvá nepřetržitě, nehledě na to, jaký období momentálně prožívám, se mi většina těch povídek vůbec nelíbila, a ty, který ano, jsem si okopíroval a jednu kopii dal do krabice pod postel a druhou jsem si nalepil na zeď. nevim proč, z čistýho rozmaru.
                člověka často zlomí i maličkosti, když se prostě musí nadechnout a vejít do metaforickejch plamenů, aby zachránil svý ještě metaforičtější dítě, neboli psychiku. oheň ho popálí. dítě se rozbrečí a to se přesně děje v poslední době uvnitř mojí hlavy, stevie. cítím jak mi plameny pálí myšlenky. víš, stevie, asi jsem se do ní zamiloval, a ten žár, kterej ve mně spaluje všechny jiný pocity než lásku, mě denně zžírá, když vidím, slyším a cítím, že je šťastná i beze mě. jak se tak hodnejm lidem, jako jsme ty a já můžou stávat takhle špatný věci? proč si kopeme hroby, když je pak stejně zalejeme vodou, abychom si neublížili až do nich spadneme? celej život kouříme, pijeme, bereme drogy a žijeme tak, abychom si to užili, jen abychom potom umřeli. jak paradoxní. víš, proč nežiju zdravě, stevie? protože si na smrtelný posteli nechci uvědomit, že celá ta snaha byla nahovno. hodlám zemřít vlastní rukou, nelegálně drženou zbraní, se třema kurvama v posteli, spoustou chlastu okolo sebe a spoustou vykouřneých cigaret v plicích, zkouřenej, bez majetku, bez naděje. moje smrt bude předem hodně plánována a výstřel uslyší celej hotel, ve kterým budu mít pronajatý patro, který bude od tý minulonoční párty totálně zdemolovaný. chci abys na tom večírku byl. koupíme bourbon, spoustu, ten jak ho máš rád, koupíme spoustu drog a koupíme spoustu kurev. bude to skvělá noc a já v tu noc zemřu.
                stevie, jednou byl zvláštní den. chtěl jsem se opít jako ještě nikdy, o samotě, někde daleko od civilizace a napsat tu nejlepší povídku, jakou jsem kdy napsal. sbalil jsem si blok a tužku, peníze, klíčky od auta a vylezl jsem z domu. nasedl jsem do svýho auta z roku 1998, krásnej vůz to je, udržuju ho v nejlepším stavu, jaký si to auto může dovolit. jezdí čistě a drží se na silnici, v zatáčkách klouže jako po másle a miluje mě, tak jako já miluju to auto. nasedl jsem do něj, zapředlo, když jsem otočil klíčem a rozjel jsem se do dálky, zastavil jsem v samoobsluze a posmutněle jsem tam to auto nechal stát. vešel jsem dovnitř a zastavil sem u pultu.
‚kartón marlbor, červenejch. díky. dvě šestky lahvovejch piv a tři flašky červenýho, díky. jednu vodku, jeden..díky.. jeden rum a jednu whisku. díky chlape. tady máš. nashle.‘ odešel jsem. pochopitelně jsem si, během toho co byl otočenej štípnul pár čínskejch nudlovejch polívek. nevim proč, z čistýho rozmaru. nasedl jsem zpátky do auta a rozjel se strašně daleko. zastavil jsem asi 243 kilometrů od san francis, u takovýho malýho domu. byl asi už dost dlouho opuštěnej. vystoupil sem, zkusil kliku a pak vykopl dveře, protože bylo pochopitelně zamčeno. nanosil sem si dovnitř uplně všechno, bylo to tam ke všemu docela dost zachovalý. byl tam stůl, starej gauč a koberec. v tý mísntosti jsem se zavřel, sedl sem si ke stolu na gauč, byl to takovej ten konferenční stolek a psal jsem. asi 12 hodin v kuse jsem jen kouřil, pil a psal a občas na chvilku usnul. jednou za pár hodin jsem si umotal joint a zkouřil jsem se, hned se psalo líp. občas jsem i masturboval, ale přišlo mi to divný. vzhledem ke stavu jsem s tim pak ale začal znova. po pár dnech, když mi došly cigára, chlast, jídlo i síla v ruce, jsem se prostě zvedl a odjel jsem. vim, že jak jsem to popsal, znělo to hrozně normálně, znělo to až nudně, ale já si tam užíval jedny z nejlepších chvil v mým životě. byl jsem sám, byl jsem v klidu a yl jsem v prostředí, který mi absolutně vyhovuje. bylo to tak magický, když jsem byl opilej, zkouřenej a ve vlastním světě, jako bych na planetě byl sám. bylo to nádherný.
                doma jsem zvedl telefon a zavolal nejdřív marylou, slečně, která pro mě byla tenhdy svět. řekl jsem jí, když se ptala kde jsem celý ty dny byl, že jsem si byl vyčistit hlavu. zeptal jsem se, jestli by se nechtěla stavit. chtěla. pak jsem zavolal do obchodu s donáškou, kterej sídlil na franklin street 15 a objednal jsem zase nepřeberný množství chlastu a cigaret. donáška přijela asi po hodině, a marylou asi po dalších dvouch. otevřel jsem jí, měla na sobě sukni s kytkama a věděl jsem, že ty černý silonky jsou podvazky, a ne silonky, protože věděla že to prostě miluju. objali jsme se, a já jí posadil na postel vedle sebe, pili jsme vodku a kouřili, povídali si, objímali se a líbali a já se cítil skvěle, protože jsem měl čisto v hlavě a nejlepší společnost. po pár hodinách se to stalo stereotypní, a ona vytáhla z kabelky prášky. dali jsme si pár, pak jsem zamotal brko a pak jsme si dali znova. pořád jsme pili vodku a kouřili. byli jsme strašně pod vlivem. pak jsme to už nevydrželi a v podstatě jsme celejch těch několik dalších hodin prošukali. celá story. jen jsem se ti chtěl pochlubit.
‚dáš mi pusu?‘ zeptala se, a já jí jí dal a oba jsme se usmáli a byli jsme šťastní.
                víš stevie, docela mi chybí ty časy, kdy jsme spolu pili. určitě se mi musíš ozvat, a popijeme spolu. a bude to nádherný.
s nejsrdečnějším pozdravem a přáním zdravých jater nicolas

p.s. – spíš ještě s clarou?

1 komentář:

  1. Miky, tohle opravdu JE jedna z nejlepších povídek co si kdy napsal^^

    OdpovědětVymazat