neděle 20. července 2014

povídka o úvahách

když člověk pracuje jako part time jober v trafice na předměstí v san francis zažije hrozně moc strašně zvláštních situací a hrozně moc strašně zvláštních lidí. zažil sem nespočet feťáků, dealerů, šlapek, pasáků, ochlastů, mladistvejch, staříků, policajtů, zlodějů, vandráků, uprchlíků, gangsterů, autobusáků, provinilců, sportovců, vietnamců, izraelců, japonců, asiatů, černochů, oficírů a podobnejch sociálních tříd, a zažil sem zároveň s nima i nespočet situací, kterejma se teď můžu chlubit a o kterejch teď můžu psát. jako trafikant neděláte nic jinýho, než že sedíte, kouříte, čtete knihy nebo noviny nebo píšete, občas si schrupnete a občas taky ne, sem tam zařadíte nový číslo časopisu nebo novin nebo dorovnáte cigára a chlast do regálů. nejtěžší na tomhle jobu je ale ta nutnost přežít na předměstí san francis, což je občas dost těžký. ale o tom až později nebo jindy.
ručička na hodinách oznámila pátou a já zevnitř zamkl trafiku, zhasnul světla, vzal si jedny cigarety a vyšel ven zadním vchodem. oblíknul sem si sáčko, zapálil cigára a nastoupil do svýho auta. nepamatuju si typ tý káry, jediný, co si pamatuju je, že měla černou barvu a kulatý kola. to byla vždycky moje priortia, že to jezdilo. nikdy sem nebyl jeden z těch magorů který si pamatujou všechny ty válce, parametry, typy součástek a tak, mě stačilo, že mě to dostane z bodu x do bodu g a to rychle. nastartoval sem, sešlápnul  plynovej pedál, zařadil rychlost a vyrazil směr nevimkam.
projížděl sem se po předměstí san francis. na semaforech mě několikrát do auta nakoukla nějaká ta levná lady nebo dealer, ale já nic nechtěl ani nekupoval. vždycky sem těmahle osobnostma opovrhoval, i když jsem je na druhou stranu chápal. lidi potřebujou peníze, a to že je stát tak debilní, že je nedá potřebnejm, je jen další faktor toho, že si to ty lidi budou snažit vydělat i jinak než legálně. to, že zrovna nemaj talent na to, aby si to vydělali tim, co je baví, budou si peníze snažit vydělat něčím, čím musí. po asi dvaceti minutách jízdy jsem na semaforech na avalanchský zabočil doprava, pak sem dojel až na konec ulice, tam doleva a jel až na další konec silnice, kde sem se dal doprava, do čínský čtvrti, kde i o půl šestý večer byly furt aktivní trhy a ženský v pestrobarevnejch šatech prodávající nějaký šamanský ornamenty a lapače snů a byli tam chlapi v rondónech se sekáčkama na maso a králičíma hlavama visícíma ze střech stánků a taky tam byly děti, který běhaly a kradly ze stánku ovoce a zeleninu. zatracený děti, bohem zatracený děti. žijou ve státě, kde se na ulici linčují lidé jiné barvy pleti než bílé a musí krást, a to už je pak jenom osud ta smyčka na pouliční lampě, karma. každopádně jsem čínskou čtvrtí projel, vyjel na nějakou ulici který si už nepamatuju název, pustil pár lidí přes přechod a nakonec zabočil k tescu. vystoupil sem, zamknul auto a vešel dovnitř.
v tescu mě do ksichtu uhodil takovej ten hnusnej smrad chemicky ošetřený zeleniny, asi proto, že byla hned vedle vchodu. zeleninu jsem minul a zamířil si to k regálu s pitim. přesně, když sem dopsal tuhle větu mi došlo, že se všechny moje povídky točej okolo jedný věcí a jsou čistě na jedno brdo; chlast, cigára, ženský, osamění, názory n politiku nebo prostě světový uspořádání a práce nebo psaní. proč ne? baví mě o tomhle psát, ne, že by to byla nějaká idea mýho života nebo utopie toho, jak by to mělo vypadat, ale kvůli tomu, že to takhle prostě ve světě chodí a já vám nechci okolo huby mazat trapný láskyplný srance, kde nakonec všichni padnou všem do náruče a ten zlej umře nebo ho zavřou do vězení, zatímco ti, kdož jsou prezentovaní za světlou stranu síly si popíjejí čaj ve vile na pobřeží, protože je pět hodin a v pět hodin vězni chodí do sprchy a nějakej zlej černoch tomu, kdo je prezentovanej za zlýho shodil mejdlo na zem. ale přitom by se člověk mohl dívat na ty, kdo jsou prezentováni za hodné jako na zlé a obráceně, a stejně tak by ta povídka mohla být. já jsem vlastně ta temná strana měsíce, jen, jelikož to píšu já, máte pocit že ne. přitom já jsem ten opilej tuberák v garsonce s psacím strojem a telefonem, spinavým záchodem, bez dluhů neplatící daně a pijící každý víkend v jiným baru, vyspávající na lavičce v parku zatímco ranní ptáčata (ti hodní) se mě snaží přesvědčit abych si zapnul poklopec a 'jestli bych byl tak laskavý' přestal pohoršovat okolí. svět je tak paradoxní a nejasný, na všechno se může dívat z různejch úhlů a vždycky ti ta perspektiva vyjde jinak.
trochu jsem odbočil od tématu, který tady vlastně není, jen abych se dostal k další miniúvaze o tom, co denně potkáváme. zaměstnanci supermarketů, autobusáci, hajzlbáby a jiný zaměstnání bez budoucnosti. ti lidi musí být tak vyčerpaní. v tom tescu jsem se v podstatě pohyboval jako v postapokalyptickým světě. kolem mě chodily desítky zombies se zbožím v náručí, mopem v rukách, s vozíkem a bednama zboží na něm a nevěděli kam jdou, občas kolem prošel vyšší zombie v kvádru s deskama a nižší zombies seřval za špatně odvedenou práci. ti mu na záda potom ukázali fakáče a schválně hodili jedno pivo mezi regály. nedivil bych se, kdyby tam potom zavolali i hygienu. to samý autobusáci. mladí jsou ještě v pohodě, poznávají nový lidi, vrací peníze a dělají co je baví, řídí autobus, děcka do školy nebo důchodce na nákup a z něj, jsou příjemní na lidi a nenadávaj. ale jakmile jim začne přibývat na věku a tahle rutina jim začne vadit, všechno jde do kopru. křičí na lidi, vyhazují je z autobusu, zakazují jim nastoupit se psem, šidí na penězích, mají spoždění a nadávají a nadávají a nadávají. jsem toho názoru, že člověk, když už si vybere co chce v životě dělat, měl by to dělat s úsměvem a naoko šťastný, i když už ho ta práce nebaví. doma se může kdykoliv opít, dát výpoveď, zabít se nebo tak a nikdo mu nezabrání. to samý zaměstnanci tesca. chápu že tu práci někdo dělat musí, jen aby si vydělal peníze na to, aby se dostal z bodu A do bodu B za lepší prací. sám jsem takhle žil, jen z ruky do ruky a někdy do huby, z peněz z práce ale i povídek a básní a byl jsem šťastnej. usmíval sem se na lidi a oni se usmívali na mě. lidi jsou zvláštní. falešný úsměvy jsou sice krásný, ale studený jako mrtvý tělo. takovej mají i význam. když je vidíš a poznáš, že jsou falešný, lekneš se, ale stejně se usměješ. proč ale? nutí tě někdo? spíš máš radost, že člověk který se trápí se na tebe usmál. děkuju ti, nemůžu ti pomoct, ale děkuju ti.
v regálu sem sebral šest plechovkovejch piv, jednu ruskou vodku a jeden jahodovej džus. v oddělení sladkostí jsem si do košíku přihodil dvě snickersky, jedny haribo bonbony a tři malý čokoládky. když sem šel k pokladně, minul sem jednoho kluka, kterej si zrovna kupoval kondomy a žvýkačky. stál na pokladně ve stejnou chvíli co já. oba jsme zaplatili a ta ženská za pokladnou se na mě usmála, což mi udělalo radost. s tim chlapíkem sme vyšli ve stejnou chvíli a venku mu padla do náruče nějaká lady, že prej jestli jí koupil ty žvejkačky. měl sem chut se smát a nechápal sem, proč na něj čekala venku, ale mohlo mi to vlastně bejt jedno.
nasedl sem si do auta, otevřel vodku ale nenapil sem se. otevřel sem totiž i bonbony a nasypal úplně všechny do hrdla lahve. než dojedu domů všechno se to nacucne vodkou a ty bonbony sou potom extra bomba, a ta vodka se nasákne příchutí bonbonů. snickersky i čokolády jsem snědl, vypil tak třetinu džusu na jeden zátah a dolil to vodkou z flašky s bonbonama. cejtil sem se jako slečinka, ale vždycky mě to lákalo. nastartoval sem a vyjel směr domov.
doma jsem se ocitl asi po hodince kroužení ulicema sf a po asi dvou zastávkách od policajtů. prej zahlídli vodku a piva na mojí sedačce a chtěli mi dát dejchnout. nic sem nenadejchal a tak mě nechali jet.
doma jsem nalezl do ložnice, zapnul jsem televizi na fotbal a sledoval sem, jak se několik chlapů přetlačuje na yardovech čárách. piráti proti medvědům, to myslim byli. a já vypil všechnu vodku i piva, všechen džus s vodkou a sežral všechny vedvídky (vodka + medvídci) a svět se se mnou roztočil i když sem ležel a kouřil a svět byl matnej. někdo mi klepal na dveře, zvonil mi telefon ale já to ignoroval. zvedl sem se z postele a doklopýtal sem ke dveřím, vyšel z nich ale nikdo tam nebyl, tak sem šel po schodech níž až k hlavním dveřím a na parčíku naproti mýmu bytu sem si lehl do trávy a koukal na hvězdy. vzpomínal sem na časy, kdy mi k zábavě stačila židle a nějaká stará židle a byl sem astronaut na planetách, na který se teď zespoda koukám jako opilej mladej zkrachovalec, ale šťastnej ze života. byla tma a hvězdy zářily až na zem a já se jich všech chtěl dotknout a ukázat jim směr, kudy se dostanou tam, kam chtějí jít, aby už nemusely padat a lidi tak nezneužívali smrt hvězd pro svou vlastní realizaci.
'promiňte, ale.. byl byste tak laskav a zapnul si poklopec? pohoršujete tím okolí.'
hvězdy jsou boží.

2 komentáře:

  1. Veľmi dobre napísané ... jediná vec... malé písmená na začiatku viet.. to ma neskutočne iritovalo počas celej doby čítania.

    Inak nemám čo vytknúť je to fakt dobré :)

    OdpovědětVymazat
  2. niekto dokaze pisat aj o nicom a je to zaujimave (nevravim ze pises uplne o nicom) pekne len tak dalej :)
    akurat jedna vec... preco by som mala byt magor, ked viem toho o autach viac nez niektori chlapi?! :D

    http://kusinehosveta.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat