úterý 24. června 2014

otázky o bohu, které mi běhaly hlavou, když jsem utíkal z bytu mý známosti o půl páté ráno v san francis

bylo půl čtvrtý ráno a já stál u okna a kouřil sem. pozoroval sem to ticho, škrtal sem zapalovačem a vyfukoval dým. stromy se prohýbaly v poryvech větru, na posteli mi pospávala nějaká slečna, myslim že se jmenovala jenny a já se cejtil svobodnej. ne proto, že bych nějak vypad z lochu, nebo tak, ale spíš to bylo tim, že na mě v tu chvíli necivěl žádnej policajt nebo na mě nešajnil reflektor z policejního vrtulníku.
z nebe na mě zírali andělé a zavrhovali mě. škrtali si moje jméno z knihy, která mi měla zaručit místo v nebi a posílali poštovní pštrosy do pekla, kde sirkou zapálili oheň pod tím nejhlubším kotlem v pekle ti nejošklivější a nejšpinavější ze všech čertů, kteří vznikli z bezdomovců, feťáků, zlodějů a politiků, jen aby v pekle udržovali chod toho, co se snažili vytvořit během života na zemi. ooo, děkujeme pane bože, žes nás nepřipravil o iluze, a vytvořil jsi nám ty nejkrásnější podmínky pro život ve světě, který jsi stvořil. to tvoje loutkový divadlo, kterýmu říkáš vesmír se ale hroutí, protože nemáš dost rukou na to, abys utáhnul tolik loutek a shiva se ti posmívá a proto sesíláš na indii hladomor, krávy a hovna na otevřenejch ulicích a smrt a smrt a smrt a se smrtí upadávají shivovi ruce a ty se posmíváš shivovi, protože mu ty ruce upadávají, ale za to můžeš ty. ještě pořád se směješ?
sbalil sem si věci a vypadl sem z toho bytu tý pochybný ženský na posteli seběhl sem několik schodů, vyšel na ulici a vydal se doprava, i když můj byt byl doleva, pak metrem sedm stanic po áčku a čtyři bloky rovně, potom zabočit doleva do průchodu mezi panelákama a tam byly ty dveře, ale já šel od nich dál a vzdaloval sem se jim. šel sem pořád rovně, okolo nějakýho místa, kde na zemi ležel černej pytel, a pod nim asi mrtvola, okolo bylo několik chlapů v záchranřskejch uniformách a kouřili a smáli se, ale ta mrtvola se nesmála, tak sem ten černej pytel překročil a šel sem dál, a nesmál jsem se, okolo místa, kde se nějaká vietnamka hádala s vietnamcem vietnamsky, a já jim nerozuměl, tak jsem se smál, okolo místa, kde nějaký dva kluci vylejzali z rozbitý výlohy samoobsluhy, tak sem tam šel a vzal sem si flašku vína a krabičku marlborek. marlborku sem si zapáli a víno rozdělal a pil sem to za chůze. okolo takovejch míst sem šel. a vidíš bože? jdu přes mrtvoly, směju se cizímu neštěstí a kradu a pořád žiju. přecházel sem ulici bez rozhlížení a ukázal sem jeden prst na řidiče co na mě troubil, nehodil sem peníze bezdomovci na zemi a chcal sem na zeď autobusový zastávky a pořád žiju. napil sem se a potáhl z cigarety a pořád žiju a to jen proto, že nezvládáš ovládat moc loutek, nezvládl jsi ovládnout někoho, kdo by mě za to co dělám zabil a poslal do pekla, kde bych se smažil v kotli, kterej podpálili bezdomovci, feťáci zloději a politici a já dál žiju a směju se ti, bože. nemám k tobě ani tolik úcty, abych tě psal s velkým písmenem. nemám k tobě ani tolik úcty abych zatáhl závěsy, když mám intimní okamžiky s jednou slečnou, kterou jsi stvořil. masturbuješ, když to lidi dělají? jsme tvoje soukromý redtube, tvůj osobní hustler? proč vlastně tvoříš ženám tak sexy zadky, tak velký prsa a tak krásný nohy, když nám potom nakazuješ celibát a bičuješ nás apokalypsama, když porušíme tvoje přikázání?
přešel sem silnici a zabočil do postranní uličky, abych přešel na druhou ulici, kde bych se už přísámbohu vydal domů. proti mně se ze tmy vynořil nějakej černej chlápek v černým a svíral něco chladnýho stříbrnýho, co střílí něco horkýho olovnatýho.
co blbneš, člověče? povídám já. copak na světě už není dost utrpení a smrti i bez toho, aby ses k tomu přidal i ty? napřáhl sem k němu ruku s krabičkou cigaret a on si tu pistoli založil za opasek. zapálil sem mu jí a podal sem mu i flašku s vínem. napil se.
potřebuju prachy kámo. řekl mi on a já mu rozuměl, protože každej potřebuje prachy.
asi sto metrů odsud je vyrabovaná samoška. pochybuju že se o ní poldové budou zabejvat do osmi, takže tam zkus štěstí. a když nenajdeš prachy, najdeš něco, co budeš moct střelit. naposledy se napil a vydal se tmou k místu, o kterým sem mu řekl bez jedinýho slova.
prošel sem skrz tu uličku a vydal se ulicí k metru.  v metru byla spousta feťáků spících na lavičkách, tak sem si neměl kam sednout, kde bych čekal než pojede další metro, kterým pojedu tam, kde se napojím na áčko, odtud domů a pak čtyři bloky rovně a dál to znáte. opřenej o sloup sem čekal než přijede to hnusný, stříbrný, krásně posprejovaný metro, do kterýho sem nastoupil a jel dvě stanice na áčko.
proč nás teda bůh nechá se střílet, když potom nadává na přeplněný nebe? a kam jdou ti, kdo zemřou při božích dopuštěních? proč, proč a proč bůh teda nechá ničit svět, když ho sám stvořil? a proč tolik uvažuju o bohu? otázek je hrozně moc, odpovědi nejsou žádný, kromě těch, který můžeme najít v tý knize, která je ale v podstatě reklamou na boha, a to já číst nechci, protože bych ztratil iluze o tom, jak to ve skutečnosti podle mě je. život je vlastně strašně jednoduchej, musíme se jen narodit a zemřít. nemusíme na chvilku ani dýchat, ale co můžeme, je užít si život a tak nějak srát na to, co nám říkají že máme dělat. pokud tě to okno, ta zeď, nebo ty dveře štvou, prostě je rozbij, pokud tě štve pohled toho, co sedí opřenej o bar, rozeběhni se a vem ho po hlavě lahví od piva, a pokud tě seru já, jednoduše mě nečti. otevři si bibli a nalistuj svůj oblíbenej žalm, bičuj se, až se budeš modlit ke kříži za mou smrt a podřež jehně, abys přinesl oběť bohu, proto abych zemřel. máš lepší pocit? zabij, abys nezemřel. to je tady pravidlo a kdo ho stvořil? bůh.
asi přeskočim tu část o tom, jak jsem jel metrem. vystoupil sem teda ty čtyři bloky od svýho bytu a okolo pátý ráno sem vylezl do už svítajících ulic frisca. okolo mě probíhali oficíři s kravatou nakřivo a do telefonů vyřvávali: jasně miláčku, ta párty skončila pozdě! a stírali si rtěnku ze tváří, byli to ti, kteří na pracovnim stole měli fotky dětí a manželky a šéfa a všechny je skláněl tvářema ke stolu, aby nebylo vidět co dělá se sekretářkou. procházelo i několik černejch gangsterů a bílejch raperů, kterejch v tý době bylo hrozně moc, a taky tudy šlo několik jehovistů zvěstovat dobro do světa.
domů sem přišel asi o půl šestý ráno, svlíknul sem se donaha a vylezl sem na balkóně na židli. zařval sem do nebe: vidíš bože? takhle jsi mě stvořil, a takhle taky zemřu! zničený chlastem a cigárama, sexem s levnejma štětkama a drogama! a to všechno nedělám já, to dělaj tvoje trapný loutkový nitky. bůh. je. sráč.! a zespoda se ozvalo: zavři hubu, kreténe.
tak sem jí zavřel, zavřel sem i dveře od balkonu a padl sem do postele, kde sem okamžitě usnul.

0 komentářů:

Okomentovat