o ženách, bitkách a dětských, zmařených snech

seděl sem na okraji střechy paneláku v san francis, nohy mi visely asi dvacet, třicet metrů nad zemí a já pil pivo a kouřil zlatý marlborky. někde pět pater podemnou ležela moje tehdejší známost carrie, bloňdatá nymfomanka s dlouhejma, neuvěřitelně úžasnejma nohama, kytičkovanejma šatama a mašlí ve vlasech. poslouchala nirvanu, poslouchala guns'n'roses, poslouchala metallicu a rolling stones, občas kouřila marihuanu a prej se řadila k tý tehdejší hippies frakci, která už jen napodobovala tu éru, která probíhala asi třicet let zpátky, takže ta, do který se řadila carrie přirozeně byla jen neuvěřitelně slabej odvar, kterým ti mladí, naivní blbouni zakrývali nutnost kouřit trávu, šoustat spolu navzájem každou noc a nepracovat, k čemuž jim stačilo jen si sednout s transparentem před nějakou továrnu a zase kouřit trávu, žrát hash, a plýst z pampelišek věnce. byli to neuvěřitelní pozéři, ale ty carrieiny nohy byly prostě božský.
'hej, joe!' ozvalo se za mnou, a já se málem zřítil z tý střechy dolů na silnici, kde bych dopadl a rozmázl se jako shnilej meloun. 'proč nejdeš za mnou?'
'tak jo.' řekl sem, dopil pivo a hodil plechovku do vířivky někoho na druhý střeše. plavaly tam už tři plechovky. a pár vajglů od zlatejch marlborek. 'ale nejdřív pojď ty za mnou.'
rozeběhla se ke mně a posadila se mi po pravý ruce. sáhla mi do kapsy, potom do krabičky a potom si tu bílou tyčinku s hnědým filtrem vložila mezi rty. škrtla sirkou, protože nepodporovala zapalovače, který podle ní poškozovaly životní prostředí, tím plynem, kterej hořel a zapálila si. nadechla a vyfoukla kouř, potom nadechla znova, a znova vyfoukla. potom nadechla a vydechla několik kouřovejch kroužků.
'co si myslíš, že je na světě nejkrásnější?' zeptala se mě.
'ženský.'
'jaký?'
'ty čistý ženský, který nešukaj na každým rohu každýho, kdo ukáže klíčky od drahýho auta. ty, který se každý ráno připravujou a oblíkaj tak, jako by všechna ta výzdoba měla bejt večer strhaná, aby se za ní každej nadrženej, zoufalej panic otočil a roztrhl si džíny stojákem. ty, který každej vejkend skončej s kalhotkama nahoře. takový.'
'proč?'
'prostě.'
dalších deset minut jsme jen seděli a kouřili jednu za druhou. rozdělal sem další pivo, pro ní taky a pak další a další. seděli sme tam jako dva holubi až do noci, dokud nám nedošly cigára a pivo.
'doprdele.' pronesla najednou, když sme se zvedali.
'coje?'
'před třema hodinama sem odešla z bytu.'
'noaco?'
'nechala sem dveře dokořán.'
vlezli sme do bytu, kde naštěstí i v tak nebezpečný čtvrti zůstalo všechno na svým místě, vzali sme si každej prachy a vyrazili sme do města, asi v deset večer. ruku v ruce sme došli až na hlavní nádraží, kde byla v tu dobu asi jediná otevřená nonstopka. nejzajímavější na tom všem bylo, že jsme šli asi dvě hodiny, takže už byla půlnoc, a byli sme doopravdy daleko od jejího bytu.
uvnitř nostopky byla doopravdy hrozně nevrlá babka, asi osmdesátiletá, s kůží pomačkanou, v ruce s cigárem a četla nějakej časopis, něco jako Cosmopolitan. když sme vlezli do dveří, zvedla oči a pak je zase sklopila. byla to fakt hrozná ženská.
'co si vemem?' zeptala se mě. stála vedle regálu s chlastem.
'ber co chceš, já si beru kartón piv.' pronesl sem a popadl sem nejlevnější, na kterej sem narazil. 'platím.' dodal sem. u pultu sem si koupil ještě dvě krabičky lucky strikes a tabák, filtry a papírky. carrie si přinesla vodku a grepovej džus a u pultu si objednala lehký indianky.
'56 dolarů, mládeži.' pronesla ta babizna hlasem lámanýho bambusu. 'klidně nechte nějaký drobný.'
'nenechám.' řekla carrie.
'blbá krávo.' prohlásila ta ženská. carrie se jen zašklebila a vylezla z obchůdku.
'měla byste někdy zkusit bejt na lidi milejší.'
'nebo co?' zařvala na mě.
'nebo vám někdo rozbije obchod.'
'steevie!!!' zařvala a ze dveří vedle ní po chvíli vylezl tak padesátiletej chlápek. šel pomalu ke mě a napřáhl se pěstí. uhnul sem mu a dal mu pěstí do břicha. pak sem ho loktem klepl zezadu do hlavy, a on mě odstrčil do regálu s plechovkovým pivem. prolítl sem plastovejma dvířkama. stařík steevie se rozeběhl proti mě rychlostí radioaktivní želvy a já ho nohama odstrčil. vylezl sem z ledničky. on se narovnal a já mu dal pár háků, pěkně zleva zprava. viděl sem výlohou, jak venku carrie cucá flašku vodky a culí se na mě. nabral sem steevieho kolenem do břicha a pak sem ho popadl okolo pasu. zvedl sem ho a hodil do ovoce. stařík ale měl dost velkou výdrž. vstal, a s výrazem nasranýho býka se rozsprintoval proti mně. uhnul sem a stařík nalítnul do stojanu s cigárama, a nohama přitom vzal ještě sklenici sušenýho hovězí.
'proto byste měla bejt na lidi občas hodná.' řekl sem tý bábě, vzal si ještě tři krabičky marlborek a deset balení sušenýho hovězího.
vylezl sem z nonstopu, popadl sem carrie za ruku a uháněli sme jak jen daleko to šlo. po asi půlhodině uhánění nočním sf, sme zapadli do nějaký tmavý uličky vedle samoobsluhy, takový minisupermarketu a posadili sme se tam na nákladní rampu.
'na tý střeše ses mě nezeptal, co se líbí na světě mně.' pronesla do tmy, a její slova jakoby se nesla s kouřem, kterej vyfukovala, ustupovala do dálky a ty občasný kroužky byly jako brána do její duše. věřil sem všemu co řiká, a to řikala něco, co se ani jako pravda nebo lež separovat nedalo.
'co se ti líbí na světě, carrie?' zeptal sem se. ve tmě sem viděl jenom obrys jejích vlasů, od kterejch se odráželo světlo lampy u dveří do minisupermarketu.
'to, že je takovej nepředvídatelnej. svět se může dělit na dobrý a zlý lidi, dobrý i zlý situace a dobrý a zlý rozhodnutí. za pultem byla zlá ženská, to, že zezadu vylezl její osobní godzilla byla zlá situace a to, že ses rozhodl ho zmlátit bylo zlý rozhodnutí. proč to tak ale je? proč bůh prostě nemůže srát na všechny principy, a nechat všechno plynout tak, aby to všem vyhovovalo? bůh je totiž loutkář, a my všichni jsme třísekplní, beznadějný bastardi. jsme semeno boha, a mně se právě na světě líbí to, že když se někomu něco podaří, někoho jinýho to nasere.'
'svět je krutej.'
'svět je nádhernej, jen ho ničí moderní standardy.'
'chceš říct, že kdyby pořád byl povolenej třeba trest pranýřem na náměstí, žilo by se líp?'
'ne, jen by se žilo čistěji, nikdo by nebyl zlej, každej by žil tak, aby tam neskončil.  já bych tak žila.'
'chceš žít ve středověku?'
'chci žít v čistým světě.' to byly asi ty nejmoudřejší slova jaký sem kdy od nějaký ženský slyšel.
seděli sme na tý rampě až do svítání a pak sme se úplně opilý odkutáleli do mýho bytu. vyspal sem se s ní. ona se vyspala se mnou. usnuli sme, a ona hned jak se probudila odešla. další den mi sice zavolala, ale to je vedlejší.
probudil sem se ve dvě odpoledne, posadil sem se na posteli a zase sem se do ní zhroutil. pak sem se probudil ve čtyři a zase sem se posadil na posteli. to už sem se nezhroutil, ale postavil na nohy a došel do kuchyně. vzal sem z ledničky vajíčko, vykydl ho na pánev a pak sem to snědl. zapnul jsem rádio, a pak jsem ho zase vypnul. zase sem si vlezl do postele, ale asi po patnácti minutách jsem zase vylezl, oblíkl sem se do sáčka, džín a bílýho trička a vyrazil sem na procházku do parku.
možná že mám myšlenky zastřený tím kouřem z tolika cigár co sem vykouřil, ale spíš to bude tím, že sem myslel jen na to, jak to bylo krásný, cejtil sem se nad přírodou, čistej a svobodnej. procházel sem se po parku a kouřil sem. v tu chvíli mi bylo totálně ukradený, že se na světě lidi vražděj, znásilňujou, oplodňujou a nenáviděj, milujou i nesnášej. já prostě viděl ten čistej svět. válečnýho veterána krmícího kačenky, malý děcko.. jo, malý děcko. vždycky když vidím malý děcko, třeba ještě v předškolnim věku, jak na něj všichni šišlaj, tvářej se a dělaj opičky, vidim jeho první cigára, první šuk a první kocovinu. vidim bolest v jeho srdci po prvním rozchodu a vidím, jak jednou bude lhát, kouřit a pít, šukat a možná brát drogy, a vidím to, zatímco ostatní jen slintaj jak sou nádherný a sladký. já taky bejval. ale teď jsem něco totálně nechutnýho, čeho se snaží vyvarovat. jednou ty děti budou buď dno společnosti jako já, nebo dno společnosti, který vypadá jinak než já. nemají na výběr. jebat jejich sny o hercích, zpěvácích, astronautech a učitelích, jebat jejich sny o velkejch barácích a obrovskym jmění, skončej zadlužený, pípající v supermarketech zboží. sbohem sne, vítej realito, pojď mě zničit. tak to bude a ty děti už nebudou děti, budou brečet. budou smutné a zničené.
najednou sem se necítil tak skvěle. všechno bylo zase hnusný. díky děti.
        jednou každý z nás zemře, ale je jen na nás, jestli se necháme zabít na ulici nebo společností

Komentáře

  1. Je to super! Pokračuj! :-)

    http://maresova-sandra-maresova.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tohle je úžasné! Neskutečně se mi líbí ten styl psaní, ta myšlenka. Určitě pokračuj! :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky