Kamarád

Melanie stála na schodišti vedoucím do sklepa. Čekalo jí patnáct schodů, každý starý, dřevěný a vrzavý, končící ve tmě. Schodiště vedlo do tmy, mělo oprýskané stěny, které kdysi bývaly žluté nebo béžové, s tapetou motýlů. Strop byl ze světlého, skoro zetlelého dřeva, zkosený, protože nad ním vedlo schodiště do prvního patra. Vypadalo to tam jako dlouhý, kvádrový dětský pokoj mizící ve tmě, bez dětské postýlky, chrastítek, hraček, no, a štěstí.
Melanie měla vždycky ze sklepa strach. Když se nastěhovali, přísahala sama sobě, že tam nevkročí, pokud to nebude nezbytně nutné. V tu chvíli, kdy stála jen s telefonem v ruce na vrchu schodiště a chystala se sejít do temnoty, to ale musela udělat. Nebylo žádné jiné východisko. Všechno to nabralo takové otáčky, že to Melanie už ani nebyla schopná zastavit, a vlastně ani nechtěla. Chtěla zjistit pravdu a žít dál. Žít dál, nebo zemřít.
Všechno to začalo pár měsíců předtím. Melanie pocházela z rozvrácené rodiny. Narodila se manželům Hooversovým, do relativně dobře založené rodiny. Její otec začal po pěti letech jejího života pít, protože mu nevycházely prakticky žádné 'kšefty', jak on tomu říkal. Později Melanie došlo, že byl závislý na penězích, a čím méně vydělával, tím více pil, a čím více pil, tím méně vydělával. Byl to začarovaný kruh, z nějž byly jediné výhybky: teror zbytku rodiny. Melanie zbyly po těle jizvy, jak krásná památka na jejího otce, a její matka už nikdy už pořádně neviděla na pravé oko, protože jí tam jednou zasáhl střep z lahve, kterou jí její manžel rozbil o hlavu. Melanieina matka jednoho dne sebrala odvahu a utekla i s dcerkou do San Francis, kde si ve svém oboru našla perspektivní zaměstnání. Její matka byla obchodnice, a to jedna z nejlepších. Našla si práci mezi prodejci domů a během prvního tdne trhla rekord v prodeji. Za prémie zaplatily první splátku nového domu a nastěhovaly se. Melaniina matka si během pár týdnů našla přítele, abstinenta, občasného kuřáka a prosperujícího podnikatele, který se k nim v průběhu dalšího měsíce nastěhoval. Jmenoval se Peter, a Melaniina matka Sophie, jen tak pro úplnost. Ve Friscu se všem třem líbilo, a tak se, po dvou letních měsících plných dohadování  rozhodli zůstat natrvalo. Melanie dala její matka do školy East High School.
A tam to všechno začalo. Marten. Jmenoval se Marten. Přisedl si k Melanie hned první den školy, a zalíbil se jí. Celý den nedělal nic jiného, než že seděl se sluchátkem v uchu ukrytým pod kapucí a kreslil si do sešitu. Občas jen promáchnul rukou a nebo i bez promáchnutí zodpověděl učitelův dotaz. Byl všší postavy, zakulacený, ale ne uplně tlustý s hlavou ostříhanou stylem weight mohawk. Neustále nosil v uchu zastrčené sluchátko, v kapse tužku a papír a usmíval se na všechny strany. Představil se Melanie první, a ona z něj už na začátku cítila něco jako pozitivní energii. Zároveň byl pro ní ale něco jako vize čisté budoucnosti. Nevědomky se na něj upnula a jemu to očividně nevadilo.
První den školy Melanie přežila naprosto v pořádku. Seděla na místě, četla si v knize a v pokročilých stádiích dne knihu zavřela a ponořila se do konverzace s Martenem. Měl stejné životní, politické i většinu jiných názorů, poslouchal stejnou hudbu a kouřil stejné cigarety, pil stejný alkohol a měl stejný názor na všechny ostatní existence téhle planety. Melanie si od zkušenosti s jejím otcem vypěstovala na všechny cizí lidi co potkala absolutní averzi. Nevěřila lidem, a nevěřila nikdy nikomu, že když je v daný moment takový jaký je, nezmění se. Viděla v lidech zlo, a proto jí přišlo divné, proč v Martenovi to divné zlo neviděla a proč jí ten vnitřní cit neupozornil na nebezpečí. Nezdálo se jí, proč jí ten člověk přijde tak čistý.
Po škole se Marten rozhodl jí doprovodit domů. Ze školy to měla Melanie domů asi deset bloků okolo relativně hezkých domů barvy oliv, oblohy a trávy, přes park a okolo městkého jezírka. Celé San Francis bylo tak krásně barevné a Mel se to zdálo rozhodně příjemnější než šedá rozmazanost Chicagských ulic, která jí ještě víc podporovala v sebedestruktivních depresích.
S Martenem se záměrně vydala tou delší cestou, aby s ním mohla být co nejdéle. Nevěděla proč to dělá, ale ta normální dívka v ní jí k tomu prostě přinutila. Marten jí nabídl rámě a vyrazili.
'Svět je tak černobílej.' Prohlásil Marten asi po dvou minutách intenzivního mlčení, kdy si Mel jen užívala přítomnost někoho, kdo není další zombie, z té armády zombies který prostě nenáviděla.
'Proč myslíš?' zeptala se ho. Podívala se nahoru, jemu do očí. Necítila lásku. Cítila spíš něco jako totální přátelství, ale zase se jí zdálo nepravděpodobné, že by to v něm našla během pár hodin. Cítila se s ním tak v bezpečí, až jí to přišlo zvláštní. Našla v něm něco, co v někom hledala sedmnáct let.
'Ve světě existují jenom nenávist a láska, bolest a povznešení, slunce a déšť, smrt a život. Všechno je tak stejnoměrný a smutný.' Měl pravdu a Mel s ním totálně sympatizovala.
Následujících pár měsíců všechno probíhalo stejně. Každé pondělí, čtvrtek a pátek následujících několik měsíců Marten chodil s Melanie domů. Doprováděl jí přes park, okolo barevných domečků a nikdy neztratili téma k rozhovoru. Marten byl něco jako Melaniina druhá polovina, kterou vždycky chtěla, ale nikdy nenašla. Poslouchali stejnou hudbu, měli stejné názory a měli spoustu dalších věcí společných. Všechno se zdálo tak idylické.. Až do 23.2.2013.
Marten se k Mel choval odměřeně, sotva jí objal na pozdrav a lehce jí zatlačil na ramena, když mu dávala pusu na tvář. Jeho úsměv zčernal a už ho skoro neukazoval. Občas se lehce pousmál, ale to bylo tak všechno. Cítila z něj chlad ve všech ohledech, z jeho objetí, kůže, tváří, úsměvu, ale to nejhorší místo, kde ho ani nechtěla hledat, nebo zkoušet najít, byly oči. Byly šedé, mrtvolné a neuvěřitelně nenávistné. Ta nenávist nebyla směřována jí, byla to nenávist cílená na osobu, která se v tu dobu nenacházela nikde okolo. Nikdy v jeho očích neviděla nenávist, vždy to byl smutek, nebo smíření s osobou, která ho štvala. Nenávist tam nikdy nebyla, a upřímně; trochu jí to děsilo.
'Mám o tebe strach! Co se děje?' vyrazila po něm, když jí odmítnul doprovodit domů.
'Já nejsem ten pravý, o kterého bys měla mít strach.' Po této větě se rozhodla vykašlat se na jakýkoliv odpor. Marten odkráčel do mlhy a ona šla domů na druhou stranu. Párkrát se za ním otočila, ale on se ani jednou neohlédl. Jen tak šel, kouřil cigaretu a kopal do kamínků. A ty kamínky se prakticky nepohnuly. Byl bez života, naštvaný, smutný a nepochopitelný. Melanie se rozhodla na něj tak trochu zapomenout a domů už šla s myšlenkami na absolutně jiné věci.
Když dorazila domů, hodila tašku do rohu a v obýváku se svalila na gauč. Bylo pondělí, ona si zapnula televizi a otevřela si knihu. Nikdo nebyl doma, ale to jí ani tak divné nebylo. Při pondělcích to byla naprostá rutina. Mamča měla klienty a Peter chodíval trénovat dětské fotbalové družstvo. Melanie si ani neuvědomila jak, ale během deseti minut usnula za praskání ohně, hlasu moderátorky nějaké televizní show a propadla se do světa snění, zasazeného do knihy, kterou svírala v rukou.
Když se probudila, okolo ní se rozprostírala hluboká tma, narušovaná jen svitem televize. Zaostřila na televizi. Běžel v ní zrovna nějaký program, kde byly víc vidět prsa a zadky účinkujících, než jejich obličeje. Mohlo být něco kolem druhé v noci. Bylo jí divné, že jí nevzbudil příchod Petera a matky, ale rozhodla se s tím nějak nezaobírat. Vstala, vypla televizi a zamířila ke vchodu. Hlavní dveře byly pootevřené, asi na ukazováček. Melanie je dobouchla, s otupělou, unavenou myslí sebrala tašku a odebrala se po schodech do prvního patra. Přešla okolo ložnice rodičů. Slyšela jen ticho a svoje vlastní nohy došlapující na vrzavou, dřevěnou podlahu. Chodba byla dlouhá asi deset metrů, lemována zdmi s červeno bílými tapetami. Podlaha byla původní, vrzavá a špinavá, protože Sophie nevěděla, co použít na tak staré parkety. Do stěny byly zasazeny troje dveře. Ložnice Sophie a Petera, dveře ke schodišti k pokoji Melanie a dveře do sklepa, což bylo atipické, vzhledem k tomu, že byly v prvním patře. Melanie si už jako malá slíbila, že do nic nevstoupí, pokud to nebude nejvyšší nutnost. Měla z toho sklepa strach. A u sklepů člověk nemůže říct, že z vás mají větší strach než vy z nich.
Vpadla do místnosti se schodištěm k pokoji.
Krev.
Schodiště bylo točité, železné a mizelo jakoby ve věži nahoře. Zvrchu až dolů ke dveřím se táhla dlouhá krvavá šmouha po prstech a z nejvyššího schodu kapala skrz mřížované nižší schody každých pět vteřin kapka a bořila se do kaluže, která se nacházela pár metrů od ní. Po všech schodech se táhly ťápoty bosých nohou od krve, kde se prsty nacházely jakoby šly dolů. Melanie se po chvíli šoku, kdy ze sebe nebyla schopná vypravit hlásku rozhodla jít nahoru. Nevěděla proč, táhlo jí to tam.
Vyšla nahoru, opíraje se o zeď. Schod po schodu se její strach zvyšoval, srdce jí bušilo zároveň v každém prstu, krku, nohou. Cítila každý úder, který by se každým schodem jakoby zvyšoval, až u posledního schodu, kdy držela prst na vypínači světla, chtělo ven, vyskočit a utéct. Jak ráda by ho pustila.
Odohodlala se a sjela prstem po vypínači světla.
Sklep. Sklep. Sklep. Sklep. Sklep. Sklep. Sklep. Sklep. To slovo zářilo po celé místnosti, rudě napsané po stropě, po stěnách, po podlaze, na obrazovce počítače i televize, na posteli, na povlečení, na dveřích šatníku všude. Melanie se v hlavě vyrojilo tolik tajemství. Kdo? Proč by tohle někdo dělal? Kde jsou Peter a máma? Kdy? Jak? A.. kde vzal tolik krve?! Melanie došlo, že nemá na výběr. Seběhla schody a rozrazila dveře.
Sklep. Sklep. Sklep. Sklep. Sklep. Všude po stěnách bylo najednou to slovo rozeseto červeným, tahavým písmem. Rozeběhla se ke dveřím do sklepa a zkusila poslední věc co mohla před vstupem do sklepa udělat. Vytáhla z kapsy telefon a vytočila 911. Telefon začal rychle za sebou pípat. Nechápala, jaktože se nemůže dovolat z osobního, mobilního telefonu. Začínala panikařit. Postavila se naproti dveřím do sklepa. Okolo dveří byly krvavými šrámy naneseny šipky ukazující do sklepa. Melanie bušily v hlavě, v rukou, nohou bubny oznamující přicházející infarkt. Několikrát se nadechla a otevřela dveře. Vstoupila do temnoty.
Jakmile překročila práh, z nevysvětlitelného důvodu se za ní dveře zabouchly. Svírala v rukou telefon a svítila si jeho displejem před sebe. Sestoupila ze schodů. Na každém z těch schodů byla krvavá stopa a vedle toho se ještě táhla další krvavá čára. Pod schody se sehnula a dotkla se krvavé čáry. Na prstu jí zůstala horká, rudá krev. Postavila se a vešla do dveří sklepa.
Sklep se dělil na tři místnosti. V jedné bylo několik věšáků se starým oblečením, asi pět a ty lemovaly celou místnost. Uprostřed byl sloupek beden s knihami a porcelánem. Ve druhé místnosti byly police se zavařeninami, a vlastně to byla taková spižírna, kterou ale nikdo nevyužíval. A poslední místnůstka byla plná starého harampádí, jako knihy, fotky, výstřižky z novin a jiné memorábilie. Melanie stála posvítila do místa, kde se otevíraly dveře do první místnosti sklepa. Zkusila rozsvítit, ale pochopitelně, pojistky byly vyhozené. Posvítila do dveří, ale přesně v momentě kdy do nich zasvítila, telefon přešel do úsporného režimu a zhasnul mu displej. Obnovila ho co nejrychleji to šlo.
'Za to všechno můžeš ty.'ozvalo se za ní. Prudce se otočila, ale nikdo tam nestál. 'Za všechnu tu bolest, kterou museli prožít.' Zvuk se ozval z místnosti, kde schovávali všechny ty memorábilie. Dveře k nim byly hned vedle ní. Otevřela je ale nikdo v nich nebyl. 'Jsou mrtví.' ta slova se opakovala v neustálé smyčce a nechtěla přestat. Zhroutila se na zem a začala brečet. Hlas neustával.
'KDO?!' zařvala a rozbrečela se ještě víc. 'Kdo je mrtvý?! Co jsem provedla?!'Plakala na zemi, sbořená ve tmě a už tak nějak ani nevnímala co se kolem ní děje. Něčí ruka se dotkla jejího ramene. Chvilku nechala ruku položenou na svém rameni, pak potají pod pod bundou zapnula na mobilu foťák a rychle vyfotila to, co se dotýkalo jejího ramena. Podívala se na displej. Chvilku zůstala překvapeně zírat.
'MARTENE?!' zařvala.
'Ano?'  ozvalo se za ní. Otočila se, a on tam stál. S rukama, obličejem, trikem i kalhotami od krve.
'Co se tady kurva stalo?!' zařvala. I když neměla zrovna v oblibě řvát sprostá slova, v tu chvíli jí nic jiného nenapadlo.
'Jsou mrtví.'
'KDO?!?!' Vyděsil jí chlad v Martenových očích.
'Sophie a Peter.' Melanie se poroučela zpátky na zem. Nemohla tomu uvěřit. Její matka a její přítel byli po smrti. Proč ale? Proč?!
'PROČ?!' zařvala na něj, vstal a rozeběhla se proti němu. Uhnul.
'Zabila jsi je.'
'Co..Což..COže?!?!' byla v šoku.
'Ty pořád nic nechápeš, že?' zeptal se jí a usadil ji na zem. 'Já jsem ty. Jsem tvůj výmysl, tvoje imaginace. Proto máme oba stejné názory na úplně všechno, posloucháme stejnou muziku a vlastně máme oba všechno společné. Ty sis mě vymyslela. Celou tu dobu jsi sedávala sama v lavici, povídala si sama se sebou, chodívala domů sama, a jenom ve dny, kdy tvoji rodiče nebyli doma. Cítila si mě, mohla ses mě dotknout a mohlas dělat všechno, jako bych byl normální. Ale já nejsem. Vlastně jsi k tvojí matce cítila zášť a nenávist, vinila jsi jí z rozpadu vaší rodiny a Petera jsi nenáviděla ještě víc, protože se snažil zaujmout místo tvéo otce. Lidi na tebe koukali jako na blázna, když jsi mluvila do prázdna a neustále se koukala na místo, kde nikdo nebyl. Chodívala jsi domů a po chodbách zahleděná do prázdna. Proč myslíš že mě nikdy nikdo nevyvolal? Testy jsem psával normálně, známky taky a vysvědčení taky, ale to jen proto, že jsi se sama chtěla přesvědčit, že jsem skutečný, Ve tvé mysli jsem byl jeden z nejlepších ze třídy, ale ve skutečnosti jsem v té třídě ani nebyl. Tvoje pokročilá psychóza se dostala až do takové míry, že když tě rodiče přihlásili k psycholožce, zešílela jsi a zabila jsi je. Odporným způsobem, dnes v pět hodin, když se společně vrátili, Peter z tréninku a tvoje matka z práce. Nepamatuješ si to, tento čas je v tvých myšlenkách proložen spánkem, ale ve skutečnosti jsi se činila víc než bys měla. Nepamatuješ si ani tu nenávist, tu zášť a vlastně ani důvod, proč jsi je zabila, protože to všechno je ukryto v malé části mozku, ve které jsem ukrytý i já. Všechna tvoje nenávist, zášť, smutek a všechny zlé vlastnosti jsem já, a ty se s nimi stotožňuješ jen proto, že jsi to vlastně ty. A víš jak všechno co jsem ti teď řekl vím? Jsem totiž ty. Jsem tvoje imaginace dokonalosti, tvůj živý deníček. Tvoje poslední naděje ve světě.' Marten se odmlčel a Melanie si najednou na všechno vzpomněla. Necítila nic než čistou nenávist a smutek z toho, že Marten neexistuje. Uvědomila si co udělala, uvědomila si proč, jak a co udělala po domě, že všechny ty nápisy udělala ona. Všechno to udělala ona.
Vstala.
'Teď zmizím, navždycky a všechno co bylo ve mně, bude v tobě. Je mi jedno jak s tím naložíš, ale jedno ti můžu zaručit. Tvůj život už nikdy nebude jako předtím, tvůj život bude pošramocený a mrtvý. Nikdy se nezbavíš titulu monstrum, který nad tebou bude rudě svítit. Sbohem, Mel. Odpočívej v Pokoji.' pak se rozplynul. V moměntě kdy zmizel, se rozvítila světla sklepa. Všude byla krev, ťápoty na schodech a na chodbě byly Melaniiny. Krev na zdech, krvavé šrámy a nápisy způsobily její prsty, které byly celé rudé. Vstala a vstoupila o místnosti se šatníkem. Rozsvítila i tam a uviděla to.
Na zemi vedle sebe ležely dvě těla, do půl těla svlečený Peter a nahá Sophie. Jejich hlavy vyly odříznuté a pomocí pletacích jehlich připíchnuté na tělo toho druhého, tak, že Peter měl na sobě šedou hlavu Sophie a opačně. Peter měl rozpárané břicho a Melanie si vzpomněla, že vlastně tohle břicho byl zdroj vší té krve na zdech. Sophiiny i Peterovy nohy byly odříznuté a neznámo kde, a Melanie si uvědomila, že TO byly ty krvavé šrámy po podlaze. Na Sophiinem břiše bylo vyryto: COURA a Peter měl na hrudi napsáno COUŘINA COURA. V rohu místnosti byla posazená sekera, celá od krve s krvavými otisky na ní. Melanie si vzpomněla, že pro ní běžela do kůlny, zatímco si Peter a Sophie mysleli, že běžela do svého pokoje. Viděla, jak má Sophie v puse nacpaný papír, a věděla že ho tam nacpala ona. Byla to pozvánka k psychiatričce. Nebylo jí nic líto, cítila v sobě jen nenávist a bolest, nenávist sama k sobě a bolest ze zápěstí, kterou si způsobila horečnatým sekáním do krků Petera a Sophie.
Už se na to nemohla dál dívat. Rozeběhla se ke dveřím a najednou jí všechno dávalo smysl. Nemohla zavolat policii, protože nechtěla v tu chvíli a dveře se přibouchly, protože je zavřela sama. To její probuzení a prozření že všude je krev, spustila sama, jinak by si toho asi ani nevšimla. Za všechno mohla ona.
Vyběhla ze dveří sklepa, ze dveří domu a z branky do zahrady. B kůlně sebrala štípačky a přeskočila plot. Běžela po ulici několik bloků, dokud se nedostala na náběh na GOLDEN BRIDGE. Vyskočila na nejbližší hrazení které mohla, přestříhala zárubně v plotu a postavila se na dolní hranu traverzy. Vzala do ruky telefon a vytočila 911. To byl ten správný čas, kdy to chtěla udělat.
'Prosím? Policejní, záchranářská a hasičská služba San Francisco, co pro vás můžu udělat?' ozval se příjemný, unavený hlas v telefonu.
'Zabila jsem matku a jejího přítele, usekala jsem jim nohy a hlavy a vyměnila jim je. Krví přítele mé matky jsem po celém domě napsala kde jsou jejich těla ukryta. Nenáviděla jsem je oba, a ted ke všemu nenávidím i sama sebe. Stojím na kraji mostu Golden Gate a chystám se zabít, protože se jim chci omluvit v pekle. Stalo se to na St. Pats boulevard 65W3 a já se právě chystám zabít. Jmenuji se Melanie a jsem monstrum.'
'Počkejte!' řekla žena v telefonu ale to už Melanie plachtila vzduchem.
Říká se, že před smrtí vám v hlavě projede úplně celý život. Projel. Vzpomněla si, jak jí matka velza z porodnice, jak jí poprvé koupala, na prvního psa, nebo jak jí matka poprvé vedla na hodinu baletu, do školy, na tatínkovu akci. Vzpomněla si na všechno hezké, potom na rozvrat rodiny a jak se ponořila do nevědomé nenávisti celé rodiny. Chtěla je všechny zabít už dávno, ale odvahu jí dali až tímto činem. Jsou mrtví a ona bude taky. Viděla sama sebe jak skáče bungeejumping, a maminka se nahoře směje, jak má strach. Viděla maminčinu zbabělost, jak jí sbalila a utekla s ní daleko od otce. Viděla jejich společné večery u filmů, s dekou a kakaem, jak si dělaly manikúru a obě byly šťastné.
Její vzpomínání na šťastnou minulost ukončila skutečnost, že zachvilku narazí na tvrdý beton parkovistě nějakého Tesca pod Golden gate. Všechny vzpomínky byly pryč a jediné co jí zůstalo, byla skutečnost že za chvilku zemře.
A zemřela. Našli jí další den policisté z pouliční hlídky, s hlavou roztříštěnou o beton, a většinou přelámaných kostí, vyhředlými vnitřnostmi a nejasnou minulostí. Co udělala, se zjistilo až později. A pamatuje si někdo její smrt? Ne. Jediný, kdo je vzpomínám jsou její rodiče, ve spojitosti s tím, že jejich duše zůstaly v domě a dělají ze života peklo lidem, kteří se rozhodnou žít šťastný život v krásném, renesančním domě s nejasnou minulostí.

Komentáře

Oblíbené příspěvky