Poezie o deseti lidech a cáru anglického papíra
Vytáhl jsem, o půl osmé středečního večera, mé salátové vydání sešita z anglického jazyka, otočil jsem jej pasivní stranou nahoru a černým inkoustem z kuličkového pera sloužícího jako reklamní tahák firmy BCE jsem začal psát své poznatky z večera, jež se na první pohled jevil jako skutečně nezajímavý, počemž jsem ale skončil ve zdejší napůl hospodě a napůl divadelním klubu, jakožto výběrčí mýtného při průchodu skrze dveře vedoucí za nacistickým poznáním s deseti osobami, cigaretovým kouřem a letmým pachem červeného vína v ovzduší.
Při pohledu před sebe vidíš, což beru jako nejdůležitější okolnost, tři z oněch deseti osob; mladého, mastnovlasého chlapce, okusujícího si nehty při pojídání utopence, jeho černovlasou slečnu s hrnkem kávy uchopeným v obou rukou, s očima jako z japonského anime seriálu, a relativně dobře vyhlížejícího mladíka se zárodky plnovousu pokuřujícího Strike it lucky, silně gestikulujícího ale neustále usmívajícího se, což se v dnešní době dost dobře považuje. Sečteno podtrženo, i podle kalkulačky to byla dost slušná parta.
Což je ale přesný opak toho co SLYŠÍM. O patro výš sedící partička pochybných individuí, zřejmě za své poselství bere každý konverzovat s vaakuem o jiných záležitostech hlasitostně přesahujíc 120 decibel. Člověk, co, říká věci co už sami o sobě vizuálně nezajímají oponenta, podle mě nemá co sdělit a mel by držet hubu. (- M*****š T***l)
Mezi těma dvěma partičkami ale vidím tolik diferencí až mi to rve pomyslné srdce mého chápání. Ona banda z horního patra bere jako svoje faktótum alkohol a hlasitou konverzaci o tom, kde minulý víkend spali a proč zrovna v příkopě u Berouna, zatímco jejich protipóly konverzují o jídle, přátelích, výletech a o tom co je příští víkend čeká a nemine, a vše to dokládají fotografiemi, videoklipy a nahrávkami na jejich mobilních telefonech, jež velikostně přesahují hlavu mojí pseudoliliputí spolužačky.
U osmé osoby, příjemně vystupující barmanky, jsem si objednal kávu. Vůně oné kávy se mi dostala pod nos ve stejnou chvíli jako ruce barmanky s, již zmíněným hrnkem kávy a velkou spoustou cukru a mléka. Ve psaní pokračuji po smíchání minihrnku mléka a třech sáčcích cukru v hrnku temně černé tekutiny, která po přidání mléka změnila barvu na tmavější béžovou, nebo, chcete-li na světlejší hnědou. Nevidím žádnou další eventuální myšlenku skrytou v kávě, takže asi zastavení tohoto kávového pisálkovství bude velice vhodné.
Jeden velice moudrý nadčlověk M Heidegger řekl: 'Filozofie a poezie je dvojí způsob hledání smyslu a pravdy, vycházející z bytostné příbuznosti myšlení a básnění'. - Dá se říct, že to právě prožívám. Hledám pravdu v očích 'Barových letců', ale jediné co nacházím jsou zorničky zalité smíchem a zdejším pivem. Jedinýma očima, v nichž jsem nalezl smysl a pravdu, tedy zůstávají oči psíka oné hlučné bandy, jež si za mnou přišel pro pohlazení, po čemž obrátil svůj zrak k příchozímu poslíčkovi s pizzou. Pravda, vynalezená 22.1.2014, tedy zní: 'Pizza je i v upřímných očích atraktivnější než nabízená ruka člověka.'
U baru sedí člověk s plnovousem již šedivým a hlavou holou jako andělské půlky. Můžeme ho nazvat 'Číslo 9' nebo taky 'Stařík' i když si jsem jistý, že by mi bajonet skončil v břiše dřív než by vůbec tečka za oslovením vyšla z mých úst.
- Jeho ruku zakrývá jeho tělo oděné do šedivého, vzorovaného svetru, ale i přes ono šedosvetrové tělo lze poznat umístění jeho ruky, což si spojuji s cigaretovým dýmem vycházejícím z daných souřadnic = ruky uzpůsobené k držení bajonetu nebo cigarety. Ten člověk mě zdravě fascinuje, ale možná že ten pocit je podmíněný jeho tváří ošlehanou něčím nepopsatelným, něčím fascinujícím. Nyní dokouřil a zamířil houpavou chůzí zpět skrz portál do světa nacistických chodeb pod Německou republikou.
- A 'Číslo 10', 'Idiot', 'Ramon' či ' Ten co si v koutě píše do sešitu anglického jazyka, jež vzhledem vzbuzuje pocit stáří cca. 2000 let v minulosti poznatky o dalších devíti obyvatelích místnosti a pije kafe', jsem já. Večerem mě provázeli konverzace jiných individuí v místnosti, reklamní bílé kuličkové pero s černým inkoustem, a kniha: 'Filozofické poznatky 21.století doplněné přirovnáním z minulých dob', ve famózní spolupráci s kávou a pořád trvající otupělosti z probdělé celé noci, jež mi spíše budí pocit totálního absťáku z nedostatku heroinu spojeným s kocovinou z maratonu technopárty, pouze s tou výjimkou, že tohle mi dávalo přijemný a blažený pocit krásné otupělosti masírující moje mozkové buňky.
Zvedám se, propisku zastrkávajíc do náprsní kapsy a knihu schovávajíc do útrob batohu již narvaného jinými knihami, vracím hrnek a s příjemným pocitem dobře odvedné práce a výborně stráveného večera se ploužím k autu, kde na mě čeká moje milovaná maminka.
POSLEDNÍ OHLÉDNUTÍ
VIDÍME SE PŘÍŠTĚ.
Při pohledu před sebe vidíš, což beru jako nejdůležitější okolnost, tři z oněch deseti osob; mladého, mastnovlasého chlapce, okusujícího si nehty při pojídání utopence, jeho černovlasou slečnu s hrnkem kávy uchopeným v obou rukou, s očima jako z japonského anime seriálu, a relativně dobře vyhlížejícího mladíka se zárodky plnovousu pokuřujícího Strike it lucky, silně gestikulujícího ale neustále usmívajícího se, což se v dnešní době dost dobře považuje. Sečteno podtrženo, i podle kalkulačky to byla dost slušná parta.
Což je ale přesný opak toho co SLYŠÍM. O patro výš sedící partička pochybných individuí, zřejmě za své poselství bere každý konverzovat s vaakuem o jiných záležitostech hlasitostně přesahujíc 120 decibel. Člověk, co, říká věci co už sami o sobě vizuálně nezajímají oponenta, podle mě nemá co sdělit a mel by držet hubu. (- M*****š T***l)
Mezi těma dvěma partičkami ale vidím tolik diferencí až mi to rve pomyslné srdce mého chápání. Ona banda z horního patra bere jako svoje faktótum alkohol a hlasitou konverzaci o tom, kde minulý víkend spali a proč zrovna v příkopě u Berouna, zatímco jejich protipóly konverzují o jídle, přátelích, výletech a o tom co je příští víkend čeká a nemine, a vše to dokládají fotografiemi, videoklipy a nahrávkami na jejich mobilních telefonech, jež velikostně přesahují hlavu mojí pseudoliliputí spolužačky.
U osmé osoby, příjemně vystupující barmanky, jsem si objednal kávu. Vůně oné kávy se mi dostala pod nos ve stejnou chvíli jako ruce barmanky s, již zmíněným hrnkem kávy a velkou spoustou cukru a mléka. Ve psaní pokračuji po smíchání minihrnku mléka a třech sáčcích cukru v hrnku temně černé tekutiny, která po přidání mléka změnila barvu na tmavější béžovou, nebo, chcete-li na světlejší hnědou. Nevidím žádnou další eventuální myšlenku skrytou v kávě, takže asi zastavení tohoto kávového pisálkovství bude velice vhodné.
Jeden velice moudrý nadčlověk M Heidegger řekl: 'Filozofie a poezie je dvojí způsob hledání smyslu a pravdy, vycházející z bytostné příbuznosti myšlení a básnění'. - Dá se říct, že to právě prožívám. Hledám pravdu v očích 'Barových letců', ale jediné co nacházím jsou zorničky zalité smíchem a zdejším pivem. Jedinýma očima, v nichž jsem nalezl smysl a pravdu, tedy zůstávají oči psíka oné hlučné bandy, jež si za mnou přišel pro pohlazení, po čemž obrátil svůj zrak k příchozímu poslíčkovi s pizzou. Pravda, vynalezená 22.1.2014, tedy zní: 'Pizza je i v upřímných očích atraktivnější než nabízená ruka člověka.'
U baru sedí člověk s plnovousem již šedivým a hlavou holou jako andělské půlky. Můžeme ho nazvat 'Číslo 9' nebo taky 'Stařík' i když si jsem jistý, že by mi bajonet skončil v břiše dřív než by vůbec tečka za oslovením vyšla z mých úst.
- Jeho ruku zakrývá jeho tělo oděné do šedivého, vzorovaného svetru, ale i přes ono šedosvetrové tělo lze poznat umístění jeho ruky, což si spojuji s cigaretovým dýmem vycházejícím z daných souřadnic = ruky uzpůsobené k držení bajonetu nebo cigarety. Ten člověk mě zdravě fascinuje, ale možná že ten pocit je podmíněný jeho tváří ošlehanou něčím nepopsatelným, něčím fascinujícím. Nyní dokouřil a zamířil houpavou chůzí zpět skrz portál do světa nacistických chodeb pod Německou republikou.
- A 'Číslo 10', 'Idiot', 'Ramon' či ' Ten co si v koutě píše do sešitu anglického jazyka, jež vzhledem vzbuzuje pocit stáří cca. 2000 let v minulosti poznatky o dalších devíti obyvatelích místnosti a pije kafe', jsem já. Večerem mě provázeli konverzace jiných individuí v místnosti, reklamní bílé kuličkové pero s černým inkoustem, a kniha: 'Filozofické poznatky 21.století doplněné přirovnáním z minulých dob', ve famózní spolupráci s kávou a pořád trvající otupělosti z probdělé celé noci, jež mi spíše budí pocit totálního absťáku z nedostatku heroinu spojeným s kocovinou z maratonu technopárty, pouze s tou výjimkou, že tohle mi dávalo přijemný a blažený pocit krásné otupělosti masírující moje mozkové buňky.
Zvedám se, propisku zastrkávajíc do náprsní kapsy a knihu schovávajíc do útrob batohu již narvaného jinými knihami, vracím hrnek a s příjemným pocitem dobře odvedné práce a výborně stráveného večera se ploužím k autu, kde na mě čeká moje milovaná maminka.
POSLEDNÍ OHLÉDNUTÍ
VIDÍME SE PŘÍŠTĚ.
Komentáře
Okomentovat