pátek 31. ledna 2014

Pití vody

Pomalým, šouravým krokem po koberci, jež nebíjel mé ponožky statickou elektřinou a lehoučkým lechtivým pocitem, s úmyslem svlažit své hrdlo vodou z vodovodu, jsem se došoural k umyvadlu z bílého porcelánu v koupelně našeho domu, jelikož onen železný dřez v kuchyňském koutu byl zabraný a plně využíván mou drahou maminkou. V ruce jsem držel sklenici, potencionální nástroj k porážce žízně, lehce upatlaný od mýdlové vody. Ne upatlaný, jediný čmáranec mýdlovou bělobou se táhl ode dna až doprostřed sklenice, kde se zesláblý a zničený ztrácel v neznámu průhledného nekonečna.
Ocitáme se naproti zrcadlu, odění do černých džín a bílého svetru, zírající do temna našich černočerných očí, jež na nás z obličeje cizí osoby, čekající v zrcadle na vteřinku naší nepozornosti zhlížejí a těkají po našem obličeji, jako by to byl vystavovaný muzejní kousek, pravou rukou opření o umyvadlo, s nohama taktně překříženýma a levou rukou, svírající sklenici, startující za jedním z cílů ke splnění cíle oné pseudo-mise, onoho základu pro základ života, oné alfa mater, bez níž se ocitáme v 7 - 10 denním maratonu plném útrap, bolesti a vnitřní prázdnoty v nekonečné symbióze s utrpením a modlitbách ke smrti.
Ruka již urazila polovinu cesty za zdrojem vody, bez níž rozhodně i sklenice cítila prázdnotu, protože skutečně prázdná byla, dehydrována, na samém pokraji sil, suchá, suchá a prázdná. Ach, jak tvrdá rána, býti prázdná.
Jak jsem se tak blížil rukou se sklenicí ke kohoutku, uvolnil jsem nohy a ty se zhouply v ladném rytmu Smetany, ne smetany, jako sladké přísady do kávy, ale Smetany jakožto famózního skladatele hrajícího z reprobeden položených na poličce vedle vany, zařadily se vedle sebe, v pozdravu salutujících neviditelných rukou na pozdrav jiných neviditelných nohou z armády fantazírování a ona pravá, nyní jako pták volná ruka, ještě malou chvíli předtím o umyvadlo opřená vyběhla jako za zvuku stometrový běh startující pistole, letěla vzduchem jako Milenium Falcon, jako by měla strach a utíkala před Imperiální hlídkou, letěla a zastavila se až u chromované páčky na spuštění vody, kterou rychlým mávnutím rukou vyrazila do protisměru působení gravitační síly.
Extáze. Pocit blížícího se ukojení potřeb mého jako Sahara vyprahlého hrdla byl omračující. Doufání bylo pryč a zůstalo jen vědomí té čistoty, jež přinese undehydratace mého těla.
Ruka se sklenicí s lehkým mýdlovým máznutím v rytmu hudby zamířila pod kohoutek s vodou. Sklenice se začala atom po atomu, molekulu po molekule, kapičku po kapičce vyplňovat vodou, průzračnou, čistou a průhlednou, průhlednější než ona mýdlovým máznutím prstového štětce umazaná sklenice. Voda začala přibývat. Tekla do sklenice sic pomalým, ale silným proudem, tudíž během chvilinky byla sklenice plná a začala přetékat. A já jí nechal. Nechal jsem jí máčet mou ruku, chladným proudem vody. Možná jsem to bral jako mučení sama sebe, možná jsem to bral jako utopii, ale s největší pravděpodobností to byla jen doprovodná kulisa ke Smetanově hudbě.
Voda se přelévala přes okraj sklenice a padala na moje prsty, kde se sic jen odrazila, ale i tak tam ta existence milující vody.
Měl jsem dost.
Pravačkou jsem znovu zastavil proud a pozvedl jsem levou ruku se sklenicí plnou ledové vody k ústům.
Konečně.
Pocit blaha, vítězství nad vesmírem a přírodou, mokrost v hrdle, neuvěřitelná pachuť po ničem. Všechno to tam bylo, ve sklenici vody, jež se mi vlévala do úst, kde omyla zuby a jazyk a hnala se jako hladový gepard k vysušenému hrdlu. Část jí unikla a skrz již zavlažené koutky úst se dostala ven a tekla po bradě až ke krku, kde nechávala ledové polibky a pocity studených mrákot, po čemž zajela pod bílý svetr a vypařila se na hrudníku.
Dopil jsem, dámy a pánové.
Dopil jsem.

- - - - - - - - - -
Pokud jste toto dočetli až do konce, snad vám neunikla nádherná rozmanitost všeobecného českého jazyka, kdy jsem na 57 řádcích, širokých přibližně na stránku knihy popsal deseti vteřinovou událost, která se v knize dá zapsat na půl řádků či do jedné věty.
Komentáře budiž vám otevřené pro návrh dalších situací, jež bych mohl sepsat a zkusit rozepsat.

0 komentářů:

Okomentovat