Zakázaný ovoce, trocha romance

Přicházela z mlhy. Seděl sem v parku a listoval knihou, a ona přicházela z mlhy. Do očí jí padala ofina, z dlouhých, světle kaštanových vlasů, na tváři zářil úsměv a z očí jí hrála radost. Celá ta osoba v podstatě hřála už na dálku, taková samovolně pozitivní slečna.
Pořád jsem zíral do svojí knížky a pozoroval jí jen koutkem oka. Ale i tak, sem jí viděl.
Jmenovala se Vikky, a byla strašně krásná. Měla, jak už sem říkal, dlouhý, krásný, kaštanově hnedý vlasy, skvělý oči, a úsměv za tisíc průmerných lidí. Tenkrát, v tom parku, měla hnědej kabát, černobílý pruhovaný kalhoty a boty na podpatku. Nemohl sem z ní strhnout pohled.
Dál sem jakoby naoko čuměl do knížky, nezvedal hlavu, a nechal jí procházet kolem mě. Znal sem jí už dlouho, rok sme si psali, pak to na rok cca přestalo, a od tý doby sme si psali pořád. Měl sem jí doopravdy hodně rád. Hodně, hodně, hodně, ale nechtěl sem se vtírat, ostatně jako vždycky, tak sem čekal jestli pozdraví sama.
"Jime?" řekla, a já jakobych nic nevěděl, jsem zvedl zrak.
"Vikky!" řekl sem nadšeně a postavil sem se.
"Páni, dlouho sem tě neviděla!" řekla a objala mě. Znáte takový ty chvilky, kdy vás někdo obejme a vy ho nechcete pustit? Chcete ho jen držet dokud nezapadne slunce, a pak pustit, dojít k někomu z vás domů a tam zase. To sem v tu chvíli prožíval.
"Chybělas mi." Vypadlo mi to! Ke všemu sem to řekl rovnou tónem, jakobych říkal: 'Mám tě nehorázně rád, a nechci nic jinýho než se s tebou jít ruku v ruce někam projít!'.
Usmála se. Tak krásnej úsměv co dokázala vyloudit, sem dobrýho půl roku neviděl. Fakt, že bych jí dal nejradši na místě pusu. "Ty mě taky Jime. Víš co?"
"Nevím." Byl sem absolutně pořád zaklesnutej do těch magickejch očí.
"Jdu teď na autobus. A mám ještě spoustu času. Nechtěl by sis zajít se někam? Se mnou?" Zůstal sem jako po vytržení. Ona.. Se mnou .. Chtěla. Někam zajít!!
"Samozřejmě, že ano!" Vystřelilo ze mě. Sakra, sakra sakra!!
Pustila mě z objetí a vyrazili sme.
"Poslyš. Co si vlastně dělal tam na lavičce?"
"Čekal na tebe."
Zasmála se. "Ne, vážně!"
"Vážně."
Teď už se jen pousmála. Takovým výrazem jako: 'Bože, to je sladké.' Cítil jsem se dobře.
Šli sme dál, úpo parku, pak přešli a kolem divadla jsme šli až k pivovaru a dál přes pole někam za město. Asi tři hodiny.
"Víš Jime." Řekla a zastavila se.
"Jo?"
"Proč si dělal jakoby si mě neviděl?"
Ta otázka mě zaskočila.
"Víš." odkašlal sem si, abych nabral čas. "Styděl sem se." Začali se jí lesknout oči, a rty se jí daly do úsměvu.
"Jimmy." řekla a vzala mě za ruku. Pořád se mi dívala do očí. Neviděl jsem dobře do jejích. Odhrnul sem jí ofinku, usmál se, a vtisknul jí pusu. Bylo to asi to nejsladčí, co jsem zažil, Ten pocit "vítězství", spokojenosti a absolutní oddanosti momentu.
"Vidíš že to šlo i bez uhýbání pohledem." Uhnul sem pohledem. Narovnala mě, a dala mi další.
Dá se říct, že v té chvíli mi nechybělo nic. Měl jsem ruku nejkrásnější holky pod sluncem ve svojí ruce, její srdce v mém, v hlavě mi hráli Lucky Strikeiho sóla na bubny, Jimmy Hendrixovi na Kytaru a já si vůbec neuměl představit, co se bude dít dál.
Došlo nám, že asi za hodinu jí jede autobus. Tak jsem jí tam ruku v ruce doprovodil.
To loučení bylo hrozný. Objímal sem jí. Najednou ten autobus přijel, uteklo to hrozně rychle.
Když nastupovala do autobusu, vytáhl jsme jí ven a dal jí další, dlouhou pusu.
"Jak to teď mezi náma bude?"
Pousmála se, a vtiskla mi další.
"Miluju." Pošeptala mi slabounkým hláskem. "Tě."
A odjela. A já tam tak stál, civěl do dálky za autobusem, a říkal sem si: "Tak vida co se můžu vyklubat z jednoho celekm normálního čtení na parkové lavičce."
A tak jsem se, dámy a pánové, zamiloval.