Svět v barvě krve

Bohužel tu už není mnoho míst kde by byla čistá zem.
dá se říct,
že celá naše planeta už je od krve.
Není jediné místo, které by zavánělo po svěcené vodě.
Protože,
se už střílelo i v kostelích.

Padám po zádech z mola do moře,
toužil jsem po závanu studené vody na mých tvářích.
Padnul jsem do krve.
Horká rudá tekutina mi zalívá oči,
a pohled na svět.
Cítím se jako býk,
rozzuří mě rudá, jen je škoda,
že ji vidím před očima celé dny a celé noci.

Toužím se vyspat,
ale nejde to.
Budím se z nočních můr, propocený na kost.
Dávám si kafe.
Nejlíp se mi spí, když mám v sobě kofeinu tak že bych usnout nemohl.
Nebo spíš neměl,
přesto spím tak dlouho že si o mě myslí že jsem mrtvý.

Vidím rudě,
mám rentgenové oči.
Vidím každý kousek vašeho zla, až z morku vašich kostí.
Cítím jak se množí.
Vidím světlo, v té nejtemnější osobě
a temno, tam kde jsem čekal světlo.

Vidím ve vás ještě větší vztek než ve mě.
Jediná chyba co děláte je ta že ho neventilujete.
Cítím, vidím, slyším hmatám tmu.
Procházím tam,
kam člověk nevkročil po mnoho dnů.
Ztracen v záhybech básníkovi duše.
Trochu to nechápu.

Toužím se z básní vypsat, po několika probděných nocích se vyspat.
A vzbudit.
Až na jaře,
po nejdelším zimním spánku mého života.
Snad mi to tolik nevezme,
ale naopak dá odpočinek potřebný k žití na tomhle světě.
Stále vidím rudě.