sobota 16. listopadu 2013

mentálno

budeš se zlobit když si budu psát s tvym chatem když tu nejsi?
já vim že nebudeš
nenávidim Everton.
porazili mě 5:4 na penalty.
první prhra.
po sedmi kolech.
achjo
příště jim natrhnu řiť.
tohle pak dám do povídky
pojmenuju ji mentálno.
nevim proč, jen to zní cool, a určitě si k tomu vymyslim suuper námět abych to mentálno odůvodnil
Lhal jsem. Nevymyslel sem nic. Jediný co sem vymyslel bylo dát to do týhle povídky. Vlastně ani nevim, jestli se tomu povídka dá řikat. Jediný co dělám, je že zírám na klávesnici a datluju do ní cokoliv mě napadne. A tak to bylo i s tim chatem. No každopádně tuhle "povídku" tipuju na jednu z těch úspěšnějších. Nevim proč. Možná že to není povídka, jen zápisky z mojí doopravdy hodně chorý hlavy, těžký skepse a hlubokosáhlých depresivních myšlenek. Hraju fotbal, i když fotbal nenávidim, a sleduju z okna jak se sousedi snažej zaparkovat auto do garáže. Je 23:08. Svítěj mi sem světlama a mě to sere. Rád bych všechny světla vypnul, a užíval si tmu, i když ze tmy mám strach. Tak bych radši všechny světla rozsvítil, a nechal je... nebo ne, všechno bych zhasnul, a rozsvítil.
Zhasnul,
a rozsvítil.
Hrál si se světly dokud by nezbylo nic než černočerná tma, protože by žárovky popraskaly.
Taky vám to bytí na světě přijde takové nenormální? Musíte dělat něco, abyste mohli dělat něco, co jste chtěli udělat, ale zároveň se bojíte to udělat, protože jste srabi. I já jsem srab, a nestydím se za to. Ono je někdy lepší utéct než dělat hrdinu a dostat přes držku.
Teď sem si byl pro plechovku koly do lednice. Hodiny ukazují 23:45 a já už začínám cítit tu noční otupělost, tu krásnou otupělost, která se projevuje hlavně postupným přivíráním očí. Oči. Ty sou dost zajímavá věc. Nutí nás vidět věci co vidět nechceme, ale musíme, protože osud chtěl, abychom nějaké věci viděli, i když bychom si je nejradši nezapamatovali. Takže oči jsou vlastně součást osudu. Blbosti. Jediný co mě teď napadá, jsou blbosti. Možná, že než dopíšu tuhle povídku, napadne mě, co je mentálno. Možná, možná možná.
Zvoní mi telefon. Ve třičtvrtě na půl noci mi zvoní telefon. Ti lidi jsou fakt ětší blázni než jsem já. Zvedám to.
"Dobrý den, mohla bych vám nabídnout..." Ozval se ženský hlas, nějaké paní, co asi chce spáchat sebevraždu, ale nemá na to.
"Běžte se posrat." šeptnul jsem do telefonu a gentlemansky zavěsil.Lidi dokážou bejt něco jako krysy. Krysí národ. Jsme krysí národ, krysí planeta, ZOO Ufonů, místo přímýho přenosu z podzemí Marsu, Reality Show pro ty zelený hlavy, figurky na šachovnici Illuminatti a "Hlav Státu". Je dobře že jsme parlament, prezidenta a premiéry pokřtily na: "Hlavy Státu", protože až dojde na popravu, nikdy oběti neuseknou první nohu. Toužim bejt při revoluci, defenestraci. Defenestračním období, kdy budou z hradu lítat místo nepřijatejch žádostí a dopisů vládě lítat tlustý prdele všech těch, co hlasujou za naše práva. Není to spravedlivé.
Dnešní svět funguje už čistě na hrcprcání. Hrcprc kamarádky, hrcprc kamarádi. Shazovaný mejdla ve sprchách, shazovaný mejdla ve školách, shazovaný mejdla na autobusovejch zastávkách. Je Půlnoc, pátek večer. Období, kdy se probouzej sfetovaný a opilý bastardi na diskotékách opřený o hajzl s kalhotama dole a zjištěnim že sou bez mobilu a peněz.
Je půlnoc a jedna minuta. Dopíjím kolu a pořád hraju FIFU. Nesnáším fotbal, ale sem Sparťan. Nesnášim fotbal, ale hraju FIFU. Logika.
Právě vyšel bratr z pokoje, a asi dvě minuty po něm jeho nynější přítelkyně. Hm. Je tu takový ticho, že jsem je oba slyšel. Miluju ticho, ale zároveň se ho děsím. Protože každé ticho, jednou musí proříznout bolestivý výkřik. A každý bolestivý výkřik, doprovází něco, co vyskočí ze tmy, a potom následuje váš bolestivý výkřik. Hromady bolestivých výkřiků, po shozených mýdlech. Hromady shozených mýdel. Hromady, hromady, Hromady.
Přijde jenom mě ta noc tak ponurá a zabijácká? Možná protože je ticho, tma a vůbec všechno čeho se děsím vzhůru. Možná proto že jsem vzhůru já. Když totiž spím, nemůžu vidět ty hrůzy co se kolem mé postele za mého spánku mihají. Co pobíhají a zpívají si prokleté písně o tom jak mě doprovodí do pekla. Shinigamis, Smrtonoši, bohové Smrti, Satani, Duchové a jiní přátelé. Vím to, jsou tady i teď. Sahají na moje tělo a domlouvají se, kdo si jakou část uzme.
"Zamlouvám si srdce, to poškozené je. Nikomu chybět nebude, nikomu nevěnované!" šeptá si smrtonoš.
"Já si vezmu mozek, ten poloprázdný je. Prázdno kde by vědomosti byli, plno filozofie!" brouká si Shinigami.
"Já si vezmu jeho tělo, a budu chodit po světě. Promiňte, zapomněl jsem že už nás tu dosti je." Zvolává Satan.
"Já budu brázdit s jeho duší po světě vody všech řek. Aby potom neřekl že zemřel nešťastně." Duch.
A tančí.
A tančí pořád. Prozpěvují si ty jejich písně. O mých vnitřnostech, a vnějším obalu. O tom, v čem chodím, v čem běhám a žiju, čim myslím, čím cítím.
A tančí.
Možná tohle je mentálno. Proud psychomyšlenek, které sami o sobě nedávají smysl, ale dohromady dávají všechno. Dávají všechno, ale neberou nic. Najde se na tomhle světě vůbec někdo, kdo dokáže přijít na to co znamená mentálno. Už to mám.
mentálno, je všechno spojené s ničím.
Nic propojené se vším, vědomosti s debilitou.
Mentálno jsem já. A budu.
Vždycky budu dítě. A budu si to užívat.
Protože nikdy nevím zda zemřu ráno, nebo po obědě.
Psychoflow???

0 komentářů:

Okomentovat