Psychoflow III

Stromy. Les. Město. Chodník. Autobus. Vlak. Škola. Univerzita. Park. Rybník. Hnus, hnus, hnus. Musím o tom napsat. Jsem nedobrovolným literátem. Přestalo mě cokoliv zajímat, ženy, úspěchy, rodina, přátelé. Mám múzu. Musím to napsat. Skládám skládačku svých povídek ze školních sešitů, jízdenek, rukou, nohou a prsou, na která jsem to napsal rtěnkou. Teď si je umývá. Slyším téct sprchu, a má chuť se rozběhnout a vymýt si všechny ty špinavé myšlenky, čisté myšlenky, vypít, vymýt a vykouřit si myšlenky z hlavy, aby tam zůstalo jen vacuum pro další múzu. Ta múza potřebuje domov, tak, jako já potřebuju napsat, že potřebuje domov.
Slyším padat sníh. Slyším ho zarývat se do travnaté podložky, a slyším jak každá sněhová vločka pořád dokola bubnuje tu samou větu: "Přinášíme zimu". Přinášíme dobu vest, bund, vysokých bot, kabátů, kožichů, kulichů, a odnášíme dobu minisukní, nadkolenek, kraťásků, bikin a volně svěšených vlasů. Chci je zabít, víc než ony chtějí zabít mě. Chtějí abych umrznul, a aby mohly bubnovat místo: "Přinášíme zimu." větu; "Přinášíme smrt, a ledový hrob."
Slyším tolik věcí, že musím psát co vidím. Zase se to pojí se sněhem. Vidím ledovou, bílou oponu, plnou spánku a zimy. Vidím stoh knih, sedm, devět knih! Čtu hodně, mám tu Castanedu, Bukowskeho, Collins, Paynea,Hemingwaye, Sounese, Rowling, Tolkiena. Čtu hodně, píšu hodně. Chci hodně psát, hodně číst, hodně chodit a zapisovat. Cítím tu potřebu.
Pořád slyším tekoucí vodu. Přemýšlím, jestli nás horká voda může zbavit jen špíny, nebo i hříchů. Stoupnout si pod vařící proud, a odříkat třeba jen třetinu otčenášů než bychom měli, to by snad mohlo být očišťující.
Nechodím se zpovídat. Musel bych si od mládí vést seznamy toho co jsem udělal zlého, a to by vydalo na dva blogy a ještě by zůstalo na román. Pojmenoval bych to: "Ze života neviditelného rebela", "Psychoflow" nebo "XXX".
Vždycky sem chtěl vydat knihu. Chodit po ulici a koukat se do výkladních skříní, a vidět své jméno, v té změti chaoticky uspořádaných zápisníků všech spisovatelů na světě. Vidět se tam, a jít dál s dobrým pocitem, že ve skutečnosti nedělám nic špatného. A nedělám nic špatného. Píšu. Nevraždím, neznásilňuji, ani netoužím po ničem z toho. Toužím jen po tom, aby si jednou nějaké dítě, nebo teenager vzal mou knihu do školy, a o hodině literatury ji odprezentoval.
"Vybral jsem si Psychoflow od Jima Daniels'e." Sedím doma a představuju si patnáctiletého chlapce v tričku z anglické vlajky, punkem na hlavě a v potrhaných džínách s košilí.
"Našel jsem ji zapadenou v knihovně, vytáhl jí, a prolistoval první kapitolu." Stojí před tabulí, a celý ten vyjevený, uniformovaný roj kreténských dětiček poslouchajících jako ovečka to, co vypráví ten, se špunty v uších.
"Nedá se říct že se mi líbí. Autor do ní zapisuje svoje myšlenky. To, nad čím zrovna v danou chvíli dumá, co ho zajímá. Jde proti režimu, proudu dobrých konců. Jde realitou, a ukazuje nám, že nic není čisté, nikdy nebude. Nesmíme nikomu věřit..." Paní učitelka v panice vyskakuje, vytrhává mojí knížku a list po listu si strká do pusy. Žvýká, a mezitím křičí: "Čapek, Erben, Janovský, Tolstoj, Shakespeare..." a miliony dalších jmen, jež musí zaznít pro dobrý literární vývoj dítěte. Jenomže on, mezitím co ona žvýká, má v uších špunty.
Tiše! Voda zmlkla, vločky zmlkly, všechno zmlklo. Slyším je znovu.
"Jime! Už ti nezůstává moc..." Já vím. Démoni mi připomínají že zemřu. Já o tom ale vím. Vím to, jen nevím jestli zemřu ráno nebo po obědě. Doufám že po obědě. Po sexu. Po koncertu WU TANG clanu hrajícím na hudbu od Sex Pistols a Guns n Roses, kde zpívá Kurt Cobain. Budu obědvat na koncertě WuTang, se sex Pistols a GunsNRoses s Kurtem Cobainem, přičemž budu s jednou ženskou šoustat. A pak mě zabijte.
Pořád nemám ani zdání, co to sakra je Psychoflow.