sobota 23. listopadu 2013

mentálno II

Sedím.
Ale nesedím normálně. Sedím na okenní římse, jednou nohou uvnitř, a druhá mi visí z okna. Rád takhle sedávám, cítím volnost, ale zároveň vězení. Nemůžu se pohnout, jediný pohyb by znamenal můj pád. Jen tak sedím, a dochází mi, že se vlastně hýbat můžu. Kývám nohou sem a tam, a dívám se na hvězdy.
Můžu se hýbat. Hýbám se. V pozadí mi hraje nějaký orchestr. Zvláštní. Nic co by mohlo hrát hudbu, není ani zapnuté. Tak tak sedím, můžu se hýbat a poslouchám fiktivní orchestriální hudbu, při střídavém kreslení a čtení. Tak tak sedím, můžu se hýbat, poslouchám fiktivní orchestr a kreslím si Zvířecí veterány při čtení knih, jež sem vyhrabal na půdě. A mám se dobře.
Koukám se do hvězd. Vidím jak se formují do více a více tvarů. Vidím tvář staříka, koně, láhev, psa, sklenici, plechovku, knihu, další knihu, knihovnu, knihovnictví, knihovnici, knihovníka. Vidím knihy, vidím je všude. Při průchodu lesem vidím stromy, za kterých se vyrábí papír, a na ten jsou potom naneseny příběhy, poučky, básně, poezie, povídky, deníky... Procházím městem. Výlohy jsou jako kniha, stačí nahlédnout.
Vylezl jsem z okna a šel dolů. Uvařit si čaj. Pořád jsem se mohl hýbat a pořád jsem taky slyšel orchestr. Nevnímal jsem co na mě šeptali, mluvili, křičeli zbývající obyvatelé domu Chaosu, vnímal jsem jen bubny. Bubny vnímali mě. Každý boom mého srdce, se rovnal úderu do gongu. A každý úder do gongu se rovnal seknutí sekery do mojí hlavy.
Bolí mě hlava. Vzal jsem si čaj, a dál jsem vnímal sekání do mojí hlavy. Vyšel jsem po schodech, zapnul televizi a chvilku sledoval ty žvásty, co jim platí aby říkali. Představuji si to nějak takhle:
"Z toho co jsme ukradli státu, dostane TV Nova 14,54251% za odvysílání toho, co jim sepíšeme. Za každou chybu, změnu nebo pokus o změnu strhneme 1%." Ředitel TV Nova nadšeně vyskočí do vzduchu, plácne si s oním politikem, a spolu tančí indiánské tance kolem stolu až do noci, kdy se svými sekretářkami spustí nekonečné orgie, plné zvracení, jídla, alkoholu a sexu.
Vypnul jsem televizi a přešel ke stolu, kde jsem pokračoval s orchestrem v hlavě, fixou v ruce a knihou na stole. Je to nuda. Miluju sobotní večery, když mi někdo zavolá a prokecáme večer, nebo uteču oknem za někym na pivko. Nebo sem u někoho, ale ne s fixou v ruce, orchestrem v hlavě, a knihou na stole. Ke všemu s vědomím, že se pořád můžu hýbat.
Většina lidí kolem mě je normální. Ale proč si teda pořád říkám, že to jsou idioti? Jsou tu dvě možná řešení. Já jsem nenormální a vnímám je špatně, nebo to pravděpodobnější, nikdo mě nechápe. Nechci aby mě někdo chápal. Chci, aby jedinej kdo bude znát to co se děje v mojí hlavě, jsem byl já. V podstatě to je jedno velký divadlo celej den. Jdete po ulici, a nevidíte nic jiného než masky. Ten chlap v saku s kufříkem, v něm má drogy, a to: "Ano pane Johsone, vaše léky jsem už objednal." je ve skutečnosti: "Jasně Ducku, ten perník už vařim." Ten chlapec, co se líbá s tou slečnou na lavičce v parku, ve skutečnosti hned potom, co jeho jazyk opustí hangár slečny na lavičce, poběží domů, kde na něj bude čekat jeho druhá přítelkyně. Ta paní, co vám s takovým úsměvem prodala něco k jídlu, ve skutečnosti má problém uživit celou rodinu. Jediný co celej den vidíte, je maska. Pravý lidi jsou jenom v barech, v posteli a na smrtelným křesle.
Zazvonila mi zpráva.
"Hej máš dneska fakt super náladu napiš až budeš vědět o čem si psát  ;)" kdyby ta slečna věděla, že ta nálada je tu pořád, denodenně, a já se kvůli ní dokážu jako kokot přetvařovat, vážila by si toho snad trochu víc.
Pil jsem něco? Nepamatuju si, že bych předchozí odstavce napsal.
Zase sem byl dole. A bohužel, zase jsem nic neslyšel. Jediný co sem si uvědomil, bylo že nic slyšet nechci.  Najednou mi do mobilu dvě holky napsali: Ano, prosím. Jedna na výzvu že bych se natáčel, a druhá jestli bych s ní šel do tanečních. Zvláštní je, že obě, jsou v podstatě jediný slečny, ještě s  Jednorožčí princeznou, co bych pro ně skočil do gaybaru namazanej burákovym máslem. Napsala mi i třetí, že se se mnou rozchází a zřejmě si myslel že začnu brečet. Bohužel bejby, je mi to těžce jedno, protože sem tě zase bral jako náhradu za tu pravou. Neupřímnost, faleš, lži. To sem já.
Zase sem si sednul do okna. Mentálno II sem začal psát v 6 hodin večer. Teď je osm. Vypsal jsem všechny myšlenky co sem měl v hlavě, většinu pocitů. A víte co?
Pořád mi tu tančí démoni, bohové a duchové, a hádají se o kusy mého těla.
Pořád se můžu hýbat.
A pořád nevim co znamená mentálno.

0 komentářů:

Okomentovat