pondělí 18. listopadu 2013

Nabídky a kickbox

"Dobrý den. U telefonu dispečerka vydavatelství Pegas NY. Mluvím prosím s panem Nicolasem Charlie Ramonem?"
"Má průšvih?" Napil jsem se hluboce kafe. Potřeboval jsem to. Měl sem po sobotním tahu.
"Uhm, nikoliv pane, naopak. Chci s ním projednat pár nabídek našeho vydavatelství."
"Pak to jsem já." Další doušek kafe.
"Dobrá pane Ramon. Vaše povídky nás velice zaujali. Máte potenciál k tomu se vyšplhat až na špičku ledovce v oboru literatury. Máme pro vás nabídku ohledně..."
"Paní já mám po tahu." Přerušil jsem ji v polovině její věty. "Nešlo by to trošku zkrátit? Kdy, kde, v kolik?" Zeptal jsem se a vzal si ibalgin, kterej sem zapil kafem.
"Uhm, dobrá tedy. V pátek 23.5. v 15:00 na Park Avenue 2355."
"Děkuju vám. Budu se těšit." Položil jsem to a lehnul si zpátky do postele. Pustil jsem si televizi a jen se koukal. Podíval jsem se na kalednář. 22. 5. Čtvrtek. Uhm. Hodiny. 17:00. Snídani už teda asi nestihnu. Nevadí, zesílil jsem televizi a zvýšil hlasitost.
Po podiu tam běhal nějakej chlápek co vyřvával do mikrofonu že; "Kouřit je špatné! Pít je špatné!" Běhal mezi diváky a vytrhával jim cigarety, vylejval šampaňský. Běhal tam jako radioaktivní rybička, sem tam, pořád s tím samým heslem na rtu. Bohužel tvrdě narazil. Vzal doutník nějakýmu chlapíkovi v bílým obleku, zlomil ho a zahodil. Chlapík jen kývnul rukou a poslal své dva kamarády s oním komikem do zákulisí.
Přepnul jsem program. Nějaká nagelována slečinka se válela na zeleným trávníku ve sněhobílým dresu a kopačkách ve výši ceny mýho půlročního platu. A brečel. Byl to chlap. Teda aspoň myslím. Ale ležel a trávníku a brečel. Přišlo mi to směšné, jelikož při zpetných záběrech se ukázalo, že mu protihráč jen nastavil nohu. A brečel. Rozeběhli se pro něj doktoři, stadion mlčel a druhá polovina bučela, lidi sledovali jeho odnášení se smutnýma očima, a on ležel.
A pořád brečel.
Naštval sem se, tak sem vypnul televizi, oblíknul se, vzal prachy, zbylý dvě cigára, klíče mobil a vyrazil jsem do podvečerních ulic NY. Rozhodl jsem se vzít i Phoebe. Jen tak mezi námi, Phoebe je jediná celoživotní láska. Pětiletá fenka francouzský buldočky.
Vyšel jsem ze dveří.
"Dobrý den, pane Ramon. A víte vy, kdo umřel?" Paní Graunová byla maličká, stařičká a velmi vlídná paní. Jedna z mála lidí co sem měl doopravdy rád. Zemřela nedávno, nevim na co. Jediný co vim  je, že teď její bejvák obývá luxusní dvacítka s absolutně dokonalejma nohama. A líbí se jí můj pes.
"Nezajímá mě to, madam. V životě už mám i bez smrti tolik špatných věcí, jako je nenávist, bolest a utrpení, že nechci zažívat něco jako je smrt druhých." Prohledával jsem se, jestli mám klíče.
"Achjo, básnickej."
"Básník svět vidí z pohledu pozorvatele. Vidí všechnu špínu, odpad a všechno co bolí, narozdíl od člověka, který v tom světě doopravdy žije tělem i duší." Odešel jsem z domu, a Phoebe povolil vodítko.
Svět na předměstí NY je v neděli v pět odpoledne ponurej a tichej. Nevim proč, a nebudu to nějak obzvlášť komentovat. Došel jsem k mojí oblíbený trafice.
"Sevas Chu." Prodavač byl Japonec. Odchovanec NY a docela tvrdej chlapec. Ironií osudu je, že zemřel zadušenim rybí kostí.
"Doblý deň, pane Lamon. Co to bude?" Dobře se s nim obchodovalo. Byl ze starý školy, takže neměl problém slevit z ceny.
"Jedny Red Loopy, půllitr Whiskey a NY Times."
"Tady to je, pane Lamon. 5,10." Koukl jsem se na lístek, na kterým stálo šest deset, a pohodlně jsem zaplatil.
"Chystáte še dneš večel na kikboks? Bude tam Džely a Alniem."
"Jerry s Arniem? Přijdu, jen pokud budeš za bárem." Zasmáli jsme se spolu.
Odkráčel jsem z obchodu a se psem se šel projít ještě kousek kolem bloku. Byla tam cvičebna aerobiku, s průhlednou stěnou. Chodíval sem okolo, a kochal se krásnýmy těly oných cvičených slečen.
Bylo zavřeno.
Vydal jsem se tedy k domovu, abych se pořádně připravil na nadcházející akci. Kickbox u nás ve městě, tedy spíš na předměstí, je místo, kam se lidi choděj ožrat. Při vítězství favorita si s ním na baru dáme panáka, při prohře do ringu naběhne pár lidí se židlemi a půlitry a zmlátí ho ještě víc. Chodím tam se napít, a trochu zafandit. Jerry je navíc můj kamarád z dětství. Už tenkrát byl takovej, jak to říct, zlej.

Došel jsem domů, nakrmil psa, upravil se, navečeřel, vzal prachy a akorát tak abych zabral stůl v první řadě jsem vyrazil. Vzal jsem si taxi, koneckonců, to není zrovna nejblíž. Hned při vchodu dovnitř jsem ucítil typickej zápach neutřený krve, shnilejch uzenáčů a starýho dobrýho piva.
"Charlie!" A do prdele. "Proč ses mi neozval?! To je tak akorát na tebe viď?"
"Melanie..."
"Co doprdele?! Vyspíš se, nezavoláš, nic!"
"Zklapni!" šeptnul jsem. Sebrala se a s brekem utekla.

Kickbox sem si užil. Opil jsem se. V pátém kole sem už byl totálně na sračky, a poslední věc co si pamatuju je, jak sem lezl do ringu s číslem sedm v rukách, sťatej, a polonahej. Ráno, kolem devátý jsem se probral v posteli, s obrovskym monoklem pod okem. Vylezl sem z postele, vyvenčil phoebe, a dal si snídani. Přřevlíknul jsem se do něčeho civilizovanějšího. Tedy, černý sako, a to samý co normálně. Ta opilost ze mě pořád ještě úplně nevyprchala, a tak jsem se při cestě metrem trochu motal. Nevadilo mi to. Na Park Avenue jsem hodil do květináče poslední čavli a vlezl jsem do nakladatelství.
Uvítala mě docela super vyhlížející sekretářka s ultra krátkou sukní.
"Ramon?"
"Přítomen." Sekretářka se uchechtla.
"Druhé patro, první kancelář napravo."
"Nechtěla byste mě raději doprovodit? Neznám čísla." Sekretářka se sice krásně pousmála, ale nedoprovodila mě. Vyjel jsem výtahem teda do druhýho patra a vlezl dovnitř.
"Ramon?"
"Proč se mě dneska každej ptá na moje jméno?"
"Posaďte se prosím." Posadil jsem se. "Vodu, kávu?"
"Whiskey prosím."
"Uh. Dobře." Ten chlápek si mě nejdřív tak trochu měřil očima. Nevěřil mi. Byl sem rozcuchanej, potrhanej, špinvaje a přiopilej.
"Takže pane, pár vašich povídek se nám zalíbilo. Stejně tak básní. Zalíbil se mi i váš přístup k vystupování před autoritami. Jste nekonvenční. Nebojíte se toho. Mám tu pro vás nabídku." hrál si s propiskou, já sem chlastal a ona Susan co mi volala, se zrovna přehrabovala ve skříni. Měla úžasnej zadek, v obličeji tak průměr, ale zadek stvořený ďáblem. Všechno tam bylo stvořený ďáblem. Já jsem stvořený ďáblem.
"Žiju stylem že žádná nabídka se neodmítá."
"Výborně. Máme tu pro vás možnost výdělku, publikaci v NY Literárním magazínu, a možnost veřejného čtení. Dostanete kacelář v této budově a plat se domluvíme." zakoukal se do papíru. " Ale nejdříve."
"Ano?"
"Kde jste pracoval do teď?"
"Tak různě. Hlavně jsem tedy rozesílal noviny, obracel burgery a nebo obsluhoval ožraly."
"A to modré pod okem?"
"Skočil jsem do cesty partě mladíků co chtěli znásilnit malou holčičku."
"Mám vám věřit?"
"Ne."
"Co pro vás znamená psaní básní a povídek?"
"Nenávist vůči světu položenou na papír, který se může nebo nemusí přeměnit na prachy."
"A pane Ramon."
"Ano?"
"Budete plnit naše dohody?"
"Jak se mi to bude hodit. Někdy jo, někdy ne. Někdy se opiju jindy přijdu na čas."
Pan Nakladatel se zvednul a přešel k oknu. Pozorval krásy města? Ne. Rozmýšlel se co se mnou. Já bych mě zabil. Ale on asi ne. On chtěl, abych poznal co je to práce. Koukal jsem se po kanceláři. Měl prachy. Chtěl bych taky tak dopadnout.
"Jste přijat."

0 komentářů:

Okomentovat