sobota 16. listopadu 2013

Dům se zahradou černých růží

Kolem toho domu sem chodíval často. Často jsem přes tu zídku nakouknul do zahrady plné černých růží. Častokrát jsem taky viděl majitelku onoho domu. Byla nádherná. Červenovlasá, s postavou za kterou se modlí každý den polovina světové ženské populace. Ale to nejčarovnější, bylo to monotónní. Její oči a úsměv. Usmívala se na mě když jsem chodil kolem. Já se do toho úsměvu zamiloval. Nešlo jinak. Ty oči, které jako by rozmrazovali úplně všechno, mě fascinovali. Spojené s tím úsměvem. Ta žena prostě musela být moje.
Jednoho dne, už nevím, mohlo to být tak 6. Června 2006 jsem procházel kolem, a trošku jsem se zděsil. Seděla na té zídce, v černém tílku a kytkované sukni, bosá, a koukal se do míst kde jsem přicházel. Bylo mi to divné, ale přistoupil jsem k ní.
"Není vám trochu zima slečno?" Pokusil jsem se o štramácký úsměv, ale nějak mi to nevyšlo. Usmál jsem se spíš jako bych toužil po tom aby se mnou teď šla na rande.
"A vám?" Její nestandartní odpověď mě vykolejila.
"Mě je teplo, slečno."
"A mě je zima."
"Nechtěla byste teda jít dovnitř a zahřát se trochou horkého čaje?"
"Nechtěl byste mi trochu toho vašeho tepla radši předat?" Bral jsem to jako narážku, že se se mnou chce vyspat. "Nechci se s vámi vyspat." To mě hodně vykolejilo. Konec konců, jak mohla vědět na co právě myslím. Když mi tu mou teorii vyvrátila, přestalo mi docházet jak by si to teplo chtěla asi uzmout.
"Co takhle kdybyste si šla dát trochu čaje domů?"
"Jen když půjdete se mnou." Podívala se přitom na mě těma očima tak, že jsem měl okamžitě chuť místo k ní do kuchyně naklusat k ní do ložnice.
"Mám snad na výběr?" Podařilo se mi se uklidnit a zatvářit se jako švihák. Úsměv od ucha k uchu, a zavřené oči. Když jsem je otevřel, dívka už bosá stála předemnou a držela mě za ruku a táhla mě do toho domu. Byla tak akorát vysoká, skoro jako já. Ale něco mě udivovalo. Měla hrozně ledovou ruku. Hrozně, hrozně, hrozně.
Vtáhla mě do zahrady. Tam ve slepém bodu zahrady, kam jsem neviděl z ulice, se červené růže střídali s černými. Nedalo mi to.
"Prosím vás, jak jste dokázala vypěstovat tak nádherné černé růže?"
"Nevykej mi, Charlie. Jmenuju se Scarlett."
"Počkat, odkud znáš mé jméno?"
"Notak, přece si nebudeme lámat hlavu takovýma zbytečnostma. Pojď dál, a pojďme teda na ten čaj." Dřív než sem stihnul pustit její ruku z ledu, jsem se ocitnul uvnitř domu. Byl to starý dům. Na zdech vyseli obrazy původních majitelů, a členů rodiny. Všichni měli, jak sem si všimnul, stejně jako Scarlett, krvavě rudé vlasy. Ale já mám rudý vlasy rád. Tak jsem nic nenamítal. Když jsem se zadíval na fotky (byla to obrovská rodina, ta fotka měla metr na šířku a to to bylo focený z obrovský dálky)  všiml jsem si na prsou nad srdcem každýho člena rodiny rudej maličkej otočenej křížek.
"Je to brož. Má ji každý člen rodiny." Sakra, zase uhodla na co myslím. Otočil jsem se. Stihla se převléknout. Teď tam stála v červené sukni, černých nadkolenkách, a černém tílku. Byla zabraná do přípravy čaje, tak jsem se jal prozkoumávat i zbytek obrazů. Na každém z nich byl ten křížek. Jenže... Když jsem po jednom z nich přejel prstem, trochu se jeho konec rozmáznul. Když jsem se otočil, stála přímo za mnou a zírala na mě.
"Dovolila sem ti snad dotýkat se?" Trochu jsem se vyděsil.
"Promiň. Mohl bych prosím tě použít toaletu?" Hledal jsem záminku abych mohl z tý místnosti odejít a trochu se porozhlédnout.
"První dveře ve druhém patře, když se vydáš po schodech a na prvním stupni zabočíš vlevo." Trochu mě zmátla, ale řekla to s tak krásným úsměvem, že sem tam trefil.
Zakmnul jsem se. Povolil kravatu, a opláchnul si obličej. Odkud zná mé jméno? Jak ví na co myslím? Proč si dělá obrácené kříže nad srdci každého člena svojí rodiny? Jak se za mnou dokázala tak rychle zjevit? Nedávalo mi to smysl a já začínal bejt čim dál vyděšenější. Opláchnul sem se, vyprázdnil se a vrátil se tam. Seděla na gauči zády ke mě, tak jsem to obešel a posadil se vedle ní.
Povídali jsme si. Hodně dlouho, flirtovala se mnou. Hodně. Hladila mě po stehnách, hrudi a tak.
"Víš co?" řekla takovým mlaskavým hlasem a sedla si na mě obkročmo. "Teď tě zabiju." Strčil jsem do ní tak prudce že prolítla skleněným stolem. Odmrštil jsem se a utíkal ke dveřím. Když jsem je otevřel... "Musím tě zabít." Stála před nimi venku. Vrhnul jsem se do útrob domu. "Zabiju tě, musím tě zabít. Musím, musím, musím tě zabít." Ozývalo se ze všech stran. Utíkal jsem dovnitř domu, ale byla všude. Byla démon. Něco nehmotného, co nejde zničit.
Běžel jsem dlouho. Hodně dlouho. Až jsem nakonec vyběhnul do toho samého obýváku. Seděla tam ve střepech a popíjela čaj.
"Nechápeš to."
"TO DOOPRAVDY NECHÁPU!! NIKDO, NIKDY, NIKOHO ZABÍT NEMUSÍ!! NEMUSÍŠ MĚ ZABÍT! TY TO CHCEŠ!!" ječel jsem. Hodně!
"Nechápeš to jak tak koukám. Nechci tě zabít. Já musím. Jsem Vyvrhel. Poslední z rodiny kdo přežil. Musím zabít tebe, jako 666 oběť, a pak v klidu zemřu."
"Cože?! Ale co se stalo s těmi všemi členy rodiny? Jak to, že jsi jako jediná přežila?"
"Já jsem je zabila." řekla to s takovým ledovým klidem, až mě zamrazilo. Tak proto ty červené kříže!!
"Tak.. Ale.. Notak!.. Nemusela jsi je zabíjet!!"
"Musela."
"Jakto?!"
"Jsem v rukou ďábla. Narodila jsem se v sedm hodin, šest minut, což když to převedeš, je 6:66, 6. června 1966. Je mi teda padesát let. Ďábel mi uzmul stáří, a nařizoval vraždit. Musela jsem. Bohužel."
"Ale, ale, ale."
"Žádné ale, dal mi schopnost číst myšlenky, zapalovat věci na dálku, a provrtat se do nejhlubších strachů oběti." Tak proto věděla jak se jmenuju a na co myslím.
"Já teď odejdu. A ty si najdi jiného, kdo bude tvým šedesátým šestým." Přišlo mi to divné. Většina žen počítá s kolika chlapy se vyspala, ona počítá kolik lid zabila.
"Ne." zavřela oči. "Neodejdeš!!" Když oči otevřela, viděl jsem jen otočené černé krucifixy v jejích celých rudých očích. Zvedla se a začala divoce máchat rukama. Všechno kolem začalo lítat. Bál jsem se že do mě bude všechno narážet, a tak mě zabije. Ne.
Všechno kolem mě pohltila černočerná tichá tma. Ticho, tma. Moje největší strachy! Sakra. Měla pravdu. Bude se mě takhle snažit vynervovat. Stál jsem tam ve tmě a najednou...
"Zemřeš!" ozvalo se švihnutí a na tváři se mi objevila řezná rána.
"Zhyneš." znova švih, a znova řezná rána.
"Zabiju tě." Znova!
"Nepřežiješ." A zas a zas a zas!!
Muselo uběhnout tak půl hodiny. Ležel jsem na zemi, v kaluži své vlastní, horké krve. Obličej jsem měl rozdrásaný. Nevěděl jsem co bude dál. Najednou tma zmizela. Ležel jsem uprostřed toho obýváku, kde všechno bylo naprosto stejné jako předtím. Stála nademnou, viděl jsem jí pod sukni. Krásný výhled před smrtí. Neměla totiž kalhotky.
"Teď zemřeš Charlie." Stoupnula si obkročmo nade mě a klekla si. Políbila mě. Vášnivě, a já cítil jak se nemůžu pohnout. Můj osud byl zpečetěn. Já hold zemřu.
Když ode mě odendala rty, viděl jsem proud temně rudé energie vycházející z mojí, do její pusy. Vysávala mě, ale mě se to líbilo. Asi jsem se na sklonku života zbláznil.
Když to skončilo, odendala svoje rty od mých a lehla si vedle mě. Zemřela, a já poslední co jsem viděl bylo, jak její tělo mizí. Propadává se do rudé hloubky. Do pekel. Podíval jsem se do zahrady. Přímo před vchodem vyrostla nová černá růže. A mě to došlo. Za každou zabitou osobu, co není z rodiny, vyroste černá růže. Za každou zabitou osobu z rodiny, rudá růže.
Zemřel jsem napálený.
Ale šťastný, že jsem někomu pomohl.
Zemřel jsem.
Bohužel...

0 komentářů:

Okomentovat