neděle 6. října 2013

Ztracen v dýmu

Nesnášim nedělní rána. Mám sucho v puse jako na sahaře, a vedle mě, pokud mám štěstí, leží ještě pořád hodně ožralá štětka s kocovinou, a nepamatuje si co se dělo. Pokud štěstí nemám, leží tam transka. Vstal sem z postele a dokolíbal se do kuchyně. Otevřel sem ledničku, překvapivě byly tam vejce i slanina. Tak sem si udělal hemenex a zasednul ke stolu ke klasickému psnaí básní s malým panákem whiskey v ruce. Vyprošťovák.
Psal sem asi dvacet minut, když se otevřeli dveře mojí ložnice a vyšla holka s rozmazanym makeupem bez podprsenky s hromadou oblečení v náručí. Pozdravil sem jí pokejvnutím, ale ona měla asi na práci lepší věci než se mnou vykecávat, a zmizela jako kulovej blesk hlavnim vchodem. Nebyla zas tak ošklivá.
Psal sem až do oběda. To už v tý lednici nebylo zhola nic. Oblíknul sem si teda svojí bundu a vyrazil do výru velkoměsta, někam se pořádně nažrat. Nechtělo se mi vůbec chodit do tý putyky na rohu. Nesnášim putyky. Neuměj vařit, žrádlo maj plný vlasů a bůhvíčeho, a nemaj správnej přístup. Nasednul sem teda na autobus a vydal se do centra, najíst se do nějakýho kebabu. Oni se sice tvářej jako profíci, jako rodilý Turci, ale nejsou. Při nejlepším to je parta indickejch chlapíků, jejichž rodiče se sem přistěhovali za druhý světový. Takže když mi tvrděj že mi nerozuměli, když sem řikal že nechci zeleninu, kecali, hajzlové.
Nesnášim autobusy. Nikdy nevíte, co ten kašlající chlápek za váma má za nemoc, co ta ženská veze v tašce, kam kdo jede a kolik lidí ten přes uličku zabil. Nenávidim i autobusáky. Ale upřímně, je mi jich líto. Každej den se plahočit tou stejnou trasou, od osmi do osmi, s minimální mzdou, a maximálním kreténismem každýho kdo nastoupí. Ale zase by se nemuseli chovat jako úplný kreténi, to by fakt nemuseli.
Opřel sem se o sedačku, na který minulou noc nejspíš seděly kvanta přistěhovalejch, ožralejch Francouzů a zaposlouchal se do Sinatry co hrál z rádia. Letmý tony houslí a saxofonu se táhli jako nit po celém autobuse, a řidiš se pohupoval do rytmů písně. Laalaalaaa, broukal si. Nesnášim Sinatru.
Po půl hodině jízdy sem si stoupnul a chtěl vystoupit. Nezastavil.
"Prosimvás, mohl byste mi zastavit?"
"Já tady nestavim, stavim až táhmle u Cross."
"Ale tady byla taky zastávka, to je takovej problém?"
"Jo." Měl sem chuť tomu špekounovi narvat do řiti volant.
"Tak poslouchej ty bečko sádla. Zastav to, postav se a ukaž že máš trochu péro ne? Si tady budeš vyskakovat zpoza volantu? Pojď jako chlap, ty kreténe!" Autobus se s trhnutim zastavil a já si nabil hlavu o jedno z těch plnejch plastovejch úchytek u sedadel.
"Vypadni z mýho autobusu."
Když jsem vystupoval z toho proklatýho nástroje, stihnul sem ještě křiknout: "A po dobrym to nešlo, viď?"
Mám pocit že kdybych nezmizel za rohem, hodil by po mě markovačku jízdenek.
Během deseti minut jsem došel do Kebab housu. Otevřel sem dveře, a do držky mě uhodil pach spáleniny, bylinek a něčeho co mi zvedlo žaludek. Zařadil sem se do fronty a zakoukal sem se do lidí co v ní už stáli. Ženská, co telefonovala, křivě namalovaná, rozcuchaná a zjevně vynervovaná matka co držela za ruku dítě co se jí jen tak kynklalo v ruce, a zpívalo něco na styl Lalala fiala, potom chlápek co počítal pence co měl v ruce (později, když si vzpomněl jak se sčítá, odešel se smutným výrazem ve tváři a posadil se naproti, před obchod Louise Vuitton s cedulkou), pak chlapík v křivý kravatě s chlápkem v rovný kravatě, a všechno to korunoval chlap v klobouku, kožený bundě, látkovejch kotníkovejch botách a šedejch džínách, neboli já. To zrcadlo bylo skoro tak špinavý, jako zuby toho týpka co teď klečel s čelem na zemi před obchodem Louise Vuittona. Fronta se poposunula a na řadu přišla matka s děckem. Když se ho zeptalo co si dá, zařvalo na celou ulici že chce Hamburger, že chlap naproti zvednul čelo ze země s výrazem; "Já chci taky." Ženská ale zřejmě neměla moc náladu na to, vykecávat se, tak mu i sobě objednala Döner Kebab, a pak spěšně vyfičela ven, div klukovi necpala ten Kebab až do krku.
Další v řadě byli teda ti dva v kravatách. Nikdy nezapomenu co následovalo. Jeden tomu druhýmu normálně šáhnul do kapsy, vytáh peněženku aniž by si toho ten druhej všimnul, vytáh deset liber a peněženku vrátil. Potom si ty peníze strčil do vnitřní kapsy saka a když jim ten Turkoind podával objednávku, normálně tim zaplatil. Po tom, co si zasedli ke stolu, si dali pusu a okradenej odešel na záchod. Opustil sem svoje místo ve frontě, pustil někoho za mnou a přisednul sem si k němu.
"Tak hele ty řiťopichu, dost možná, že tvůj miláček je úplně debilní a nevšímá si toho, že ho jeho láska okrádá za bílýho dne na veřejnosti, ale já jo.
"Nevím o čem to mluvíte pa.."
"Dost, nesnášim když mi někdo lže."
"Ale pane, my s mým partnerem, máme společnou pěněže..."
"A teď si myslíš že sem úplně debilní já, ne?"
"Ale pane.."
"Žádný pane, dostanu dvacet liber, nebo se tvoje garáž dozví o tvejch mrštnejch ručkách."
"Ale,ale,ale."
"Máš poslední možnost, potom odcházím a počkám si až přijde on. A to už ti asi bude v noci zima."
"Dobře dobře dobře." šáhnul pro peněženku, podal mi dvacetlibrovku a peněženku vrátil. "Nikomu, ani muk. Právě ste mě obral o dvojnásobek toho co sem mu vzal."
"Nepřijde ti logičtější mu to nebrat?"
"No, přijde, ale..."
"Sem si jistej, že i těch dvacet jsi mu odcizil. Odcházím, a jestli tě uvidím ještě jednou, tak.."
"Dobře dobře, zmizte!"
Odešel jsem. Vyšel sem ze dveří a podíval se na hodinky. Bylo pět odpoledne. Zkontroloval sem obsah svojí peněženky, třicet osm liber, devadesát pět pencí. Tak akorát na to, jít zapomenout na určitý záležitosti, a ztratit půl hodinky s nějakou levnou lady z náměstí. Vydal sem se na slepo a koukal po názvech bárů; Denimass, Nitrowsky, u Kovboje, Čajovna (nekecám, fakt se jeden bar jmenoval čajovna!), Řím, Putyka, Hendrix, Sudget, Silver Train. Procházel jsem se asi dvě hodiny, a hledal vhodnej název. A hle, Jim Beam! Dokonalej název. Vlezl sem dovnitř a objedal si dvojtou whiskey s ledem. Nechtělo se mi chodit na náměstí. Rozhlídnul sem se kolem. Všude jenom zadaný slečny, slečny s prstýnkem, slečny bez prstýnku ale s partnerem a nebo slečny, co vypadaly jako by tam seděli jen aby doma mohli zavolat poldy na toho koho si dotáhli z baru, že se je pokusil znásilnit. Doma. V pokoji. Na stole. S kondomem. Když je doma brácha. Achjo, nikdy víc.
Tak sem jen tak seděl, čuměl střídavě před sebe a na podium, kde si právě sedal chlápek se stohem papírků v ruce. Asi zdejší komik.
"Kam jdeš?" - "Nikam." - "Tak musíš jít víc vlevo!" ozvalo se pár zakašlání z publika jeden posměch. Chlapík si upravil motýlek a jal se pokračovat.
"Je to cerne a jde s toho strach co to je ??? Havran s kulometem" Ještě trapnější ticho.
"Slyšel jsem, že včera pochovali Brožka. Co mu bylo?"
"Byl mrtvý." Teď se pár lidí zasmálo, ale jen trošku. Začal sem se klepat, abych se z fleku nezvednul a nevyhnal ho z podia.
"Je to červené a je to ve sklepě. Co je to? Modré kolo na půdě:" A dost vole.
Seběhnul sem schody a naběhnul na podium. Vymontoval sem mikrofon ze stojanu a vystrčil toho kreténa v barevnym motýlku z podia.
"Ale notak, lidi. Chodíte se bavit do barů, abyste poslouchali trapný kecy chlapíka, co bydlí u mámy, neplatí jí nájem, vodí si domů svoje teplý kamarády a hrajou na televizi tennis při poslouchání Tria? Chodíte do barů se svejma přítelkyněma, abyste s nima poslouchali suchý vtipy tohohle debila? Jsem zásadně proti trapnejm vtipům v barech. Já se chci ožrat! Když tu jsem s přítelkyní, chci aby se ožrala ona, a doma potom rajtovala jako žokej na svym koni! Přesně tohle chce každej chlap!" Po tomhle prohlášení se jedna úplná kráva zvedla, vrazila svýmu příteli facku a ten se se smíchem svalil k zemi. Smíchem to tam začalo hodně vřít. "Jsem básník! Spisovatel! Já chci chytit nějakou inspiraci, z tohohle mám inspirační chuť mu ten motýlek narvat do krku, aby už nepromluvil nikdy ani slovo! Chodém se do barů ožrat! Chodil bych do barů číst svoje básně, povídky a příběhy, jenom abych vymýtil tyhle trapáky z podií na londýnském předměstí!" Přísahal bych, že sem po tomhle slyšel z Publika: "Hallelujah!"
Odešel sem z podia a za bouřlivýho potlesku si koupil flašku whiskey a odešel z baru. Pokusil sem se odejít. U vchodu mě chytil majitel klubu. Ramenatej, obtloustlej a ošklivej. Bál sem se, aby mi nedal přes držku.
"Poslouchej. Jestli máš zájem, můžeš si vydělat padesát babek za večer."
"Jak?"
"Od osmi do deseti tu můžeš číst svoje povídky, básně a poezii." lákalo mě to. Nechtěl sem skončit jako ten trapák, co teď seděl na židli vedle podia, brečel a chlastal vodku z flašky. Chtěl sem se konečně prosadit.
"75 babek za večer a sme domluvený."
"Sakra, fajn. Každou sobotu a pátek tě tu v sedm čekám."
"Řikal ste v osm."
"Já vim. Ale budeš tady v sedm."
Odešel sem s přikývnutím. Otevřel sem si láhev a pořádně sem se napil. Kdo řiká, že se chlastánim nedá sehnat práce? Kdybych se neztratil v lihu, nikdy bych na to podium nevylezl. Měl bych sevřenou prdel. Ale takhle, sem se prosadil, dokázal sem, že dokážu něco jenom s flaškou v ruce. Ale básně, povídky a podobně, píšu vždycky jenom střízlivej. Jinak by mi to nešlo. Byl bych ztracenej v kouři. Ztracen v dýmu. To sem byl vlastně i teď. V tom baru bylo zakouříno jako ve fabrice na cigára a já sem měl odvahu možná jenom proto, že sem doopravdy neviděl nikomu z těch lidí tam do ksichtu. Ztracen v dýmu. Jo, to sem byl. A oni taky. Oni se ztratili v dýmu mě, a já sem se ztratil jim. Chystal sem se zavřít oči a ztratit se ve flašce whiskey, s tím, že se ráno probudim na záchytce. Zabočil sem za roh, a viděl sem chlapíka od vchodu do Louise Vuittona taky s flaškou v jedný ruce, kytkou a klíčema od Rolls Royce v druhý a telefonem na rameni přitlačenym uchem. Dojednával si, že poletí do Chicaga. Koukněte se na nějm život prej je nespravedlivej. Život je spravedlivej. Ale to už je námět na další povídku.

0 komentářů:

Okomentovat