pondělí 7. října 2013

Úvaha o spravedlnosti

Život je nespravedlivej.
Kecy. Je spravedlivej. Hodně spravedlivej. Jen vy děláte debility, zlý věci a modlíte se za to, aby s vámi bylo naloženo v dobrém. Ale nebojte se. Nebude. Život je spravedlivej, přísnej, ale spravedlivej. Když vykradete banku, zabijete někoho nebo okradete babičku na ulici, nemáte ani právo, ani nárok, se ve vazební věznici modlit za spravedlnost. Spravedlnost, by vám totiž ještě nakopla koule a poslala vás do Azkabanu. Modlete se za to, aby stát zůstal blbej a nespravedlivej, a poslal vás pěkně domů na podmínku. Brečíte že život je nespravedlivej, ale nespravedlivě se chováte vy, když po svejch činech chcete spravedlnost.
Šel sem jednou s mym známym Jerrym na pivo. Vešel sem do putyky, a on tam už seděl u stolku. Naposledy sem ho viděl pět let dozadu od tý chvíle, a od toho se změnil k nepoznání.Tenkrát měl vlasy dokonale ostříhaný , nosil vybraný hadry, většinou saka a kravaty. Do jeho šatníku pochopitelně patřily boty za vždycky nejmíň sto dolarů. Tenkrát byl taky docela obtloustlej, vždycky perfektně soustředěnej a absolutně skvěle vystupoval na veřejnosti; čistý zuby, skvělá pokožka, uhlazený vlasy. Podnikatel na entou. Teď? Seděl tam člověk s mastnejma vlasama, žlutejma zubama, otrhanym oblečenim děravejma botama, klepal se, hodně se klepal a pořád těkal sem a tam. Číšnice mu podávala drink skoro ze tří metrů. Otočil sem se na podpatku a odešel z hospody. Lidi mi o něm vyprávěli že seděl, lidi mi řikali že si píchal herák, lidi mi řikali že kradl. Věděl sem o. Okradl mě o pět set liber,když sem ho u sebe nechal naposledy přespat. Pak se ztratil. Teď si mě vyžádal, abych mu odpustil, abych byl chápavej a spravedlivej. Kdybych měl bejt spravedlivej, propíchnul bych mu srdce skleněnou flaškou.
Další taková story se mi stala když sem měl první čtení. Všechno šlapalo perfektně. Měl sem slíbenou véču za nějak 7 liber, plat 20 liber za hodinu a tak sem byl spokojenej. Přišel sem na čas, naprosto přesně. Ale dozvěděl sem se, že čtení mám až za hodinu, tak sem si, tenkrát ještě spokojeně flegmatickej sednul ke stolu, že si snim véču. Tvrdej knedlík, tuhý maso, kyselá čočka. Fuj. Ke všemu sem z tý potravy vyhráb dva vlasy dlouhý jako ruka. No, dobře, řikal sem si, teď to přečtu, dostanu svou dvacítku, a půjdu domů, a pak se možná někdy vrátim. Šel sem do backstage, dal sem si pár panáků whiskey, připravil krabičku cigár na podium a vyrazil sem. Sednul sem sina židli, rozviklanou jako postel po manželský noci, ale dokázal sem se uvelebit. Položil sem si knihu na stůl, a řekl pár keců o sobě. Jak se jmenuju, odkud sem, co dělám, zkrátka ty sračky co nikoho nezajímaj ale musej se řikat. Pak sem představil svou první báseň, odrecitoval sem jí, a zapálil si cigáro. Po minutový přestávce jsem, stále pokuřujíc odříkal další báseň, pochopitelně po jejím uvedení, a uhasil cigáro o brouka v popelníku. Ozval se chabý potlesk, ale co čekat, ignoranti. Představil, a odříkal sem první povídku večera, následně báseň a nakonec jsem odříkal kouříc poslední povídku, nechal si docela bouřlivě zatleskat, na zdejší poměry a odešel sem do backstage. Oblíknul sem si svojí bundu, vypil další panák whiskey a chystal se skočit si pro prachy. U vchodu sem teda zastavil majitele.
"Fajn, hotovo, sem připraven navázat další spolupráci, když mi dáš moje prachy." Podal mi deset liber!
"Tady máš, a uvidíme se příští sobotu."
"Počkej, co to zkoušíš? Chci svejch dvacet babek!"
"Noták, nemám na to. Alimenty, bar, znáš to kámo. Příště dostaneš třicet.Buď spravedlivej."
"Kámo? Spravedlivej? Fajn.." Otočil sem se na podpatku a vyrazil k baru. Ze skříně sem sebral flašku tequilly a vrátil se k němu."Tak já budu spravedlivej. V sobotu chci na ruku svejch dvacet babek. Nebo víš co? Seru na tebe. Zdarec."
Za nadávání a hlasitých výkřiků toho tlustýho skřeta sem vyrazil směr domov. Snažil se poslat na mě Sekuriťáky, ale jaksi jim taky asi neplatil co měl.
Nakonec si pamatuju na případ, kdy se spravedlnost ukázala jako prolhaná mrcha a vystrčila na mě svou ohavnou prdel. Žil sem se svou první manželkou. Měla se mnou dkokonce dítě, Lauru, maličká, krásná černovláska. Byli jí čtyři roky když se ke mě manželka otočila zády a odjela do Hollywoodu s nějakym namistrovanym blbečkem. Soudně jsme se rozvedli, a já jsem potom žil dál s tim, že jí budu posílat 50 liber týdně.. Jen že jí jednou za měsíc pošlu 50 liber na děcko a tak. Tak plnil sem to. Po dvou letech, mi přišla upomínka, že se mám dostavit k soudu. Vyfiknul sem se, a dorazil. Ta mrcha na mě podala trestní oznámení o neplacení alimentů, o nezájem o dítě a podobný sračky. Chtěla víc. Poznal sem to v jejích očích. Lhala, a já řikal pravdu. Ale komu soud uvěří spíš; chlapíkovi, básníkovi a spisovateli, žijícímu z vrtkavých pracovních pozic a čtení své poezie v barech po nocích, nebo bloňdaté, nevinné slečně s dítetem po boku. Uvěřili jí, a poslali mě na rok bručet. A kde byla spravedlnost. Samozřejmě že sem o ní prosil, ale zrovna ve chvíli, kdy být měla, nebyla.
Došel sem k tomu, že se spravedlnost ukáže jen ve chvíli, kdy vidí nějaký spasení. U mě, nebylo vidět nic než budoucnost plná alkoholu, drog, básní a sexu. Nic jinýho sem ani nechtěl. Jedinný co chci, je aby byla spravedlnost udělována jen těm, kteří si jí zaslouží.
Ti, co neprávem žádají spravedlnost, by měli odejít na věčnost.

0 komentářů:

Okomentovat