Ty pocity, co se nedají popsat

Slyším jenom vodu polehoučku kapat z kohoutku.
Bolestně,
sklepávám bytosti z obou ramen,
na jednom ďábel, na druhým anděl,
a ani jeden z nich, nevypadá zrovna čestně.

Cítím se těžký,
možná i sem.
Tlustý, ošklivý a strašlivě zlý.
No nemám potřebu to všechno zahrabávat alkoholem.
Stačí mi to že mám krásný ženy,
a přátelství.

Možná umřu sám,
ale doufám že mě přitom někdo bude držet za ruku.
A chci žít tak,
aby až umřu,
farář řekne, nebojte se,
beztak si z nás dělá srandu.

Denně mám ty pocity, co se popsat nedají,
snažím se je popsat,
aspoň do mých básní.
Možná umřu zítra,
možná už po večeři.
Ale doufám, že při tom nebudu sám.

A taky myslím že to všechno bude rychlý,
no pokud mě bůh nemá rád,
nechá mě trpět.
Budu trpět rád, když budu umírat,
za něco co stálo za život,
mladého básníka.

Ty pocity, bych zahodil.
Ale zase, kde bych bez nich byl.
Daleko,
dozadu od týhle pozice.
Doufám,
stále jenom doufám. Doufám,
že jednou přestanu jen doufat.