Teorie velkého Plesku aneb naproti depresím v tmavě béžové hořkosti

Našel jsem se ve sklenici tmavě béžové hořkosti.
Vpíjí se mi do kůže,
do srdce a do plic.
Do mozku, díky ní teď přežívám ten svět.
Plný přetvářek, depresivních lidí,
hrající si na strašlivě šťastné chlapce a dívky.

Najdi něco,
co doopravdy miluješ.
A nech tě to zabít.
Říkal to Bukowski, říkám to i já.
Pravda pravdivá,
čistá jako voda co mi po náročné noci ochlazuje hrdlo.
ztvrdlé a bolestivé jako kudla v zádech.
Cítím krev a oblak kouře,
na chirurgickém sále.

Vidím do tváře, chudákovi ležícímu na stole.
Jsem to já.
Z rozoperovaného těla unikají informace,
sepsané v rýmech.
Krev se zachytává na papíře.
Sepisuje nejkrásnější básně na světě.
Probouzím se. Uvědomuju si, že to byl jenom sen.
Utopený v tmavě béžové hořkosti.

Komentáře

Oblíbené příspěvky