Reálná děvčata z imaginárních světů

Jednorozčí princezna.
Nejlepší slečna na světě ve kterém už chybí naděje.
S vlasy, rty a úsměvem,
na který bych se díval celý den.
Vydržel bych jí objímat celý den,
bohužel žije za sedmero řekami a městy,
horami a jezery,
při vzpomínce na to,
mi dobré myšlenky z hlavy zmizely.
Nahradily je chmury a pláč.

Děvče ze zahrady černých růží.
Nejvíc mi rozumí a ví,
co se mi líbí, a já vím, co se líbí jí.
Vydržel bych celé dny koukat do vlasů krvavé barvy.
A zamyšleně přemítat o tom,
zdá se jí daří.
Vím že to nemá nejlehčí,
nikdy to neměla a nebude mít.
Ale povahu a všechno, má zkrátka úžasný.

Ta, z pod stromu v parku v Poličce.
Úžasná slečna,
s úsměvem jak slunce.
Kamarádka od věku ze kterého si pamatuju jenom jí.
Jen jedna vzpomínka,
stejně asi fiktivní.
Ten úsměv, ty vlasy, ty oči jako galaxie.
Doslova se v nich dá přečíst všechno co prožila si.
Chybí mi strašlivě,
stejně jako jednorožčí princezna,
a děvče ze zahrady černých růží.