Příběh podzimní lásky

Pršelo. Hustá a nepřerušovaná síť vodních kapek se valila z černošedé oblohy, a spojovala se tak, že to vypadalo jakoby z nebe andělé sesílali provazy, po nichž ale nebylo možné vyšplhat. Procházel jsem ulicí plnou spadaného, oranžově hnědého listí, a vůbec mi nevadilo, že mám vlasy plné dešťové vody. Kopal jsem do listí, a nechával ho vzlétnout v poryvech větru, aby ho potom déšť znovu usadil na ledový beton. Podíval jsem se nad sebe, do korun stromů; oranžových, zelených, červených, žlutých listů se na nich lesklo na tisíce. Nemám rád podzim sám o sobě, přijde mi to špinavé období plné smutku z konce léta, plné smutku zvířat, jež se musejí dát na spánek, místo aby běhali po světě a užívali teplo a slunce, ale v tu chvíli, kdy mi do očí padali kapky ledové vody, kdy mi pod nohami chřoupalo listí a kdy mi ruce ohříval uzavřený hrnek horkého čaje, jsem věděl že podzim miluji. Stejně jako ti lidé, jež prošli kolem mě; Paní na procházce s nádherným buldočkem jež také užíval deště, a skákal do hromad listí, chlapeček s maminkou pod deštníkem, pán s kufříkem a krásnou slečnou po boku a hromady dalších lidí.
Zabočil jsem za roh a zadíval se do očí slečny co vyšla naproti mě. Měla je překrásné, plné radosti, modré jako obloha při východu slunce. Znal jsem jí už z dřívějška. Žila ve stejném městě jako já a chodila na školu vedle mého gymnázia. Vídával jsem jí denně, a nikdy jsem se nemohl nabažit toho úsměvu, těch krásných černých, lesklých vlasů, těch očí. Měla dokonalé nohy a celou postavu. Nikdy jsem snad neviděl, že by neměla na sobě něco, co by jí neslušelo. Zrovna v tu chvíli na sobě měla květinované uplé halkoty, bílé tílko a černé sáčko. Nevypadal že jí je zima. Usmívala se. Usmívala se na mě!
"Ahoj Mick." Ona znala mé jméno! Měl jsem co dělat abych nepropuknul v radostný pláč. "Co děláš tady?" Usmála se ještě sladčeji!
"No..No..Víš.. Já, jdu z tréninku a ujel mi autobus, tak jsem se šel jen tak projít a.. Narazil jsem na tebe." Musel jsem být rudý jako krev. Uchichtla se.
"Víš, co kdyby jsme někam zašli? Noo. Víš, spolu?"
Srdce se mi rozbušilo jako tisíc bubnů. Ona? Já? My?! Déšť pozvolna utichal, až se proměnil na letmé mrholení a pak pozvolna zmizel úplně. Schovala deštník.
"Co kdybych tě doprovodil domů? Mám hodinu a půl čas!" usmál jsem se a ona se začervenala. Udělalo mi to radost, tak jsme se na tom rohu jeden na druhého usmívali asi pět minut a pak se vydali směrem k jejímu domu. Šli jsme tak vedle sebe a povídali si. Smáli se, pila z mého čaje, mluvila a mluvila. K jejímu domu to bylo ještě daleko.
A když jsme si tak povídali, najednou všechno utichlo. Nemluvil ani jeden z nás, usmívali jsme se a nemluvili. Užívali ticho, zpěv podzimních ptáčků a barvy. Zničehonic mě chytla za ruku. Nečekal jsem to, tak jsem mírně ucuknul, ale potom jsem se přidal i já. Usmála se na mě. Znovu, ten den, byl plný úsměvů.
Ruku v ruce jsme došli až k jejímu domu. Chvilku jsme jen tak stáli a dívali se jeden druhému do očí. Takhle bych vydržel hodiny, dny, týdny! Pohnula se. Nahoru. Dala mi tu asi nejsladčí pusu co jsem kdy dostal. Ten moment byl jedinný, při kterém jsem doopravdy mohl říct, že jsem šťastný. Odpojila se odemě a vydala se nahoru do bytu.
"Počkej! Jak..Jak si.."
"Myslíš že jsem si nevšimla jak na mě koukáš? Ty tvoje láskyplné pohledy? Všimla. Přišlo mi to krásné, obzvlášť v době kdy na mě každý kašle. A myslíš že to že jsem na tebe dneska narazila je taky náhoda? Není." Vyslala mi vzdušnou pusu, zavřela dveře a rukou naznačila ať jí zavolám.
Podíval jsem se na hodinky. Za deset minut mi měl jet autobus. Škoda, řekl jsem si, otočil jsem se na podpatku a vyrazil směr autobusové nádraží. Jak jsem tak šel, procházel jsem uličkami plnými napadaného listí, plného štěstí, kterého jsem byl plný i já. Šel jsem, a poprvé za život jsem měl nárok říct, že jsem šťastný.
Došel jsem až na autobusové nádraží, kde jsem se usadil na lavičku, do uší si pustil Nirvanu a sledoval život lásky a nenávisti kolem sebe. Slečna chlapci dala facku, hned potom co mu dala pusu, zrovna ve chvíli kdy naproti nim stáli kluk a holka v něžném objetí. Kéžbych měl takový vztah také.
Počkat, já ho vlastně mám!

Komentáře

Oblíbené příspěvky