úterý 8. října 2013

Poezie sobotního rána

Nepřemýšlím nad ničím co by mohlo vybočit můj klid.
Sedím,
na zdi před domem a sleduji.
Jak se hýbe příroda, a kolem běhají srnky a zajíci.
Jedna z malá chvil, kdy jsem
na planetě šťastný.

Poezii sobotního rána píšu na koleni,
sedím dva metry nad zemí,
mám rozhled.
O tom co se děje kolem mě a co se bude dít.
Stromy jsou ohýbány větrem,
jen lehce.
Vítr čechrá taky trávu na poli,
a pohazuje si s větvičkou, jako by to byl papír.
Věru věřím že nic není,
než takovéto chvíle klidu při svítání.
A věřím taky tomu, že cokoliv se pokazí,
Nic mi to nezkazí.

Ruce si ohřívám hrnkem čerstvé kávy.
Jedinná chvíle kdy můžu znovu říct,
jsem šťastný.
Mám chuť obout boty a vyrazit do lesa.
a nikdy se nevrátit,
z lůna přírody.

Po ránu je nejlepší, čerstvý ranní vzduch.
Chvíle pohody, spokojenosti,
je ze mě básník.
Jsem spokojený, jít se se psem projít.
Rozhodnutí,
za všechny prachy.
Miluji když můj pes dovádí v trávě.
Běhá sem a tam.
Je šťastná.
Proto pořád bez přestání píšu básně sobotního rána.
A doufám,
že nezůstane jenom u mých přátel,
kteří budou vědět.
O tom co píšu.

0 komentářů:

Okomentovat