pátek 4. října 2013

Nikdo si tě nebude vážit dokud nechcípneš

   Stál tam a vypadal neuvěřitelně zuboženě. Cíp béžový košile mu civěl z hnědejch kalhot, byl rozcuchanej a nejspíš nadranej jako nikdy. Šedou, roztrhanou mikinu měl značně zašpiněnou a tričko vypadalo jako by si na něm pěstoval novej život. Vešel sem k němu do bytu a stále jsem na něj čuměl. Jeden z mejch nejoblíbenějších básníků, mejch nejvěrěnjších přátel, stál předemnou, tváře propadlý, fetka jako vyšitá. V ruce držel skleničku whiskey a v druhý cigáro. Nakouknul jsem mu přes rameno a všechno mi naskočilo. Ten čistej byt,  když mu ještě žila Sophie, se změnil v něco nepopsatelnýho. Po zemi se válely flašky, vajgly, oblečení, odpadky, prostě všechno. Vešel jsem do obýváku.
   "A co boty?" zeptal se nevrle.
   "Ne, díky, mám svoje." odpálkoval jsem ho.
   Posadil jsem se někam, kde jsem identifikoval sedačku. Nebyla skoro vidět. Přišel do obejváku a ukázal plechovku piva.
   "Tohle bude asi trošku na dýl, radši si dám to co držíš v pařátě."
   Rozhlídnul jsem se. Bordel. Jednoslovná definice toho co se dělo kolem mě. Na zemi se povalovaly pytle odpadků, flašky, vajgly a podboný srágory, zatímco na zdech byly žlutý, rudý a zelený skvrny. Koberec byl propálenej popelem a záclony vypadaly jako by se měly sesypat v jednu kupičku. Na stole bylo zase nespočet láhví, vajglů a papírů s rozepsanejma básněma a povídkama.
   Jeho povídky jsou legendární. Pro jednu z nich jsem se natáhnul zrovna ve chvíli kdy vcházel do dveří.
   "Nech to bejt, to není pro tvoje oči."
   "A kdy bude?"
   "Zítra, pozejtří, za měsíc, za rok? Jak to mám vědět, vidim maximálně dvě minuty dopředu." odpověděl a podal mi sklenici tmavě béžové tekutiny se dvěma kostkama ledu.
   "Proboha, co se s tebou sakra stalo?" zeptal jsem se. Musel jsem.
   "Co by se se mnou mělo dít?"
   "No, vypadáš jako bys měl každou chvíli umřít."
   Pokrčil rameny. "Jak jsem řekl, vidim jenom dvě minuty do budoucnosti."
   "Tak mi pověz teda co se stane za minutu?"
   "Vykopu tu tvou bílou prdel z mýho gauče a dám si šlofíka."
   "Jseš milej. Vlastně ani nevim proč jsem tady, vůbec jsi se nezměnil jak tak koukám, maximálně tak vizuálně, ale to naprosto chápu. Jen mě překvapuje jak se z jednoho z největších básníků, spisovatelů, prozaiků a lidí stala troska jako si ty." nebral jsem si servítky. Štvalo mě to.
   ''Nemám se špatně.''
   ''Jo, to se vsadim.''
   ''Peníze mám, ruce, nohy, obličej a ptáka taky, a mám jméno. Víš, co lidí se modlí k bohu, aby měli aspoň půlku z mojí popularity?''
   ''O popularitu nejde.''
   ''A o co teda jde?''
   Mlčel jsem, neznal jsem odpověď.
   "Žiju z whiskey a cigár, a jedinná slast na večer sou děvky z nádraží za pět babek."
   ''Říkal jsi, že peníze máš.'' Napil jsem se a natáhl se pro sirky. ''Tak proč pět babek?''
   ''Nevěřim, že by sex byl něco, za co bych měl dávat víc než pět dolarů. Bejvaly doby, kdy si ženskou prostě čapnul za háro a zprznil jí v jeskyni, a všem to připadalo normální,  nikdo neprotestoval. V týhle době aby ses bál při sexu jí chytit za vlasy, z vášně, protože by se s tim mohla obrátit na feministky a ty by ti ho ukously.''
    Na chvíli nastalo ticho.
   "Byly doby kdy si vydal pět básní za den." protrhl jsem ho nakonec. Zvedl se a rozbil zrcadlo na zdi. Teda spíš to, co z toho zrcadla zbylo.''
   "Už nejsou. Teď jsi na mym místě ty! Neposer to, tak jako jsem to podělal já."
   ''Nic jsi nepodělal, jenom jsi přišel o Sophii, je přirozený, že tě to zlomilo.''
   ''Nesmíš dopadnout jako já, nesmíš dopadnout jako já, nesmíš, nesmíš, nesmíš...'' stál u střepů ze zrcadla a zdálo se mi, že jsem na chvilku viděl za clonu jeho nahněvaný pózy, jako by se mu v koutku oka zaleskla slza.
   "Neboj se. Já nikdy nebudu mít potřebu šoustat holky co si koupim. Nesnášim pomyšlení, jestli není nemocná." slza zmizela a nasranej byl zpátky.
   "Ty toho nesnášíš."
   "Jak to myslíš?"
   "Hodněkrát jsme spolu někde byli. Nesnášíš holuby, pošťáky, pošťačky, děti, psy, kočky, autobusy, tramvaje, bary, putyky, samoobsluhy, dlouhý sukně, zvonový kalhoty, mládež, připálený jídlo, levný pití a miliardy dalších podstatných jmen, vynechal jsem přídavný jména a slovesa, to bysme tu byli do rána."
   "Řekni, můžu jinak?" pořádně, dlouze jsem se napil."Tady v tomhle světě, je už jenom jedna věc; Naděje. Bez ní by to všechno chcíplo, ale já už ani na tu naději nevěřim. Nesnášim toho doopravdy hodně."
   "Lžeš. Miluješ všechno. Seš básník k sakru, nemůžeš jentak říct, že něco nesnášíš. Miluješ všechno, o čem jde napsat báseň."
   "Nojo, ale jak chceš napsat báseň o pošťácích, psech nebo sraní na veřejnym hajzlu?"
   "Nojo."
   Dalších deset minut sme jenom seděli, kouřili a pili whiskey. Koukal jsem se z okna. Zatahovalo se. Barva mraků se najednou začala měnit v šedou, až černou. V místnosti se najednou setmělo až bylo vidět v podstatě jen dvě červenooranžový tečky.
   "Nikky, proč?"
Podivil jsem se. "Já nevim Hancku."
   "Proč musela zemřít. Podívej co se mnou její smrt udělala. Potřebuju jenom čisto, lásku a trochu dobrý whiskey. Nechci kupovat holky. Chcí s jednou žít láskyplnej život. Jsem troska."
   Byl troska. Vypadal jako člověk co byste mu nedali podržet ani granát, aby ho pohlídal. Bál sem se jak skončí. Mrsknul skleničkou o zeď a napil se plnýma douškama přímo z láhve. Vytrhnul sem mu jí z ruky.
   "Tak hledej. Nenajdeš ženskou tak, že budeš sedět na prdeli a čekat že ti nějaká zazvoní na dveře."
   "Popravdě, už jsem si to myslel když si zazvonil dneska ty."
   "Věř mi, utekla by kdyby tě takhle zpozorovala. Ukliď si tu, dej se do pucu a vyraž do města. Nějakou najdeš. Seš skvělej chlap Hancku, básník a spisovatel. Na tebe každá poletí."
   Utřel si koutky očí. "Proč si vlastně přišel?"
   "Musel sem vidět jak si dopadl po tom se Sophie."
   "Takže už můžeš jít."
   "Půjdu."
   Zvednul jsem se z kanape a sledoval jak si Hanck bere lahev whiskey ze stolu.
   "Takhle si tě nikdy nikdo vážit nebude."
   "Nikdo si tě nebude vážit dokud nechcípneš Nikky. U básníků a umělců to platí dvojnásob. Kerouac, Burroughs, Beethowen, Cobain, Hendrix, Marley. Všichni jsou mrtvý Nikky, všichni jsou mrtvý, a právě smrt z nich udělala legendy."
   Odešel jsem. Vyšel jsem do chladnýho deště. Miluju déšť. Je to jedna z mála věcí co mě dokážou uklidnit aniž by mi ničili zdraví. Je to jedna z mála věcí co miluju kromě mých milenek, dětí a přátel.
Mám jen pár přátel. Hancka, Dormana a Kristen. Pro všechny bych šel do pekla, kdybych musel.
No, pokud v tom pekle neskončim sám.
   Po dvou tejdnech sem šel kolem novinovýho stánku. Nesnášim noviny, ale na zabití nudnejch chvil, proč ne? Vytáhnul sem místní plátek, literární novinky a porno časák a zadíval se na úvodní listy. Na novinách a literárních novinkách byl ksicht Hancka vedle nějaký fotky velký červený šmouhy. Četl sem:
   ''Hanck Connors, uznávaná legenda básnické undergroundové scény, žounalista a spisovatel, spáchal devatenáctého srpna v 20:15 sebevraždu skokem z osmého poschodí. Na rozloučenou nechal jen dopis v podobě básně se zněním:

Nikdo si mě nevážil dokud jsem byl naživu,
tak snad mě aspoň dáte, na přední stranu deníků.
Snad budete nosit,
mé básně v srdci.
A snad budete vzpomínat jen v dobrém,
všichni.

Zamáčknul jsem slzu. Pohřeb byl před dvěma tejdnama. Brečel sem jak malej kluk. Nemohl sem si pomoct. Já si ho vážil i když byl živej. Já si ho vážil, vážim a budu vážit, i když už není tam, kde má bejt. Budu nosit jeho básně ne v srdci, ale v hlavě, jako vzpomínku na největší legendu týhle scény.
Odpočívej v lihu, Hancku, jak to máš rád!

0 komentářů:

Okomentovat