pondělí 21. října 2013

Zničená duše krásného města

Projíždím zničeným městem.
kde temnota z lidí doslova čiší.
Maminka nosí dvě děti v náručí, zatímco tři kolem ní běhají.
Probořená garážová vrata trochu zakrývají vstup do domu s vymlácenými okny.
Jež shlížejí na dolní ulici jako smutné boží oči.
Hlídající osud tohoto města.

Projížděl jsem kolem domu, ze kterého se vykláněl muž,
s tváří plnou vousů.
Kouřil cigarety a kouř sklepával na ulici kde běhali děti.
Nedělalo mu to problém,
nesnášel děti, a svoje dětství.
Z jeho výrazu se dalo vyčíst,
že po těch dětech,
de deseti minut skočí.

A zrovna ty děti,
ty malé šťastné děti.
S maminkou co se smutným výrazem stála naproti.
Počítala,
co ještě měla splatit.
Vyčetl jsem z jejích očí, že to nedá dohromady.
A že bude muset prodat dům
a skončit na ulici.

Opodál, se potácel chlap z hospody.
Motal se,
jakoby si to lil do očí.
Neviděl na cestu, a při tom ronil slzy.
Hrabal v kapsách,
a hledal nějaký drobný.
Sednul si na chodník, a odmítnul dál jít.
Jen tak seděl,
a brečel nad tim jak je život těžký.

O dalších třicet metrů dál,
stará paní s taškami.
A tři puberťáci, co by asi rádi facku dostali.
Zapomněli na to, co to jsou,
slušný mravy.
A zatáhli jí do uličky, znásilnit a zabít.

Odjížděl jsem z toho města,
hříšné slávy.
Pekelné jámy, bolestivé pády na zuby.
Odjížděl jsem, byl jsem rád že už ho nespatřím.
Přitom by tomu městu pomohlo jen trochu víc lásky.
A nebo zelené trávy,
modré oblohy a bělejší hustoty lidí.
Každý vidí jenom temno,
ztrácí chuť žít.
Jako já.

0 komentářů:

Okomentovat