Cítím

Cítím lásku.

Ten pocit co rozpouští kamenný obal mého srdce,

a nechává padnout bolest zažitou, hluboko pod zem.

Cítím bolest.

to jak se kámen vrací směrem do mého srdce.

Když říká, jestli bysme nemohli zůstat přátelé.

Cítím pravdu.

Nechutný zápach ve vzduchu,

co z něj přímo čiší, že přehrady budou prolomeny.

Vidím přímo,

jak někdo vzal mou pravdu za drzost.

A teď cítím jak nikdo nebere mé názory vážně.

Takže správně.

Chápu, to co se vám nelíbí, hned musí být špatně.

Cítím prázdno.

Ano, na židli sedíc pohupujíc se padá dolů.

Do temnot, odkud mne vytáhne jenom láska.

Nebo ruka mého přítele.

Správně, to je ono.

Někdy beru přátelství víc než normální vztah.

Protože víc věřím někomu koho jsem přítel, 

než budoucí vrah.

Cítím strach.

Nevidím víc než tmu a ještě temnější tmu.

Když se ti dívám do duše.

Když se sobě sám, dívám do duše.

Jsem si stoprocentně jistý, že si nejsem jistý, kdo jsem.

Cítím smíšené množství různých pocitů.

A jen jeden z nich, je ten klíč k ostatním.

Vím že,

dokud neobjevím lásku.

Nemám nárok hledat klíče k odemknutí zámků,

u nenávisti, lítosti a jiných, mně zapovězeným komnatám.