Básně sepsané za měsíčního svitu

Měsíc svítí na dům uprostřed pustiny.
Temnotu v lesích a polích dokáže prosvítit.
Temnotu v našich srdcích dkože prohloubit,
urážku v podobě slunce dokáže popudit.
Cítím temnotu ve všech zákoutích domu.
Cítím bolest na každém rohu, na každém kusu.
Vidím lanko měsíce jak prosvítá skrz záclony
a snažím se mu vyhýbat jako ďábel kříži.

Dívám se ven z okna, vidím tančit démony.
Démoni vidí mě, chtějí mě také přizvat.
Cítím,
jak každý kousek mého těla chce jít za nimi.
ale zároveň se bojím smrti a tmy.
V dálce vidím hořet statisíce ohňů.
Slyším,
smích čarodějnic a čarodějů rejdících ve světle měsíce.

Vidím stíny přebíhat po místnosti.
S vědomím že to jsou mý přátelé je nechám žít.
Ale jim se v hlavě honí jen pár myšlenek.
A to zabít zničit nenechat uhnout před naším výpadem.
Sedím u papíru a ve světle měsíce a svící,
píšu,
básně naplněné strachem ze tmy.

Stojím na okenní římse, a přemýšlím zda skočit.
Čert na levém, ďábel na pravém rameni.
Mi oba říkají, že skákat bych neměl,
že život pro mě bude mnohem větší utrpení.
Odrážím se, padám, ale nahoru.
Něco je tu špatně, andělé mě vynášejí před bránu.
Stojím před svatým Petrem, vrazil mi facku,
A za límec mě shodil zpátky dolů.

Zvednul jsem se na nohy, oprášil prach z kolen,
říkám si kde to k čertu jsem? Madison Square Garden?
Stojím na podiu podemnou tisíc voskových figurín
tancující tance při mojích básních.
Znovu se ke mě dostávají stavy kdy mám strach.
Znovu se objevuji uprostřed lesa.
Znovu upínám pohled na čáru měsíčního svitu.
A za chvíli se probouzím spoecný ze snu.