tag:blogger.com,1999:blog-85839247839088348012024-02-19T13:56:56.894+01:00Mikoláš TrkalSám nevím co tu dělám, ale jsem rád, že tu něco hledáš. Tak třeba na to příjdeme spolu.Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.comBlogger128125tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-36252277616923126842022-06-27T22:44:00.001+02:002022-06-27T22:44:05.488+02:00kurvy, chlast a verše. <p>Noc na mě má špatnej vliv. <br /><span> </span> Chodívám spát okolo jedný až druhý ráno, vstávám většinou okolo pátý až šestý. Den má tak daleko víc hodin, kdy se dá fungovat, vydělávat, vytvářet, zažívat, ale co je nejdůležitější, noc má díky tomu víc 'funkčního období'. To je ten čas, kdy realita okolo vás usne, stejně jako většina normálních, střízlivých osobností a svět patří jenom vám. Nikdo na vás nemluví, nikdo po vás nic nechce, nikdo vás ničím nebude otravovat. <br /><span> Tu část dne od deseti hodin večer do dvou ráno mám nejradši. Je to můj osobní, tvůrčí prostor, kdy můžu přidat nějakou uměleckou hodnotu skutečnosti. Zároveň je to ale i čas, kdy atmosféra houstne, tíha realit plnou vahou sedá za krk a nostalgické ataky se hlásí o pozornost.</span><br /></p><p> <i>bylo mi asi šestnáct, nebo sedmnáct. párkrát jsme si vyšli do města, vždy nám křenila lahev sladkýho červenýho vína a líbávali jsme se kdekoliv, kde to mohlo otravovat co nejvíc lidí. chtěli jsme potichu nahlas dát vědět, co jsme zač. osahávali jsme se lačně, se sžíravou touhou po masu toho druhého jako bychom byli následovníci prastarých, transylvánských upírů. šeptával jsem jí, že kdyby byla strom, chtěl bych být listí, abych s ní mohl přes jaro rozkvétat a přes zimu ulehnout k nohám. ona mi říkala, že svět má se mnou jinou barvu. nakonec šukala s jejím profesorem biologie, ale nikdy se se mnou nerozešla, její fyzická i digitální stopa prostě zmizely.</i><br /></p><p><span> Tohle tantrické noční filozofování může mít přeci jen něco do sebe, člověk by mohl perfektně reflektovat na vlastní chyby a zamýšlet se nad špatnými rozhodnutími. Vybírat si z košíku, kde jsou smíchaná jabka s hruškami, jestli chce kyselá Gloster jablíčka, nebo sladké, zralé hrušky. Já byl vždycky sebemrskačský, ufňukaný a sám sebe trýznící typ, proto jsem volíval cestu kyselosti. Většinou mi to pomohlo napsat něco, na co se nedalo dívat ani periférním viděním, někdy mi to ale pomohlo stvořit básně, ke kterým se rád vracím.<br /></span><span> Když jsem byl mladší (což sám sebe sebereflektivně plesknu přes prsty, protože jde o příšernou větu, kterou v mém věku můžu plácnout), chodíval jsem číst poezii i mezi lidi. Svou poezii, samozřejmě.<br /></span><span> Básníci okolo mě byli většinou hladoví po cizím uznání a respektu, vydupávali si to tupým kopírováním mainstreamových poetů, které ale v mezičase hanili. Ten byl zrcadlovým obrazem Nerudy, jako by jeho řádky vzal a přidal pár not o smartphonech, aby se více zalíbil modernímu publiku, ale zároveň chodil na vysokou školu se zaměřením na literaturu a hlásal se nenávistí k československým klasikům. Tamten zase jako by z pera vypadl Wolkerovi, ale studoval žurnalistiku a nosil slipy, zatímco se zapřísahal, že nikdy nečetl ani řádek Nezvala, nebo Bezruče.<br /></span><span> Já nechodil na vysokou literární školu, ani jsem nikdy nevěnoval pozornost čtení českých klasiků, protože mě prostě nudili z prostého důvodu; učitelé nám říkávali: ''TOTO JE TA JEDINÁ SPRÁVNÁ MOŽNOST, DVĚSTĚ LET MRTVÁ IKONA.'' a v hodinách nás v obecném přehledu o nových literátech ani neučili. Jen to co museli a co museli prezentovat jako to správné. Byl jsem vyučený kuchař a liboval jsem si v amerických a francouzských beatnících, ve špatných textech bez jasného významu, v bídě a bolesti převtělené do textu. A podle toho jsem samozřejmě i psal. Do mých textů se promítnuli Kerouac, Burroughs, Bukowski, Snyder, Whalen a moje vlastní touha a filozofie se s nimi v mnohém setkávala.</span><br /></p><p><span> <i>strašlivě jsem ji měl rád. měla vlasy střižené na mikádo, ale už odrostlé a za těch pár měsíců, co jsme se chodívali líbat na ikonická místa Prahy změnily barvu víckrát, než já změnil tričko. neměla ráda sladší víno, radši pila kyselejší, ale já zase obráceně, tak jsem vždy přicházel na setkání s dvěma lahvemi vína. obě jsme vždy vypili a po toužebném dívání do očí toho druhého jsme po cestě k ní domů koupili další dvě lahve. měli jsme sex, ke kterému si ráda pouštěla Vivaldiho a já si ho od té doby moc rád pouštívám k vaření. po sexu jsme leželi vedle sebe a diskutovali jsme, nebo se hádali, nebo si slibovali hory doly a někdy přišlo i na druhé kolo. potom mě většinou buď vypakovala domů, nebo mi udělala kávu a rozestlala druhý polštář a deku. ani si pořádně nepamatuji, kde padla kosa na kámen. možná jsem jen nechtěl věřit na štěstí, když jsem se vedle ní budíval a zvykal jsem si. jen teď vím, že by nám spolu v dlouhém měřítku nebylo moc dobře. ale chybí mi polibky chutnající po kyselém víně a borůvkových cigaretách.</i></span></p><p><span> Dodnes pamatuji na pár výjimečných čtení, kdy už jsem vzdal snahu se tvářit seriozně. Většina ze stálejších návštěvníků už věděla, že mé texty jsou sbírka depresivních, nihilistických povzdechů, nikotinových dýchánků, alkoholické pózy a nadhledu nad neštěstím, tak jsem se hodlal opřít do toho, abych jim dal stoprocentně za pravdu.<br /></span><span> Začal jsem si ze čtení poezie dělat vlastní stand-up comedy show. Mé texty jsem vždy přednášel vážně a zarputile, to ano, jen jsem byl rád, když se mezi nimi lidi i smáli a cítili se dobře. Přece jen se potom lépe soustředili na texty, když se nemuseli cítit jako ve svěrací kazajce. Nevyprávěl jsem vtipy, nikoho jsem neponižoval, ale určitě pro ně bylo příjemnější se zasmát, než odcházet domů s nicotným pocitem.<br /></span><span> Po jednom takovém čtení za mnou přišel takový malinký chlap v kulatých brejličkách a baretu a já hned věděl, že výměna vět nebude nijak pozitivní.<br /></span>''To, co předvádíte, mladíku, je fraška a měl byste se stydět.''<br />''Proč?''<br />''Protože hanobíte poezii.''<br />''Proč?''<br />''Příjde vám v pořádku v jednu vteřinu číst o smrti a smutku a ve druhé se chechtat na celé kolo? Kdo vám to pak uvěří?''<br />''Mám brečet?''<br />''Ne, stačilo by se k tomu stavět s vážnou tváří, přeci.''<br />''Proč?''<br />''Protože nejde o veselou záležitost?''<br />''Proč?''<br />''A artikulujete jako batole, nejde vám nic rozumět.''<br />''Proč?'' v ten moment už jsem staříka omrzel a odťapal buzerovat někoho jiného za něco jiného. Ale často jsem na něj myslíval. Proč by měl, ksakru, člověk tesknit nad smrtí, případně ji stále brát vážně?<br /><span> Nejde snad o něco, co potká každého z nás? Co na nás čeká na konci téhle cesty? Proč bych jí nemohl oslavovat a radovat se z ní? Proč by mělo být nalinkováno, že smrt je vážná věc a nevtipkuje se o ní? Vždyť jsem jen člověk. Umřu, taky, úplně stejně jako pán v baretu, i když možná trošku později. Ale nakonec se v tom nebíčku sejdeme, abychom si dali páku, mešní víno a přečetli si pár veršů z nějaké opravdu špatné, křesťanské, propagandistické sbírky. Až jednou budu reflektovat na smrtelné posteli na svůj celý život, kdybych se náhodou zavzpomněl, že jsem někdy ztrácel čas smutkem a strachem ze smrti, ještě z té postele vstanu a před zraky všech se utopím v záchodě. Život je přeci jen cesta ke smrti, neměla by být lemování strachem a paralýzou.</span><br /></p><p><span> <i>první opravdová velká láska. půl roku absolutního, psychického teroru, loučení a shledání, první bližší seznámení s depresí. několikrát mě odkopla kvůli jiným chlapům, i když jsem jí několikrát opakoval, že kvůli touze po jiných mužích se nemusíme loučit. vyžívala se ve lhaní a dodneška se ve lhaní vyžívá. naplánovala mi s ní budoucnost a nedala mi na výběr, tahala mě na vařené nudli a používala jako polstrování, když ve svých debilních rozhodnutích tvrdě narazila. sex byl podprůměrný, ale to jsem tehdy vůbec netušil. při panickém záchvatu mě za vlasy odtáhla do sprchového koutu, sprostě na mě křičela, zatímco mě sprchovala ledovou vodou. nešla pro ránu daleko, ale nakonec o mně tvrdila, že jsem jí bil, což bych v životě neudělal. měla roztomilého psa a byla jako chodící granát. ublížila mi. nedávno jsem slyšel, že se jí v životě vůbec nedaří. nemrzí mě to.</i><br /></span></p><p><span> Poslední autorský čtení, který jsem kdy (prozatím) dělal, bylo poměrně poeticky v mém rodném městě na větší akci, která dávala prostor mladým umělcům z různých odvětví. Četli jsme tam mezi kapelami, sál byl narvaný k prasknutí opilou, rozjařenou, mlaoměstským punkem vychovanou mládeží. Vytiskl jsem si svoje oblíbené básně na papír, četl asi dvacet minut, komunikoval s publikem a užíval si každou chvilku. Po dočtení jsem svoje texty dal roztomilý blondýně v davu a opil jsem se jako úplné hovado. Přišlo mi to v ten moment jako vhodná chvíle nechat si utéct múzu a až donedávna, což může být pět, šest let, jsem pořádně básničky nepsal, ani nečetl. <br /></span><span> Obecně život běžel strašně rychle a strašně moc věcí se stalo. Autorská krize se mi zahryzla do kotníku a nehodlala se mě pustit, ať už šlo o psaní básní, nebo prózy, moje aktivita v básnické skupině vyšuměla, soustředil jsem se na stíhání života a na doběhnutí jeho tempa, které mě zbytečně brutálně překvapilo. </span></p><p><span> <i>bylo nám asi pět, ukradl jsem jí panenku a ona mě za to praštila hračkovým dinosaurem přímo do koulí. omluvili jsme se, protože nás paní Luňáková přinutila, o pár dní později jsme se pusinkovali za záclonou a drželi za ruce v křoví, chodili jsme spolu čůrat na záchodky a na vycházkách jsme chodili spolu úplně vzadu. pak do školky nakoupili nový Hot Wheels autíčka a já si dneska už ani nepamatuju, jak se jmenovala.</i><br /></span></p><p><span><br /></span><span> Nedávno jsem si zkusil znova něco napsat. Zavzpomínat na holky, na pijatyky, na zážitky a napsat, jak to probíhalo. Vytáhnout staré texty, upravit je a doplnit. Vrátit se do pomalejšího tempa psaní a přiznat si, že okolo trojice ženské, básně a alkohol se to vždycky točilo a točit bude. <br /></span><span> Nutno poznamenat, že jsem se na toto doznání musel párkrát opít, abych se v něm utvrdil. V ty momenty, kdy mi to docházelo nejvíc, byla sice tma, ale při čekání na taxíka domů jsem už slyšel ptáky vítat příchod rána a pár nešťastníků čekat na autobus do továrny. Byl jsem opilý, ale konečně smířený.</span> </p><p><span> Co se dá říct, noc na mě má prostě špatnej vliv.</span><br /></p><p><span><br /><span> </span><br /></span></p>Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-89503719804169607532021-12-30T21:07:00.000+01:002021-12-30T21:07:09.596+01:00Vomitus & Potus & Tristitia<p> ''Tatínku BLINKAAAAAT!'' ozvalo se ze zadní sedačky. Měl jsem podezření už pár minut. U Malýho se mi to nikdy nestalo, když jsem byl v autě sám. Většinou to potkalo babičky, nebo ženu. Teď se to dělo mně. Něco jsem tušil, ale nešlo poznat, jestli se rozhoupává k blinkání, nebo pomalu usíná. <br /><span> V tý době jsme byli zrovna na výletě u babičky. Ženě jsem chtěl dát na pár hodin klid, nechal jsem ji ''doma'' a vyvezl jsem Malýho na výlet do mýho rodnýho města, s cílem jít na oběd, jít na hřiště, ukázat mu, kde má táta kořeny. Jeli jsme 'prdelema', což je maloměstskej výraz pro cestu po čemkoliv jinym, než dálnici, nebo silnici první třídy. Houpalo to. Chápu to a nemám mu to za zlý.<br /></span><span> ''Tatínku! Blinkat! Tatín.....'' a obrovskej kornout bílejch zvratků mu pokryl jeho krásný, světle šedivý džíny. Než se stihl pořádně nadechnout, další erupce skončila v přihrádce u dveří. Další fáze se perfektně vešla přímo na boty. Poslední, takzvané ublinknutí, se postaralo o zhruba poslední místo, kde moc zvratků ještě nebylo, na mikinu. Až v tenhle moment se v protisměru objevila autobusová zastávka. Zastavil jsem tam polodriftem, řidiči Formule 1 by tleskali, doslova pit stop kvalita. Z rádia se dunivě linulo nový album Viktora Sheena. Můj syn do toho perfektního orchestru moderního rapu plakal, zatímco se cachtal ve vlastních zvratcích. <br /></span><span> Vyskočil jsem z auta a oběhl ho, švihem otevřel dveře a jen tak tak jsem uhnul menší vlně blinkánků, který se vyvalily ze dveří. Jedním pohybem ruky jsem ho odpoutal, vystrčil za auto a doklepnul jsem z něj zbytky. Vysvlékl jsem mu mikinu i džíny, dal jsem je do igelitky a polil mě studenej pot. Nemám náhradní. Ve spěchu a falešnym sebevědomí jsem mu nevzal nic na převlečení, všechno se válelo v kufru u babičky. Nevadí, nějak si poradíme, zastavíme v F&F a koupíme nějakou parádní mikinu a suprový džíny (pozn. aut. Mikoláš byl v tento moment extrémně naivní, tvrdá realita ho profackovala železnou rukavicí, kdo kdy vymyslel, že džíny pro tříletý dítě budou stát čtyři stovky? Proč sakra mikina velká sotva na plyšovýho medvěda přijde na další čtyři stovky? Vyrábí to děti v Indii, mají zakázaný to nosit a navíc jim za to platíte slupkama od pomerančů, ale přidáte 4000% marži? Ostudy.)<br /></span><span> Když jsem utíral to boží dopuštění, vzpomněl jsem si na svou barmanskou kariéru. To vypovídá samo o sobě poměrně hodně, žejo? Že se mi vrátí nostalgická nálada při čištění obsahu cizího žaludku. Ale je to tak.<br /></span><span> Konkrétně se mi vybavila následující scéna: Čtyři hodiny ráno. Dvě hodiny po zavíračce. Zhruba v jednu ráno přišla skupinka dvaceti lidí, chtěli se bavit. Jasně, je to moje práce, jsem tu od sedmi od rána a v sedm ráno tu mám být znovu, ale rád vám připravím drinky, na který nikdy nezapomenete. <span> <br /></span></span><span> Měl jsem těžký období. Tvrdě jsem dřel, nedostávalo se mi za to pořádnýho finančního, osobního ani emočního vyúčtování. Směny od sedmi ráno do dvou ráno, přesčasy neproplacený, tvrdá dřina, šéfové jeden absolutní čůrák, druhej pravděpodobně sociopat. Náročný časy. <br /></span><span> Jeden z těch dvaceti už mě půl hodiny opruzoval u baru. Taky prožíval těžký časy. Jedna ze slečen, který v teplý, letní noci seděly na zahrádce našeho podniku, ho už pár měsíců aktivně odmítala. Stěžoval si na ní a sprostě na ní nadával. Byl ukřivděnej. Pil pomalu pivo a rychle drahej rum. Nadával a já přikyvoval, bez toho, abych svoje problémy přidával na hromádku. Leštil jsem sklo a připravoval jsem se na další dvouhodinovej šlofík pod barem na bundě, jen abych ráno vstal, nechal se sjet, že všechno není na tisíc procent a znovu opakovat. Byl jsem fakt kretén, že jsem si to nechával líbit.<br /></span><span> ''Víš, když tě prostě někdo nebo něco nějak nasere, měl bys to vzít a rozbít o zeď, a když to je člověk, tak mu třeba zlomit nos, nebo posrat auto, nebo třeba zabít kočku, nesmíš se nechat srát, ty...ty... jak že se to jmenuješ?'' <br /></span><span> ''Roman.'' odpověděl jsem mu stroze, ale empaticky. ''Už jsem ti to řikal.'' Předtím jsem mu tvrdil, že se jmenuju Jakub a Patrik. Kdo mě znáte, víte, že ani jedno z toho není pravda. Pro ty co mě neznají, jmenuju se Dominik.<br /><span> ''Nojo, Romane, sorry, nemám paměť na ksichty.'' řekl a znovu pomalu upil piva, kopnul panáka a naznačil, abych mu dolil dalšího. Dolil jsem zbytek lahve, udělal dvě čárky na jeho lístek a napustil sklenici vody. <br /></span><span> Konverzace neplynula zrovna pohodlně. Kecy měl hloupější a hloupější, agresivnější a poblouzněnější. V pět hodin ráno jsem se vrátil z kasírování venkovní zahrádky. Začínalo svítat, mně se začínaly zavírat víčka a bunda vypadala pohodlněji než queen-sized bed v pětihvězdě. <br /></span><span> ''A proto ti povidám, musíš investovat do místa na hřbitově ještě... ještě jako....jako mladej cucák, abys jistotu. Jak se to tady...to tady přelidní, nebude...to kam dávat ty mrtvoly.'' Jak dořekl tuhle větu, pozvracel se přímo před sebe. Tmavě hnědý zvratky, který smrděly jako třicet let zavřenej lihovar. Obličej mi spadl do dlaní. Jenom pro rekord: Nenalíval jsem mu už od čtyř ráno, prostě se to v něm nakumulovalo, potkalo se to s únavou, vztekem a depresí a muselo to ven. Ani jsem mu to tolik neměl za zlý, ale jeho zvratky kapaly na to místo, kde jsem si plánoval ustlat.<span> <br /></span></span><span> Po kratšim smalltalku jsem po něm hodil kýbl a hadr a společně jsme to začali dávat do pořádku. Jeho kamarádi se zahanbení začali vytrácet, až venku dopíjeli jenom žena jeho snů, nějací dva chlapíci a ještě jedna jiná slečna, která měla sice obrovský prsa, za který se nestyděla, ale ten nejotravnější, nejúnavnější a nejupištěnější hlas, kterej jsem kdy slyšel.<br /><span> Všechna čest, přiložil ruku k dílu. Vytřel podlahu a já utřel bar. Všiml jsem si, že spousta jeho zvratek skončila v půlitru s pivem. Když jsem se po něm natáhl, abych ho umyl, plácnul mě přes ruku.<br /></span><span> ''Jednou jsem to zaplatil...'' řekl a exnul třičtvrtě půlitru zvratků. ''... tak to přece nevyhodim jen tak. Takhle se šetří.''<br /></span><span> Tak a dost. To byla moje stopka, půlitr jsem praštil do špílboye, vykopnul dveře na zahrádku a všechny vyhodil. Byl jsem frustrovanej, unavenej, hladovej a nasranej. Moc mi děkovali za služby, výborný pití a skvělou atmosféru podniku. Moc se omlouvali za jejich kamaráda. <br /></span><span> ''Tak díky, kámo, určitě se ještě někdy stavim.'' Prosím, jen to ne. Nestavil se, už nikdy. ''A dávej na sebe pozor, hmmmm, Honzo.'' <br /></span><span> ''Vidíš! Já ti říkal, že si to nakonec zapamatuješ.''</span><br /></span></span></p><p><span><span><span>Zavřel jsem za nima dveře, zamknul a dal si velkýho panáka medovýho Jack Danielse. A pak dalšího. Utřel jsem stoly, umyl nádobí a chystal se ulehnout. Z venku jsem zaslechl halas. Do koutku pusy jsem si vrazil cigáro, nonšalantně vyrazil ven, zkontrolovat situaci a zapálit si. Zapálil jsem si a rychle proběhnul krátkou chodbou před budovu.<br /><span> ''Tak to normálně řekni, já to přece pochopim, kurva, normálně řekni, že šukáš jinde.'' Řval Ožralý Zvratkožrout na viditelně vyděšenou, ale naštvanou slečnu, do které byl tak beznadějně zamilovaný. Hotovej Otello, divil jsem se, že nepadla na kolena a nezačala prosit o odpuštění. <br /></span><span> ''Nešukám jinde, to, že nechci šukat tebe neznamená, že musim šukat všude jinde.''<br /></span><span> ''Ale šukáš, ty blbá děvko, doufám, že chcípneš, ty blbá děvko.''<br /></span><span> ''Drž hubu, Marku.'' Jak tu větu dořekla, viděl jsem, že je zle. Doteď mě asi neviděli, postával jsem o kousek dál. Marek se napřáhl a vší silou vrazil slečně obrovskou facku. Nespadla na zem, jen se zapotácela, lekla se a rozbrečela. Její kámoška skočila mezi ní a Marka a tvářila se jako zeď. Svižným krokem jsem k nim vyrazil. Nemyslete si, že jsem chtěl bejt nějakej princ na bílým koni, jen jsem nechtěl, aby se podobný věci děly na půdě našeho podniku. Poslední, o co bych stál, byla policejní hlídka v půl šestý ráno. <br /></span><span> ''Sbalte se a vypadněte, okamžitě. Jestli na ní ještě jednou šáhneš, zlomim ti ruku.'' Prohlásil jsem Markovi velmi zblízka v obličeji. Snažil se tvářit vážně a nebezpečně, ale jsem dvoumetrovej, velikej špekoun. <span> <br /><span> ''Nebo co, ty vole? Honzo, zalez zpátky a neser se do našich věcí.'' Vlepil jsem mu lehkou facku zleva a pravačkou ho chytil za vlasy. Podkopnul jsem mu koleno a svižně ho vytáhl z prostoru předzahrádky. Začal mě švihat do stehna, tak jsem mu zarazil koleno hluboko do břicha, odstrčil ho od sebe a nakopnul ho vší silou levačkou přímo do zadku. Nemám rád násilí, nemám rád konflikty, byl jsem hodně unavenej, hodně naštvanej a plnej adrenalinu. Nedal bych mu pěstí, v jeho stavu bych ho pravděpodobně přizabil. Kopanec do prdele vypadal jako dostatečně rána na jeho křehký ego.<br /></span><span> ''Tos pěkně posral, už mě tady nikdy neuvidíš, Honzo, běž třeba do hajzlu.'' Vyměnili jsme si drsňácký názory, ale asi věděl, že v jeho stavu mě nepřepere, ani nepoškodí. Odkráčel středem doprava od podniku.<br /></span><span> ''Moc vám děkujeme.'' Neměl jsem na nic takovýho náladu, řekl jsem jim, aby šly doleva, že narazí na zastávku tramvaje. Zamknul jsem podnik a šel spát. Po půl hodině mě vzbudilo bušení na prosklený dveře. Dělal jsem, že vevnitř nikdo není. </span><br /></span></span></span></span></span></p><p><span> ''Tatínku, už nebudu blinkat, slibuju. Už jsem přece velkej.'' Řekl Malej, zatimco si hrál s čerstvě umytym dinosaurem. Měl na sobě novou mikinu a džíny s velikou skvrnou přes rozkrok. Poctivě jsem je vyčistil od zvratků vlhčenýma ubrouskama a desinfekcí na ruce. Je to šampion. Zvládl to krásně. Dali jsme si dobrej oběd, dobrý kafe, dobrej dort a on si hezky hrál v suprový herničce místní kavárny. Byl to moc hezkej den, poobědvali a pokecali jsme s mou nejlepší kamarádkou, kterou vídám velmi zřídka. Doufám, že Malýho ráda viděla. Byl to suprovej den. Po cestě zpátky jsem trnul strachy, jestli se nerozhodne blinkat znovu. Z rádia pořád hrálo nový album Viktora Sheena. Nerozumim, jak může dělat hudbu tak dobře.</span><br /></p><p><span> Výše popsanej zážitek mi zase připomněl mojí brigádnickou kariéru recepčního na hostelu v srdci Žižkova. Hostel. Na Žižkově. Noční recepční. Byla to skvělá práce, miloval jsem ten noční klid, výplatu po šichtě, cesty z práce. Celý to tak nějak dávalo smysl. Zkouknul jsem velkou spoustu seriálů a poznal lidi z celýho světa. Hodný i zlý.<span> <br /></span></span><span> Tenhle zážitek se zrovna týká těch zlejch. Léto končilo a bylo to krátce před tím, než moje žena přivedla na svět toho poblijóna. Měla to být jedna z mých posledních směn, než jsem nastoupil do baru, kde jsem měl spát na bundě pod barem a pracovat dvacet hodin dlouhý směny. Ještě jsem si tehdy myslel, že si přilepším. <br /><span><span> Byl jeden z těch strašně příjemnejch, teplejch, pozdních letních podvečerů, akorát na to, aby se na zahrádce sedělo krásně v tričku, pivo chutnalo příjemně chladivě, ne hořce a zbytečně, občas zavál lehkej větřík, u stolu nás sedělo zhruba šest a všichni jsme se smáli a měli se prostě strašně hezky. Suprově mě to odpoutalo od stresu a strachu z přicházejícího potomka.<span> <br /><span> Že to bude jeden z nejzvrácenějších večerů, který kdy v životě zažiju, jsem v tý době ještě netušil. U stolu jsme seděli čtyři chlapi a dvě ženský; postarší punkáč Mika z Finska, kolegyně recepční Markéta, tři kluci z Anglie, kteří klasicky přijeli rozloučit se svobodou jejich zrovna spícího kamaráda a američan John. O to ani tolik nejde, jenom rád vzpomínám na Miku a Markétu, byli to rozumní, rovní lidi se zajímavym příběhem a konverzace s nima nikdy nebyla o ničem.<br /></span><span> Jak večer postupoval dál a dál, lidi se pomalu ubrali do postelí, nebo domů, zahrádka se vyprázdnila a já zůstal venku sám. Hostel byl zrovna skoro plnej, takže na recepci moc práce nebylo, všichni byli ubytovaní, spokojení, když něco potřebovali, stačilo dojít od recepce pět metrů ven a já jim moc rád pomohl. Vyčistil jsem venkovní pípu, utřel bar, umyl stoly, zvedl lavičky a zamknul boudu s barem. Odebral jsem se dovnitř na recepci a pustil jsem si film. Bylo okolo jedenáctý večer.<br /><span> Tady je potřeba vložit pomocnou informaci. Normálně jsme se na přízemním patře snažili držet oddělený pokoje, aby třeba Ukrajinci nebydleli s Rusama, ženský s cizíma chlapama, atp... V tenhle den všechny přízemní pokoje byly zaplněný tak, jak mají být, ženský, chlapi, všichni rozdělení podle pohlaví, aby nevznikly nepříjemný situace. Kvůli zvýšený návštěvnosti jsme ale otevřeli i sklepní pokoje, který byly čerstvě po rekonstrukci a bohužel bylo nutný lidi namíchat. <br /></span><span> Ve dvě ráno jsem se přesouval k další epizodě The Office, bylo mrtvolný ticho, nikdo z ulice neotravoval, očekával jsem další klidnou směnu. <br /></span><span> </span><br /></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span> Malej se po cestě z mýho rodnýho města už nepozvracel, vydržel to jako šampión a usnul jako velkej kluk, po dvacetiminutový konverzaci o hračkách, který si přeje k Ježíškovi. Byl jsem na něj pyšnej, ale auto stále páchlo jako tři dny starej jogurt a gumoví medvídci. Doufal jsem, že si žena odpočala a že Malej večer usne jako mimino, potřeboval jsem taky trošku klidu, život je poslední dobou nějak moc rychlej.</span><br /></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span> </span><br /></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span> Zazvonil zvonek od hlavního vchodu, otevřel jsem a dovnitř se vpotácel Argentinec Marco lehce pod vlivem.Vím, že se jmenoval Marco, protože to s váma prostě zůstane. Dal jsem mu klíče od sklepního pokoje a popřál dobrou noc. V kuchyňce se napil vody a odpotácel se do sklepa.<br /></span><span> Uběhla sotva hodina a ze sklepa vyběhla María, sotva dvacetiletá studentka ze Španělska, nebo Portugalska. Přes slzy neviděla na krok a nebylo jí rozumět ani slovo. Reflex člověka mě vymrštil ze židle, oběhl jsem recepci, podepřel jsem jí a posadil jí na židli do průchozí kuchyňky, napustil jsem sklenici vody a opakoval, že se nemusí ničeho bát, je v bezpečí, ať dýchá, že se nic neděje, nabídnul jsem panáka Jagermeistera na podnik, ale odmítla. Nepamatuju si, co jsem si tehdy myslel, že se děje, ale potkával jsem různý sorty lidí, zažíval prapodivný dobrodružství a slyšel spoustu příběhů, pravděpodobně jsem si myslel, že má jenom nějakej panickej záchvat, měla noční můru, nebo viděla nějaký démony.<br /></span><span> Počkal jsem, až se uklidní a sama od sebe se pustí do vyprávění. Chvíli jsem vyplňoval ticho, ale po chvilce jsem jí jen držel ruku na rameni a čekal, až se odhodlá. <br /></span><span> Lámanou angličtinou s těžkým, latinským přízvukem mi řekla, že: ''si vlezl k ní do postele a začal jí sahat různě po těle a opakoval, že jí to udělá a že se nemá bránit. Že jí sahal mezi nohy a líbal na krk, chytil jí pod krkem a přirážel jí rozkrokem k zadku. Že strčil prsty i do ní.'' Zmateně jsem se zeptal o kom mluví, protože mně známá informace byla, že cestuje a objevuje svět s jejím snoubencem, který měl palandu nad ní, ale nedocházelo mi, proč by si zrovna na něj šla stěžovat cizímu recepčnímu. Řekla, že neví, že se bála otočit, ale po chvíli se jí povedlo ho odstrčit a utéct nahoru a že viděla, co měl na sobě a kam si šel lehnout. <br /></span><span> Dal jsem jí svojí mikinu, krabičku cigaret, zapalovač, malý pivo a posadil jsem jí na zadní zahrádku, byla teplá noc, potřebovala čerstvej vzduch. Jako poslední věc jsem se jí zeptal, jestli mám zavolat policii, že jde o opravdu vážnej zločin a že bude mít stoprocentní podporu hostelu, pokud se rozhodne to řešit oficiální cestou. Řekla, že nechce, že si už nechce kazit cestování s jejím drahým a že na to vůbec nechce myslet a už vůbec to nikomu nechce vysvětlovat. Řekl jsem, že rozumím, ale že si to ještě může rozmyslet, protože máme na toho člověka všechny potřebný, oficiální informace. Taky jsem jí slíbil, že probudím jejího snoubence. <br /></span><span> Zašel jsem za bar, zamknul počítače a zpod stolu jsem vyndal dřevěnou, baseballovou pálku. Dal jsem si malýho panáka Jagermeistera na cestu a vyrazil jsem do sklepa. <br /></span><span> Pokoj měl osm lůžek a všechny byly zabraný. Odemkl jsem si a vešel dovnitř, nerozsvěcel jsem a přešel jsem rovnou k posteli, kde spal Marco. Strhnul jsem z něj peřinu a zkopnul jsem ho z postele dolů. Předstíral, že spí. <br /></span><span> ''Sbal si věci a vypadni, máš na to minutu, potom volám policii a než přijedou, ti upravim fasádu.'' Samozřejmě anglicky. Snažil se tvářit, že neví, proč to dělám. Že spal a já ho ruším a já jsem ten špatnej. Zopakoval jsem to, co předtím, jenom pomaleji a místo minuty jsem mu dal 45 vteřin. Začal rychle balit věci do batohu, stál jsem nad ním jako Svatý Petr u Nebeský brány. Opravdu hodně jsem ho chtěl přetáhnout po hlavě tou pálkou, ale udržel jsem se na uzdě, ani bych na to asi neměl žaludek. Uklidňoval jsem se tím, že takovej člověk musí sám se sebou každý ráno vstávat a to je dostatečnej trest. <br /></span><span> Limit stihl, utekl v trenkách po schodech, protože po tmě nedokázal najít kalhoty. Viděl jsem je, jak leží na druhý straně postele, ale neřekl jsem mu o tom. Odešel jsem, zavřel za sebou dveře a on se u recepce rozhodl o Hail Mary. Jestli teda budu tak laskavej a řeknu mu, co vlastně provedl. Popadl jsem ho pod krkem a hodil s ním o zeď, neřekl jsem vůbec nic, jen jsem ukázal na dveře. Odešel a já ho už nikdy neviděl. Jeho záloha propadla hostelu a ráno se u jeho postele našel Gucci pásek. Dodneška by měl být v kumbále hostelu.<br /></span><span> Vrátil jsem se dolů a probudil jsem Maríina snoubence. Řekl jsem mu, že je venku a potřebuje ho, taky v trenkách vyběhl za hostel a po půl hodině přišli oba, hezky mi poděkovali a řekli, že definitivně nechtějí volat policii, že mi přejí dobrou noc a jen to nejlepší do života. Popřál jsem jim taky dobrou noc, šťastný cesty a hodně štěstí do manželství. Odešli zpět do sklepa a já už je nikdy neviděl, checkout měli až po konci mojí směny. Stisknul jsem mezerník na notebooku a pustil další epizodu The Office. <br /></span><span> V sedm ráno mě Markéta vystřídala na baru, když se zeptala, co se v noci dělo, řekl jsem: ''Nic moc, poměrně nuda.'' a odešel se domů vyspat. Samozřejmě jsem jí o tom řekl hned večer, jen se mi to nechtělo řešit při východu slunce. </span><br /></p><p><span> Malej skočil ženě do náruče a prohlásil: ''Mami, já se hrozně poblinkal, ale to nevadí.'' a já byl rád, že dobrodružství toho dne je za náma. Byl to těžkej, ale moc hezkej den a já jsem pyšnej, jak roste jako z vody a modlím se, abych mu dal takový zázemí, že si nikdy nebude muset ustlat na bundě pod barem, protože nemá cenu chodit domů, nebo že se nebude muset ozbrojovat baseballovou pálkou, aby vyhodil nějakýho nadrženýho kreténa. <br /></span><span> Nebo, že aspoň nebude zvracet kvůli každý pitomý zatáčce.</span><br /></p>Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-30690802526942397262021-11-23T18:15:00.002+01:002021-11-23T18:15:59.453+01:00Den za dnem: 1? // 1.4 - 23.11.2021<p>Tak dám si, panáka, nebo dva, sednu k počítači a třeba ze sebe něco vyzvracím. Jeden chutnal skvěle, druhý lehce drhnul v krku. Nějak to musím spláchnout, takže to chce ještě třetí a čtvrtý. Třetí ani čtvrtý, ale magie nikde. Pět, šest, sedm, teď by to mohlo sypat.<br /><span> Sednul jsem, zapnul textový soubor, zapálil si, ale nakonec jsem neměl chuť kouřit, tak jsem jí utípnul do prázdné plechovky od Coly. Napsal jsem sedm řádků, šest jich smazal, přepsal sedmý, dopsal dalších osm, pět smazal, dvě přepsal, čtyři dopsal, jeden předělal.</span><br /></p><p><i>sype se to jako hrad z vyschlého písku.<br />dávno jsem si zvykl,<br /><span> že lidi netančí, když písknu.<br /></span>tak proč?<br /><span> - stále skáču kankán<br /></span>skoro na přání.<br />a existuje vůbec někdo<br /><span> kdo by jim v tom zabránil?</span><br /></i></p><p><i> </i>Když začneš nechuť k sobě reflektovat do svých textů, měl by to být zlomový bod tvojí kariéry. Lidi by ti měli začít rozumět. Póza je taky možnost. Ale pózu někdo bez páteře jen tak neudrží. Já jí většinou držel v pohodě. Asi mě to spíš poslední dobou nebaví. Nerad si dávám pozor na to, co říkám a nerad se tvářím tak, jak je psáno v interakčních scénářích. Lidi ti o sobě nejvíce řeknou, když je za držku vytrhneš z jejich komfortní zóny. Bez toho by mezilidský vztahy neměly budoucnost, a stěží nějakou minulost.<br /></p><p><span><b> Dny trávíme v podstatě repetitivně</b>. K tragédii s Covidem se vyjadřovat zatím moc nechci. Možná později, každopádně jsme se teď ocitli v situaci, kdy musíme být zavření doma minimálně čtrnáct dní. Efekt ponorky zatím podstatně silněji postihuje mou drahou polovičku, která se snaží klidnit se tím, že mě po večerech tetuje, takže má levá ruka začíná vypadat jako fakt skvělý komix, nebo fakt ošklivá zeď u maloměstskýho nádraží, přesně ta, kam míří všichni třináctiletí hned potom, co zkouknou Gympl.</span><br /></p><p><span><br /></span></p><p><span><span> <span> </span> <b>Dneska už je </b>čtyřiadvacátého července dva tisíce dvacet jedna. Mám narozeniny. Je mi třiadvacet let a po dlouhé době se cítím skvěle. Výše zmíněné řádky jsem napsal víc než půl roku zpět, ale pořád trvám na jejich důraznosti, průbojnosti a údernosti.<br /><span> Nikdo se ti neprojeví lépe, než když ''ho za držku vytrhneš z jejich komfortní zóny''. Otevřou ti svoje traumata, projeví ti svoje pravý já, promluví si s tebou a důvěřují tomu, co řekneš. Celý den ti tvrdí, že se mají skvěle, vydělávají perfektní peníze a daří se jim, ale dáte si spolu tři panáky sladkýho, tvdýho alkoholu a ty se jich zeptáš: ''Proč mi celej den lžeš? Máš špinavý tenisky. Co je tvoje největší překážka?'' a můžete spolu diskutovat až do rána o tom, proč je náš systém zkažený.</span><br /></span></span></p><p><span> Ku dnešnímu dni žiju už třiadvacet let. Většinu z toho času jsem strávil předstíráním, že mě něco trápí, abych se zalíbil holkám, které mě litovaly. Bylo to hodně smutný období, ale vyústilo v ženu, která prokoukla to trapné divadlo a rozhodla se, že se se mnou zaváže až ''dokud nás rozvodové papíry nerozdělí''. <br /><span> Za posledních pár let jsem šíleně zestárnul. Koukal jsem na svoje tři roky staré fotky a nepoznával jsem toho puberťáka. Je možná lepší se vidět v reflexním paradoxu a chytit se za nos. </span><br /></span></p><p><span><span><span> Jsem tlustý. Před měsícem mi to řekl obvoďák, včera mi to řekla cizí doktorka na urgentním příjmu, kam jsem přijel s těžkými trably s dýcháním, které sice s tím, že jsem tlustý nijak nesouvisí, ale řekla mi to. Měla silný, ukrajinský přízvuk, a z nějakého důvodu záleželo na mojí alergii na trávy a nadváze. Dostal jsem prášky proti bolesti, aby se mě zbavili. Už dva roky se snažím přesvědčit všechny možný psychiatry, že potřebuju Aderall.</span></span></span></p><p><span> Jsem tlustý a jsem kuřák. Dnes mi je třiadvacet. Dnes, v sobotu čtyřiadvacátého července jsem si dal pár panáků Jim Beama, kterého jsem dostal od svého úžasného souseda a reflektoval jsem. Za rok, čtyřiadvacatého července dva tisíce dvacet dva se ohlédnu a budu vědět, že jsem zhubnul a zlepšil životosprávu. Ale nebudu se k tomu tolik zavazovat, abych potom zpětně nelitoval.</span></p><p><span>Od posledního článku se toho změnilo poměrně hodně. Dostal jsem práci, která je skvělá a strašně mě baví. Mám vlastní stůl v kanceláři, neomezené kafe, klidnou práci s klidnými lidmi a perfektní, startovní plat a jsem za to nekonečně vděčný. Místo cigaret teď kouřím IQOS, ale to je hlavně kvůli tomu, že nemusím chodit na balkon.<br /><span> Můj život dostal řád a směr. Trávím dny prací, která vydělává dobré peníze a volný čas s Malým, které roste do krásy a nekonečné energie, nebo hraním Magic: the Gathering s novou skupinou lidí, kteří se zdají zábavní a velmi milí.</span></span></p><p><span> Dnes mi je třiadvacet roků a opil jsem se sám doma, zatímco Malý a má milovaná jsou na návštěvě u babičky. Dnes mi bylo ještě pěkně špatně, ale během dne jsem se napravil. Teď jsem si dal pár panáků a křičím na videa o kompetitivním formátu Magic: the Gathering, protože mi v tom nikdo nemůže zabránit.</span></p><p><span><span> <span> </span></span><b>Dnes je čtvrtého října,</b> dva tisíce dvacet jedna. Výše uvedený odstavec jsem napsal před skoro třemi měsíci. Teď momentálně nepiju alkohol, ale vodu. Sedím ve svojí pohodlný židli v útulný kanceláři a piju čistou, neochucenou a neperlivou vodu.</span></p><p><span><span> <span> S klidem na duši můžu říct, že jsem životosprávu zlepšil poměrně hodně. Připravuju si obědy, večeře, snažím se neobjednávat zbytečně, comfort food je špatně. Teď jsem si o víkendu trošku ulítnul, ale každej si po týdnu žraní kuskusu s brokolicí zaslouží trochu oddech. Měl jsem citronovou colu zero, kebab, pizzu a pár skleniček vodky s džusy nebo energitickými nápoji.</span></span><br /></span></p><p><span><span><span><br /></span></span></span></p><p><span><span><span><span> </span><b>Včera na víc</b> než šest hodin vypadl Facebook, Instagram a Whatsapp, Vodafone zaznamenal menší výpadky v internetovém připojení. Chaos. Lidi byli připravení jít rabovat, většina minimálně pobodala svoje spolubydlící, nebo rodiče, spousta z nás se připravovala na nástup nového Řádu. Bohužel jsme se dočkali jen restartování a obnovení jmenovaných sítí zatímco jsme spali, ráno jsme se prostě sebrali a mazali do práce, neuvědoměle jsme si sítě znovu pročítali, jako by se nechumelilo. Byli jsme tak blízko.</span></span></span></p><p><span><span><span><span> Většina názorů se ale sešla pohromadě; takhle by to bylo lepší, bez sítí, bez internetu, žít offline, zpátky do starejch dobrejch časů. Nechtě mě protiargumentovat; starý časy nebyly dobrý časy. Za starejch časů jsi si nemohl objednat šestichodovou večeři z vany, zatímco jsi na stejné obrazovce vyhledal top 15 jedovatých živočichů menších než 15cm a na druhé obrazovce sledoval vývoj akcií na všech celosvětových burzách vedle novýho dílu The Walking Dead. Doba se zrychlila a naštěstí technologie, přístupná i nižším vrstvám šla ruku v ruce. <br /><span> Protože bylo na hovno, když jsi prohrál hru, protože tvoje máma zvedla telefon kvůli blbosti a vypnula internet. Protože bylo na hovno, že jste za opravu něčeho v domácnosti museli zacvakat opraváře, místo fakt šikovnýho asiata na Youtube, kterýmu váš lajk bohatě stačil. Protože bylo na hovno vyrazit na blind do restaurace a až tam si trhat vlasy a nemoct vyzvracet svou nenávist vůči tomu místu přímo do recenzí. Protože bylo na hovno číst novinky z neforemnejch novin, místo maličký krabičky, kterou nosíte v kapse. Tenkrát to nebylo lepší, bylo to v pohodě žití, ale retrospektivně to bylo fakt na hovno. Proč si to přitěžovat? Proč si neužívat a nebejt vděčný za komfort, kterej nám dvacátý léta jednadvacátýho století přínáší? </span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span> A nezapomeň, kdyby ses odstěhoval do hor do chaty bez internetu, elektřiny a moderních vymožeností, rychle by se na tebe zapomnělo, protože bys nemohl postovat lov jelenů na Insta stories. Všichni jste děvky pro lajky a sociální souhlas, pozornost blízkýho, vzdálenýho i neznámýho okolí. A vim, že jste. Protože já taky. </span><br /></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><br /></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span> <b>11.10.2021</b>. Před chvílí jsem měl hovor s mým nadřízeným. Konferenční hovor, 9 z 10 témat se mě netýkalo, desáté mě neadresovalo. <br /><span> </span>Potřebuju psychologa, nebo radši psychiatra, mám strašlivý problémy s pamětí, se soustředěním, trošku i se sebevědomím, ale to mě teď trápí nejmíň. Potřebuju si dát prášek, kterej ze mě aspoň na pracovní den udělá přístroj, kterej se od důležitý práce x-krát netrhne, zaměří se na ní, začne jí a dodělá, místo aby se k něčemu stomilionkrát vracel a dělal stejný chyby. Jdu tam zavolat.</span><br /></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span> Měla by čas až za dva měsíce.</span><br /></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><b>Je 28.10.,</b> v tý pár milimetrů úzký mezeře mezi předchozím a tímto odstavcem jsem stihl mít a zase nemít depresi, Maličkej stihl jet na dovolenou k moři do Tunisu a jinak se nic moc nezměnilo.</span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Je až fascinující, jak moc nám s postupem věku odhnívá fantazie. Postupem věku nahrazuje draky a zloduchy na místě nepřítele jenom vzduchoprázdno a v ruce, místo klacíku, kterej jasně představuje nejostřejší meč v širokym království, jenom cigáro a kelímek s kafem, který je moc horký a vodnatý.</span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><b>Teď už je 5.11</b>. Je 23:55 a já vím na jistotu, že tohle budou poslední odstavce čehokoliv, o co jsem se posledních pár měsíců, kdykoliv jsem si vzpomněl, pokoušel.</span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Ochlazuje se. Rozhodl jsem se si od příštího pátku vzít dovolenou, ale ještě nevím, jestli to využiju nějak produktivně. Možná zajedu do svýho rodnýho města, možná to volno proflákám a trošku si užiju volna. Práce byla poslední dobou náročnější, chaotičtější. Život oproti předchozímu tempu výrazně zpomalil a je to dobře. Nemuset se nikam hnát je pocit vítězství.</span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Stejně jako jít nakoupit a nekoukat na ceny. Od dětství nám všichni cpou, že štěstí o penězích není. Ale ne tak dávno jsem byl v situaci, kdy jsem měl hlad. Nikdy jsem se nedostal až tam, že by měl hlad můj syn a nedostal najíst, nebo napít. Od malička bere život s úsměvem a málokdy se rozpláče, jsem za to na něj pyšnej. Nevnímal, čím jsme procházeli, ale bylo to mizerný. Prohledávat starý bundy, auto, tašky, batohy, skládat dvoukoruny, abychom měli na rohlíky, paštiku a mlíko byl jeden z nejzoufalejších pocitů mýho dosavadního života. Modlit se, že zítra už bude líp, ale vždycky to 'líp' v blízký budoucnosti nevidět. Pak jako by někdo, někde lusknul prsty a blejskne se na lepší časy. A ty se toho chytíš, držíš se toho za vlasy a odmítáš se jen tak pustit. A ono bude líp. </span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Za posledních pár měsíců jsem si vždycky dal pár panáků něčeho, co se mi válelo v ledničce, napsal pár řádků o tom, jak se cítím a zase to na x dní odložil. Teď si to ještě párkrát přečtu, bude mi to připadat příšerný, ale stejně to zveřejním. Protože proč ne?</span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span> Teď se cítím skvěle. Malý roste jako z vody a většinu času je s ním jenom radost. Našel jsem grupu lidí se stejným zájmem, jako mám já, což jsem nikdy v životě neměl. Za celý život bych dokázal jmenovat tak 4 lidi, kteří se dali označit za kamarády. V práci se mi daří, mojí ženě taky, oba jsme na mentální hladině spokojenosti a hodláme válčit dál, dokud nebudeme milionáři.</span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p> <b>Teď</b> už je 23.11. a já jsem zhruba v polovině mojí dovolený. V pátek před jejím začátkem malej onemocněl, já následoval další pátek. Takže období odpočinku, na který jsem se tak těšil, vystřídaly rodinný aktivity, chaos, řev, smích, pláč, láska a zlost. Nemám mu to za zlý, pravděpodobnost, že mi to udělal naschvál je velmi nízká. Ale není nulová.<br /></p><p><br /></p><p>A tak si tady posledního půl roku žiju. Nevím, kdo jsi, ale díky, že jsi to dočetl až sem. Pravděpodobně začnu další kapitolu psát už zítra. Kdy jí dopíšu? Nemám ponětí, upřímně si ani nejsem jistej, jestli jí zejtra začnu psát. Zítra si s Malým dáme k snídani tousty se šunkou a sýrem, to je na tuty, ale jinak je to celý nějak nejistý.</p><p><span><span><span><span><span><span><span>A pamatuj: </span></span></span></span></span></span></span>Lidi ti o sobě nejvíce řeknou, když je za držku vytrhneš z jejich komfortní zóny.</p>Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-2841175810478256882021-01-12T03:23:00.002+01:002021-01-12T19:47:01.440+01:00Třít bídu s vtipem, dochutit nouzí.<p> <span> Ať si to je klišé jak chce, stál jsem před umyvadlem ve své koupelně. Chvíli před tím jsem vylezl ze sprchy, takže jsem si pořádně neviděl do obličeje. Sundal jsem si ručník omotaný okolo pasu a utřel s ním vlhkost na zrcadle. <br /><span> ''Dnes bude dobrej den. Dáš si kávu, zahraješ jednu, dvě partičky šachů, abys nastartoval mozek, k tomu cigáro. Venku je krásně, sluníčko svítí a po světě pobíhá spousta úspěšných, pozitivních lidí. Dneska budeš jeden z nich.'' Vyčistil jsem si zuby a byl jsem na sebe chvíli naštvaný, protože dentální hygiena před ranní kávou značně snižuje kvalitu její chuti. Téhle myšlence jsem se zasmál. Zněla, jako bych snad pil french press z Burundi, místo rozpustné kávy z Lidlu s mlékem a cukrem, kterou jsem skutečně pil.<br /><span> Vyšel jsem z koupelny a políbil jsem svou ženu na čelo. Bylo těžké období pro nás oba, ale brala to jako válečník. Doufal jsem, že vidí, že se za nás snažím bojovat i já. <br /></span><span> Jediný, koho ještě nestihla poznamenat naše rodinná a existenční krize byl můj syn. Bylo brzké léto, svět začínal vonět radostí lidu a nadějí. On ten den seděl na sedačce, koukal na televizi a snídal jogurt s cereáliemi. Věčně se na mě smál a byl to přesně ten motor, který jsem potřeboval, abych každé ráno vylezl z postele.<br /></span><span> ''Odepsal ti někdo?''<br /></span><span> ''Ne.'' Odpověděl jsem a přesunul se do kuchyňského koutu. ''Dáš si kafe?''<br /></span><span> ''Dám.'' <br /></span><span> Uvařil jsem tedy dvě kávy. Na snídani jsem neměl ani pomyšlení. Jednu kávu jsem odevzdal ženě do obýváku, druhou jsem postavil na stůl do kuchyně. Na telefonu jsem nastartoval šachovou partii, ubalil si cigaretu, otevřel okno a s chutí jsem si zapálil. <br /></span><span> Okolo domu běhalo už takhle brzy ráno pár dětí. Hrály si, měly radost, pošťuchovaly se. Vydávaly rámus. Cítil jsem se jako šedesátiletý, despotický dědek. Z okna jsem sledoval dětskou radost a radost jsem z ní neměl. Partii jsem prohrál. <br /></span><span> ''Vezmeš dnes malého na hřiště? Poklidila bych.'' Nechtělo se mi. V té době se mi nechtělo nic. <br /></span><span> ''Klidně můžu poklidit já.''<br /></span><span> ''Ty umíš poklidit jen kuchyň. Chtěla bych tu uklidit vše a třeba vytřít.''<br /></span><span> ''Mop jsi neměla v ruce snad od nastěhování.''<br /><span> ''Vidíš, dnes bych mohla.''<br /></span><span> ''Dobře.''</span><br /></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span> Seděl jsem na lavičce dětského hřiště. Malý se přehraboval v kamíncích v domečku nedaleko ode mě. Já koukal do telefonu a snažil se najít aspoň jeden inzerát, který by mi nějak mohl pomoct. <br /></span><span> Zedník. Nejsem zedník. Programátor. Mohl jsem být, měl jsem být. Automechanik. Autům rozumím asi tolik, jako náboženství. Nerozumím. CEO nadnárodní společnosti. To bych zvládl, ale oni ne.<br /></span><span> Každým dnem byla tahle situace víc a víc frustrující, nesnesitelná. Den za dnem být zavřený doma, vydávat veškerou snahu a nakonec utřít nos. Začínal jsem se cítit prokletý. <br /></span><span> Vždycky jsem chtěl psát, psaní mi šlo, psaní mě bavilo, ale z nějakého důvodu jsem se nerozhodl jít na školu, která by měla s psaním cokoliv společného. Spíš naopak. Svět lobotomie. Až do tohoto momentu datuji mou sérii nešťastných rozhodnutí, tedy spíš její počátek. Bavily mě dvě věci, jedna mi šla a bavila mě a druhá mě lákala, já si vybral druhou a zvolil jsem extrémně nevalně. Tudíž jsem se věci, kterou jsem miloval, nemohl věnovat naplno, ba dokonce vůbec. Denně si to dodnes vmetávám do obličeje.<br /><span> </span>Stranou jsem si v té době přivydělával psaním erotických fanfikcí na Redditu a designováním grafiky pro bůhvíjaké individua a společnosti. Nedalo to moc peněz, ale aspoň něco k dobru. Celá ta situace se točila hlavně okolo mého pocitu nevyužití, nudy, bezmoci, beznaděje a zoufalství. V takovém věku si připadat, že už nikdy nebudete nikam patřit a nic nedokážete je extrémní bída. Navíc, když vás každý den kope do koulí to, že od jedenácti večer do pěti ráno píšete fiktivní povídky o sexuálních zážitcích koní, psů a koček s lidmi, nebo o postavách z dětských pořadů, animovaných filmů a Harryho Pottera, nepřidává to zrovna na chuti do života. Ale řeknu vám, v mém světě Nevill věděl, jak vzít za ''hůlku''. Za deset dolarů na jednu A4.<br /></span><span> Vždycky jsem taky chtěl být stand up komik. Teda, ne vždycky, to je spíš snem posledních několika let. Humorem jsem se vždycky snažil vyrovnávat s krizovými a stresovými situacemi, takže jsem humor používal většinu času. Navíc mi vždycky dělalo radost šířit smích a štěstí. Moje okolí to už štvalo tak, že mě do stand-up komedie několikrát hnali. Chtěl jsem, ale nenašel jsem odvahu. Dodnes mi od nich chodí emaily s pozváním. Tak třeba.</span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span> Po hodině a půl jsme se museli zvednout a jít. Malý potřeboval něčím zajíst půl tuny plážových kamínků. Sbalil si svoje oblíbené autíčko a vydali jsme se do nedalekého KFC pro zmrzlinu. Po cestě jsme počítali autobusy a popelářská auta, občas jsme si zopakovali, jak dělají nějaká zvířata. Snažil jsem se při tom urputně nemyslet, jak některá zvířata dělají u mě v počítači v textovém souboru okolo druhé ráno. Zvládl jsem to. </span><br /></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span> Věděli jste, že děti se narodí v podstatě beze strachu, ale ten strach se učí cestou? Nebojí se, dokud nedostanou důvod se bát. Proto se nejvíc vztekají, když jim zakážete dělat něco, co by je na sedmdesát procent zabilo. Olíznout si prsty a hladit zásuvku sice může znít zábavně i v padesáti, ale zábava to není. Fascinovalo mě to. Stačilo mi se mu podívat do očí a nebyl tam strach, jenom štěstí a očekávání. Jedna z mých misí po zbytek mého života bude, aby o to nepřišel, ať je to naivní jak chce. </span><br /></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span> KFC nenabízí jinou, než vanilkovou zmrzlinu za přemrštěnou cenu, ale bylo to jediné místo s venkovním posezením, které v okolí bylo. Malý navíc dostal balonek, takže mu v jedné ruce tála zmrzlina, kterou si cpal až do nosu a v druhé ruce svíral jeho momentální střed vesmíru. A smál se. Já seděl vedle něj, dal jsem si předražené, nechutné cappuccino a snažil jsem se, abych foukal kouř tam, kde ho vítr vezme daleko od něj.<br /></span><span> ''Je paní hodná, že ti dala balonek?'' <br /></span><span> ''Jo.'' Paní byla fakt moc hodná. A moc hezká.<br /></span><span> ''Ukážeme ho doma mamince?'' <br /></span><span> ''Jo!''<br /><span> ''Koukej! Popeláři jedou!''<br /></span><span> ''Jo! Pepapi!'' Měl radost, ten den to bylo pravděpodobně poslední auto, které už jelo do depa. Měli jsme kliku, že jsme se na něj ještě mohli mrknout. <br /></span><span> ''Půjdeme domů? Maminka určitě moc hezky uklidila.''<br /></span><span> ''Jo!'' Nebyl to pokec zrovna na úrovni, ale po dvou letech, kdy byl víc zelenina, než dítě, to byla osvěžující novinka. Na život nijak nepospíchal ale po cestě sbíral vědomosti jako blázen. Ve dvou letech uměl napočítat do deseti v češtině i angličtině a vděčí za to jenom našemu odhodlanému stylu výchovy. A Mickeyho klubíku a Prasátku Pepině na Netflixu. Takže díky.</span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span> Zamířili jsme domů. Doma bylo lehce poklizeno. Ne moc, ale neměl jsem chuť se dohadovat. Předal jsem Pána Balonku jeho spolumajitelce a vrhnul jsem se na úklid kuchyně, které se ona silně štítila a nepsaná dohoda mezi námi mě do konce života ukotvila k mytí nádobí a úklidu kuchyňských prostorů. Nevadilo mi to, člověk si při tom hezky vyčistí hlavu. </span><br /></p><p> Uklidil jsem kuchyň, umyl nádobí, dal si cigaretu a uvařil oběd. Nepamatuji si, co jsem ten den uvařil, ale s láskou vzpomínám na část tohoto období, kdy jsem pár týdnů každý den seděl doma u stolu, koukal na Přátele a učil se vyrábět těstoviny. Je to překvapivě velmi jednoduchá záležitost a chuťově se nedá absolutně srovnat s těmi paskvily, které produkují masové řetězce. Navíc by mi to, co jsem pobral za tu dobu záviděla kdejaká italská <i>la vecchietta. </i>Italsky jsem se zkoušel učit taky.<br /></p><p><span> Snědli jsme oběd a žena s Malým se uložili k polednímu šlofíku. Já obepsal pár inzerátů, které se mi líbily i nelíbily a doufal, že se někdo ozve. Denně mi chodilo zhruba deset emailů, kde mě ani nezvali na pohovor. Denně. Nemáme zájem. Vybrali jsme vhodnějšího kandidáta. Nesplňujete naše profesní požadavky. Cítil jsem se hrozně. Ale kletba se někdy přece musí zlomit. </span><br /></p><p><span> Zazvonil mi telefon.</span><br /></p><p><span><span> ''Dobrý den, Buttler, prosím?"<br /></span><span> "Dobrý den, pane Buttler. U telefonu Jan Hnědý, ze společnosti SleepWell, máte minutku?"<br /></span><span> "Klidně dvě, povídejte."<br /></span><span> "Všimli jsme si Vašeho CV a rádi bychom se Vás zeptali na něco i osobně, měl byste zítra, či pozítří na nás chvilku?"<br /></span><span> "Určitě, klidně ještě dnes."<br /></span><span> "Opravdu? A šlo by to třeba okolo čtvrté?"<br /></span><span> "Budu tam. Moc Vám děkuji, budu se těšit."<br /></span><span> "My také! Naviděnou!" Toto je samozřejmě zjednodušená verze nudného, dvouminutového hovoru.</span><br /></span></p><p><span><span><span> Když to nejmíň čekáš. Hodiny ukazovaly druhou hodinu. Skočil jsem znovu do sprchy, umyl se, oblékl si svou oblíbenou košili, vyčistil boty, učesal vlasy, oholil se, navoněl, zahrál šachy, rozloučil se s čerstvě probuzeným Malým a vyrazil do světa. </span><br /></span></span></p><p><span><span><span><span> Na místo jsem dorazil patnáct minut před čtvrtou. Seděl jsem v autě před menší prodejnou matrací a lůžkovin a klidnil svoje očekávání. Byl jsem čistý, učesaný, navoněný, připravený, stihl jsem si zjistit historii společnosti, stihl jsem se porozhlédnout po okolí. Byl jsem stoprocentně připravený na cokoliv. <span> </span>V mém CV jsem měl několik pozic v managementu v gastronomii. V té době ale gastronomie zažívala nejmenovaný šok, ze kterého se, k mé tehdejší nevědomosti, neměla ještě nějakou dobu probrat. Měl jsem ideální základ i předpoklady pro jakoukoliv prodejní pozici. Klidně i neprodejní. Jakoukoliv. Byl jsem připraven, ať se ze mě svět posere.</span><br /></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span> Pohovor proběhl skvěle. Smáli jsme se a povídali si přes dvacet minut, kápli jsme si do noty. Pozice byla sice mizerně placená, ale nabízela provizní systém, který byl sice také mizerný, ale alespoň nějaký. Požadavky jsem splňoval, nabídka mi vyhovovala. Domluvili jsme se na zkušebním dni, který byl dva dny po pohovoru. Svět nabral barvu a děti běhajícího okolo našeho domu už mě neštvaly tak moc, jako ráno.</span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span> Domů jsem přiběhl plný energie. Nadšený, že se konečně může zase dařit. Políbil jsem ženu i Malého, posadil je k sobě, vše jim odvyprávěl. Oblékl jsem si zástěru a pustil se do výroby těstovin. Vytvořil jsem ty nejlepší tagliatelle, které kdy tato planeta spatřila. To se vůbec nemusíme bavit o famózní smetanové omáčce na bílém víně s kuřecími prsy. Vše dávalo smysl.</span><br /></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span> Uložil jsem ženu i syna do postele a okolo desáté večer jsem usedl k počítači. Nadšení mě nepřecházelo. Měl jsem nepřečtěný email.<span> </span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span> "Vážený pane Buttler,</span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span><span><span><span><span><span><span><span><span><span> </span><span> </span><span> s politováním Vám chceme oznámit, že jsme upřednos..."</span><br /></span></span></span></span></span></span></span></span></span></p><p><span> Za zavináčem byla společnost SleepWell. Ten pán, který na mě působil, že se nemůže dočkat, až spolu začneme spolupracovat, si dal tu práci, aby mě odmítnul ještě ten den v deset hodin večer. </span><br /></p><p><span><span> V kuchyni jsem si nalil velikého panáka hruškovice. Pak ještě jednoho Metaxy a otevřel lahev portského. Opil jsem se. Ze světa se zase vytratila barva, vše přestalo dávat smysl, beznaděj byla jediná vize ve tmě. Prokletí pokračovalo a já si už vůbec nevěděl rady, co si mám dál počít. </span><br /></span></p><p><span><span><span> O půlnoci jsem znovu otevřel počítač. Omámený alkoholem jsem kliknul na ikonu emailu, kam mi chodily objednávky z internetových diskuzních místností. Chtělo se po mně pět stránek intenzivního sexu koně, muže a tučňáka. Pokud by to šlo zasadit do světa Pána Prstenů, nějaký pán z Hong Kongu by klidně připlatil pět dolarů. Taky se po mně chtěla fanfikce z Vykoupení z věznice Shawshank, s extra přídavkem chodidel. </span><br /></span></span></p><p><span><span><span><span> Šel jsem do ložnice a na chvíli ulehl vedle ženy a Malého. On žil beze strachu. </span></span></span></span>Bylo těžké období pro nás oba, ale ona to brala jako válečník. Doufal jsem, že vidí, že se za nás snažím bojovat i já.</p><p><span> Brzo bude líp.</span><br /></p><p><span><br /></span></p><p><span></span></p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><span><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiS5EyIBiasJyE3HaoKtZ5O5d11mqkaMLuBSOrxt9wSDaYDeXZykcBfA6GY7PV_0gH2m-LVD4OZ5W0lv96x9eY8aBZZOHY9O54yF8NDqlEO4ihYjECLxQwMDPTYv3Xj_t9XJnDG6bzkJ8U/" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img alt="" data-original-height="578" data-original-width="1152" height="322" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiS5EyIBiasJyE3HaoKtZ5O5d11mqkaMLuBSOrxt9wSDaYDeXZykcBfA6GY7PV_0gH2m-LVD4OZ5W0lv96x9eY8aBZZOHY9O54yF8NDqlEO4ihYjECLxQwMDPTYv3Xj_t9XJnDG6bzkJ8U/w640-h322/sasha-freemind-780719-unsplash-1152x578.jpg" width="640" /></a></span></div><span><br /><br /></span><p></p>Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-36108145855173494892020-07-26T18:35:00.001+02:002020-07-29T00:06:20.797+02:00GASTROTRABLE #2 - K(r)ávoviny o kávě <div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiOQ_bCTskiwcKZaxISH2T34K5vT6ly_KQgVsqQc4BzovE5a5Pui2MgpL1rStTZNeRvfy8vrwEe1iZz2vqRpPQnfVfd7C9uk5ACP-lHTvjnw6IXy2QZSNsul5DoYiu8vwVFm5hfNUQbPsw/s820/Copy+of+Copy+of+GASTROTRABLE.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="312" data-original-width="820" height="239" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiOQ_bCTskiwcKZaxISH2T34K5vT6ly_KQgVsqQc4BzovE5a5Pui2MgpL1rStTZNeRvfy8vrwEe1iZz2vqRpPQnfVfd7C9uk5ACP-lHTvjnw6IXy2QZSNsul5DoYiu8vwVFm5hfNUQbPsw/w625-h239/Copy+of+Copy+of+GASTROTRABLE.png" width="625" /></a></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><br /></div><div><br /></div><div><span> </span>Taky to tak milujete? Vůně čerstvě vypražené kávy doprovázená tóny ladné hudby, švitořící návštěvníci, usmívající se baristé, které táhne ke kávě buď vášeň k onomu lahodnému nápoji, nebo nuzná touha sám sebe mučit, která jde ruku v ruce s těžkou, finanční a existenční nouzí. To vše ve většinou moderním kabátku, menší prostor plný dřeva, živých květin, designového nábytku a ozdobných fotografií, či maleb na stěnách. Objednávám si Flat White s sebou, protože si ho nejlépe vychutnám s cigaretou venku, nebo na zahrádce, barista mi ho následně dodává s nádherným tulipánkem čerstvého, tříapůlprocentního mléka v temné záplavě silného double shotu. Nechávám tip a odcházím a jsem šťasten. <div> Je jen málo odnoží gastroprůmyslu v České republice, u kterého bych si troufnul tvrdit, že jsme překonali většinu celosvětové konkurence. Naučili jsme se až kávovému snobismu, opovrhujeme turkem, opovrhujeme benzínkovou kávou z automatu, rádi si zajedeme přes půl města do oblíbeného podniku na vybranou kávu. Čeští baristé navíc sbírají jedno ocenění za druhým a přestože nemáme podmínky na velkopěstování vlastních rostlin, i Italové a Vietnamci se často shodují, že jsme jedni z nejlepších a nejcitlivějších pražičů. </div><div> To se přesně honí hlavou oddanému baristovi, který si okolo osmé ráno obléká zástěru, učesává vlasy, naposledy čistí zuby a přesouvá se ke svému neporazitelnému stroji, který nejdřív řádně pročistí, stejně jako mlýnek, vyzkouší jeden dva espresso shoty, zapíše údaje do průběžných tabulek a těší se na příchod někoho, kdo bude sdílet stejnou vášeň, kterou má pro své povolání on. Realita je ale těžká a tvrdá jako Thorovo kladivo, a většina z denních konverzací na téma káva se táhne takto.</div><div><br /></div><div><i>"Dobrý den, copak Vám mohu nabídnout?"</i></div><div><i>"Dobrý. Jedno kafe."</i></div><div><i>"Dobře, jakou kávu můžu nabídnout? Espresso, cappuccino, latte?"<br />"Nevim. Normální kafe."</i></div><div><i>"Dobře, s mlékem nebo bez?"</i></div><div><i>"S. Nějaký normální velký preso s mlíkem."</i></div><div><i><br /></i></div><div><i> </i>A důvod, proč to je špatně si osvítíme níže...</div><div><br /></div><div><ul style="text-align: left;"><li>"Dám si kafe."</li></ul><div> V tomto případě mi jistě dá za pravdu každý, kdo alespoň minimálně manipuluje s kávou a nabízí ji ve svém podniku. Přijít do kavárny, která několik měsíců, možná i let, oddala tomu, aby vybrala nejlepší kávu, nejlépe ji napražila a nastavila kávovar tak, aby vydával to nejlepší, co může a objednat si "Kafe" je čistý hřích proti lidskosti. </div><div> Přirovnat si to můžeme k návštěvě trafiky s tím, že chcete cigarety. Jaké? Jaký typ? Silnější? Slabší? Dlouhé? Krátké? Nebo snad k návštěvě sportovních potřeb s tím, že chcete míč. Jaký? Basketbalový? Fotbalový? Na tenis? Na rugby? Nebo vlastně chcete puk a stydíte se to přiznat? Nebo v největším extrému k návštěvě masážního salonu s touhou po masáži. Jaké? Klasické? Thajské? Párové? S happy endem, diskrétně, rychle a levně za popelnicí v uličce vedle nejbližšího fastfoodu?</div><div> Základním kamenem je pochopit, že většina baristů a obsluhujících kaváren udělá denně stovky různých káv, tudíž se ve svém sortimentu převážně vyzná, ve valné většině případů jim je jejich práce koníčkem a o rozvoj kávového průmyslu se zajímají, tudíž není nejmenší problém Vám cokoliv vysvětlit a navést Vás na tu správnou cestu.</div><div><span> </span>Zároveň po Vás nikdo nechce, abyste doma seděli s knihou, nebo u internetu a studovali veškeré možné druhy káv a následně všechny zkoušeli. Klasický přístup, který by se měl znormalizovat a nastolit je následující;</div><div><br /></div><div><div><i>"Dobrý den, copak Vám mohu nabídnout?"</i></div><div><i>"Dobrý den, určitě si dám kávu, ale moc se v tom nevyznám, mohl byste mi poradit?"</i></div><div><i>"Určitě a rád! Preferujete kávu s mlékem, nebo bez mléka?"<br />"Mám raději s mlékem, bez něj mi hořká moc nechutná."</i></div><div><i>"Parádní, a máte raději kofeinově silnější, nebo slabší kávu?"</i></div><div><i>"Asi raději silnější, mám za sebou krušnou noc."</i></div></div></div><div><i>"Rozumím, v tom případě Vám doporučím buď klasické espresso s mlékem, nebo cappuccino. U espressa s mlékem mléko napomáhá zmírnění hořkosti a zpomalí nástup kofeinu, ale je menší než cappuccino, které má v sobě oproti espressu s mlékem větší poměr mléka."</i></div><div><i>"Výborně, rád si tedy dám cappuccino, s sebou, prosím."</i></div><div><i>"Určitě, také si myslíte, že jsme takto nekonfliktně, názorně a v klidu pomohli k tomu, aby svět byl krásnější a láskyplnější místo?"</i></div><div><i>"Souhlasím! Navíc jsem se něčemu novému přiučil!"</i></div><div><i><br /></i></div><div><span> Samozřejmě jsem celou konverzaci přibarvil a zveličil, aby vynikla podstata idei. Důlěžitá a základní informace je: !NEZNAT NENÍ HŘÍCH!. Přísahám na Bibli i zástavu ČR, že v celé zemi není jediný barista, který by Vás soudil za neznalost kávy. Naopak, brutální většina z těch, se kterými jsem se seznámil opravdu ráda pomůže, poradí a "pokecá" si o kávě. </span><br /></div><div><span> Nikoho nebude obtěžovat, že se zeptáte na druh kávy, nebo zákusku, která se ke kávě bude hodit. To, že pracujeme ve "službách" mluví samo o sobě. Správná obsluha, ať už restauratérská, tak kavárenská má být schopná poradit a pomoci se zorientovat zákazníkovi. Pokud se k tomu nemá, je to obsluha špatná. </span></div><div><span><span> Pro ty z vás, kteří by se o danou problematiku a téma chtěli zajímat více, přikládám základní, lehce dostupnou tabulku káv, které existují. Byť jde o tabulku zjednodušenou a o spoustu druhů ochuzenou, poskytne základní náhled do nádherného světa kofeinu.</span><br /></span></div><div><span><span><br /></span></span></div><div><span><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjaoWmZFhx35EIQvLy48BdNjCB6_vOTyKJfiQzgKKP-8XKeyFFBjhUyKXKcIFnBQBy3orXUngNUzKjDCszDClzBpG106q7Ohm-VgXc1CjOmSrGeEWO9ramQh8aFDXFjjdMD_vtBp02XwPw/s1600/Types-of-Coffee-Drinks_1200X1200.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1600" data-original-width="1600" height="625" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjaoWmZFhx35EIQvLy48BdNjCB6_vOTyKJfiQzgKKP-8XKeyFFBjhUyKXKcIFnBQBy3orXUngNUzKjDCszDClzBpG106q7Ohm-VgXc1CjOmSrGeEWO9ramQh8aFDXFjjdMD_vtBp02XwPw/w625-h625/Types-of-Coffee-Drinks_1200X1200.jpg" width="625" /></a></div><span><br /></span></span></div><div><i><br /></i></div><div><ul style="text-align: left;"><li><b>Presíčko s mlíčkem, a nebo radši kapůčo?</b></li></ul><div><b> </b>Opět jde druhý bod ruku v ruce s prvním. Daleko horší věc, než je neznat a nepoprosit o pomoc je to, když neznáte a snažíte se vypadat, že vlastně znáte.<br /></div></div><div> Zde bych rád z cesty dostal starý známý trend: 'Piccolo neexistuje.' Piccolo existuje. Piccolo je zprzněná a znetvořená verze ristretta, což je velice silný, dříve utnutý shot espressa. Piccolo ale dříve opravdu neexistovalo, Češi jsou jen extrémně vynalézavý národ. Piccolo opravdu vymysleli Češi, protože chtěli espresso, nebo v laickém jazyce "malý kafe" a chtěli vypadat, jakože ví, o čem mluví. Zmatení baristé tedy vyrobili ristretto a tím většinu velikých Čechů uspokojili maličkým hrnečkem extrémně silné kávy. <br /></div><div><span> Piccolo existuje hlavně proto, že se stále velice často objednává. Pije ho můj vlastní táta a nedá na něj dopustit ani po tom, co jsem mu poskytnul dvacetiminutovou přednášku o prznění kávové kultury. Argument, že něco, co se klasicky objednává, neexistuje je tedy hloupost. Správně to není, ale existuje to.</span><br /></div><div><span><span> Za těch pár let, co jsem strávil žonglováním s kávovarem a hrnky, jsem sesbíral pár mých osobních favoritů těchto případů české vynalézavosti a rád se s vámi o ně podělím:</span><br /></span></div><div><span><span><br /></span></span></div><div style="text-align: left;"><ol style="text-align: left;"><li>Poprosím jedno 'latíčko'.</li><li>Já bych si dal jedno latý mačiáto. / Prosím jedno presso mačeto.</li><li>Prosím dvakrát kapukýno, s sebou.</li><li>A děláte i to black white?</li><li>Je lepší presso, nebo rosteto?</li><li>Jedno dvojité doppio. Takže čtyři espresso shoty? Ne, dvojité doppio. Takže jen dva espresso shoty? Ano, dvojité doppio.</li></ol><div> Výčet by mohl pokračovat dál a dál. Zde musím nutně zdůraznit, že se za žádnou cenu nesnažím si ze zákazníků utahovat, vysmívat se jim, nebo, jak jsem zmínil výše, ponižovat je za neznalost. V životě bych si nic podobného nedovolil a jedná se pouze o výčet vtipných názvů káv, se kterými češi dokázali přijít. U některých jsme se se zákazníkem zasmáli, u některých jsem to pouze přešel a uchechtnul jsem se na cestě domů tramvají. Zcela úplně vynechávám pojmy "presíčko", "kapůčo", "latéčko" a "kafíčko", protože už jsem tolikrát stál za pultem připravený dát kvůli právě těmto patvarům výpověď, že jsem si na ně postupem času zvyknul.</div></div><div><i> </i>Možná trochu ironicky, vzhledem k první větě, perfektní sekci na toto téma ovládá právě web <a href="https://www.piccoloneexistuje.cz/" target="_blank">Piccolo Neexistuje</a>, což je web, který perfektně zobrazuje jednak krásnou stránku věci, jako například orientaci v druzích a tvarech kávy, nebo typy přípravy, tak právě ono nechvalně známé území prznění názvů. Tento web je mimochodem jedním z těch, kteří mě k lásce ke kávě a kávovinám přivedli, takže určitě doporučuji alespoň zběžnou prohlídku.</div><div><i><br /></i></div><div><i><b>PÁR ABSOLUTNĚ ZBYTEČNÝCH FAKTŮ O KÁVĚ, KTERÉ JSTE NEVĚDĚLI, ŽE POTŘEBUJETE ZNÁT</b></i></div><div><i><b><br /></b></i></div><div style="text-align: left;"><ul style="text-align: left;"><li><i style="font-weight: bold;">Smrtelná dávka kofeinu se pohybuje na rozhraní 97 - 103 šálků espressa </i></li><ul><li><i style="font-weight: bold;"> </i>Zhruba jedno sto šálků espressa vás bez pochyby zabije. Nemusíme si lhát, že se k této hranici nepřiblížil každý třetí, průměrný český student během zkouškového období, nicméně klasičtější předávkování kofeinem, které se prokazuje roztěkaností, třesem, nervozitou, pocením a závratí se může dostavit už při nižších, silně individuálních dávkách kávy.</li></ul><li><i style="font-weight: bold;">Americano, kávový nápoj z jednoho, někdy i dvojitého shotu espressa, který je naředěn větším množstvím horké vody, vymysleli američtí vojáci nasazení v Itálii během druhé světové války </i></li><ul><li><i style="font-weight: bold;"> </i>Americkým vojákům nechutnalo příliš silné, hořké, klasické, italské espresso, tak si ho ředili vodou k jejich spokojenosti. Na území České republiky jde o velice rychle popularitu nabývající přípravu kávy, hlavně kvůli velikosti a méně agresivní chuti.</li></ul><li><b><i>Latte art, způsob zdobení kávy litím vyšlehaného mléka, není jen o čmárání a fotkách na Instagram</i></b></li><ul><li>Podle nedávných výzkumů se prokázalo, že obrázek, který máte na svém cappuccino, latte, nebo machiattu, pomáhá a mění chuť, pocit a výživové hodnoty kávy. Byť neznatelný, existuje rozdíl na chuti a síle v kávě, která nese tulipán, klasické srdíčko, nebo jednorožce. Mělo by to být způsobené sílou, rychlostí a intenzitou litého mléka, což by mělo ovlivňovat strukturu kávy.</li></ul><li><b><i>Nejdražší káva na světě stojí až 35 000 Kč za kilogram a doslova se vyhrabává z hoven.</i></b></li><ul><li>Jedná se konkrétně o kávu ze Sumatry, která se za syrova přikrmuje tamějším Cibetkám. Poté, co projde trávicím traktem této minišelmy je ručně vybrána a upražena. Podle odborníku se jedná o jednu z nejchutnějších a nejkvalitnějších káv na světě.</li></ul><li><b><i>Počátky v Evropě měla káva krušné</i></b></li><ul><li>Během 18. století byla kávová prohibice zcela běžným jevem. Na kávu se pohlíželo jako na energii a smýšlení ovlivňující nápoj a bylo jí opovrhováno více, než alkoholem, či dokonce opiem. Díky Londýně a Vídni a obrovskému rozkvětu kaváren a pozitivních, vědeckých zpráv se ale od soudného postoje ke kávě, naštěstí, upustilo.</li></ul></ul><div><br /></div><div><b><i>"Piju to správně?"</i></b></div><div><i style="font-weight: bold;"> </i>Na tom vůbec nezáleží. Suma sumárum Vás nikdo nesmí soudit za to, že Vám chutná turek více, než espresso, nebo že si raději dáte instantní kávu, než kavárenskou. Tři cukry a "pade na pade" mléko? Absolutně v pořádku. <br /></div><div><span> Jsem člověk, který dokáže vychutnat a posoudit kvalitní espresso, přesto si ale kávu raději osladím a omlékuji. Chci si totiž pití kávy užít, nikoliv se stresovat, zda šálek nakláním správným směrem a míchám dost intenzivně. Například, přestože vždy budu preferovat kavárenskou kávu, oproti granulované a instantní, je instantní káva součástí mého ranního rituálu a nedám na ní dopustit. Nenechte si proto nařizovat fašistickým snobismem, jak máte pít svůj oblíbený nápoj. Pokud se třeba budete zajímat o rozšíření vlastních, kofeinových zkušeností, zkuste se zeptat baristy ve vaší lokální kavárně, jestli Vám neporadí, nedoporučí, nebo nepřipraví něco, co Vám otevře nové meze. </span><br /></div><div><span><span> Ale hlavně nezapomeňte nechat dýško...</span><br /></span></div></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><div class="post-body-container" style="background-color: white; font-family: "eb garamond", serif; font-size: 20px;"><div class="post-body entry-content float-container" id="post-body-3829140997167514533" style="font-family: lora, serif; font-size: 16px; font-stretch: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-numeric: normal; line-height: 1.7;"><p class="MsoNormal"> Moc děkuji, že jste tento článek dočetli až sem. Budu moc rád, když mi pod příspěvkem necháte komentář s vlastním názorem, připomínkou, nebo tématem, které bych mohl do příštích článků zapracovat. Sdílením pomůžete tomu, aby se o této problematice dozvědělo víc lidí z různých generací a nebojte se i připomenout, na co jsem třeba zapomněl.<br /> Ještě jednou moc díky a nezapomeňte NECHAT DÝŠKO.<o:p></o:p></p><a href="http://mikolastrkal.blogspot.com/2020/07/www.mikolastrkal.blogspot.com" style="background: transparent; color: #ad4d32; text-decoration-line: none;" target="_blank">www.mikolastrkal.blogspot.com</a><div><a href="http://mikolastrkal.blogspot.com/2020/07/www.instagram.com/nicolas_buttler" style="background: transparent; color: #ad4d32; text-decoration-line: none;" target="_blank">www.instagram.com/nicolas_buttler</a></div></div></div></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div><div><i><br /></i></div></div>Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-38291409971675145332020-07-04T17:57:00.001+02:002020-07-29T00:05:26.488+02:00GASTROTRABLE #1 - Dýška, děti a "To pošlete Babi*ovi!"<p class="MsoNormal"> </p><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi7ZUPST_e4Qg2sBbKdJDX-4DgVnJY-DwV_rnR52KUiOkEwx1Ds0vcn_LvBRkwR1cTYwwYY4PaZNjteK29NOQP9IfHaaTqYjXMz_JG58Mtoa-ywHt-CmcCxSIsVEtGuZvhumlH68YMX-Oo/s820/GASTROTRABLE+%25281%2529.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="312" data-original-width="820" height="239" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi7ZUPST_e4Qg2sBbKdJDX-4DgVnJY-DwV_rnR52KUiOkEwx1Ds0vcn_LvBRkwR1cTYwwYY4PaZNjteK29NOQP9IfHaaTqYjXMz_JG58Mtoa-ywHt-CmcCxSIsVEtGuZvhumlH68YMX-Oo/w625-h239/GASTROTRABLE+%25281%2529.png" width="625" /></a></div><br /><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><span style="text-align: left;"><br /></span></div><div class="separator" style="clear: both; text-align: center;"><span style="text-align: left;"> Po celé
České republice denně navštíví gastronomický provoz tisíce, až desetitisíce
lidí. Přiznejme si to, každý si rád posedí, vychutná kávu, cigaretu, pořádně
vychlazené pivo, dortík, oběd, svačinu, večeři, drink, nebo preclík a v příjemném
prostředí prosedí pár minut, nebo hodin. Pro Českou ekonomiku, společenské
normy a růst gastronomického průmyslu je to jednoznačně dobře. Dnes bych se ale
rád na danou situaci podíval z pohledu těch, kteří vám připravují
osvěžující nápoje, nosí vám je až ke stolu, starají se o vaše pohodlí, chlastají
jak Rusové, niterně se nenávidí za své životní volby a denně snáší to, že vám
se zrovna ten den nedaří, s úsměvem.</span></div><p class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Za posledních několik let
šla kultura okolo gastronomických provozoven výrazně nahoru. „Jít na kafe“ už
neznamená jednoho smutného turka s Lotus oplatkou v hospodě. „Zajít
někam na oběd“ už nutně neznamená Eidam 30 % v půl roku staré strouhance s ještě
starším, vařeným bramborem. „Zajít na drink“ už není jen Mojito bez opravdové
máty. Troufám si říct, že nabízeným sortimentem, kulturou stolování a obsluhy a
držením kroku s moderními trendy se už rovnáme Německu, Belgii i Rakousku,
a klidně jsme i trochu napřed. Dokonce se už oprošťujeme od hipsterských
kabátků a upouštíme od trendu „Když to nemá avokádo, tak to nemůžeš postnout na
Instagram, tak proč bychom to dělali?“, a směřujeme do vkusného zlatého věku gastronomie.
<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>O tom ale bude jiný článek
a bude jindy a opět za dlouho, protože vždy v polovině psaní článku usnu.
Dnes bych si rád „zasedl na zákazníka“ a přestože jsme se už naučili, že na
servírky se neluská, netyká se jim a do popelníku se žvýkačka neodkládá, nebo
že talíře na sebe po dojedení nemáme skládat, je potřeba si připomenout pár
věcí, které denně posílají desítky číšníků, barmanů, servírek, baristů a výčepních
k terapeutovi se sebevražednou tendencí.</p><p class="MsoNormal"><br /></p><p class="MsoNormal"></p><ul style="text-align: left;"><li><b><span style="text-indent: -18pt;"><span style="font-size: 7pt; font-stretch: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-numeric: normal; line-height: normal;"> </span></span><span style="text-indent: -18pt;">Dám si jedno!“ & „Jako vždycky.“</span></b></li></ul><p></p><o:p></o:p><p></p>
<p class="MsoNormal"><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>My
absolutně chápeme, že rozražením vstupních dveří podrážkou za křiku „Dám si
jedno!“ si připadáte jako v reklamě na Gambrinus, ale prosím, zkuste pochopit,
že většinou pípa na baru má v nabídce i víc, než jen jedno pivo jednoho
stupně. Většinou je jich tam klidně pět, šest, deset, a všechny mají jiné
jméno, stupeň, původ, barvu, chuť, značku a tak dále. My bychom vám strašně
rádi dopřáli to, že vám hned bez pozdravu prdneme na stůl „jedno vorosený“ a vy
se spokojeně napijete, olíznete pěnu z kníru a ukážete nám zdvižený palec,
ale my víme, že prachsprostým tipnutím jednoho z deseti nabízených piv se
trefíme zrovna do toho, které je podle vás „chcanka“, vypijete třičtvrtě a pak
si uvědomíte, že to nebudete platit a chcete jiné. Prosím, pozdravte a
identifikujte lahodný mok, po kterém prahnete.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Absolutně stejný případ je
hláška; „Jako vždycky!“. My víme, že k nám chodíte často. My víme, že
většinou si dáváte jedno z deseti nabízených piv. My víme i to, že se
prostě každý chce jednou za čas cítit jako štamgast z hollywoodských devadesátek.
Ale vy zkuste chápat, že za šestnáctihodinovou směnu nám pod rukama projde
klidně i několik stovek, ba i tisíc lidí denně. Občas nám to vypadne. Zkuste se
vymanit ze své pseudofilmové persóny a identifikujte svůj nápoj. Děkujeme!</p>
<p class="MsoNormal"><o:p> </o:p></p>
<p class="MsoNormal"></p><ul style="text-align: left;"><li><b><o:p> </o:p>„Děláte tohle?“</b></li></ul><p></p><!--[if !supportLists]--><b><o:p></o:p></b><p></p>
<p class="MsoNormal"><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Děláme
to, co je vypsané v té knížečce nebo na A4 papíru, kterým jsme vám před
třemi minutami položili na stůl. Děláme přesně to. Neexistuje nic jako secret
menu. Ne. Máme to, co vidíte napsané na papíře, ceduli, nebo na zdi. To máme,
slibuji. Klidně půjdu do kuchyně a zeptám se kuchaře, jestli „by ten smažák šel
udělat z goudy, místo eidamu“, nebo „řízek místo z kuřete, z vepřového
a s kečupem“, ale já akorát budu riskovat poranění talířem, a vy se
dozvíte to stejné, co předtím. Máme to, co je vypsané a to, na co vás obsluha
verbálně upozorní.<o:p></o:p></p><p class="MsoNormal"><br /></p>
<p class="MsoListParagraph" style="text-align: left; text-indent: -18pt;"></p><ul style="text-align: left;"><li><b style="text-indent: -18pt;"><span style="font-size: 7pt; font-stretch: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-numeric: normal; line-height: normal;"> </span>„A co je v tomhle?“</b></li></ul><o:p></o:p><p></p>
<p class="MsoNormal"><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Dobře,
tohle může být těžce subjektivní případ, ale ve většině modernějších
provozoven, které se nějak snaží držet krok, už většinou hned v menu máte
vypsané suroviny, ze kterých se daný pokrm vyrábí. To znamená, že v <i>Hovězích
líčkách na červeném víně, kořenové zelenině a divokém koření se šťouchaným
bramborem se slaninou </i>OPRAVDU BUDOU hovězí líčka, červené víno, kořenová
zelenina, divoké koření, brambory, slanina, sůl a někdy i pepř a voda. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Díky bohu pomalu, ale
jistě potíráme paznehty jako Katův šleh, Tajemství šéfkuchaře, Šenkýřčina kapsa,
nebo Tulákovo dobrodružství a nahrazujeme je stručným, přehledným, hezkým menu,
které nezabere vám více než 4 minuty čtení, zatímco nám to zabralo měsíc hádek,
alkoholu, dohadování, předělávání, zkoušení, trápení a depresí.</p><p class="MsoNormal"><br /></p><p class="MsoNormal"></p><ul style="text-align: left;"><li><span style="text-indent: -18pt;"><b>Kavárna většinou není herna.</b></span></li></ul><p></p><p class="MsoListParagraph" style="mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18pt;"><b><o:p></o:p></b></p>
<p class="MsoNormal"><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Maminky.
Maminky s dětmi. Já sám mám ženu a syna. Já moc rád chodím s mou rodinou
do kavárny na posezení, kávu, dortík a drama, protože oblíbená kratochvíle mě a
mojí ženy je to, že si rádi utahujeme a střílíme z ‚Mamynek, ekomatek, biomatek,
snažilek a samožyvytelek‘. Samozřejmě rád chodím sám, nebo s mou ženou do
kaváren a restaurací, kde si dáme hezký oběd a relax, zatímco necháme syna skákat
po hlavě babičce u ní na zahradě, ale i moc rád chodím i do kaváren, které jsou
situované na to, aby tam děti běhaly, hrály si s širokou škálou
prolézaček, hraček a blbin, zatímco se střídáme v dozoru. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>A v tom je právě ten
rozdíl. Hodně častý argument maminek, které rády chodí do restaurací a kaváren
s dítětem je to, že mají právo si posedět i s dítětem, vypít si kávu
a tak podobně, jako každý jiný člověk a že si to zaslouží a tak dále. To je
absolutní pravda. Ale zároveň není.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Od ostatních živočichů
nás, mimo jiné, dělí i to, že máme soudnost. Nebo bychom měli mít, a neměli
bychom nechat běhat naše čtyřleté spratky mezi zkurvenými stoly v narvané hospodě
v době obědů, kdy po place utíkají čtyři číšníci s horkými polévkami
a jídly. Nebo v tiché a klidně kavárně, kam lidé chodí číst knihu, na
romantické rande, nebo si jen odpočinout. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Já sám jsem veliký člověk,
kromě toho, že jsem tlusťoch, mám skoro dva metry a při servisu se rád koukám
před sebe a kolem sebe a nechávám nohy pracovat na autopilota. Párkrát jsem byl
v situaci, kdy jsem doslova málem zašlápl cizí dítě, které mi vběhlo pod
nohy, zatímco se jeho maminka chichotala, jak je to roztomilé. Není. Mohl jsem
mu vážně ublížit, stejně tak sobě, stejně tak lidem u okolních stolů. V ruce
jsem měl tři kávy, mohl jsem opařit sebe, nebo dítě. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Řešení? Není. Já vím, že
občas je potřeba dát rychlý oběd a děti se hlídají strašně těžko, ale zkuste obsluhu
poprosit o dětskou sedačku, do které se dá dítě posadit, aby neběhalo po lokále.
Pokud je už moc velké na dětskou sedačku a stejně vás neposlouchá, běhá po
podniku, dělá bordel a komplikuje obsluze práci, tak byste měla přehodnotit
svůj styl výchovy a mateřský přístup. Pokud se navíc o svých pravomocech budete
hádat na sociálních sítích, i když jste se ve výše zaznamenaných řádcích našla
a podprahově se v nich vidíte, tak je mi vás líto. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Závěrem k tomuto odstavci;
prosím, zvažte své možnosti. Žijeme v nádherné době, i v nejzapadlejších
městech bývají kavárny nebo restaurace přímo stavěné pro práci s dětmi,
dětské koutky fungují na podobném principu. Rádi vás přivítáme i v restauraci,
kde na to připravení úplně nejsme a máme rád bezpečnou práci v době, kdy
dítko odroste a zvládne hodinu sedět a cvrnkat podtácek na hraně stolu, jako
každý z nás, který dostal pár facanů za to, že dělal přesně tohle. Soudnost.</p><p class="MsoNormal"><br /></p><p class="MsoNormal"></p><ul style="text-align: left;"><li><b><span style="text-indent: -18pt;"><span style="font-size: 7pt; font-stretch: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-numeric: normal; line-height: normal;"> </span></span><span style="text-indent: -18pt;">„To pošlete Babi*ovi! HAHAHAHAHAA.“</span></b></li></ul><p></p><p class="MsoListParagraph" style="mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18pt;"><b><o:p></o:p></b></p>
<p class="MsoNormal"><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>„To pošlete
Babi*ovi!“<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>„Mně to nikdo neproplatí!“<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>„Šetřete stromy.“<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>„A dostanu za to slevu?“<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>„To vložte do účtenkovky.“<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Tohle bylo vtipné zhruba
poprvé. Podruhé jsem se uchechtnul. Potřetí ne. Po sedmasedmdesáté jsem hystericky
hýkal smíchy v slzách, válel jsem se po zemi a snažil se přeřezat si žíly
podtáckem. Věřte mi, úplně bohatě nám stačí říct; „Ne, děkuji.“. My máme ze
zákona povinnost účtenku vytisknout a podat vám jí, abyste měli stoprocentní
možnost účtenku sebrat a odnést. Pokud to neuděláme, hrozí nám pokuty. Mám
dojem, že nám hrozí pokuty, i když se jen zeptáme, ale ptáme se, protože jsme
zvyklí. Proto je argument „Šetřete stromy.“ taky hloupost, protože strom je
dávno mrtvý, rodině se po něm nestýská, protože je taky mrtvá, strom je
šedesátkrát zrecyklován, abyste mohl dostat svou účtenku na latte a brownie, tak
si jí buď vemte, nebo respektujte oběť padlého Enta.</p><p class="MsoNormal"><br /></p><p class="MsoNormal"></p><ul style="text-align: left;"><li><b><span style="text-indent: -18pt;"><span style="font-size: 7pt; font-stretch: normal; font-variant-east-asian: normal; font-variant-numeric: normal; line-height: normal;"> </span></span><span style="text-indent: -18pt;">Nechte dýško.</span></b></li></ul><p></p><p class="MsoListParagraph" style="mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18pt;"><b><o:p></o:p></b></p>
<p class="MsoNormal"><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Prosím…<o:p></o:p></p>
<p class="MsoNormal"><o:p> </o:p></p>
<p class="MsoNormal"><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Nehledě
na všechno výše zmíněné a spoustu dalšího, co ani zmíněno nebylo, valná většina
z nás práci v gastroprůmyslu miluje a nedá na ní dopustit. Spousta z nás
se často odkloní k jiné profesi, ale nakonec stejně zjišťuje, že všechny
cestou vedou zpět do gastra. Děkujeme, že nás navštěvujete, podporujete své
oblíbené podniky a děláte nám radost, stejně jako doufáme my, že děláme radost vám.
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNormal"><o:p> </o:p></p>
<p class="MsoNormal"><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Moc
děkuji, že jste tento článek dočetli až sem. Budu moc rád, když mi pod
příspěvkem necháte komentář s vlastním názorem, připomínkou, nebo tématem,
které bych mohl do příštích článků zapracovat. Sdílením pomůžete tomu, aby se o
této problematice dozvědělo víc lidí z různých generací a nebojte se i
připomenout, na co jsem třeba zapomněl.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Ještě jednou moc díky a
nezapomeňte NECHAT DÝŠKO.<o:p></o:p></p><a href="www.mikolastrkal.blogspot.com" target="_blank">www.mikolastrkal.blogspot.com</a><div><a href="www.instagram.com/nicolas_buttler" target="_blank">www.instagram.com/nicolas_buttler</a></div>Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-5612761022962148312020-05-19T18:59:00.000+02:002020-05-19T18:59:18.559+02:00Na prahu v2."Chlap je dítě, dokud nemá vlastní dítě, nebo dokud jeho dítě nemá dítě."<div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
Už jsou tomu bezmála tři roky, co jsem napsal poslední,
satirický článek. Tehdy se jednalo o článek „Na prahu“, ve kterém jsem se
s nadhledem věnoval mojí tehdy nové zkušenosti; soužití se ženou. Tehdy
pro mě šlo o zajímavou, nezažitou zkušenost. Bylo to zhruba čtyři měsíce od
chvíle, kdy jsme se nastěhovali do společné domácnosti a já se nestačil divit.
Podle mé tehdejší teorie, nechává chlap při stěhování se do společné domácnosti
své mužství na prahu u dveří. Nikdy v životě jsem v ničem neměl větší
pravdu.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Jenže
tehdy jsem ještě netušil, kde se budu nacházet necelých tisíc dní od
uveřejnění. Dnes už zdaleka jsem zvyklý na všechno, co mi soužití mohlo
nabídnout. Dost možná kvůli tomu, že jsem si pořídil Playstation a s tím
se zvládá líp všechno (nejedná se o placenou propagaci [ale mohlo by, mrk, mrk,
Sony]). <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Největší změnou, která se
od té doby udála, ale zůstává Matyáš. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Matyáš je náš nový
spolubydlící, kterému jsme z důvodu finanční tísně pronajali menší pokoj
v našem bytě. Zpočátku bylo soužití klidné, v podstatě jsme o něm
nevěděli, většinu dne prospal, občas se najedl. Slyšet ho bylo zejména
v noci, ale zvykli jsme si, stejně tak na to, že se pokaždé opozdil s platbou
nájemného, ale vždy jsme mu to odpustili. Postupem času ale Matyáš o sobě začal
dávat vědět více. Poslední kapkou bylo, že kvůli jeho zdravotní kondici jsme mu
museli pomáhat s převlékáním, přípravou jídla, dokonce jsme mu museli
dělat doprovod na procházky. To vše ale bylo nic proti přebalování…<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>V tomto bodě jste už
museli pochopit, že se nejedná o spolubydlícího, ale že se nám narodil syn.
Pokud vám to nedošlo, tak jste pitomec. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
<b>Z pleny do pleny.</b><br />
<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Přebalování je kapitola
sama o sobě. Většinou to v naší domácnosti zastává žena, kvůli mému
posttraumatickému syndromu z prvního měnění plínky. Tehdy jsem ještě
netušil, že Matyáš podědil mojí vtipnou náturu. Následující odstavec je pro
silné žaludky.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEihJAEx3S0nYDWaC8ht5wfsSp8oC3rXNVsce_Ed-kEoEVkUgjT11IUF920a2IBTDhHaC3RNoORPVW3Q_1hOcoUb4VZdGIWqrZkxhaR4aDDnI25RXNq0v6LecIg_8Xdm-SCk1V9F0OkPp9o/s1600/65007726_2330790913810652_9130557617494556672_n.jpg" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEihJAEx3S0nYDWaC8ht5wfsSp8oC3rXNVsce_Ed-kEoEVkUgjT11IUF920a2IBTDhHaC3RNoORPVW3Q_1hOcoUb4VZdGIWqrZkxhaR4aDDnI25RXNq0v6LecIg_8Xdm-SCk1V9F0OkPp9o/s320/65007726_2330790913810652_9130557617494556672_n.jpg" width="238" /></a><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Začalo
to jako každé jiné ráno. Skrz žaluzie nám byt olizovaly sluneční paprsky
brzkého podzimu, venku dokonce ještě bylo slyšet zpěvu ptáků. Malebný den!
Sotva týden potom, co jsme si malého přivezli z porodnice. Vstal jsem
z postele, domácnost ještě tvrdě spala. Uvařil jsem si kávu a dal si své
tradiční dvě cigarety. Když se syn vzbudil, plakal v rytmu zpěvu
venkovního ptactva. Zapnul jsem si potichu hudbu a rozhodl jsem se, že nechám
ženu prospat a že ranní povinnosti přece zvládnu sám! Vzal jsem tedy malého
z postýlky a ihned jsem zacítil, že změna v plenkové oblasti bude
nutná rychle. Položil jsem ho na přebalovací pult, jeho ještě sotva otevřená
očička se už rozzářila na svět a na jeho otce. Odepnul jsem mu plenu, se
strachem v srdci jsem ji odklopil a… nic… V pleně nebylo nic!<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>„Děkuju, synku, děláš mi
to napoprvé jednoduchý!“ nahlas jsem poděkoval, vyjmul promočenou plenu zpod
svého potomka a pootočil jsem se, abych ji vyhodil do koše. Hned jak jsem se
otočil zpět mi přímo doprostřed čela přistál proud horké tekutiny. Jednou rukou
jsem mu stále držel nohu, aby se nepřetočil z pultu pryč, ale druhou jsem
se za křiku a pláče snažil zastavit proud moči, který sice začal na mém čele,
ale už se dostal přes nos a ústa až ke krku. Jak jsem cítil oslabený proud,
trochu se mi ulevilo. Volnou rukou jsem ze sebe otřel moč, syna jsem zvedl a
šel jsem se opláchnout do koupelny. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Jak jsme se vrátili zpět,
položil jsem ho, pohrozil prstem „Ty, ty, ty!“ a pokusil jsem se pod něj vložit
novou plenu.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Přátelé, kamarádi, dámy,
pánové, slečny, kluci, holky, chlapci. Můj vlastní syn se mi vysral do dlaní. A
nahlas se u toho smál.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Nevěřil jsem vlastním
očím, ani rukám. Opravdu se dělo, co jsem si myslel. Vzhledem k tomu, že
jsem si nevěděl rady jsem probudil ženu, aby převzala kontrolu nad situací,
abych si mohl dát sprchu. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Ve sprše jsem strávil dvě
hodiny usedavého pláče, drhnutí drátěnkou a panického záchvatu. Vypotřeboval
jsem tři šampony a stejně mi trochu zešedivěly vlasy.<span style="mso-spacerun: yes;"> </span>Po návratu jsem ale měl klid v duši. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Tohle bylo totiž poprvé,
co se Matyáš nahlas smál.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjf-8GTEo9o3ElZ84htV4SxbnJEsgBorbI9U0BqMIMDb0GEauTkoZIjWj_i8nhzc3dYNljIJgdrhRb_CtVRk90qgF1_oVSThpwrI-WbEXAiEuq5VsGy9nMK-blOL4GsCbdyPOv8XrZBIjQ/s1600/97347827_1168275753518166_5663405127034208256_n.jpg" imageanchor="1" style="clear: left; float: left; margin-bottom: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjf-8GTEo9o3ElZ84htV4SxbnJEsgBorbI9U0BqMIMDb0GEauTkoZIjWj_i8nhzc3dYNljIJgdrhRb_CtVRk90qgF1_oVSThpwrI-WbEXAiEuq5VsGy9nMK-blOL4GsCbdyPOv8XrZBIjQ/s320/97347827_1168275753518166_5663405127034208256_n.jpg" width="236" /></a><b>A co dál?<br />
<br />
</b><span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Z toho, co se
píše výše, jste asi mohli pochytit, že rodičovství není procházka růžovým
sadem. První rok to zcela určitě byl křik, pláč, agonie, hovna, špína a
zoufalství, to bez pochyby. Dítě v tomto období většinou jen leží, semtam
zvedne hlavu a vy z toho máte radost, semtam se otočí a vy z toho
šílíte radostí a semtam zažbleptá absolutní nesmysl, ale vy máte pocit, jako by
citoval Platóna. Každý krok směrem k progresu je pro rodiče neuvěřitelné
štěstí. S největší pravděpodobností kvůli tomu, že čím víc progresu
vykazuje, tím víc se blíží k tomu, že se odstěhuje do vlastního a bude vám
posílat rentu z platu génia a milionáře. Ano, vysnil jsem si, že můj syn
bude Iron Man a toho se nehodlám vzdát.<span style="mso-tab-count: 1;"> </span><br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Jak ale čas postupuje a
dítě se naučí chodit, samo jíst, říkat ‚Táta‘ a ‚Máma‘ (jop, nejdřív se naučil
‚Táta‘) a hrát si samo, je to pro rodiče čím dál tím víc zadostiučinění.
Momentálně je Matyášovi rok a deset měsíců. Jeho oblíbené slovo je ‚Auto‘ a
‚Táta‘ (hahaha), nevyjde z domu bez traktoru a miluje se občas podívat na
Peppa the Pig. Rád a skvěle hází balonem, což je jenom krok k jeho skvělé
kariéře fotbalového quaterbacka, Iron Mana a miliardáře, a už si umí hrát i
sám. Umí napodobit zvuky zhruba deseti zvířat, rozeznává barvy, zvuky a části
těla. Každý den se učí novou věc a pro rodiče nemůže být většího pocitu pýchy a
štěstí. Až dokud ho není až moc.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Pamatujete, jak vás rodiče
posílali k babičce na prázdniny? Nebo k tetě na víkend? Na letní
tábory? Opravdu jste si někdy mysleli, že to bylo kvůli tomu, že ví, že to u
babičky máte moc rádi? Nebo protože teta vás bezmezně miluje a vyměnila by
ledvinu za každou chvíli s vámi? Nebo že zaplatit pět tisíc za týden na
táboře je super nápad, protože se tam socializujete a naučíte se něco nového?
Ne. Každý rodič podobné úkony dělá, dělal a dělat bude jen kvůli tomu, že už mu
neuvěřitelně lezete na nervy a potřebuje si dát čtyřhodinovou vanu, vypít dvě
lahve vína, zkouknout sedm filmů a jít na záchod s otevřenými dveřmi. Každý
den po co nejdelší dobu to půjde.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Nechápejte mě špatně,
rozhodně to neznamená, že se nám nestýská. Stýská, hodně, on totiž teoreticky
stačí jeden den klidu. Další dny jsou už jen na; ‚Kdy se vrátí?‘ a ‚Je to tu
bez něj strašně prázdný…‘, ale bez podobných odloučení by se potomek nikdy nenaučil
dost, aby dosáhl na kariéru plastického chirurga, fotbalového quaterbacka, Iron
Mana a multimiliardáře. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
<b>A nejste moc mladý?<br /><br /><o:p></o:p></b></div>
<div class="MsoNormal">
Jsme. Už během prvních pár měsíců nám to došlo. Ale kde by
bylo lidstvo bez nadhledu. V mých osmatřiceti letech můj syn už pravděpodobně
bude astronaut, plastický chirurg, quaterback, Iron Man a Jeff Bezos a já si
v klidu budu popíjet Negroni na pláži v Karibiku. Hlavní je se
z toho neposrat.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Došlo mi, že věkově jsem a
budu svému synovi blízko a uklidňuje mě to. Takhle mám alespoň šanci líp
pochopit, jak se v pubertě bude cítit, budu držet krok
s technologiemi, se kterými bude vyrůstat a obecně pouto otec/syn bude
lepší. I přes ‚Plínkový incident‘.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoNormal">
<b>Určitě?<br /><br /><o:p></o:p></b></div>
<div class="MsoNormal">
Nemám ponětí. Ale jednu věc vím; být rodič mi zatím přineslo
něco, co moc věcí nedokázalo. Vidět smysl v existenci. Nechci znít jako
bio/eko/vegan/matka, ale možná je rodičovství odpovědí na otázku; „Co je smysl
života?“<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Ještě před narozením
Matyáše jsem si myslel, že smysl života jsou kokain, kurvy a hazard, ale nemohl
jsem se víc plést. Smysl života jsou kokain, kurvy, hazard a to, že můžu svoje
dítě poučovat o tom, jak jsou kokain, kurvy a hazard pro něj špatné. <br />
<span style="mso-spacerun: yes;"> </span>Rodičovství totiž zůstává
jen obrovskou sbírkou pokrytectví a odříkání. A štěstí. A deprese. A ponocování,
protože jediný moment, kdy jste schopní něco udělat, je v noci. Ale musíte
být potichu. Nic není horší, než pustit Playstation a tím prvním hlasitým
pípnutím vzbudit dítě, které potom dvě hodiny odmítá spát. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Ale přesto všechno je to
tak nějak strašně krásný.<o:p></o:p></div>
</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Děkuju, že jsi dočetl až sem. Budu rád, pokud tohle sdílíš, pokud se ti to, jak píšu, líbilo a nebo jen zanecháš komentář. Díky, <3</div>
Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-32996539909630866392020-05-18T15:47:00.000+02:002020-05-18T15:52:47.400+02:00Produktivita – věčná otázka, která nikdy nenajde odpověď<br />
<div class="MsoListParagraph" style="margin-left: 53.25pt; mso-add-space: auto; mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18.0pt;">
<span style="mso-ascii-font-family: Calibri; mso-bidi-font-family: Calibri; mso-bidi-font-weight: bold; mso-fareast-font-family: Calibri; mso-hansi-font-family: Calibri;"><span style="mso-list: Ignore;">-<span style="font: 7.0pt "Times New Roman";">
</span></span></span><!--[endif]--><b>PŘÍBĚH STARÝ JAKO PSANÍ SAMO<o:p></o:p></b></div>
<div class="MsoListParagraph" style="margin-left: 53.25pt; mso-add-space: auto; mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18.0pt;">
<b><br /></b></div>
<div class="MsoNormal">
Dobře, je osm hodin večer. Můj syn už hodinu tvrdě spí, moje
žena si pustila její oblíbenou reality show, mám před sebou čtyři až pět hodin
času, který můžu věnovat psaní. Můžu se do toho pustit.<o:p></o:p></div>
<br />
<div class="MsoNormal" style="text-indent: 35.4pt;">
Teď je půl deváté večer. Uvařil
jsem si hrnek kávy, půl napůl s mlékem a dvěma lžičkami cukru. Dal jsem si
cigaretu, během níž jsem vymyslel tři různá témata, o kterých by stálo za to
něco sepsat. Super, to je správný první krok. Teď si můžu pobrouzdat po
internetu a najít si podklady k článkům, které chci zpracovat. Nikdo přece
nechce číst nepodložené blbosti.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="text-indent: 35.4pt;">
Je půl jedenácté. Z původního
vyhledávání porovnání, statistik a článků, které se podobnou problematikou,
které jsem se chtěl věnovat já, zaobíraly, jsem se nějakým způsobem dostal k videím
z thajských trhů, kde muž třemi různými noži čistí kokos a k důkladnému
předělání prostého prostoru džungle do nádherného, venkovního bazénu. Jak?
Nevadí, důležité je si to uvědomit včas. Našel jsem přeci dva, nebo tři články,
které si potřebuji přečíst, tak jdeme na to. Jen by se asi hodila nějaká vkusná
hudba.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="text-indent: 35.4pt;">
Je půlnoc. Kávu jsem dopil, žena
už hodinu spí stejně tvrdě, jako syn. Vybral jsem vhodnou hudbu, sestavil playlist,
dvakrát jsem předělal pořadí písniček a poslal ho kamarádovi. Prý mám dobrý
vkus. To je dobře. Vytáhl jsem dva body, které by se mi ke článku mohly hodit.
A to je tak celé. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="text-indent: 35.4pt;">
Sice je půl druhé v noci,
ale viděli jsem Tiger King na Netflixu? Kriste pane…<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
</div>
<div class="MsoNormal" style="text-indent: 35.25pt;">
Čtvrtá ranní odbila a je stoprocentně
jistý, že Carol Baskin namlela manžela do kočičího žrádla. Souhlasí se mnou asi
čtyřicet tisíc lidí na dvou fórech, spousta známých, kteří reagovali na mou Instastory
a @noobmasterxX69Xx na Twitteru. Za tři hodiny syn vstává. Jdu spát.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="text-indent: 35.25pt;">
<br /></div>
<br />
<div class="MsoListParagraph" style="margin-left: 53.25pt; mso-add-space: auto; mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18.0pt;">
<!--[if !supportLists]--><span style="mso-ascii-font-family: Calibri; mso-bidi-font-family: Calibri; mso-bidi-font-weight: bold; mso-fareast-font-family: Calibri; mso-hansi-font-family: Calibri;"><span style="mso-list: Ignore;">-<span style="font: 7.0pt "Times New Roman";">
</span></span></span><!--[endif]--><b>ALE CO S TÍM?<o:p></o:p></b></div>
<div class="MsoListParagraph" style="margin-left: 53.25pt; mso-add-space: auto; mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18.0pt;">
<b><br /></b></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Kdyby výše
zapsaný příběh byl jen výjimečnou situací, nějak se nad tím nepozastavím, ale
podobné prokletí mě provází už od střední školy. Sednout si k projektu,
závěrečné práci, nebo jenom k banálnímu učení mi vždy dělalo větší
problém, než se prostě srovnat se špatnou známkou. Vždyť mi už od dětství říkají,
že mám ‚prořízlou držku‘, takže se z většiny kritických, vzdělávacích situací
dokážu šikovně vykecat. A to je pravda. Horší to už je, když to mně samotného
začne psychicky týrat.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Nikdy
mi nikdo nediagnostikoval žádnou poruchu pozornosti, přesto se nedokážu
soustředit na nic. Absolutně na nic. Moje oblíbené hobby jsou TCG a CCG karetní
hry, které už svou definicí vyžadují soustředění a stoprocentní pozornost pro
vytváření kritických rozhodnutí. Opak většinou ústí v prohru, která ústí
ve ztrátu MMR hodnocení, které ústí v nenávist všeho živého i neživého. Já
přesto nedokážu vypnout mozek a zaměřit se čistě na to. Třeba teď, když píšu
tenhle článek, který je sám o sobě sebekritikou a políčkem za ucho mně samotnému,
jsem už čtyřikrát otevřel Facebook. Proč? Nikdo mi nepsal. Jenom tak. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div class="MsoListParagraph" style="margin-left: 53.25pt; mso-add-space: auto; mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18.0pt;">
<!--[if !supportLists]--><span style="mso-ascii-font-family: Calibri; mso-bidi-font-family: Calibri; mso-fareast-font-family: Calibri; mso-hansi-font-family: Calibri;"><span style="mso-list: Ignore;">-<span style="font: 7.0pt "Times New Roman";">
</span></span></span><!--[endif]--><b>ALE TEĎ VÁŽNĚ, CO S TÍM?</b><o:p></o:p></div>
<div class="MsoListParagraph" style="margin-left: 53.25pt; mso-add-space: auto; mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18.0pt;">
<b><br /></b></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Vyvstává
otázka: Jak přestat prokrastinovat a začít sám sebe metaforicky uspokojovat
přínosnou produktivitou?<br />
<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Stačilo
mi dvacet minut na Googlu, abych se přesvědčil, že většina rad je absolutně k ničemu.
Často jsem se dočetl, že pokud máte úkolů spoustu, rozdělte si je do několika
menších úkolů, které potom můžete plnit a odškrtávat si je ze seznamu, čímž by se
mělo dosáhnout většího počtu splněných úkonů. Ale vyvstává problém: vlastní
mozek zahltíte už jen tím, že musíte vytvořit ten pitomej seznam! Zkusil jsem
to. Pokud je člověk taková emoční troska, jakou dokážu já být, sepsat si seznam
úkolů může být devastující. S velkou nadsázkou jsem si zkusil sestavit ‚úkolníček‘
na další den a už v polovině jsem jen z myšlenky toho, že mě to čeká,
byl v lehčím stádiu deprese. Určitě to může fungovat pro lehce
organizovanější osobnosti, než jsem já, proto to tu taky je, zkuste se
inspirovat a nevychovejte se tak jako já. Dobře, to nevyšlo, tak co dál?<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Na
serveru <a href="http://www.reflex.cz/">www.reflex.cz</a> jsem jeden takový
článek našel a tento bod mě skutečně zaujal. Máme se prý odměňovat za splnění
nepříjemných úkolů.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Zaprvé, v této době
je denně před námi tolik nepříjemných úkolů, že by nestačili točit nové pornofilmy
na moje odměňování se. Zadruhé, součástí odpovědi na tuto otázku je na serveru
tato věta; „<i>Vrhněte se na úkol a za jeho splnění si dopřejte něco dobrého k
jídlu, hezký film, procházku nebo cokoliv, co vnímáte jako odměnu.“ </i>Doufám,
že se autor neurazí, ale není přesně toto hlavní problematika prokrastinace?
Znám se, jsem hajzl, kdybych se měl odměňovat za každý nepříjemný úkol, který
splním, strávím celé dny sledováním dvanácti filmů jen za to, že jsem si po
ránu vyčistil zuby. Toto kontraproduktivní pseudořešení rozhodně není ta cesta,
po které se vydat.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Podle
serveru <a href="http://www.psychologie.cz/">www.psychologie.cz</a> je
prokrastinace; „<i><span style="background: white; color: black;">Není to poflakování se, lenošení ani
odkládání, ale miš-maš všeho, ještě doplněný zbabělostí.</span>“ </i><span style="background: white; color: black;">A já v životě neměl větší chuť napsat svou autobiografii,
protože jsem pro ni konečně našel název. „Poflakování se a lenošení, aneb
miš-maš všeho, ještě doplněný zbabělostí.“ Bestseller.<br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Ve vší vážnosti je zrovna
tento článek asi nejrozumnější ze všech, kterými jsem se prokousal. Tvrdou, leč
empatickou rukou poukazuje na to, že mám přestat být líné prase a mám sakra
začít něco dělat. Teď. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>V článku se také
píše, že pracovat pod tlakem většině pomohlo se k práci dokopat a plnit ji.
Což zní jako první rozumný argument, po spoustě „Top 10 rad proti prokrastinaci“
článků ze stránek jako Žena a Život a podobně, což mi mělo dojít, protože přece
jen nejsem žena a už vůbec nemám život. <br />
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Práce pod tlakem mně samotnému
hodněkrát pomohla, ale opět se vracíme začarovaným kruhem zpět k začátku tohoto
článku; narodil jsem se s „prořízlou držkou“. Práce pod tlakem mě sice donutila
být produktivnější a aktivnější, ale vždycky jsem si našel způsob, jak porušit
deadline a z následků se vykecat. To je ale přesně ten důvod, proč tento
článek nakonec píšu. <o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="background: white; color: black;"><br /></span></div>
<div class="MsoListParagraph" style="margin-left: 53.25pt; mso-add-space: auto; mso-list: l0 level1 lfo1; text-indent: -18.0pt;">
<!--[if !supportLists]--><span style="mso-ascii-font-family: Calibri; mso-bidi-font-family: Calibri; mso-bidi-font-weight: bold; mso-fareast-font-family: Calibri; mso-hansi-font-family: Calibri;"><span style="mso-list: Ignore;">-<span style="font: 7.0pt "Times New Roman";">
</span></span></span><!--[endif]--><b>TAK A TEĎ<o:p></o:p></b></div>
<div class="MsoNormal">
Veškerý nadhled momentálně odkládám do kufříku, který
zamykám a házím přes palubu. Můj boj s antiproduktivitou a prokrastinací
se táhne už vážně dlouho. Před ještě pár lety jsem měl nakročeno k celkem hezké,
menší kariéře ve psaní a sám sobě jsem ji podprahově sabotoval, za čímž se teď
častokrát otáčím a sám sobě nadávám. Posledních několik let trávím odkládáním
toho jediného, co mě samotného bavilo a naplňovalo mě a to je psaní. Ať už šlo
o poezii, nebo o šest různých fantasy románů, které jsem rozepsal a následně
smazal, protože mi v opilecké mysli zněly jako pitomosti, nebo o články,
které byly vážně zajímavé a dobře zpracované, vše šlo do kanálu stejně rychle,
jako to vzniklo.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Proti
prokrastinaci mi přesto pomohla jedna věc, díky které jsem zpracoval a napsal
tento článek. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal">
<span style="mso-tab-count: 1;"> </span>Hrnek
kávy, zhasnout světla, vypnout televizi, ztlumit telefon, vypnout internet,
připravit cigarety. Kdybych nějaké měl, nalil bych si sklenku vína. Ve tmě,
izolovaný od světa, sednout a dělat. Je to určitý druh sebetrýznění, který ale
na disorganizované, výkonnostně dezorientované pitomce, jako jsem já, funguje
jako magie. Několikrát si zpětně číst, co jsem napsal, průběžně ukládat, měnit
metafory. Internet jsem zapnul jen na tu jednu chvíli, kdy jsem potřeboval
dohledat nějaké články. Už jsem psal <a href="http://www.face-/">www.face-</a>
do vyhledávače, když jsem se přistihl, praštil se přes prsty a pokračoval v úkolu.
Sám na sebe musí člověk jít tvrdě. Funguje to. <o:p></o:p></div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiOpqq66n4DD0wkGZwzIEOkdzL3vOVsDXWv9B2L9sXJc6qA0_WQkw8iCHkykyeMdQNM0LTXHQAsI5DaHnTrulv0rikECY_f0um8XdznYyckTo3yPKH4Ha_HG59wuFkVn0v45OFAemCyLJY/s1600/Efficiency-Productivity.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" data-original-height="1067" data-original-width="1600" height="213" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiOpqq66n4DD0wkGZwzIEOkdzL3vOVsDXWv9B2L9sXJc6qA0_WQkw8iCHkykyeMdQNM0LTXHQAsI5DaHnTrulv0rikECY_f0um8XdznYyckTo3yPKH4Ha_HG59wuFkVn0v45OFAemCyLJY/s320/Efficiency-Productivity.png" width="320" /></a></div>
<br />
Děkuji, že jsi dočetl/a až sem. Vím, že je občas nutné brát některá má slova s nadhledem, a proto jsem vděčný, že jsi ho našel/našla. Budu moc rád, když toto pseudoveledílo pošleš svým kamarádům, nebo ho jen sdílíš na sociálních sítích :)<br />
Žij dlouho a blaze se Sílou po boku!<br />
<br />
Mikoláš Trkal<br />
trkalmikolas@gmail.com<br />
www.mikolastrkal.blogspot.comMikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-57974494721553697772020-03-01T16:48:00.000+01:002020-05-18T02:46:41.559+02:00výškrab ze dna. (sbírka toho, co jsem sepsal od 2014 do 2020)<b>nemám potuchy.</b><br />
<br />
nemám potuchy kolik je hodin.<br />
V tichosti ležím ve vaně,<br />
zhasnul jsem světla,<br />
zamknul dveře<br />
a už věčnost naslouchám vodě,<br />
<br />
Mrzne mi krev,<br />
mrzne mi úsměv.<br />
Svoje memoáry<br />
budou mít podtitul 'Problém.'<br />
<br />
<br />
<b>slovní žongl.</b><br />
<br />
Radši, než se tu plácat<br />
vám zamávám ''Pápá!''<br />
a černá dáma bere pěšáka.<br />
<br />
Po ránu si dám Flat White,<br />
páč ho potřebuju.<br />
Vážně je mi u prdele,<br />
co mi kdo rozkazuje.<br />
Zatimco mý jméno bude v titulcích,<br />
vaše jména zůstanou otazníkem.<br />
- Vždycky to tak mělo být.-<br />
<br />
<br />
<b>to dáme.</b><br />
<br />
dotáhnem to spolu<br />
až do posledního práska.<br />
když s tebou mává láska,<br />
<br />
prej hory přenášet,<br />
to spíš Nokii 3310 rozflákat.<br />
<br />
<br />
<b>na chvilku zmlkni.</b><br />
<br />
Slova nemaj cenu<br />
a Život Není Krásný,<br />
tak drž hubu,<br />
vždyť ty chvíle ticha sou tak vzácný.<br />
<br />
Prostě neplýtvej slovy<br />
pokud nemáš co říct.<br />
<br />
<br />
<b>poznámka pod čarou.</b><br />
<br />
už nechci žít.<br />
už mě to nebaví.<br />
ze světa se ztrácí barva,<br />
dny i noci v jedno splývají.<br />
<br />
už mě to nebaví,<br />
stále se snažit pro nic.<br />
záplatovat,<br />
to že jsem k ničemu,<br />
už nepomáhá ani gin&tonic.<br />
<br />
<br />
<b>jen tak na rychlovku.</b><br />
<br />
bolí vědět,<br />
že už dávno nejsme děti<br />
a s přibývající věkem<br />
to s náma jde od desíti k pěti.<br />
<br />
<br />
<b>vommit.</b><br />
<br />
dávno není k zbytí,<br />
zůstalo k zblití,<br />
denní život se změnil<br />
na souboj o přežití.<br />
<br />
došly mi slzy,<br />
došla mi slova<br />
a když básníkovi dojdou slova<br />
začne se opakovat.<br />
<br />
<br />
<b>dopít kafe.</b><br />
<br />
prostě mi podřež žíly,<br />
napij se mojí duše,<br />
seš jedinej maják<br />
v neprostupný temnotě.<br />
<br />
přeju ti,<br />
ať tvoje štěstí kvete<br />
a neštěstí ať uvadá,<br />
svět umí bejt zmetek.<br />
<br />
a ať jsou lidi kobry nebo zmije,<br />
bejvá to had vedle hada, <br />
faleš už nesmyješ.<br />
<br />
tak vyrážíme,<br />
na dlouhej závod s časem,<br />
ať jsme tu a nebo jinde<br />
jednou se zas najdem.<br />
<br />
dopít kafe.<br />
<br />
<br />
<b>rutina</b>.<br />
<br />
k snídani<br />
vyhulim čtyři cíga,<br />
ani nedopiju kafe,<br />
hlavní je život stíhat.<br />
ono utápět se v sobě<br />
nutně nemusí být bída.<br />
-bůh má fyzickou podobu létajícího dilda.-<br />
<br />
<br />
<b>ano.</b><br />
<br />
dny ve znamení masturbace.<br />
mé bílé triko zdobí<br />
skvrny,<br />
od vína<br />
a matná vzpomínka,<br />
jak jsem zvracel...<br />
(a to už nevypereš.)<br />
<br />
s kým a kam půjdeš<br />
si jen tak nevybereš.<br />
buď na tebe někdo zbyde,<br />
nebo zemřeš sám<br />
a opuštěnej.<br />
<br />
máš práci od devíti do pěti,<br />
těšíš se domů na děti,<br />
čím víc vyděláš,<br />
tim víc dáš státu do kasy.<br />
<br />
takže se ani nedivim,<br />
že už se ti nechce dýchat,<br />
ono je lehčí sežrat prášky<br />
a na chvíli si nemuset vybírat.<br />
<br />
<br />
<b>já</b>.<br />
<br />
jsem bílej,<br />
muž,<br />
s kusem charakteru,<br />
s flákem charisma,<br />
hezkým, průměrným penisem.<br />
občas se přehrabuju v odpadcích,<br />
ale doma,<br />
a občas<br />
mi nedá spát,<br />
jak jsem se rozhodoval.<br />
do práce chodím rád,<br />
protože mě rozptyluje,<br />
ale nejsem nijak ultra šťastnej.<br />
řídim starý auto,<br />
který už daleko nedojede.<br />
občas bejvám dement,<br />
občas mi bejvá skvěle.<br />
jsem takový průměrný ztělesnění lidství.<br />
snažím se,<br />
ať jsou všichni kolem šťastní,<br />
a sám se vezu na druhé koleji.<br />
pravidla<br />
mi nic neříkají,<br />
autority mě serou.<br />
jsem takový průměrný ztělesnění lidství.<br />
<br />
<br />
<b>pitomec</b>.<br />
<br />
pitomec<br />
se mi snažil rozkazovat,<br />
pitomec<br />
se za mě chtěl rozhodovat.<br />
pitomec mě bral jako něco míň,<br />
pitomec pitomcem zůstane,<br />
tak jak byl.<br />
pitomec mi dával hlaveň pod bradu.<br />
pitomec<br />
neodjistil pojistku...<br />
pitomec vyhrožoval,<br />
křičel<br />
a křepčil.<br />
pitomec mě nikdy nesral.<br />
pitomec totiž nikdy doopravdy nežil.<br />
<br />
<br />
<b>další ráno.</b><br />
<br />
sladký ranní výčitky.<br />
příjemný brnění<br />
z morální (i normální) kocoviny.<br />
kdybych si moh vybrat<br />
žiju nahý<br />
vprostřed lesů a polí,<br />
sám a sám<br />
a pěstuju jen jeden strom<br />
na kterém se oběsím.<br />
problémy prvního i druhýho<br />
světa i tvých soků,<br />
jsou snůška soplů<br />
utřená do rukávů,<br />
chci žít aspoň tak dlouho,<br />
že se dočkám apokalypsy.<br />
lidi jsou bezcenná schránka<br />
plýtvačů kyslíku.<br />
<br />
<br />
<b>rutina 2.</b><br />
<br />
pracovat a pracovat,<br />
abych se rozptýlil,<br />
a abych vydělal na vodu a chléb,<br />
které zařídí,<br />
že se dočkám dalšího dne,<br />
abych zase mohl do práce.<br />
<br />
v týhle době žít<br />
je tak bezcenný a nevděčný,<br />
snůška bídy<br />
zamaskovaná blahobytem.<br />
snažíš se zuby nehty přežít,<br />
jen aby tě potom<br />
nějakej vocas prodal na Redditu.<br />
<br />
<br />
<b>koma</b>.<br />
<br />
nad hrnkem se vznáší pára,<br />
v rohu pokoje<br />
se třepotá pavučina.<br />
popel klepu na kamennou zem,<br />
jsem<br />
ze dvou třetin nekompletní,<br />
z jedné třetiny bohém.<br />
<br />
měl jsem interview s Bohem,<br />
říkal,<br />
že už ho to taky sere,<br />
než mi dal sbohem a<br />
shodil mě zpět do pekel.<br />
měl jsem rozhovor s Dantem,<br />
říkal,<br />
že sice psal o Pekle,<br />
ale v Nebi mají nekonečnou<br />
pípu s Gintonicem.<br />
krátce jsem si povídal<br />
s Odinem,<br />
povídal,<br />
že ve Valhalle už není místo,<br />
dochází pití,<br />
dochází jídlo,<br />
ale že je to lepší,<br />
než žít na Světě.<br />
pak jsem se vrátil domů,<br />
uvařil si kávu<br />
a teď sleduji,<br />
jak se nad ní vznáší pára<br />
a jak se v rohu místnosti<br />
třepe pavučina.Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-19281686761606336512020-03-01T16:21:00.000+01:002020-05-18T02:46:41.474+02:00pisálkovský detox. (sbírka sepsaná přes jeden den a jednu noc izolace)<b>honící psi.</b><br />
<br />
já vlastně ani nikdy nechtěl nikam patřit.<br />
jen si odkroutit život<br />
<br />
a občas se opít.<br />
<br />
vyhýbat se definicím.<br />
<br />
můj největší strach je,<br />
že mě někdo<br />
někdy pochopí.<br />
<br />
prostě se nechci topit,<br />
chci dýchat,<br />
neběhat,<br />
chci chodit.<br />
<br />
a až někdo zachytí moje kroky,<br />
vyčmuchá mojí stopu,<br />
<br />
tak bude na čase to skončit.<br />
<br />
<br />
<b>sebe</b>.<br />
<br />
budu masturbovat před otevřeným oknem,<br />
jsem živel,<br />
jsem krásnej,<br />
<br />
i když mi celej život říkali, že nejsem.<br />
<br />
mluvím sám pro sebe,<br />
když píšu básně.<br />
<br />
jsem krásně krásnej,<br />
i když jsem prázdnej.<br />
<br />
<br />
<b>zakopnuls.</b><br />
<b><br /></b>
mladý lásky sou krásný,<br />
ruku v ruce s nima ale<br />
kráčí i krásný ztráty.<br />
bolestivý války,<br />
který neznaj vítěze.<br />
hektolitry slz<br />
a zkurvený nulový naděje.<br />
<br />
<br />
<b>2016.</b><br />
<br />
moc dobře jsem cítil<br />
jak mi chceš vrazit jazyk do pusy,<br />
jak mi chceš jezdit prsty skrz vlasy,<br />
<br />
protože píšu hezký básničky.<br />
<br />
moc dobře jsem cítil,<br />
jak chceš,<br />
aby jedna byla o tobě,<br />
<br />
abych tě ztvárnil v poetický podobě.<br />
<br />
zevnitř jsi byla vlhká a příjemná,<br />
ale v hlavě to bylo o hovně.<br />
<br />
<br />
<b>jsem velikej chlap.</b><br />
<b><br /></b>
jsem velikej chlap,<br />
co řídí malý auto,<br />
<br />
žije malej život<br />
a má velký sny.<br />
<br />
jsem velikej chlap,<br />
co veškerý svý úsěchy<br />
hraje na charisma,<br />
<br />
a některý emoce<br />
mu jsou nejasný.<br />
<br />
<br />
<b>nevděk.</b><br />
<br />
bukowski byl hajzl,<br />
kerouac byl buzna,<br />
sid vicious byl idiot<br />
a marilyn monroe byla kurva.<br />
<br />
svět si neváží svých géniů,<br />
nikdo si tě nevšimne,<br />
dokud nepůjdeš pod drn.<br />
<br />
<br />
<b>baetnik.</b><br />
<br />
dívat se lidem do oken<br />
a do očí.<br />
<br />
sem tam<br />
se nonšalantně pozvracet,<br />
sem tam<br />
se jít z nutnosti vymočit.<br />
<br />
co nezapíšou do kronik<br />
si v sobě schovaj chodníky.<br />
tyhle zdi<br />
už viděly<br />
nepopsatelný příběhy.<br />
<br />
některý slova<br />
líp napíše krev,<br />
než inkoust.<br />
vím, že i svět<br />
by si někdy přál<br />
se vypnout.<br />
<br />
<br />
<b>oběšenec.</b><br />
<br />
mít problém<br />
se zapadajícím sluncem,<br />
v odrazech,<br />
vidět<br />
hromádku hoven.<br />
hladina rybníku je klidná,<br />
až podezřele,<br />
vzpomínám jak jsem<br />
<br />
kreslil do tvých kérek.<br />
<br />
když už spadnu na zem<br />
tak mě<br />
koberec nesebere,<br />
koberec mě sežere<br />
a vyplivne do stěn.<br />
v rohu<br />
visí oběšenec,<br />
celej vyděšenej;<br />
''Kluci sundejte mě,<br />
tohleto už není prdel.''<br />
<br />
<br />
<b>a to je dobře.</b><br />
<br />
jsem opilej<br />
a to je dobře,<br />
<br />
voníš jako svoboda<br />
a víno chutná sladce.<br />
<br />
<br />
<b>díry.</b><br />
<br />
rozervané džíny<br />
kontrastují<br />
s rozervanou budoucností.<br />
zlámané úsměvy<br />
gin,<br />
který mi táhne u úst.<br />
v životě<br />
jsem se nebál ani sekundu,<br />
ale teď<br />
jsem zjizven napořád.<br />
<br />
pravda je ve víně,<br />
říkají,<br />
pravda,<br />
je že pravda,<br />
je k nenalezení.<br />
zatímco stojíme<br />
hrdí a ožralí<br />
a necháváme<br />
svět plout<br />
okolo nás.<br />
<br />
<br />
<b>jsme divný.</b><br />
<br />
chceme to dělat osobní,<br />
spíš to skončí<br />
jako bizarní.<br />
<br />
máme se mizerně,<br />
ale sluníčko svítí<br />
máme víno i cíga<br />
<br />
tak to nebude zas tak špatný.<br />
<br />
žiju život mimo slabiky,<br />
mimo text,<br />
přitom mi už nejde psát<br />
a sex<br />
je přeceňovanej.<br />
<br />
chceme to dělat intimní,<br />
jsme moc citlivý<br />
celý to<br />
přesahuje naše vnímání.<br />
<br />
<br />
<b>to co není správný.</b><br />
<br />
odjakživa<br />
mě baví to,<br />
co není správný,<br />
co se nesmí,<br />
co je tabu.<br />
odjakživa mě baví<br />
mentální sebeznásilnění,<br />
sebetrýznění,<br />
sebelitování.<br />
zkoumání,<br />
kam až člověk může zajít,<br />
jaký limit<br />
už člověka může zabít.<br />
někdy je dobrý,<br />
bejt prevít,<br />
někdy je dobrý,<br />
dělat to, co není správný.<br />
<br />
<br />
<b>pošta.</b><br />
<br />
jen jsem si šel<br />
pro poštu.<br />
paní za přepážkou byla hnusná,<br />
pan sekuriťák taky.<br />
řekl jsem paní,<br />
že je hnusná,<br />
pánovi z ochranky,<br />
že je píčus.<br />
dostal jsem facku<br />
a odešel z pošty,<br />
bez pošty.<br />
musim<br />
si zajít pro poštu.<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-57893001433416583372020-03-01T15:58:00.002+01:002020-05-18T02:46:41.531+02:00Ze dvou třetin jsem nekompletní, z jedné třetiny jsem bohém (sbírka sepsaná mezi 06.2017 - 03.2020)<b>Ve skvrnách od vína</b><br />
<br />
Ve skvrnách od vína<br />
bys nerozeznal<br />
stopy od krve...<br />
Pane bože, Živote,<br />
proč musíš být tak odpornej?<br />
<br />
SEŠ BEZ DUŠE<br />
ale vyžaduješ po lidech klid a mír v duši...<br />
SEŠ BEZ SRDCE<br />
ale vyžaduješ po lidech čistý svědomí.<br />
<br />
pokrytecký hajzle.<br />
<br />
<br />
<b>Haiku o bezednosti</b><br />
<b><br /></b>
Na dně lahve tma.<br />
Stejně se ta lahvinka<br />
zdála bezedná.<br />
<br />
<br />
<b>Haiku o tobě</b><br />
<br />
prosím, svlékni se,<br />
chci tě líbat celou noc<br />
usnout u tebe.<br />
<br />
<br />
<b>Haiku o víně</b><br />
<br />
Vypil jsem víno,<br />
o vině jsem neslyšel<br />
a je mi krásně.<br />
<br />
<br />
<b>Haiku o něm</b><br />
<br />
Měl by se zabít,<br />
plýtvá našim kyslíkem,<br />
blbej pitomec.<br />
<br />
<br />
<b>Haiku o mně</b><br />
<br />
Močím ve stoje,<br />
přímo do umyvadla,<br />
tak se neposer.<br />
<br />
<br />
<b>Haiku o píčovině</b><br />
<br />
Ta píčovina,<br />
mi zaplnila hlavu,<br />
a nechce jít pryč.<br />
<br />
<br />
<b>Úryvky</b><br />
<br />
V prostorech tmy,<br />
ticha,<br />
a šílenství<br />
se skví skvost<br />
a v tichu tiše tiká<br />
TIKYTIKYTAK<br />
jak přikyvuješ<br />
- to je tím,<br />
jak s tebou vítr hýbá.<br />
<br />
<br />
<b>Malá, přesto silně motivující báseň s velmi zřetelným podtextem vyjadřující, co si o tobě myslí tvoje máma</b><br />
<br />
''Měl bys sežrat hovno<br />
a střelit se do koulí.''<br />
<br />
<br />
<b>Čti tohle a ne Greena.</b><br />
<br />
Moje múzy ožívají,<br />
když se setmí,<br />
když prší,<br />
a když svět mlčí.<br />
A zatímco v křeči mlžím,<br />
čas plachtí<br />
a jak to leží tak to běží.<br />
Vítejte v mojí autorský<br />
a existenční krizi.<br />
<br />
<br />
<b>Ó</b><br />
<br />
Ze dne na den,<br />
z noci na noc,<br />
okolo světa jako Verne.<br />
MUSÍŠ SI VYRVAT Z TĚLA ŘETĚZY<br />
(nechat si narůst křídla)<br />
a až pak se učit lítat.<br />
<br />
<br />
<b>Krása</b><br />
<b><br /></b>
A zatímco tě stíhá stíha,<br />
na povrch vyplouvá to,<br />
z čeho vyplývá tvá<br />
pravá stránka.<br />
Jsi píča,<br />
jsi krásná.<br />
<br />Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-70948547167561056752017-07-29T19:56:00.000+02:002020-05-18T02:47:02.602+02:00na prahu. Už to bude pár měsíců, co jsem se přestěhoval z chlapeckého internátu do domácnosti sdílené se ženou. Nepamatuju si kdo to řekl, ale vzpomínám si na jeden citát: 'Pokud se muž stěhuje k ženě, nechává svoje koule a hrdost venku na prahu.' Ze začátku jsem si z toho dělal srandu, jelikož se v první momenty zdá, že je všechno ideální a perfektní. Až postupem času vystoupí na povrch pár démonů s pokřivenými ksichty, rohy a hnijícími hnáty a dloubou vás do žeber rozžhaveným pohrabáčem, zatímco se směje vaší naivitě. Už během prvních měsíců jsem si všiml pár základních věcí, kterých si všimnete při prvním soužití se ženskou.<br />
Jako první bych uvedl, že to, nad čím my muži denně polemizujeme na Twitteru, Facebooku, u piva, u práce nebo i v dopravní špičce v autě je pravda. To, o čem jsme jako mladíci na internátu dělali trapné fórky a smáli se až do rána. To, o čem se vám v noci zdají noční můry protkané temnotou a strachem je pravda. Ženy prdí, krkají a po ránu nesou odér tlející mrtvoly. Mnohokrát se stane, že při zvedání vaší ponožky ze země jste nemilosrdně vpáleni prdem do obličeje, vysmáti a necháni napospas vlastnímu osudu a supům kroužící nad vaším tělem. A nikdy vaší milované nedávejte Coca-Colu bez ochraného obleku a prostoru k útěku. Nikdy.<br />
Druhá věc je už, co se týče nechutnosti, značně snesitelnější. V domácnosti se ženou panuje striktní matriarchát. Pokud po zdi leze pavouk, jste povinni ho vzít za nožku, vynést na zahradu a vypustit za dudácké hudby na svobodu, nehledě na to kolikrát vás po cestě kousne, nehledě na to, že se do druhého dne vráti a nehledě ani na to, že máte z té několikanohové svině mnohokrát větší strach než vaše něžnější polovička. To samé se týká i rozhodování ohledně financí, kompromisů a dohod. Smiřte se, že vaše slovo je až na jednom z posledních míst, hned za pošťačkou a již zmíněným pavoučím kamarádem. Rozhodujete, jestli se koupí Cola nebo Mountaint Dew? Jako striktní odpůrce Mountain Dew si ho vždycky jen párkrát cucnu a dál už to nejde, to znamená, že Colu piju tajně, vždy když jdu z práce a Mountain Dew doma nenávistně sleduju a mám chuť ho vyprovodit, jako již zmíněného pavoučího samce, Larryho, kterého má milovaná již stihla pojmenovat, ale pořád se ho bojí natolik, že ho denně beru na procházku na zahrádku. Tomu se v soužití se ženou říká kompromis. Kompromisem při nákupu je, že žena naplní košík a vy, muži, si můžete vybrat jednu 'dobrotu' navrch, ale ne dražší než dvacet korun, i když ten nákup platíte vy.<br />
Jednou z dalších věcí, které jsou z té negativní stránky věci je to, že ženy mají často komplex z vlastního těla. To znamená, že prakticky pravidelně každý měsíc, v období PMS (premenstruační syndrom <i>pozn. trpitele</i>), jste nuceni držet dietu, i když jste se svou průměrnou obezitou naprosto spokojení. To znamená plnohodnotné snídaně složené z vajíček, slaniny, párečků, fazolí a Coly Light (všichni víme, že to není ta pravá Cola), obědu složeného většinou z rýže, kuřecího masa a kukuřice nebo hrášku, odpoledních svačinek v podobě žitného chleba s lučinou, avokádem, šunkou nebo nízkotučným sýrem a večeře v podobě objednané číny nebo omelety z bílků, záleží na náladě. Na závěr je pravidlo, že po osmé večer se nejí, až na jednu nebo pět lžic Nutelly, u které ale ani jeden z nás netuší kam zmizela, a vzhledem k tomu, že já mám svoje avokádo a jsem spokojený, tak nejspíš vím, kde se vzala ta upatlaná lžička pod polovinou postele mé přítelkyně.<br />
Přecházíme do části, která se týká tzv. 'genderové nevyrovnanosti'. Jedná se o jednoduchou matematiku: v domácnosti jste <b>dva, </b>a to znamená, že pokud <b>jeden</b> z vás ve <b>dvě</b> hodiny v noci pronese, že má žízeň, vždycky jde pro sklenici vody (nebo lépe pro lahev Mountain Dew na nonstop benzínku pár set metrů od bytu) ten s penisem. To samé platí, když se rozhodnete si deštivé odpoledne zpříjemnit poslechem hudby. Vaše a partnerčiny názory na hudbu se neshodují, jelikož podle vás posloucháte hudbu, se kterou jste vyrostli a se kterou žijete, ale podle vaší milé jde o 'nevkusný, zkurvený sračky, který by pouštěla teroristům pořád dokola místo trestu smrti.'. Ale pozor, její hudba je velmi vkusná a 'kdybys tomu dal trošku šanci, miláčku, určitě by se ti to zalíbilo'. Čemuž nechcete oponovat, protože se vám už nechce další noc trávit v úložném prostoru pod schody.<br />
Asi nejtěžší záležitosti na každém vztahu se ženou je to, že potřebuje vaší pozornost, i když jí vlastně vůbec nechce. Tím se několikrát dostanete do velmi prekérní situace typu: 'Nemluv na mě, hajzle!' což poslechnete, ale v dalších minutách přichází: 'Kdybys aspoň něco řekl!', na což odpovíte opatrně: 'Já se moc omlouvám miláčku.' ale přichází: 'Říkala jsem nemluv na mě!' a desetiminutová přednáška o každé z vašich chyb, po níž milerádi necháte svou drahou tu televizi přepnout na Ordinaci v Růžové zahradě, na kterou ale musíte koukat taky, protože 'Jsi to nikdy neviděl, jak to můžeš soudit?!' takže nepomůže ani to, že začnete projíždět všechny možné sociální sítě, abyste nevěděl proč zrovna zdejší primář je neuvěřitelný hajzl a ten doktůrek je k nakousnutí.<br />
Nezapomeňte, že v soužití nikdy nesmíte pronést žádnou lichotivou poznámku o jakékoliv jiné ženě. A věřte mi, věta jako: 'Ta má strašně hezkou postavu, viď?' je past a nenechte se nachytat. Zároveň se připravte, že budete denně poslouchat o hezcích klucích, které slečna během posledních pár dní potkala.<br />
Pokud bysme se bavili o uklízení, bylo by to na delší vyprávění. To znamená, že zamést a vytřít musíte jen zhruba dvakrát, než se ozve: 'Děláš to úplně na hovno!' a máte od toho klid, protože ženská něžná ruka je na to mnohem citlivější než vaše chlapské tlapy a kompromisní 'To bude stačit' smýšlení. Co se týče mytí nádobí, má milovaná se k němu ráda přihlásí, ale po pár dnech, kdy už se v něm začínají vytvářet civilizace, které mezi sebou navzájem bojují pomocí nukleárních bomb ho smířeně umývám a mám radost, že mám zase na hodinu čistou, příjemně vypadající kuchyň. Taky platí, že hned potom, co sníme jídlo, každý si po sobě umyje svou část nádobí. Platí to tedy konkrétně tak, že ho umyjete vy, protože vaše něžnější polovička vařila, takže: 'Je naprosto fér abys to umyl.'<br />
Dostáváme se k dalšímu odstavci, kterého jsem se tu už trošku dotknul: PMS a samotná menstruace, což se může zdát jako choulostivější téma, ale ve skutečnosti jde o běžnou součást života. KAŽDÁ žena na světě vám řekne, že nechápe, jaktože jsou všechny ženy při PMS a menstruaci nesnesitelné a zlé, ale každá žena na zemi je při PMS a menstruaci nesnesitelná, zlá, hladová, nadržená a věčně nespokojená. To znamená, že když vám dojdou čipsy, měl byste rychle utíkat do nejbližší asijské společnosti a domluvit zásobování. Když vaší krásné ženě dojdou tampony, obvykle byste měl udělat to samé, akorát v drogerii. A takhle to funguje prakticky se vším. Takže během prvního měsíce společného soužití máte už konexe v drogeristice, gastronomii, oděvním průmyslu a v Hanoii. Během následujících měsíců už plánují výplaty všechny obchody v okolí jednoho kilometru od vašeho bytu podle měsíčků vaší milované.<br />
Život zkrátka není peříčko. To vám poví každá žena, se kterou se pohádáte. Hádky jsou věc, které se ve vztahu a spolubydlení nevyhnete. Jen si musíte zvyknout, že vždycky skončíte jako zkurvenej kretén. Dál bych to nerozebíral, jen jsem vás chtěl ujistit (ne varovat, ujistit), že po zbytek života budete minimálně jednou týdně zkurvenej kretén. Většinou na zbytek týdne.<br />
Poslední negativitou společného soužití je rozdělení. Ve vaší ledničce je vždy něco, co je vaše a něco je vaší drahé. V tomto vlastnictví je ale základní kámen úrazu to, že to co je vaše je i její, zatímco pokud vy sníte ten jogurt, který byl na nejvyšší příčce vlevo, měl byste se připravit na rychlou zkázu v pekelných plamenech nenávisti, ze kterého nakonec vyjdete jako zkurvený kretén i v případě, že se spletla a ten jogurt byl nakonec váš. Občas jsem z toho zmatený.<br />
Ale abych jenom nehanil krásu společného soužití, má to i své světlé stránky. Občas totiž i chlap jako hora má chuť se mazlit, dostat jídlo do postele, pustit si se svou milovanou film. Občas i ta žena dojde pro sklenici vody (nikdy ne pro Coca Colu na benzínku), uvaří výbornou večeři a hýčká si vás. Mám svou teorii: každá žena si všímá toho, jak se dřete pro to, aby se měla jako princezna a právě proto se jednou za čas snaží vám tu snahu vynahradit. Ať už tím, že vám vyžehlí košili, uvaří jídlo nebo podrbe záda. A to my chlapi máme nejradši, ty maličkosti, díky kterým se cítíme jako by ta všechna snaha měla smysl. Svou přítelkyni miluji a rozhodně to neříkám jen kvůli tomu, že by mě vykopla kdybych to tu nenapsal.<br />
Na závěr bych chtěl říct, že život v soužití je skvělý a za nic bych ho nevyměnil, i když to dost často znamená, že jediný s kým si můžu pokecat je Larry, nebo, že ve tři hodiny ráno jdete na procházku okolo lidí s nožem, jen abyste své milované přinesli sklenici Mountain Dew.<br />
A stejně jste na konci jen zkurvený kretén.<br />
Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com7tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-11617024534761747992017-02-21T20:09:00.000+01:002020-05-18T02:47:02.545+02:00DailyMikky #1 - Demo-demokracie aneb konec kouření v Čechách<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEimiR7b6AsnoVZSwSywbWW1GM1j5oaM_hoo_i_kr4pVRE9fDnjL8Y8zKkTCPrfxrDvMY55rxcIDwl4yB_DbD6txDYZiKcdK_KhwBQe_dRHAkg2uHtRVZLyN_72MsfJoGjIw_IA13366Vzw/s1600/It%25E2%2580%2599s+not+faithin+technology.It%25E2%2580%2599s+faithin+people.+%25281%2529.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="364" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEimiR7b6AsnoVZSwSywbWW1GM1j5oaM_hoo_i_kr4pVRE9fDnjL8Y8zKkTCPrfxrDvMY55rxcIDwl4yB_DbD6txDYZiKcdK_KhwBQe_dRHAkg2uHtRVZLyN_72MsfJoGjIw_IA13366Vzw/s640/It%25E2%2580%2599s+not+faithin+technology.It%25E2%2580%2599s+faithin+people.+%25281%2529.jpg" width="640" /></a></div>
<br />
Přiznám se hned ze začátku k něčemu, co je mým pravidelným čtenářům asi jasné: jsem kuřák. Mám rád cigaretu po ránu, ke kávě, po jídle, před spaním, po sexu, při čekání na autobus a jiných příležitostech.<br />
Bohužel (pro někoho možná Bohudík) se doba za posledních cca. 70 let trochu posunula a vykuřování na devadesáti procentech rozlohy města už není běžné. Několikrát jsem se bavil se starými kuřáky. Vyprávěli mi, jak dřív bylo možné dát si cigaretu na úřadě při čekání, ve vlaku v kupé, dokonce na chodbách škol. Říkali i, že dřív cigareta byla elegantní a ne důvod k odsuzování a předsudkům.<br />
Ale postupem času se věci začaly měnit: lidstvu došlo, že kouření má vliv na zdraví nejen kuřáků, ale i nekuřáků, protože dýchají kouř, který my vyfukujeme a prý je tím zabíjíme.<br />
A tím se dostávám k tématu, o kterém tohle celé mělo být.<br />
Neřeknu ani popel, když mi někdo řekne, abych s cigaretou poodešel dál, že mu můj kouř vadí.<br />
Neřeknu ani popel, když mě někdo upozorní na zákaz kouření v místě, kde o tom nevím.<br />
Neřeknu ani popel, když je v mé blízkosti dítě, poodejdu dál nebo cigaretu i utípnu.<br />
Nikdy jsem nebyl druh člověka, který by nekuřákovi schválně foukal kouř do obličeje a pohlížel na něj zvrchu, protože nekouří.<br />
Ale poslední dobou se karta obrátila a pár lidí z nekuřáckých řad se rozhodlo foukat pomyslný kouř nekuřáctví do obličeje na oplátku nám.<br />
'Můžeš to prosímtě utípnout?' křičela na mě paní stojící o deset metrů daleko. 'Nechci chcípnout ve třiceti jako ty.' S madam jsme si bohužel nikdy nepotykali, ale hádám, že s podobným přístupem skončí před třicítkou i dřív na nemoc zastřelení.<br />
<br />
Několik hlav nahoře se semklo a domluvilo se:<br />
'Pojďme zakázat kouření ve všech veřejných, uzavřených společensko-zábavních střediscích!'<br />
'Ale...' ozval se jeden z nich. 'Nemělo by to zůstat na majiteli podniku?'<br />
'Drž hubu, Radku.' A Radek držel hubu.<br />
<br />
Ještě pár měsíců před odklepnutím návrhu o zákazu kouření v kavárnách, hospodách a podobných zařízeních jsem stál na Hlavním nádraží v Praze před odjezdem domů, když v tom ke mně přišel mladý kluk, zhruba v mém věku a povídá: 'Dobrý den, pane, sbírám podpisy na petici proti zákazu kouřeních v hospodách. Jsme proti, protože si myslíme, že by volba měla zůstat na majiteli podniku.'<br />
A já byl jako: 'Jo, dej sem propisku, jsem pro, to je chytrý.' a podepsal jsem to.<br />
<br />
Protože !!!<b>volba by měla zůstat na majiteli podniku</b>!!!.<br />
Představte si, že jste majitel plovárny. V létě se vám po trávníku prohání děti, cachtají se v brouzdališti, otrávení tátové pijí pivo a maminky cucají nanuk, teenageři i přes zákaz skáčou do vody z kraje bazénu, zatímco plavčíkovi to je úplně u prdele, i když by nemělo a najednou se u vaší vrátnice objeví někdo z úřadu a povídá vám: 'Od příštího pondělí jsme uzákonili, že každá plovárna v zemi musí být striktně nudistická.'<br />
A vy byste odpověděl: 'Ale, já nevím, já asi nechci mít nudistickou plovárnu.'<br />
A pán z úřadu by řekl: 'To je nám jedno, je to uzákoněné.'<br />
A vy byste se ohradil: 'A nešlo by třeba jen zavést nudistické a nenudistické části plovárny?'<br />
A pán z úřadu by byrokratickým hlasem pronesl: 'Ne, je uzákoněné, že to tu celé musí být nudistické.'<br />
A od té doby, by se vám po plovárně proháněly děti a brouzdaly by v brouzdališti, zatímco by jim jejich malé penisy pleskaly o stehna a tatínci by pili pivo a maminky by lízaly nanuky, ale oba svlečení, zatímco by teenageři nazí skákali do vody i když to je zakázané a nahému plavčikovi by to bylo ještě víc u prdele, což se vám ale vůbec nelíbí, přičemž s tím ale nic neuděláte, protože to je tak povinné pro všechny plovárny v zemi, nehledě na to, že všem lidem v zemi se nechce běhat na Adama a Evu po veřejném místě, takže přijdeš i o peníze.<br />
<br />
Doufám, že teď už to i pár dalším z vás přijde jako nelogická blbost.<br />
<br />
Rozhodnutí o zavedení nekuřáckých prostor by <b>mělo </b>zůstat na majiteli, majitel by si <b>měl </b>rozhodovat, jestli chce v podniku jen kuřáky, jen nekuřáky nebo oboje a stavebně je oddělit nebo neoddělit, to už by záleželo na tom, jak by se <b>majitel </b>rozhodnul.<br />
Chceš kuřácké nebo nekuřácké prostory? Zajdi tam, kde mají kuřácké a nekuřácké prostory.<br />
Respektuji každého nekuřáka z vás, každého rozhodnutí je jeho věc a nic mi do něj není, dokud neomezuje moje pohodlí a několik desetiletí zavedená pravidla jen kvůli udržení trendu s ostatními zeměmi.<br />
<br />
Byl bych rád, kdybys tenhle článek bral s kapkou nadsázky, ale zároveň se díky němu i trochu zamyslel, sdílel ho nebo mi dolů do komentáře napsal svůj názor. Takhle blogově bych se měl začít vyjadřovat k věcem častěji, stejně jako se dělit o svoje zážitky a poznatky, protože co se týče literární stránky mám trošku tvůrčí krizi, ale neboj se nový věci přijdou.<br />
Děkuju za přečtení, komentuj, sdílej, odebírej, vyjadřuj se!<br />
<br />
_________________________________________________________________________________<br />
<br />
twitter - @nicolasbuttler<br />
instagram - @nicolas_buttler / pers @mikolastrkal<br />
gmail - trkalmikolas@gmail.com<br />
fb - mikky trkal<br />
<3<br />
Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-17491991974076717942016-12-24T12:43:00.000+01:002017-02-21T16:51:54.089+01:00o samotě. A pak jsem začal dělat něco, co by nikdy žádnej pisálek neměl dovolit. Začal jsem si moc všímat věcí okolo sebe.<br />
Jednou jsem se, ani nevim jak, dostal na dost smutnej, snobskej večírek. Vytáhl mě tam můj kamarád Harry, kterej si v takovejch a podobnejch akcích liboval. Sám totiž nestál za moc, pracoval v továrně na cihly jako skladník, měl ruce, že by mohl loupat kokosový ořechy jako buráky, dva metry a sto třicet kilo, plešatou hlavu, ale miloval poezii a vůbec literaturu, obdivoval Burroughse a Hemingwaye. A ke mně choval určitý sympatie. <br />
'Pojď se mnou, pozval mě můj známej, musíš ho poznat!' a jelikož jsem ten večer neměl žádný plány, vyrazil jsem s ním.<br />
<br />
Oblíknul jsem si černý džíny, starý, tmavě šedý sako, jehož rukávy mi byly už krátký a tenisky. Harry pro mě poslal taxíka.<br />
V osm večer už jsme v něm seděli oba, Harry v uhlazeném černém kompletu tesilek, saka a košile s bílým motýlkem a mezi rty svírající doutník udal taxikáři adresu a jeli jsme.<br />
'Napsals' něco novýho?' zeptal se mě jen tak mimochodem. Zvedl jsem obličej od telefonu.<br />
'Ne. Mám tvůrčí krizi.' Výraz v jeho tváři mě docela pobavil. Vypadal, jako by mu právě někdo oznámil, že Ježíšek neexistuje. Ne, hůř: vypadal, jako by mu někdo právě oznámil, že Ježíška ubil Santa Claus baseballovou pálkou. Hned si ale vzpomněl na svou světáckou pózu a přehodil doutník z jednoho koutku do druhého.<br />
'Potřebuješ si zašukat.' prohlásil a zatvářil se přitom z okýnka, jako by jsme se vezli v limuzíně. 'Potřebuješ si pořádně zašukat.' Hned jsem si vzpomněl na ženu, kterou jsem měl pár dní předtím v posteli. Několikahodinový, drsný, upocený sex plný nadávek, křiku a alkoholu. Tma, intimita, lahev vína se válela po podlaze a pomalým čůrkem z ní vytékalo červený víno na koberec. Problém mojí pisálkovský krize stoprocentně netkvěl v nedostatku sexu. V čem to ale bylo jsem neměl tušení.<br />
'Jo, asi to bude tím.' řekl jsem, abych utnul konverzaci. Uložil jsem telefon do kapsy a zakoukal se z okna.<br />
<br />
Z předměstí jsme se dostali do vilový čtvrti. V ten moment mi ten večer sám o sobě začal připadat jako vcelku průser. Chytlo to až moc noir nádech, jestli víte jak to myslim. Všechno dostalo sépiovej odstín, seděli jsme v taxíku v kvádrech, mlčeli jsme a každej jsme se koukali z okna, Harry se natěšeně hejbal do rytmu Raye Charlese, kterej se k nám energicky šoural z rádia, já přemýšlel o čem bych mohl psát, ale nic mi nedávalo dokonalej smysl. Jenom ta cesta tam a to, jak se svět měnil do divnejch, nostalgickejch barev. Pamatuju si, jak jsem se nemohl dočkat, až si dám panáka.<br />
Přijeli jsme před bránu velký, luxusně vyhlížející vily. První, čeho jste si všimli, byla gigantická zahrada, plná růží, narcisů, keříků vystříhanejch do různejch tvarů a přísahám, že jsem tam zahlídnul i páva. Další, čeho jste si nemohli nevšimnout, byla otevřená garáž. Narozdíl od vozů parkujících před domem v ní byly jenom naleštěný autíčka, červený Fordy, modrej Maybach a asi pět dalších, který jsem ani neznal. A poslední, nepřehlédnutelná věc byl policejní vůz parkující u vchodu do domu. Kdo sakra potřebuje na večírku policajty?<br />
'Tak pánové, dovnitř nemůžu.' Harry se naklonil dopředu, potáhnul z doutníku a vyfouknul ho, vsunul nenápadně do náprsní kapsičky taxikáře dvacet dolarů a vystrčil hlavu z okýnka. Když se takový hovádko takhle nešikovně pohybuje po tak malým taxíku, nezapomene vás nakopat do všeho, do čeho může. Usmál se na budku s vrátným a mávnul na něj. Brána se pomalu otevřela.<br />
<br />
Přijeli jsme před vchod domu. Jeden policista kývnul na druhýho a ten okamžitě přeběhl k taxíku a vyzval taxikáře, ať vystoupí z vozu. Co se dělo dál už nevíme, my přistoupili k druhýmu fízlovi.<br />
'Pánové, nesete nějaké zbraně?' Oba jsme nesouhlasně zavrtěli hlavama.<br />
'Drogy?' Další zavrtění hlavou. Vytáhnul z kufříku, který měl u sebe přístroj připomínající pistoli, ale o pár sekund později jsme zjistili, že to je jen detektor kovu.<br />
Museli jsme se prokázat, že u sebe máme hodinky, pásek, mince, náhrdelník a podobný kovový věci. Nakonec nás pustil, ale můj údiv a strach z nadcházející akce mě tak trochu doháněl k šílenství a stále rostl.<br />
'Počkej tady, najdu Floyda.' Řekl Harry a odběhl a nechal mě stát uprostřed předsíně, zoufalýho, ztracenýho a vystrašenýho. Zničehonic mi někdo skoro serval sako z ramen. Otočil jsem se rychlostí karate bojovníka a postavil se do útočnýho postoje.<br />
'Pane, pane, klid pane, chtěl jsem vám jen pověsit kabát,' ozval se malej, mladej černoch ve smokingu. Asi služebník.<br />
Uklidnil jsem a přestal vyhrožovat, bylo mi jasný že kdyby ne on, zbil by mě jeden z těch fízlů venku.<br />
<br />
Ve výsledku to nebyl ani tak moc snobskej večírek, jako sraz rokujících, víno popíjejících hipsterů. To poznáte okamžitě. Stojí ve svetříku většinou ve dvojici, drbou se na bradě, kde jim ale raší jen chloupky připomínající genitální ochlupení, hluboce zamyšlení hledí k zemi, zatímco svojí myšlenku hrubě cpou do dalšího hipstera horečně naslouchajícího a hltajícího každý z verbálních zvratek toho druhého. Pak se role vystřídají a zvrací zase ten druhý, zatímco předcházející leží na zemi pouze v trenýrkách z kachního peří a polyká zvratky jeho nově nalezeného přítele s vášní a citem v duši, kroutí se do tónů hudby, která nehraje a masíruje si bradavky. 'Oooo, jak moudrý jste, smím vám vylízat prdel?' a ten na chvíli přestane zvracet, stáhne trenýrky, sedne si na obličej ležícího a se slovy 'Zajisté, sire.' jeho výraz zamyšlení nahradí blaženost.<br />
Z přemýšlení mě vytrhla servírka.<br />
'Smím nabídnout, pane?' a ladně mi pod nos přistrčila tác. Odebral jsem sklenici a usmál se, ale než jsem stačil cokoliv říct, odcupitala pryč.<br />
<br />
Sklenici jsem skoro ani nestihl dopít a zatřásla mnou obrovitá rána, jak mě Harry plácnul po rameni a pronesl: 'To je on!'<br />
Otočil jsem se. Předemnou stál chlapík ve svetru a kulatých brýlích. Měl asi metr sedmdesát, držel napoleonku s whiskou a druhou ruku měl zastrčenou do kapsy černých kalhot. Na nohou mu zářily naleštěný, černý boty a vůbec celej vypadal, jako by nevěděl, jestli chce jít na svatbu, nebo nákup do asijské samoobsluhy.<br />
'Rád vás poznávám, sire.' řekl a ruku, kterou měl ještě před sekundou v kapse vystřelil naproti mně.<br />
'Nápodobně, Buttler, těší mě.' stiskl jsem mu ruku jen tak zlehka, abych neurazil, ale zdálo se, jako by mu ten stisk rozdrtil kůstky až k rameni.<br />
'Greenfeather, Floyd Greenfeather, těší mě.' Harry se vedle nás culil, jako kdyby právě seznámil svýho nejlepšího kamaráda s překrásnou ženskou zajišťující mu nezapomenutelnou noc.<br />
'No, já se přesunu k baru, potřebuju uhasit žízeň, snad se mi do té doby neztratíte, pánové.' prohlásil Harry a noblesně utekl do vedlejší místnosti.<br />
'Moc rád vás poznávám, pane Buttler, spoustu hodin jsem strávil pročítáním vaší prózy. Snad prominete, že pro mne je více významná vaše próza, než-li vaše poezie.'<br />
'Nemám s tím problém, pane Greenfeather.'<br />
'Prosím, Floyde, říkejte mi Floyde.'<br />
'Tak mi ale taky tykej, Floyde.'<br />
'Dobře.' napil se z napoleonky a lusknul na servírku, ta ihned přicupitala a dolila mu koňak. Hned nato odcupitala beze slova pryč. 'Co vůbec děláš, když nepíšeš, Nicolasi?'<br />
'Momentálně dělám kuchaře v jedný restauraci na okraji města. Moc to nehodí, ale na život to stačí bohatě, nájem platím docela levnej a whiskey si kradu v práci. Bude vám vadit, když si zapálím?'<br />
'Zajisté ne, jen se přesuneme do kuřárny.' Pokynul hlavou k místnosti napravo a skoro se k ní rozběhnul.<br />
<br />
Kuřárna byla mistnost plná sofa, gaučů a křesílek. Gaučíky byly obsazené lidmi s dlouhýma fajfkama a místnost smrděla trávou.<br />
Zavětřil jsem. 'Marihuana?'<br />
Floyd se pousmál. 'Opium, příteli.' Překvapilo mě to.<br />
'Podporuješ ve svým domě užívání drog, ještě ke všemu za přihlížení policie?'<br />
'Když má člověk peníze, je možný všechno.'<br />
Posadili jsme se do jednoho z volých křesílek. 'O ty peníze ani tak nejde, to já chápu, z čeho je máš mi je taky jedno, co mi není rovno, po tom mi je hovno. Spíš mi jde o podporování uživání drog pod tvou střechou.'<br />
'Hele, já pořádám večírek. Na večírku se mají lidi bavit, pokud chceš, běž si střelit na záchod dávku heráku, je mi to u prdele, ale pokud se pokusíš odnýst z mýho baráku jedinou píčovinu a ti poldové venku na to přijdou, fakt brutálně ti naruší fasádu. Jak jsi řekl: co mi není rovno, po tom mi je hovno.' udivilo mě, jak zležérněl. Vyndal si z náprsní kapsičky malou, pozlacenou krabičku. Otevřel jí a vytáhl krabičku sirek a joint ubalený ve zlatým papírku. Zastrčil si brčko do pusy a s naprostou vášní ho podpálil sirkou. Rozvalil se do sedačky a z plných plic potáhnul. Vyfouknul kouř a potáhnutí opakoval. Potom se naklonil ke mně a podal mi joint.<br />
'Vlastně proč ne, je to tvůj dům, tvoje pravidla tvoje podmázlá policie.' Normálně trávu nekouřim, ale kdy se vám poštěstí si potáhnout ze zlatýho brka? Nešlo odmítnout. Pořádně jsem si natáhnul do plic a okamžitě jsem se rozkašlal. Cejtil jsem, jak se mi plíce snaží vyskočit z těla a utéct nejbližším letadlem mířícím daleko na jih.<br />
'Opatrně, je to silný. Kamarád mi to přivezl z asie, pěstujou to tam na poli vysoko v horách mniši ...'<br />
<br />
Zbytek večera mám vyloženě v mlze. Ta tráva mě trefila hodně do hlavy. Střepy vzpomínek se mi skládaly v hlavě hodně složitě, když jsem ráno s natrženým sakem a ránou nad okem, pohmožděnými žebry a vyraženým zubem seděl v kavárně a pil svoje třetí kafe. Pamatuju si, že ta tráva najížděla pomalu, že jsme se vrátili zpátky do části domu, kde byli hosti a že jsem si všiml Harryho, jak živě diskutuje s nějakým gentlemanem.<br />
<br />
A pak jsem dopustil něco, čeho by se měl obávat každej pisálek na celým světě. Začal jsem si moc všímat věcí okolo sebe, místo věcí v sobě. Vim, že vám to asi přijde jako úplná kravina, ale mě tahle představa děsila od začátku. Umíte si představit, že byste nahlídli za oponu toho všeho? Systému, života a tak podobně? To nejde, je to tabu, odhalit pravdu se povedlo jen pár vyvoleným, a ti nahoře se o ně pěkně rychle postarali. Myslíte že Cobain nebo Hemingway spáchali sebevraždu? Ne, systému vadilo, že našli pravdu a cestu ze tmy na výsluní. Zbavili se jich, oni to umí. Máte pravdu, možná to je úplná kravina.<br />
Šlo asi o desetimetrový úsek od dveří kuřárny ke dvěřím knihovny, kde mi Floyd chtěl něco ukázat. Vize zvracejících hipsterů se mi najednou promítnula do celý místnosti. Všude okolo mě byli nazí lidé, pitvořící se a ošklivě groteskní, nechali na sebe zvracet chrliče, nebo výše postavené člověky, koupali se ve zvratkách a chichotali se. Nešlo ani tak o halucinaci, jako o živou představu, udělalo se mi špatně. Vyzvracel jsem se taky.<br />
Najednou všudypřítomný halas a dovádění kreatur ustalo. Všechny zraky se se smrtelnou vážností obrátily na mě. Zíraly a mlčely, potvory ďábelský, nebyl jsem přizván do jejich kruhu.<br />
'Omlouvám se pánové a dámy, přebral trochu trávy.' pronesl Floyd a za paži mě odtáhl z místnosti.<br />
<br />
Ocitli jsme se v koupelně, Floyd mi umýval tvář a otíral mi jí ručníkem.<br />
'To se stane každému, drahý, o nic nejde.' pečoval o mě s láskou nevídanou. Namočil žínku do umyvadla, já se mezitím posadil na kraj vany. Jemně, skoro až láskyplně mi otíral koutky úst.<br />
'Jsi přesně takový, jakého jsem si tě představoval, Nicolasi.' vzdychl a díval se mi do očí, zatímco mi otíral hubu. 'Miluju tvou poezii.' podal mi ústní vodu. Vykloktal jsem si. Znovu namočil žínku do umyvadla a přesunul se zpět k mojí už až moc podezřele čisté puse.<br />
'Je tak čistá, pravdivá a kontroverzní, sestavená z lásky k nenávisti.' skoro jsem cítil jak moc mi chce zvracet na hlavu. 'Miluji jí...'<br />
<br />
A v tu chvíli mi vlepil pusu. Oslizlou, hnusnou, teplou pusu, snažil se mi zajet jazykem do mojí pusy.<br />
'Fuj, ty teplej teplouši, co to děláš?!' zařval jsem, najednou zcela střízlivej a postavil jsem se znovu do bojovnýho postoje. Vrhnul se po mně.<br />
'Miluju tě, Nicolasi, jsme si souzení!' snažil se mě znovu líbat, ale to už jsem mu pořádně napálil přímo na bradu. Odrazil se ode mě k vaně a já se snažil hodně rychle utýct pryč. Chytil mě za sako a jak jsem sebou škubnul, roztrhl mi ho. Utíkal jsem směrem k vchodovým dveřím.<br />
'Chyťte toho hajzla! Napadl mě a chtěl mě okrást!' a to je poslední co si pamatuju, protože vteřinu na to můj nos trefil obušek policejního strážníka u vchodu.<br />
<br />
Odvezli mě 23 kilometrů za město a pořádně mi namlátili. Naštěstí mi při mojí zpáteční cestě do města zastavil nějakej vesničan, že mě hodí do města. Celou cestu mektal o tom, že za to, jak mě zřídili, může ten negr Obama a že už se nemůže dočkat, až na jeho místo nastoupí 'ten Pravej.' Mě tohle nikdy nezajímalo, tak jsem jenom přikyvoval a snažil se zastavit krvácení po několikátý roztrhlýho rtu.<br />
<br />
Ve městě jsem okamžitě zamířil do nejbližšího bistra a poprosil o kávu a začal sepisovat tehle příběh. Teď už sedím doma, rány se zahojily a zpětně mi Floyd přišel jako moc milej týpek do chvíle, kdy mi dal pusu. Upřímně, dneska mi od něj přišel dopis. Moc se omlouvá za to, co se stalo a přiložil výtisk Burroughse a třistapadesát dolarů.<br />
No, Floyde, výborně, budiž ti odpuštěno.Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-67200748043978906422016-07-24T19:52:00.000+02:002017-02-21T16:51:54.097+01:00Dvacet babek a ňáký drobný.<i>Vyzvali mě, abych se vzdal, a já pomalu zvedl ruce nad hlavu a ukázal jim prostředníčky. V odrazu okenní tabulky jsem viděl zmatenej výraz vojáka v šedivý uniformě, jak pomalu odcouval k očividně nasranýmu nadřízenýmu s naleštěnejma frčkama na ramenou, kterej stál u protější zdi s rukama za zády, monoklem pod okem a třema dalšíma nacistickýma kamarádíčkama okolo sebe. Naklonil se, aby si vyslechl vojákův dotaz a pak s rozzuřeným výrazem na celou vesničku zařval: ''Ja, natürlich!'' a vyrval vojákovi samopal z rukou. Začal jsem se smát, když vyšla první salva a v bolestech mě srazila na kolena. Poslední co jsem viděl, byla dřevěná zeď, poslední, co jsem slyšel byly náckovský nadávky a poslední, na co jsem myslel, byl dobrej pocit z toho, že ten hajzl má ten monokl ode mě. Další salva už mířila přesně, zeď předemnou se zbarvila do ruda a moje prostředníčky se svezly podél mýho těla k zemi. S trhnutím jsem se probudil.</i><br />
<i><br /></i>
Člověk ve snu nikdy nezažije svojí vlastní smrt. Kdykoliv má noční můru a zemře v ní, probudí se do reality v moment, kdy ve snu zemře. Já se probudil do pěkně hnusný reality. Polovina postele vedle mě byla už pěkně dlouho prázdná a studená, můj život se točil okolo psaní poezie a střídání prací, tráva pro mě byla fet a socializovat se pro mě bylo sprostý slovo.<br />
Zase jsem se dostal do tý životní fáze, kdy mi každý moje slovo, který jsem napsal přišlo úplně na hovno, svůj hlas jsem nemohl ani slyšet a v opilosti jsem rozflákal zrcadlo, když jsem se snažil dát pěstí vlastnímu odrazu.<br />
'Buttler.'<br />
'Zdravím, Nicolasi. Nechtěl by sis někdy zase vyrazit? Chybíš mi, Nikky, zlato...'<br />
'Ne.' a v telefonu se jí ozvalo opakovaný pípání. Takhle končila většina mejch hovorů, a pokud ne, změnilo se to ve fiaskální večer plnej levnýho alkoholu a rychlovky za barem, což potom přešlo v to, že se to pípání v telefonu akorát opakovalo dokola a dokola.<br />
Znova jsem usnul.<br />
<br />
<i>Plížil jsem se lesem za svojí kořistí. Mohutnej, krásnej jelen s obrovským parožím, za který bych od překupníka dostal i několik šilinků. Pomaličku jsem se přibližoval na dostřel, šíp nataženej v tětivě, zelenou kapuci přehozenou přes hlavu, krůček po krůčku blíž a blíž. Už pěknejch pár dní jsem nejedl maso, ani jsem si nedal pivo, můj váček na peníze už několik týdnů zel prázdnotou. Potřeboval jsem tohohle chlapáka ulovit. Už jsem byl na dostřel, natáhl jsem šíp k oku a vystřelil.</i><br />
<i> V každým akčním filmu se vám budou snažit nakecat, že se při návalu adrenalinu svět zpomalí, ale to je sračka. Můj šíp se jelenovi zapíchnul do krku, a on místo bolestnýho zaržání zatoužil po pomstě. Rozeběhl se proti mně a já ani nestačil uskočit, nabral mě na parohy a mrštil se mnou pěknejch pár metrů pryč, ale to mu nestačilo. Doběhl mě, a já, ležící na zádech, zvládl už jenom bodnout mu dýku hluboko do břicha, než mi skočil na obličej, rozmačkal mi ho na maděru a já se probudil.</i><br />
<i><br /></i>
Tohle vás vážně dokáže nasrat. Bylo okolo čtvrtý ráno a mně už se zdály dva sny o mojí vlastní smrti. Vstal jsem z postele a přešel do kuchyně, kde jsem z ledničky vytáhl lahev ginu a pořádně si přihnul. Zapálilo mi to hrdlo, ale cejtil jsem takovej krásnej, hřejivej pocit v břiše, že jsem se na tu lahev nedokázal zlobit. Vrátil jsem ji zpátky, šel zpátky do postele a zapnul jsem televizi.<br />
'Raiders dnes těsně na domácím stadionu porazili Baltimore Ravens 14 ku 7, Poslední touchdown zápasu padl z neuvěřitelného, sedmdesáti yardového passu quaterbacka Derecka Carra do náruče Amariho Coopera deset sekund před koncem zápasu.' vzal jsem z nočního stolku sešítek a odškrtl si výhru v sázce. Stačilo jen, aby Pittsburgh vyhrál Stanley cup a Cleveland porazil Miami Heat a vyšel by mi ticket za stosedmdesátpět dolarů.<br />
'Raiders už nevyhrajou ani zápas, to je tutový.' řikal mi barman v mym oblíbenym lokále. A tady to máš, Miku.<br />
Rozhodl jsem se ještě prospat, ale před tím jsem ještě poslouchal zvuky města zpoza okna. Hlasitý kvílení aut projíždějících kolem, sem tam výkřik, sem tam hrobový ticho. Miloval jsem, miluju a asi vždycky milovat městskej život budu, hlavně kvůli tomu, že se ve městě nikdy nespí a kdykoliv kamkoliv vyrazíte, cejtíte se živej jako uprostřed dne. S touhle myšlenkou jsem usnul.<br />
<br />
<i>Byla hnusná, hrubá tma. Cítil jsem kapky deště dopadající na moje tělo, a se srdcem až v krku jsem svíral zábradlí mostu nad údolím Rivertongue v západní Virginii. Pode mnou byla propast hluboká skoro sto metrů, na jejímž dně čekaly jenom ostrý zuby kamenů a tvrdej štěrk. Byl jsem pevně rozhodnutej skočit. </i><br />
<i>'Není nutný to dělat.' ozval se hlas za mnou. Otočil jsem se a nějakej chlapík s komandem policajtů za sebou se ke mně pomalu přibližoval. 'Vždycky je pro co žít.'<br />'Drž hubu ty bezvýznamnej kuse hovna.' obořil jsem se na něj. 'Víš píču o mým životě a budeš mi tu recitovat chvalozpěvy? Srát na tebe i tvýho boha, tvojí starou, tvýho šéfa a tvý děti. Já už nemám nic.' </i><br />
<i>'Vim naprosto přesně jak se cítíš.'<br />'Víš hovno!' zařval jsem na něj a můj hlas se rozlíhal ozvěnou údolí. </i><br />
<i>'Ne.' vytáhl peněženku. 'Moje žena a moje dvě děti umřely při autonehodě, kterou jsem způsobil já.'<br />'Cože?' vztek vystřídal údiv.<br />'Jo. Dlouho jsem se s tou vinou vyrovnával, nechci zacházet do detailů, ale byl jsem na hraně smrti a života. Vím naprosto přesně jak se cítíš.' Přes hluk deště jsem ho skoro neslyšel. 'Hele, uděláme to takhle. Ty mi teď podáš ruku a odvezeme tě někam do tepla.'<br />Najednou mi to všechno blesklo hlavou. Chci se zabíjet kvůli ztracené práci? Kvůli nějaký zbytečný kurvě? Kvůli penězům? Ne. Ještě ne. To mi za to nestojí. </i><br />
<i> Opatrně jsem mu podal ruku. Přitáhl mě a já se snažil přelízt zábradlí, ale kvůli dešti bylo kluzký. Uklouzla mi noha a po zádech jsem se zhroutil do propasti.</i><br />
<i> Hnusná ironie osudu. Rozhodl jsem se vysvobodit, ale Bůh se rozhodl mi podrazit nohy. Doslova. Nechtěl jsem si přehrávat celej život před očima než dopadnu. Prostě jsem dopadnul, roztříštil se a probudil se.</i><br />
<i><br /></i>
Většina snů pořádně nedává ani smysl, a tenhle mi ho nedával už absolutně. Vstal jsem z postele, podle hodin bylo už okolo desáté dopoledne. Vlastně mě z postele vytáhnul zvuk telefonu. Zvedl jsem ho.<br />
'Buttler.'<br />
' 'Zdravím, Nicolasi. Nechtěl by sis někdy zase vyrazit? Chybíš mi, Nikky, zlato...' normálně bych zavěsil a nechal jenom pípat telefon. Ale měl jsem chuť něco říct.<br />
'Hele, Lucy, ještě dřív bych tě za to cos udělala poslal do hajzlu, ale teď jsem prožil noc, která mě lehce donutila se zamyslet. Člověk může umřít kdykoliv a kdekoliv, ale probudit se už by nebylo možný. A já nechci ztrácet život s takovou kurvou, jako jseš ty. Sbohem, Lucy.'<br />
'Ty jeden zbytečnej, trapnej, zkurv...' položil jsem telefon, přešel jsem do kuchyně a nalil si panáka ginu na dobrý ráno. Sedl jsem si ke stolu a zapálil cigaretu, připravenej změnit svůj život od základu.<br />
Po chvilce přemejšlení jsem si hodil nohy na stůl.<br />
Tak až zejtra.<br />
<i><br /></i>
<br />
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0cm;">
<span style="background-color: white; color: #333333; font-family: "helvetica neue light" , , "helvetica neue" , "helvetica" , "arial" , sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">___________________________________________________________________________________</span><br />
<br style="background-color: white; color: #333333; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" />
<b style="background-color: white; color: #333333; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems ---></b><br />
<a href="https://www.instagram.com/nicolas_buttler/" style="background-color: white; color: #009eb8; display: inline; font-size: 14px; line-height: 19.6px; outline: none; text-align: justify; text-decoration: none; transition: 0.3s;">https://www.instagram.com/nicolas_buttler/</a></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="color: #333333; font-family: "helvetica neue light" , , "helvetica neue" , "helvetica" , "arial" , sans-serif;"><span style="background-color: white; font-size: 14px; line-height: 19.6px;"><b>pokud bys měl/a nějaký otázky, směřuj je na mě na FB, kde odpovídám vždycky všem --> </b></span></span><b style="background-color: white; color: #333333; font-size: 14px; line-height: 19.6px;"><a href="https://www.facebook.com/mikolastrkal" target="_blank">Mikoláš Trkal</a> <--</b></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white; font-size: 14px; line-height: 19.6px;"><span style="color: #333333; font-family: "helvetica neue light" , , "helvetica neue" , "helvetica" , "arial" , sans-serif;"><b><br /></b></span></span></div>
<b style="background-color: white; color: #333333; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3</b><o:p></o:p><br />
<br />
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0cm;">
</div>
<br />
<div style="-webkit-text-stroke-width: 0px; color: black; font-family: "Times New Roman"; font-size: medium; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: normal; letter-spacing: normal; line-height: normal; margin: 0px; orphans: auto; text-align: start; text-indent: 0px; text-transform: none; white-space: normal; widows: 1; word-spacing: 0px;">
<br /></div>
Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-75483798914541686572016-05-11T19:54:00.000+02:002017-02-21T16:51:54.099+01:00zvěrstvo.<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
‚Zase ty?‘ řekla, když mi
otevřela dveře. Usmíval jsem se, v jedný ruce kytku, ve druhý lahev
portskýho. Oháknul jsem se, padnoucí sáčko a výjimečně čistý, černý tričko,
tenisky a vyžehlený, černý kalhoty. Po krku mi tekly mý čistě umytý, voňavý,
hebký, hnědý vlasy. Měl jsem tenkrát vážně krásný vlasy, byl jsem na ně pyšnej,
což se o mým tlustým těle a hrbolatým obličeji říct nedalo. Ona na sobě měla
župan, lehce rozevlátej na hrudníku a mám pocit, že schválně vystrkovala levou
nohu, abych viděl co nejvejš. Měla jako noc černý vlasy a modrý oči, což pro mě
byla naprosto múzická kombinace, a to ani nemluvim o její zálibě ve tmavejch
rtěnkách. Neustále si stěžovala, že je tlustá, ale to dělala, dělá a bude dělat
každá ženská, i kdyby vážila asi jako plážovej deštník. <br />
‚Zase já.‘<br />
‚O můj bože.‘ řekla a
odešla od dveří, ale nechala je otevřený, což pro mě byl radostnej pokyn, abych
svůj tlustej zadek přesunul dovnitř. V předsíni jsem se zul, ale sekundu
na to se ozval její nabroušenej, jako břitva ostrej hlas; ‚Nezouvej se, nechci
se udusit, potom vytřu.‘ tak jsem se zase obul a přešel jsem za ní do kuchyně.<br />
Stála u linky. Kuchyně
byla vcelku prostorná, akorát pro ní, jakž takž ucházející pro mě. Naproti
lince, sporáku, lednici a skříňkám byl stůl s popelníkem a špinavým hrnkem
na kafe, hned vedle okna. Měla z kuchyně krásnej výhled přímo do
předměstskýho parku města Oakland, na jezírko s kachničkama, o kterejch mi
vždycky vyprávěla, že je jednou bude stará, seschlá chodit krmit a na obchod
s kávou, jehož zaměstnancům se vždy smála, které v lednu mráz pomalu
ale jistě zabíjel.<br />
Posadil jsem se právě
k tomu oknu a otevřel víno. Postavila přede mě velkej hrnek s kávou,
sedla si naproti a zapálila si červenou Pallisadku. Podívala se na mě, přetáhla
si župan přes prso (asi když si všimla kam směřuje můj zrak) a konečně začala
mluvit.<br />
‚Vim, jak moc miluješ kafe
s kopou smetany, ale smetana mi došla, takže jsem ti tam dala jen hodně
moc cukru.‘<br />
‚Děkuji, Lily.‘ napil jsem
se. Káva. Středobod vesmíru všech pracujících ve věku od pětadvaceti do
devětadevadesáti, vhodné pro celou rodinu. ‚Vždycky jsi naprosto přesně věděla
jak na mě.‘<br />
‚Nikdy jsem nezapomněla
jak na tebe.‘<br />
‚Nikdy jsem si ani nepřál,
abys zapomněla jak na mě.‘<br />
‚Nepřeháněj, Nicolasi.‘ na
filtru její cigarety se objevil tmavě růžový kroužek rtěnky. ‚A vůbec, drž
hubu.‘<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
To je to co dělám. Popíjím kávu
nebo víno a držím hubu.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Chvíli bylo ticho. To ona uměla.
Vychutnávat si to, jak svět okolo mlčí a její myšlenky řvou a řvou a řvou dál a
dál, a ona si myslí, že jí nikdo nevidí do hlavy, ale skrz její oči jsem tam
viděl. A byl to nádhernej svět.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Lily jsem poznal těsně potom, co
jsem se přestěhoval do Oaklandu. Stál jsem ve frontě na kafe a její mamince
vypadla peněženka. Její mamča byla stařičká, pobožná žena, takže hned vyhrkla
‚Pánbůh vám to oplať!‘ a já se podíval na Lily a řekl jsem: ‚A co kdyby mi to
oplatila tady bohyně?‘ a vyměnili jsme si telefonní čísla a domluvili si rande
a pak se spolu vyspali, hráli si na štěstí a nakonec se začali nenávidět. Byly
to krásný časy. Její ségru Ruth jsem poznal chvilku potom, co začala chodit
s Bobbym. Už od začátku se mi ten kluk vůbec nelíbil; těkavý, japonský
očka na tmavym, mexickým obličeji, hubenej jako lunt a neustále si mnul ruce,
takže mi bylo jasný, že v něčem jede už tenkrát, ale chraň bůh jsem o tom
nesměl mluvit, kor ne před Ruthinou a Lilyinou maminkou. Fakt, fakt, fakt zlatý
časy.<br />
‚Nemyslíš, že už bys měl
vypadnout?‘ zeptala se, jakoby mimochodem. Asi se mě to mělo dotknout, ale
nedotklo, naopak, nahrála mi na smeč.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
‚Nemyslím.‘ <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
‚Poslouchej, Nicolasi, nemám
nejmenší tušení, o co ti jde, takže mi to, buď tak kurva laskavej, vysvětli!‘
zvýšila hlas. Dál jsem si udržoval klidnou hlavu, ucucával jsem kávu a chystal
jsem se začít ucucávat i víno.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
‚Předně, náš rozhovor nikam
nevedl, netrval dlouho a ty jsi očividně moc napjatá, než aby sis udělala
nějaký takový pozitivní přístup. Takže mi pověz; co tě trápí?‘ zahleděl jsem se
jí hluboko do očí, asi na tři vteřiny, dopil jsem kávu a přešel ke dřezu, kde
jsem po sobě hrnek umyl. Vrátil jsem se ke stolu, nadechla se, a začala mluvit:<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
‚Moje sestra, Ruth, znáš jí,
mladší sestřička, jednou se jí tvůj nechcutnej kamarád pokoušel sbalit, no ten,
Ben, ale to je vedlejší. Přestěhovala se s jejím klukem Bobbym na
periférii, začala kouřit crack, možná je těhotná a já si absolutně nevím rady,
jak jí mám pomoct… Za to všechno může mámina smrt, Ruth se zbláznila žalem.‘<br />
‚A myslíš, že stojí o
pomoc?‘<br />
‚Je to moje ségra,
Nicolasi! Je mi jedno jestli stojí, nebo nestojí o pomoc, já jí potřebuju
pomoct, chci jí zachránit život a mýho synovce, nebo neteř taky, nemůžu jí
v tom nechat.‘ zase na chvilku mlčela, zahleděla se z okna do parku a
po chvíli dodala: ‚Sehnala jsem její adresu od jednoho dealera, kterej jí
prodává crack a zná jí od školy, zkoušela jsem za ní jet…‘ další chvilka ticha.
‚Vešla jsem do domu, nebylo zamčeno, ona seděla sjetá na gauči, už má bříško, a
vtom bříšku dítě, Nicolasi. Její přítel na mě vytáhl kudlu, ale nechtěl mi
ublížit… Moc dobře ví, kdo jsem, vyhrožoval, že jestli neodejdu, vyřízne jí
dítě z břicha. Ségra se v poslední moment otočila a povídá: jo,
vypadni, kundo. Tak jsem se sbalila a jela pryč.‘ Objal jsem jí, jakejkoliv
humor šel stranou. <br />
‚Jak už je to dlouho, co
se tohle stalo?‘ <br />
‚Zhruba čtyři měsíce.‘
Pustil jsem jí z náručí, sebral ze stolu klíče od auta a řekl jsem: ‚Pojď,
jedeme.‘ <br />
‚Kam?‘ zeptala se
vyděšeně, ale s jistou nadějí v hlase. <br />
‚Zachránit tvou ségru.‘<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Jeli jsme asi hodinu, než jsme
se dostali k tomu domu, venku se začalo stmívat. Seděli jsme v autě
před domem a já zhluboka dýchal. <br />
‚Zamkneš se tady
v autě, nechám ti tu klíče. Jestli uslyšíš střelbu nebo křik, tak vypadni
a neohlížej se na mě.‘<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
‚A co sestra?‘ měla strach, bylo
to z ní doslova poznat.<br />
‚Bude v pořádku,
slibuju.‘ sáhl jsem do přihrádky u sedadla spolujezdce a vytáhl jsem svůj
milovanej glock. Vevnitř bylo pět kulek a samozřejmě jsem na něj povolení měl,
na sebeobranu. V týhle době nevíte, kdy vám zbraň zachrání prdel. Zpod
sedadla jsem vyndal ještě maketu glocku, kterou jsem měl buď na obranu na
blízko, nebo na zmatení nepřítele, a zasunul jsem si ji do náprsní kapsy uvnitř
saka. <br />
‚Bože můj, Nicolasi, nevim
jak se ti odvěčím.‘<br />
‚Zašukáme si.‘
s těmahle slovama jsem vypadl z auta, tak doufám, že ji to aspoň
trošku odlehčilo.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Pomalu jsem otevřel dveře domu.
Uvnitř byla tma a ticho, jenom tikaly nějaký hodiny a slyšel jsem někoho
dýchat. Vešel jsem úplně dovnitř. Uprostřed obýváku stál jenom gauč a stoleček,
okolo byl jenom brajgl z vajglů, lahví a skla, obalů od jídla a podobnýho
svinstva. Na gauči spala schoulená ženská postava. Přešel jsem k ní.<br />
Zacloumal jsem jí
s ramenem. ‚Ruth, musíme odsud vypadnout.‘
s leknutím se probudila a jentaktak jsem uhnul před skleněným
střepem, kterým se po mně ohnala. <br />
‚Jdi ode mě dál, hnusnej
fízle! Zabiju tě! Zabiju!‘<br />
‚Kurva Ruth, nejsem fízl,
jsem tu abych ti pomohl, ať to zní sebefízláčtěji. Jsem kamarád tvojí sestry.‘
Ruth se nepřestávala klepat, z očí jí tekly slzy a z koutků úst
sliny, popraskaná kůže se jí natahovala po těle jako mapa k pokladu, a
nehty měla okousaný. Byla na kost pohublá, ale nohy měla pořád krásný, i když
jsem se docela bál, co asi má mezi něma. Počkat. Vyhublá?<br />
‚Sestra? Lily? Kde je?!
Řekni mi, kde je moje ségra ty hnusnej, hnusnej úchyle.‘ <br />
‚Je venku, čeká na nás
v autě. Musíme odsud vypadnout! Zachraň se, dokud to ještě jde, sebe a
dítě.‘ <br />
Ve vteřině se rozbrečela,
pustila střep a smotala se do klubíčka. Přešel jsem blíž k ní, položil jí
ruku na rameno a potichu jsem promluvil. ‚Ruth, víš, měli bysme jít.‘ Ať jsem
vyzkoušel kolik jsem chtěl filmovejch, záchranářskejch, policejních klišé, ta
sjetá buchta se prostě ani nehnula! Přísahám bohu! <br />
‚Ne, nemůžeme, on mě
zabije…‘ <br />
‚Kdo?‘<br />
‚Robert.‘<br />
‚Kdo?‘<br />
‚Bobby. Zabil už
Georgieho, zabije i mě, jestli se mu pokusím utýct, řekl mi to!‘<br />
‚Co to je za slizkýho
hajzla?‘<br />
‚A co jsi vůbec ty zač?‘<br />
‚Jsem Nicolas, Nicolas
Buttler, amatérskej spisovatel a básník a bejvalej tvojí ségry, zároveň její
kamarád a tvůj zachránce.‘ Cejtil jsem se fakt hrdinně, ale říkal jsem jí to
jenom protože mě očividně nepoznávala za oponou její drogový závislosti.<br />
‚Jo, Nicolas.‘ narovnala
se. ‚O tobě jsem slyšela. Tak co? Napíšeš o tomhle?‘ a rozhodila rukama, aby mi
ukázala potencionální téma. <br />
‚Zatím se to zdá jako
nuda, nevím.‘ usmáli jsme se, musel jsem na ní pomalu. ‚Poslyš, nevím jestli o
tom chceš mluvit, ale… myslel jsem, že jsi těhotná…‘ <br />
Do očí se jí zase navalily
slzy, ale tentokrát si držela úsměv a udržela se. ‚Georgie… Bobby se jednou
naštval a praštil mě. Nejdřív mi dal facku a následně mě praštil do břicha.
Začala jsem krvácet … Tam dole … a jela jsem do nemocnice, zatimco on se sjel
tady na tom gauči a nebyl schopnej ani mluvit. Z nemocnice mě chtěli
předat rovnou policajtům, ale utekla jsem. Potratila jsem.‘<br />
‚On tě bije?‘ krev se mi
začala vařit. <br />
‚Jo.‘<br />
‚Já si toho sráče najdu…‘
párkrát jsem se nadechl. ‚Kde je teď?‘<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Odpověď na sebe nenechala dlouho
čekat. Dveře se rozletěly a objevila se v nich vysmátá, mexikánská
tvářička, která ale potemněla v momentě, kdy uviděl, že držím jeho holku
kolem ramen. <br />
‚Kdo jseš kurva ty? Ty mě
podvádíš, ty kurvo? Já si to myslel.‘ pomalu jsem vstal z gauče. Sáhl si
za opasek a vytáhl malej, roztomilej revolver. Sice to mělo docela sílu, ale
byl roztomilej. Ruth se zvedla z gauče a doběhla k němu. Začala ho objímat
a omlouvat se mu, ale on pořád koukal na mě. <br />
‚Jdi ode mě, kurva!‘
strčil do ní, až spadla a praštila se do hlavy. Chtěl jsem jít za ní a podívat
se jestli je v pořádku. ‚Ani se kurva nehni. Máš kvér?‘<br />
‚Mám.‘<br />
‚Polož ho na zem.‘ <br />
‚Udělám to, když to uděláš
taky.‘<br />
‚Hele já jsem tady ve
výhodě, takže…‘<br />
‚V tom bílým fordu venku
sedí pět mých kamarádů od pana Figelina z firmy, která pro město dodává
olivový olej a těsto na pizzu. Není to zrovna jenom potravinářsky zaměřená
firma, ale to jistě chápeš. Až uslyší výstřel, vběhnou sem, omráčí tě a
probudíš se za pár dní, přikurtovanej ke křeslu, kde na tebe budou čekat, aby
ti vytrhali zuby, nehty, zlámali prstíčky, nařezali kůžičku a možná ti
amputovali péro.‘Vytáhl jsem z kapsy saka zbraň a položil jsem ji na zem.
‚A teď je to na tobě.‘ chvilku se vystrašeně rozhlížel, ale po chvilce zbraň
doopravdy položil. Nečekal jsem, že bude tak debilní. <br />
‚Poslouchej Bobby, nejsem
tu abych ublížil Ruth, nebo tobě.‘ <br />
‚Co tady vůbec kurva
chceš?‘ <br />
‚Chci vzít Ruth pryč,
vyléčit jí ze závislosti a pomoct jí začít znovu žít.‘ díval jsem se mu přímo
do těch jeho prasečích očí. ‚Ale bohužel bez tebe…‘<br />
‚Ne! Ruth mi nevezmeš!‘
přiskočil k ní a zvedl její bezvládný tělo ze země, objal jí okolo pasu a
přiložil si hlavu k jejímu temeni. ‚Nerozdělíš nás, milujeme se!‘ Objímal
jí dál.Spadl pod náporem její váhy na zem, ale i vsedě jí pořád objímal. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
‚Zabil jsi její dítě, Bobby.
Zabil jsi její šance žít normálně, zabil jsi její naději a skoro jsi zabil i
jí. Nech mě jí odvézt a pomoct jí.‘ pomalu jsem se k němu blížil, pořád jí
objímal a začal i brečet. <br />
‚Miluju jí… Je mi to
všechno tak strašně líto. Tak strašně, strašně líto.‘<br />
‚Proč jsi to dělal?‘<br />
‚Nevim.‘ odsekl. ‚Byl jsem
sjetej. Zabil jsem její naděje, její šance žít, její dítě…‘ přiblížil jsem se
dost, abych se mu dotkl ramena. ‚… a teď zabiju i tebe!‘ odhodil její tělo a
vyskočil po mně s nožem v ruce. Jen tak tak jsem uhnul, ale čepelí mě
říznul do paže. ‚Tohle se o mně svět nesmí dozvědět! A nikdo mi nesmí brát
Ruth! Nesmí, nesmí, nesmí! Zabiju tě! Zabiju! Zabijuuuu těěě!‘ a vyskočil
znovu. V mrknutí oka jsem vytáhl glock zpoza pásku a střelil jsem ho do
stehna. S bolestivým rykem se svalil na zem. <br />
‚Trpěla. A trpí i teď.
Čtyři.‘<br />
‚Co? Co čtyři?‘ střelil
jsem ho do ramene. <br />
‚Tři.‘<br />
‚Co to kurva děláš,
aaaaaaaaaaaaaa, přestaň!‘ střelil jsem ho do kolena. <br />
‚Dva.‘<br />
‚Dooooost!‘ Další střela
padla do břicha.‘<br />
‚Jedna. Zkurvenej,
zbytečnej, ubohej zmrde.‘ <br />
‚Ty si myslíš… Že jsem si
jí nevšiml?‘ vyblekotal a z pusy mu vykydla krev. ‚Venku, v tom
krásným, červeným Peugotu, tak nevinná, vystrašená a … a jak se mě lekla, bylo
to až sladký, jak se snažila utýct, ale nemohla a jak si myslela, že to zavřený
okno mě zastaví... Mě a Ruth nikdy nic nerozdělí! Ani peklo! Už tu jednou byla,
a já jí varoval, ale teď už tu nikdy nebude.‘ začal se smát. Mně zmrzla krev
v žilách. ‚Tak čistá duše, nááááádhernááá.‘ Začal si prozpěvovat, zbláznil
se. ‚Je mrtvá, blbečku, a je plná mojí mrdky, hahahahaaaaa.‘ Stál jsem jako
přibitej. Chvilku. Pak jsem sprintem
vyběhl ven běžel jsem k autu. Ta scéna mě nikdy nepřestane děsit – Lily,
s podřízlým hrdlem, ze kterýho se ještě valila teplá krev, rozthlou
halenkou a servanýma džínama a kalhotkama, mezi nohama jí na svět svítila jenom
díra, hluboká, temná, krvavá díra. Krev se začala v malý louži utvářet i
pod ní. Z domu, ze kterýho jsem před chvílí vyběhl jsem slyšel
psychopatickej smích, nebo pláč, já už ani nevim, nevnímal jsem to. Vyzvracel
jsem se za auto, když jsem se podíval do očí Lily, jak na mě koukají, mrtvolně
mrtvý, smutně smutný, ledově chladný. Vběhl jsem zpátky do domu. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Ležel na zemi a objímal Ruth a
smál se. Vyprávěl tomu bezvládnýmu, bezvědomýmu tělu historky z jejich
minulosti. Namířil jsem mu zbraň na hlavu, ale nakonec jsem mu vyslal další
kulku do břicha, ale opatrně, abych netrefil Ruth.<br />
‚Nula.‘ <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Byl jsem rozhodlej ho tam nechat
umřít v bolestech. Vzal jsem mu z ruky nůž a podřízl jsem mu šlachy
za kolenama, aby nikam ani neutekl a přitom jsem si užíval jeho bolestnej křik
a pláč, prosby, ať už ho nechám být, žebral a žadonil, ale mně to bylo jedno.
Lily určitě taky žebrala, aby jí to nedělal. Sebral jsem Ruth a vyběhl jsem
k autu. <br />
Pořád tam ležela, ve
stejný poloze. Znova jsem se vyzvracel, opatrně jsem Ruth naložil an zadní
sedačku, zapnul jí pásy a zavolal jsem policajty. Vší rychlostí jsem vyrazil do
nejbližší nemocnice. Převzali si jí, a já zůstal několik hodin na chodníku,
celej od krve a přemejšlel jsem nad životem. Policajtům jsem podal vysvětlení a
svědectví, a po pár dnech vazby mě poslali domů. </div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
<br />
Dneska už jenom divně
vzpomínám, a upřímně není den, kdy bych si na ten jeho zpěv a smích a křik
nevzpomněl. Ruth přežila, byla na detoxu a chodila na terapie, našla si
skvělýho manžela a adoptovali si malý dítě, Georgieho. Občas se za ní stavim na
kafe a pohrát si s děckem. Bobby taky přežil, ale už se nikdy nepodívá na
svět jinak, než zpoza mříží mentálního ústavu. A taky už nikdy nebude stát na
vlastních nohách. Já začal chodit k terapeutovi, a čas všechno spravil.
Občas donesu na hrob Lily pár kytek, ale nikdy si nepřestanu dávat za vinu co
se jí stalo. Přece jenom to byl můj nápad tam jet, mohl jsem jí vzít do toho
domu s sebou, mohl jsem jí nechat doma, zachránit jí život. A Ruth se radši ani neptám jak to cítí.
Posledně, když jsem u ní byl na kafi, viděl jsem na jejím zápěstí drobný rýhy
po žiletce. Neptal jsem se. Na světě je už tak dost zvěrstev.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
<br />
<!--[if !supportLineBreakNewLine]--><span style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">___________________________________________________________________________________</span><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><b style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems ---></b><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><a href="https://www.instagram.com/nicolas_buttler/" style="background-color: white; color: #009eb8; display: inline; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; outline: none; text-align: justify; text-decoration: none; transition: color 0.3s;">https://www.instagram.com/nicolas_buttler/</a><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="color: #333333; font-family: Helvetica Neue Light, HelveticaNeue-Light, Helvetica Neue, Helvetica, Arial, sans-serif;"><span style="background-color: white; font-size: 14px; line-height: 19.6px;"><b>pokud bys měl/a nějaký otázky, směřuj je na mě na FB, kde odpovídám vždycky všem --> </b></span></span><b style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px;"><a href="https://www.facebook.com/mikolastrkal" target="_blank">Mikoláš Trkal</a> <--</b></div>
<div style="text-align: justify;">
<span style="background-color: white; font-size: 14px; line-height: 19.6px;"><span style="color: #333333; font-family: Helvetica Neue Light, HelveticaNeue-Light, Helvetica Neue, Helvetica, Arial, sans-serif;"><b><br /></b></span></span></div>
<b style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3</b>
<!--[endif]--><o:p></o:p><br />
<br />
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
</div>
Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com6tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-33943588185904997452016-03-27T19:54:00.000+02:002017-02-21T16:51:54.092+01:00PřísahámBohu Arnie.Bylo to strašně chladný, březnový odpoledne. Ostrůvky sněhu o krajnic a obrubníků značily, že ještě před pár dnama byla ve městě na návštěvě zima. Poslední rampouchy tály na větvích stromů, sem tam ze střechy sletěla hrouda těžkýho sněhu, psi očůrávali zdi domů a někde občas auto smetlo chodce a ke sněhu u krajnice se přivalila vlna krve a mozkomíšního moku. Nevšimli byste si, že to je něčím zvláštní den, když byste si ráno šli koupit noviny se sázkovym rozpisem a pár rohlíků k snídani. Jen byste šli ulicí a užívali si přicházející jaro. Ale byl to něčím výjimečný den. Byl výjimečný tím, že v ten den, v 8:42 dopoledne zemřel Arnold Shtick.<br />
<div>
Arnie byl klasická slibotechna, lehký opilec a sázkař, miloval kulečník, poker a box, americký fotbal, dobrou whiskey a ženský. Měl tři poznávácí rysy - úlisný lhaní, těkání očima a nadměrný používání fráze 'Přísahám Bohu!'</div>
<div>
'Přísahám bohu, že jestli mi nenavalíš zpátky těch patnáct dolárků, tak ti uříznu levou kouli!'<br />
'Přísahám bohu, že ještě jednou mi zkusíš podělat mou výhru, zabiju tvýho prvorozenýho!'<br />
'Ale notak Jasone, já ti neukrad tu flašku, přísahám bohu!'<br />
'Ale Carrie, v životě bych tě nepodvedl, přísahám bohu!'<br />
Byla to jeho vada, jako má někdo tiky v oku, nebo přehnaně říká 'Víš co' nebo 'Vole' sedmkrát v jedné větě. Nebo poklepávání nohou a kousání nehtů. Říkával to absolutně bez uvědomění.<br />
<br />
Arnie se probral tři dny, tři hodiny, tři minuty a tři sekundy po své smrti. Do očí ho praštila zářívá bílá všude okolo něj. Postavil se na nohy; byl úplně nahý, čistý jako by ho vytáhli z myčky a i přes záplavu bělosti okolo něj mu bylo příjemné teplo. Bylo ticho a on uprostřed sněhobílé pláně neslyšel nic kromě svého dechu.<br />
'Arnolde.' byl to zvučný hlas, dunící skrz nicotu. Arnie zvedl pohled a zkusil zaostřit okolo sebe. Nic, čistokrevné prázdno. 'Už jsem tě očekával.'<br />
'Kdo kurva jsi?' zařval Arnie. 'Tohle je ten zkurvenej posmrtnej klid? Ukaž kdo kurva seš nebo ti přísahám bohu rozbiju ....' v ten moment Arnie padl na kolena, protože mu tělem projela ostrá, bodavá bolest. Jako by se každého jeho nervu dotkl drát z autobaterie.<br />
'Neber moje jméno nadarmo, Arnolde, a už vůbec ne v jedné větě se sprostými slovy.' Arniemu došla situace.<br />
'Bože?...'<br />
'Ano, Arnolde. Jsem to já. V Nebi tě už delší dobu sledujeme, hlavně kvůli tvému 'Přísahám Bohu.' Andělé uzavírali sázky kolikrát denně to povíš.' Arnie se postavil zpět na nohy a rozhlédl se. Pomalým krokem se k němu blížil vysoký, nahý stařec. Nebyl ale starý v ohledu těla. Nebrázdila ho jediná vráska, ale jeho stáří se dalo odvodit od jeho dlouhého, skoro až k pupku sahajícího šedivého vousu. Na ramena mu padaly rovné, šedé vlasy a v jeho modrých očích jste pochopili výraz věty 'Snést někomu modré z nebe.'<br />
'Ale to je kravina. Já to neříkal zas tak často.' Země pod Arniem se zachvěla a zarolovala se okolo něj do dlouhého, temného tunelu.<br />
'Tak se pojďmě podívat.' na stěnách tunelu se do nekonečna táhly obrazy z Arnieho života. Jak držel pod krkem spolužáka ze školky, mlátil ho a přísahal Bohu, že když mu nedá svačinu, zabije ho a tělo zahrabe za školou, jak u soudu přísahal Bohu, že z okna nikdy nikoho nevyhodil, jak na dostizích přísahal Bohu, že koně Říznou střelu namele do klobás a jeho žokeje znásilní do zadku, a jak Carrie přísahal, že jí nikdy nevzal ani halíř. A stovky, tisíce dalších výjevů z jeho života, jak bral boží jméno nadarmo. Kráčel po boku Boha skrz tunel plný jeho kácířství, ale světlo na konci tunelu nepřicházela a nepřicházela. Po době, která se zdála jako nekonečná, se tunel rozložil zpět na bílou plochu a Arnie už zase stál s Bohem v pustině.<br />
'Ale mám pro tebe slabost. Vyhrál jsem díky tobě 39 andolarů nad Archandělem Josefem. Půjdeš zpět na Zemi, s jinou identitou, beze jména, bez peněz, pouze na den. Máš šanci jít a odčinit největší hřích, který jsi spáchal, a ty už poznáš co to je za čin.' dostat druhou šanci se jen tak nevidí, kor ne od Boha, sice jen na jeden den, ale ještě chvíli žít se vyplatí. 'Ale to není všechno. Budeš mít okolo paží a stehen kožené pásky s ostny, které se ti zaříznou do kůže kdykoliv vezmeš boží jméno nadarmo. Budou se ti tam zařezávat dál a dál a dál a dál, dokud ti nezastaví krevní oběh, nebo ti neprodřou maso tak hluboko, že vykrvácíš. Když to přežiješ a odčiníš hřích, přivítám tě do Nebe, pokud ne, už se na tebe Lucifer moc těší. Nyní běž.' Světla zhasla.<br />
<br />
Arnie se probudil v temné vedlejší uličce. Znal jí a věděl kam vede. Postavil se vedle popelnice na nohy a zahleděl se na svůj odraz do kaluže. Viděl lehce vousatou tvář, s vysekanými rysy. Připadal sám sobě sexy, měl hnědé oči a dohola vyholenou hlavu. Na sobě měl košili, džíny a polobotky. Vyhrnul si rukávy a přejel si po stehnech. Pásky tam skutečně byly. Napadlo ho si zkusit sundat pás z paže, ale tím se mu ostny po celém těle jen hlouběji zaryly.<br />
'Nezkoušej to, Arnie. Boha neporazíš.' zaznělo mu uvnitř hlavy. Výborně, teď se mi dostal i do hlavy, pomyslel si. 'Ano, dostal.'<br />
'Hele Bože, napadlo mě, máte v Nebi vůbec ženské?'<br />
'Nemáme, fungují nám tu jen pro potěšení menšiny a jako uklízečky, jinak jsme tu všichni gayové.'<br />
'Jsme? Bože, ty jsi gay?'<br />
Chvíli bylo ticho. 'Možná, radši běž odčinit hřích.'<br />
'Ale kam proboha, tahle ulička mi je povědomá, ale nevím co tu mám dělat!'<br />
'Podívej se na zvonky u vchodu do paneláku.'<br />
Arnie tam přešel. Četl si jména. 'Cottsonová, Monroe, Gibs, Fleury, Franková... Franková? Carrie?'<br />
'Chytrej chlapec.' ozvalo se mu v hlavě.<br />
'Drž hubu, Bože.' pásky se mu utáhly až zasyčel bolestí. 'Chápu.'<br />
Zazvonil na zvonek se jménem Carrie Frankové. Po chvilce se ozvalo klapání podpatků po schodech a otevřely se vstupní dveře. 'Dobrý den, co potřebujete?' Byla ještě úžašnější, než si jí pamatoval ze života. Dlouhý nohy končily minišatama, asi zrovna dorazila z práce a skoro černý oči jí ladily se zrzavou, bujnou hřívou.<br />
Na chvíli mu došel dech. 'Já... Možná to bude znít divně, ale znám tě, a musíme si promluvit.'<br />
Koukala na Arnieho jako na blázna. 'A mohu alespoň znát vaše jméno?'<br />
'No... Právě... Jmenuju se Arnie Shtick.'<br />
<br />
'Takže vy mi chcete říct, že jste můj mrtvej expřítel, kterého seslal Bůh zpátky na Zemi, aby si vyžehlil hřích, kterej způsobil na mně a to všechno jenom proto, aby se pobavil a vyhrál sázky nad andělem?' zeptala se, s hlavou opřenou v dlaních, sedící u stolu v kuchyni, zatímco Arnie u okna upíjel víno a drbal si odřeniny od pásků.<br />
'Jop.'<br />
'Dokažte mi, že jste Arnie.'<br />
'Tvoje oblíbený kalhotky jsou oranžový se sloníkama, v dětství jsi spadla z houpačky a praštila se do hlavy, proto máš tu jizvu na čele, nejradši máš polohu zezadu, ale umíš se vyřádit i nahoře a tvoje matka mě nikdy neměla ráda, ale to jenom protože jsem jí moc připomínal jejího novýho přítele se kterym spí, protože tvýho tátu opustila a on se kvůli tomu zabil.' zůstala zírat s otevřenou pusou. Po asi deseti minutách ticha a dvou sklenkách vína taky promluvila.<br />
'Dobře, Arnie, proč si myslíš, že tě sem bůh poslal?'<br />
'Abych se ti omluvil za všechno co se stalo.' Arnie si před ní kleknul a řekl: 'Vážně mě to mrzí.'<br />
'Co přesně?'<br />
'Okrádal jsem tě, hodinky po babičce, náušnice po tetě, tvoje životní úspory, které jsem svedl na tvé kamarády z pokeru, to jsem byl já, prosázel jsem to na boxu. Podváděl jsem tě, s Amy, Georgie, i s tvou sestrou Mitch.'<br />
'I s mou sestrou?!' zeptala se se zděšením v očích a hlase.<br />
'Je mi to opravdu líto.' Arni jí vzal za ruce. Cítil, jak se jí do nich nahrnula krev a zteplaly, tváře jí zarudly a ona mu ruce sevřela. Na chvíli, než se natáhla pro lahev vína a zbytek jí vyzunkla.<br />
'Je tohle všechno pravda?'<br />
'Přísahám bohu, ano.' Arnie zaryčel bolestí a sesunul se na záda, jak se mu pásky zaryly hlouběji do kůže.<br />
Carrie k němu přiskočila a zvedla ho na nohy a dovedla ho na gauč.<br />
'Promiň, to ty pásky. Fakt to strašně bolí.'<br />
'Ukaž mi je.' Nechápal jí, ale potom ucítil jak mu Carrie rozepíná knoflíky u košile. A jak se na něj dívá. 'Carrie já si musim jenom napravit hříchy, tohle nesmíme.' Pokračovala dál, rozepnula mu košili a přejela rukou po božích, kožených páscích.<br />
'Já vím, já vím, já vím. Všechno je v pořádku.' Carrie byla vždycky trochu coura, ale mně kdyby zazvonil na dveře někdo, kdo má být mrtvý, a tvrdí, že to je on i když vypadá uplně jinak a tvrdí že ho seslal Bůh, střelil bych ho do hlavy a vyzdobil si s jeho tělem předsíň. Arnie si ale vzpomněl, že tímto odčinil hřích a zbývalo mu dobrých dvacet hodin pozemského života. Proč si naposledy pořádně neužít, když podle dohody s Bohem má za chvíli jít do nebe? Políbil Carrie na krk a za zadek si jí přesunul na sebe. Kousla ho do ucha a nehty mu brázdila po těle. Její ruce mu zajely do kalhot, zatímco on jí rozepnul blůzku a líbal jí prsa.<br />
'Bože, Carrie, tak strašně jsi mi chyběla.' pásky se utáhly. Arnieho to rajcovalo, boží bolest. 'Ano, Bože, Carrie, Ano!' dál a dál se stahovaly. Když na něm seděla nahá a rychle přirážela, kvůli Arnieho spílání k Bohu mu už tekly potůčky horké krve po pažích a stehnech.<br />
'Pane Bože, Carrie, tohle mi tak strašně chybělo. Ta tvoje šťavnatá, úzká píča a plný rty, krásný kozy a ... ano, Bože, Carrie, takhle to je ono!' Arnie byl tak v rauši, že si neuvědomoval, že tímto si podepisuje smlouvu s peklem.<br />
<br />
Slunce vrazilo do oken něco před sedmou ráno. Carrie se protáhla a ze zvyku šla z postele rovnou do koupelny. Vymočila se a rozsvítila světla okolo zrcadla, aby se připravila na odchod do práce. Zděsila se.<br />
Ze zrcadla na ní koukala žena celá popatlaná krví. Najednou si vzpomněla, sex, Arnieho duše v jiném těle, jeho volání Boha a pásky, které se tím utahují a on křičí a ty pásky se stahují a on krvácí a krvácí a krvácí.<br />
Přeběhla zpátky do pokoje a na místě se rozbrečela. Viděla jenom krvavou stopu na posteli, Arnieho tělo nikde. Kdyby někam šel, zanechával by krvavé šlápoty, ale on prostě zničehonic zmizel; Bůh si ho vzal zpět k sobě. Sbohem, Arnie, Sbohem, odpuštím ti, buď mrtvý sladce...<br />
<br />
Bůh se smál, Arnie se smál, Archanděl se smál.<br />
Proč?<br />
'Arnie, ty jsi takovej pitomec! Mohl jsi žít šťastně a bezbolestně v Nebi s náma, pít mšní víno a poslouchat skvělou harfovou hudbu. Ale ty neee, ty se radši dobrovolně odsoudíš do Pekla.'<br />
'Mě by ten život s vámi tady v tom jednom velkym gaybaru stejně nebavil, Bože.' Bůh se smíchy zalknul vína a archanděl ho políbil do vlasů a odkráčel.<br />
'Měl bys asi už jít do Pekla, stav se někdy ve vycházkách na víno, budeme se těšit!'<br />
'Díky, Bože. Rád jsem tě poznal, i když jseš gay, jseš skvělej člověk.'<br />
'Nebuď tak formální s tím Bohem, jmenuju se Mike.' Ano, Bůh se skutečně jmenuje Mike.<br />
'Já se vrátím, Miku.' ušklíbl se Arnie. 'Přísahám Bohu, že se vrátim....'<br />
<br />
<span style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">___________________________________________________________________________________</span><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><b style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems ---></b><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><a href="https://www.instagram.com/nicolas_buttler/" style="background-color: white; color: #009eb8; display: inline; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; outline: none; text-align: justify; text-decoration: none; transition: color 0.3s;">https://www.instagram.com/nicolas_buttler/</a><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><b style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">nebo mám i svou stránku na FB ---> </b><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><a href="https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks" style="background-color: white; color: #009eb8; display: inline; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; outline: none; text-align: justify; text-decoration: none; transition: color 0.3s;">https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks</a><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" /><b style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3</b></div>
Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-83221188014992866722016-02-20T13:17:00.000+01:002017-02-21T16:51:54.102+01:00billy měl fakt dlouhý vlasy vol. 2 Lidstvo zvítězí nad všema válkama, nenávistí a strachem v momentě, kdy si každej člověk na planetě uvědomí, že čas nejde vrátit zpátky. Denně slýchám, nebo čítám: 'Nicolasi, já bych si tak přál vrátit čas, abych to všechno napravil.' A mně před chlácholivým poplácáním po ramenou bleskne hlavou jenom jedna věc: 'Kdyby ses zamyslel před tím, než si to posral, nemusel bys vůbec nic chtít napravit.' Naučil jsem se, že nemůžu litovat věcí, který jsem posral nebo který se prostě staly, protože vim, že ani jedna z těch věcí se mojí lítostí nemůže napravit. Je to strašně spletitej kolotoč plnej vypadlejch šroubů s propastí plnou jedovatejch hadů pod ním, ale my jsme si tu jízdu zaplatili, tak to musíme projet.<br />
Byl to skoro měsíc a půl co jsem za sebou v San Francis zabouchl dveře a odjel jsem od ní. Můj odchod pronásledoval zvuk tříštění skla a jekot. Vzal jsem si jen pár triček, džíny, cigára a asi 120 dolarů. Přespával jsem v hostelech San Francisca s tim, že se potom vrátim. Sedával jsem v pokoji, kouřil a koukal na televizi. Přemejšlel jsem, jestli už vychladla, jestli na mě myslí, nebo jestli si třeba už nesehnala někde v baru někoho jinýho a na mě se rozhodla zapomenout. Když už jsem si ale balil věci s tim, že se vrátim, v televizi proběhla reklama.<br />
'Nejlepší nábytek, který v Oaklandu můžete sehnat! Na rohu Seifertovy a Boolynerf vás čeká rodinný podnik Smithsonových s přívětivým personálem, který vám úsměvem zpestří den a dodá vašemu domovu šmrc! Smithson and son, pro váš luxus!' Podíval jsem se do obrazovky a zíral na mě z ní týpek s plnovousem a vlasy svázanými do culíku. Okamžitě jsem ho poznal. Otis Smithson. Neváhal jsem ani vteřinu. Sbalil jsem si věci a vyrazil jsem na nádraží.<br />
Koupil jsem si bagetu a lahev vína na cestu. Cesta ze San Francis do Oaklandu k mýmu štěstí trvala meziměstskym vlakem třičtvrtě hodiny, tak jsem se nějak extra nestresoval. Trefit z nádraží do obchodu Otisový rodiny nebylo tak těžký, lid oaklandu byl vstřícnej a nasměrovali mě správně i když mě to stálo pár cigár a jeden dolar. Miloval jsem Oakland, už jenom protože nad tim městem se nesl zápach jednoho slova: RAIDERS. Miluju fotbal a miluju Raiders a to město je vyloženě pyšný na to, že se můžou timhle týmem reprezentovat. Těšil jsem se až vyrazim na zápas.<br />
Uvědomil jsem si, že lidský štěstí bude vždycky zakořeněný v zápasu se stereotypem. Když se v pětadvaceti zaseknete na jednom místě s jednou ženskou v jednom domě s jednou prací nikdy nebudete mít právo nadávat, že nejste šťastný. Nikdy vás nebude celej život bavit dělat jedno a to samý dokola. Ta svoboda, kterou jsem cejtil v tý cestě a v tom dobrodružství, který mě teprve čekalo byla skoro hmatatelná. Miloval jsem Oaklandskej vzduch a pocit vítězství sám nad sebou. Štěstí vám nikdy nespadne k nohám, zbejvá vám jenom sestřelit si ho z oblohy.<br />
<br />
Otise jsem mimochodem znal z mýho dospívání v Chicagu, hráli jsme spolu fotbal, pili jsme spolu a zažívali nesmrtelný dobrodružství.<br />
Zvonek doprovázel můj příchod do obchodu Smithsonových, stejně jako pach nábytku a novoty. Obchod vypadal spíš jako vetešnictví než jako prvotřídní obchod s nábytkem. Ale co by se dalo taky na předměstí Oaklandu? Prodral jsem se okolo gaučů skříní židlí a stolů z doby Abeho Lincolna a dostal jsem se až k pokladně.<br />
Na židli za pokladnou seděl chlapík s vypelichaným plnovousem nohy na stole, pivo na stole, cigareta v ruce a byl velice zahloubanej do časopisu. Přišel jsem k němu a zapálil si. Nevšímal si mě, dokud nezaslechl škrtnutí zapalovače.<br />
Chvilku bylo šokovaný ticho, spadla mu brada a vykulil oči. Já se na něj díval s ciaretou mezi rtama se šťastnym výrazem v očích a v ksichtě. Otis zíral na Nicolase. Nicolas se křenil na Otise. Výtečná situace?<br />
'Nicolasi!' zařval Otis.<br />
'Otisi!' zařval Nicolas.<br />
A šli se opít.<br />
<br />
Otis mě vzal k němu na rodinnou farmu. Prý budu moct spát v maličkym bytě nad garáží, kde je vlastně sprcha, záchod, kuchyň, postel a psací stůl v jedný místnosti a o víc se zajímat nemusim. Platit nájem po mně nikdo z jeho rodiny nechtěl, byla to strašně příjemná severská rodinka s kořenama někde ve Skandinávii. Příjemný Vikingové.<br />
<br />
Smithosonova farma byl docela velkej barák. Bydlel tam Otis s rodičema, jeho sestreou Ginger a bráchou Billym. Ginger byla narozdíl od zbytku rodiny bloňdatá, lehce při těle, ale roztomilá a děsně příjemná holka s krví vesničanky. Otisův brácha Billy měl fakt dlouhý vlasy.<br />
<br />
Následující měsíc bych asi měl vzít nějak ve zkratce. Celá Smithsonovic rodinka holdovala domácí pálence a pivu. Ten první měsíc a půl na jejich farmě jsem ve dne strávil opečováváním koní, tajnym sexem s Ginger a chlastáním. Vybavuje se mi jeden rozhovor.<br />
'A ty jseš jako vážně spisovatel, jo?' ptala se mě a kouřila jointa. Na sobě měla uplý džíny, červenou, kostkovanou košili a vlasy svázaný do copánků. Stál jsem opřenej o stodolu, zatimco ona seděla obkročmo na balíku slámy. Kouřil jsem cigaretu, protože jsem trávu odmítal, což mi zůstalo až do dneška a sledoval, jak ta holka krásně splývala s prostředím venkova.<br />
'Spíš se o to jenom snažim.'<br />
'Podle mě ti to jde až moc dobře.'<br />
'A jak to víš?' potáhla si z brka a zeširoka se usmála.<br />
'Měl by sis schovávat povídky a básničky někam jinam než do šuplíku se spoďárama. Když sem si chtěla ulovit nějakou hezkou trofej, že jsem tě měla v posteli...'<br />
'... v posteli, stodole, kuchyni, spíži, slamníku, garáži...'<br />
'... drž hubu, Nikky. Chci tim říct, že jsem je našla a přečetla. Máš fakt talent.'<br />
'Jak může holka z farmy vědět, co je dobrá a co je špatná literatura?'<br />
'Nenechá jí to chladnou. Buď jí zvlhnou oči nebo kalhotky, nikdy neodejde středem.' řekla, típla joint, hodila špekvajgl do plechovky s nedopalkama a odešla.<br />
<br />
Vítr mi prohraboval vlasy a slunce mi pražilo na odhalený ramena. Otis ležel pod jeho pickupem a diktoval mi, který mu mám podat francouzský klíče.<br />
'Hele, Nicolasi! Pamatuješ, jak jsme tenkrát byli na tý párty u Emily? Jak jsme vypili celej bar jejího fotra ... jedenáctku.'<br />
'Na. Jo, pamatuju. Víš, asi to už tenkrát šlo mimo tebe, ale poblili jsme jí celej dům, pochcali celou zahradu, vyvrátili záchod, shodili lustr a její pes je od tý doby nezvěstnej. Rodiče jí tenkrát šoupli na internát do Texasu, nikdy jsem ji už neviděl.'<br />
'Jo, já se dva tejdny na to stěhoval sem a ty jsi zdrh někam na jih. Kde jsi to vůbec byl?' vylezl zpod auta, utřel si ruce a otevřel si plechovku piva.<br />
'Vyrazil jsem přes Davenport, Salt Lake City, dál a dál na jih, asi rok jsem cestoval stopem, vydělával jsem si příležitostně po cestě. Stopoval jsem na malejch silnicích, posouval se po kouscích, psal básničky a žil si cestovatelskej život.' Taky jsem si vzal pivo, otevřel ho, napil se, opřel o kapotu a zahleděl se na louku za farmou.<br />
'Vzpomínám si, jaký jsme spolu žili krásný časy, Nicolasi. Pili jsme, bili se s lidma, který nás štvali, pamatuju, jak jsme skončili na fízlárně přes tři noci za ... Nicolasi, co je?' všiml si mýho zahloubanýho výrazu. Exnul jsem zbytek piva, dokouřil a vajgl hodil do plechovky.<br />
'Já musim jet dál Otisi, je čas zvednout kotvy...'<br />
<br />
V životě člověka je jenom jedna jistota: smrt. To mi vtloukají odmala do hlavy a doufají, že jim uvěřim. Ve skutečnosti jsou ale dvě jistoty: smrt a láska. Ať už bude člověk cejtit lásku ke knihám, hudbě, cestování, osobě, dceři, matce nebo otci, vždycky jí bude cejtit. Není to nic, na co by se nás svět ptal, očekává se to od nás: do armády půjdete z lásky ke svojí zemi, do vesmíru poletíte z lásky k poznání. Je to všechno ten samej kolotoč o kterým jsem mluvil na začátku. Věc, nad kterou se budu muset někdy v budoucnu zamyslet. Jedno je ale jistý: nepřemejšlel bych nad tim, kdybych nemiloval. Každej z nás to už někdy zažil. Moment, kdy víš, že jseš schopnej umřít pro štěstí někoho, kdo tvoje štěstí nejvíc ničí. Každej z nás. To je jasný, jakože Billy měl fakt dlouhý vlasy.<br />
U Otise jsem spoustu času strávil i rozjímáním nad západem slunce. To je ten hlavní důvod proč vám píšu o tom, že jsem na tý farmě kdy vůbec byl. Pohled na oblohu na venkově je jinačí než pohled Člověk, když se kouká na západ slunce, na hvězdy, na měsíc nebo na východ slunce si uvědomí, jak jsou jeho problémy ve skutečnosti maličký. Jenom na týhle maličký planetě je sedm a půl miliardy lidí a každej z nich najde ve svym životě důvod brečet. Na tý farmě jsem si uvědomil, že není jedinej důvod se zaseknout na někom, s kym nejste spokojený. Když necejtíte štěstí v jednom z mála momentů, kdy byste ho cítit měli, když máte být zamilovaní, tak ho potom není důvod držet. Lidi se rádi smějou a tančí, ale i pláčí a tančí si po štěstí. To byl důvod proč jsem musel odjet, ne abych jel zpátky do Frisca, ale abych se posunul na cestě dál.<br />
<br />
A byl jsem zpátky na cestách. S Ginger jsem se rozloučil po svym, Billymu jsem koupil fakt krásnej hřeben a Otise jsem zrušil tak, že srkal tequilu z pupku svojí ségry. Pobyt na Smithsonovic farmě mi dal víc, než jsem čekal, ale už byl čas poplácat Otisův pickup po střeše a vyjet ke světlejším zítřkům.<br />
Vysadil mě asi 60 - 70 kilášků za Oaklandem. Zápas jsem nenavštívil, ale i takovej kus za městem pořád byla cejtit hrdost Oaklanďanů, že si směj řikat Raiders. Seděl jsem na za příkopem vedle silnice a sledoval jsem auta jak okolo mě projížděj. Otis mi s sebou dal pár plechovek piva, pět krabiček cigaret a Ginger svoje kalhotky a pár fotek. Pil jsem pivo, přemejšlel nad smyslem mýho života a slunil se.<br />
Asi po hodině mýho poflakování u krajnice kousek ode mě zastavil Ford. Otevřelo se okýnko a vykoukly na mě oči nádherný, jako by je bůh stvořil, když se nudil v sobotu večer doma, když nešel PornHub.<br />
'Pořebuješ svízt?' smála se na mě. Nebo se smála mně? Upřímně, bylo mi to strašně jedno.<br />
Nasedl jsem jí do auta, hodil si batoh na zadní sedadlo.<br />
'Já jsem Anastazia.'<br />
'Rád tě poznávám, Anastazio. Já jsem Nicolas Buttler.' zasmála se.<br />
'Kam to bude, Nicolasi?' smála se dál a dál a ve spojení se sluncem to dávalo strašně smysl.<br />
'Víš co?' hodil jsem na ní pohled, kterej jsem si jistej, že hodil DaVinci po Moně Lise, když jí začínal malovat. 'Prostě jenom jeď...'<br />
<br />
<span style="background-color: white; color: #333333; font-family: "helvetica neue light" , , "helvetica neue" , "helvetica" , "arial" , sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">___________________________________________________________________________________</span><br />
<br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" />
<b style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems ---></b><br />
<a href="https://www.instagram.com/nicolas_buttler/">https://www.instagram.com/nicolas_buttler/</a><br />
<br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" />
<b style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">nebo mám i svou stránku na FB ---> </b><br />
<a href="https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks">https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks</a><br />
<br style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;" />
<b style="background-color: white; color: #333333; font-family: 'Helvetica Neue Light', HelveticaNeue-Light, 'Helvetica Neue', Helvetica, Arial, sans-serif; font-size: 14px; line-height: 19.6px; text-align: justify;">KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. </b><br />
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhuSL5KFbfWQvkqsgRr-V-LpDAxdd1-MtRByj3lptiKl-pgJWwpBdrg4qopkn3kM8bQfuTWtsnYvL7AJP9eVr49mb0epezP0XRvMCybJreHBcZAUe_E0gSCjoboMcIex5DT5DcdNaaCBA0/s1600/12736221_1224524857575209_2005403892_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="214" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhuSL5KFbfWQvkqsgRr-V-LpDAxdd1-MtRByj3lptiKl-pgJWwpBdrg4qopkn3kM8bQfuTWtsnYvL7AJP9eVr49mb0epezP0XRvMCybJreHBcZAUe_E0gSCjoboMcIex5DT5DcdNaaCBA0/s640/12736221_1224524857575209_2005403892_n.jpg" width="640" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">hej nicolasi | balada | modrý nebe</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />
<br />Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-59973096383890526812016-01-16T19:57:00.000+01:002017-02-21T16:51:54.094+01:00milovník lásky. Probudil jsem se do tmy, i když mi do oken svítily světla města hříchu, Las Vegas. Žil jsem tam asi tři čtvrtě rok, měl jsem tam přítelkyni, ale jinak to bylo, čistě kvůli pracovní příležitosti a možnosti růstu co se týče psaní. Instinktivně jsem hrábl vedle sebe na postel, ale nenahmatal jsem nic, což mě uklidnilo, že jsem zase neskončil s nějakou cizí fuchtlí v posteli. Zaposlouchal jsem se, jestli neteče sprcha nebo neslyšim vřít vodu, ale nic. Rozsvítil jsem a podíval se na budík. 5:31 ráno. Vstal jsem z postele a ještě naposledy jsem se pořádně rozhlídnul po místnosti, jestli tam třeba nezůstali nějaký náhodně zapomenutý suvenýry, ale nic jsem nezaregistroval. Přešel jsem do kuchyně.<br />
Postavil jsem si vodu a do hrníčku jsem hodil dvě lžičky kafe, načež jsem se rozhodl, že si ještě dám sprchu, než vyrazim do práce.<br />
Vešel jsem do koupelny a rozsvítil jsem světlo. Na podlaze ležela hezky stavěná mladá ženská, s dlouhejma nohama. Na sobě měla jen kalhotky a moje tričko, oblečení měla poskládaný na zemi vedle sprchy. Ležela s hlavou opřenou o záchodovou mísu a objímala jí jako nejlepší kamarádku. A v tu ránu se mi před očima přehrál celej záznam minulýho večera.<br />
Začalo to na mym čtení. Přišel jsem tam a objednal jsem si klasicky skleničku whiskey. Posadil jsem a začal jsem si třídit co budu číst. Přisedla si ke mně.<br />
'Buttler?' podíval jsem se na ní, usmál se a lehce pokejval. 'Těší mě, Jamisová. Debrah.'<br />
'Můžu vám řikat Debbie?' zasmála se. To pro mě bylo dobrý znamení. Projel jsem jí očima. Hezky stavěná ženská, mladičká s hlavou blonďatou, lehce nazrzlou, zelenýma očima a sprškou pih na nose. Nohy měla dlouhý, tak akorát, a... Vlastně byla celá tak akorát, vyhovovalo mi jak se usmívá, jak je stavěná a jaký hází pohledy. Nejsem nějak extra pohlednej chlap, spíš vůbec. Jsem tlustej, přerostlej, obličej mám roztomile děsivej a píšu sprostý a perverzní básničky. Nic zvláštního.<br />
Zbytek večera probíhal stereotypně. Povídali jsme si, a já následoval po pár lidech ve čtení. Při konverzaci jsem zjistil, že jí je 23, pracuje jako sekretářka nějaký ekologicky založený firmy a že bydlí tři ulice od Soundset boulevardu. Myslim, že všechny blbosti můžeme vynechat. Během čtení jsem vypil tři sklenice dvojité whiskey a potom s ní u stolu ještě lahev vína. Vypadli jsme a rozhodli jsme se že půjdeme pěšky ke mně. Od chvíle, kdy se zaklaply dveře kavárny mám okno.<br />
<br />
<i> kam směřuje můj život | kde a s kym skončim? | budu šťastnej? | bude mít můj život smysl? | vim, že jednou budu sedět u krbu v papučkách a budu psát romantickou báseň o svojí doručovatelce předem nakrájenýho jídla | vim že jednou budu ve vlastním životě až ten vedlejší | že budu mít pro koho dejchat | možná to je ta, vedle který toužim usínat zrovna teď | možná to je ta, která mi hlavou běhá celej den a v noci mě navštěvuje ve snech | možná to je ona | možná jo | možná že u toho krbu budu ty romantický básně psát o ní | KDO VÍ </i><br />
<br />
Aniž bych ji probudil jsem ji vzal do náruče a odnesl do postele. Vlasy jsem jí svázal do culíku a trochu jí opláchl konečky, protože je měla od zvratků. To samý s tričkem, to jsem jí sundal a dal jí nějaký svoje jiný. Přikryl jsem jí a na noční stolek vedle ní jsem dal kafe v termohrnku a dvě koblihy, a vedle toho jsem na lísteček napsal: 'Vrátím se brzo, neodcházej, musíme si promluvit.' a odešel jsem a zamknul za sebou.<br />
Zaběhl jsem si do práce omluvit se, že dnešní den nepřijdu. Dělával jsem tehdy recepčního a šatnáře v Casinu Colourwave, takže jsem celý dny jen seděl, vybíral kabáty a zapisoval hosty, objednával pití a kouřil a pobíral jsem za to docela slušnej peníz. Teda, na nájem, jídlo a pití mi to stačilo. Tak jsem se teda omluvil, koupil jsem si cigára, pití a jídlo a vrátil jsem se zhruba po dvou hodinách domů.<br />
<br />
V posteli nikdo neležel, koblihy a kafe byly pryč a dveře na balkón byly otevřený. Přešel jsem k nim a viděl jsem Debbie s cigaretou v ruce a samolibým úsměvem pod rozteklou řasenkou. Seděla na prádelnim koši a když mě zmerčila, jenom ke mně pohodila hlavou a utrousila: 'Dobré ránko, drahý, to máme ale bohulibý den, není liž tak?! ignoroval jsem to. Bral jsem to jen jako pichlavý poznámky.<br />
'Prosimtě Debbie' řekl jsem a poklekl jsem na jedno koleno abych si jí mohl dívat přímo do očí, byla totiž relativně malá. 'víš, potřebuju vědět co se...'<br />
Zasmála se, ostře a vyčítavě. 'Tenhle pohled si pamatuju. Ty a klečící pode mnou.' podíval jsem se jí na ruku ve který držela cigaretu a kterou ne mě otočila. Skvěl se jí tam prsten s průměrně velikým drahokamem.<br />
'Počkej, nechceš mi říct, že...'<br />
'Ale ano, chci, Nikky.' stoupla si a cigaretu zahodila. Obešla mě, ještě pořád klečícího a přes rameno jen tak mimochodem houkla: 'Las Vegas je město neomezených možností, to přece víš. A opilecké svatby jsou něco, na čem tu moc rádi vydělávají.' Zbytek věty jsem už slyšel, když jsem vletěl dovnitř abych ji slyšel jasně a zřetelně. Přeběhl jsem k ledničce a vyndal jsem gin, napil jsem se zplna hrdla a zapil to troškou tonicu.<br />
'Takže jsme jako zasraní manželé jo, to mi chceš říct?!'<br />
<br />
<i>v takovejch momentech se vám zastaví svět | myslíte na to co bude, co mohlo bejt a co bylo, a že vaše první svatba proběhla bez vaších rodičů, a vy si jí ani nepamatujete | myslíte na to, jestli to bylo správný, což každopádně nebylo | ale zároveň myslíte i na tu holku, která čeká na váš telefon, až jí zavoláte a necháte jí vzkaz, kterej zakončíte těma dvěma slovama | miluju tě</i><br />
<i><br /></i>
'Ne, ty idiote, ani jsme spolu nespali.' spadl mi obrovskej kámen ze srdce.<br />
'Tak bys mi teda ale mohla aspoň říct, co dělá ten prsten na tvý ruce, cos dělala ty v mojí koupelně a co se dělo včera v noci!'<br />
'DNESKA v noci, drahoušku,' podotkla. 'a abych to zkrátila: opili jsme se, zamířili jsme k tobě, celou cestu jsi mi říkal Minnie a nakonec si mě požádal o ruku, tak jsem jakoby kejvla a uspořádala jsem falešnej obřad tady. Byla to obrovská švanda! Uložila jsem tě ke spánku, a vypila ti půlku ledničky, proto jsem skončila v tý koupelně. A ten prsten jsi mi dal ty, na.' hodila ho po mně. Chytil jsem ho a dal si ho do kapsy u saka.<br />
'Ani si nedovedeš představit jak se mi ulevilo.'<br />
'To ti teda pěkně děkuju.'<br />
'Ne! Takhle to nemyslim!'<br />
'Drž hubu a běž radši odpovědět na ty zprávy, co máš na záznamníku.'<br />
Srdce se mi zas na chvilku zastavilo. Běžel jsem k telefonu a zvedl jsem sluchátko:<br />
*PÍP* Ahoj Nikky, já, jenom bych tě chtěla vidět, musíme si promluvit. Ozvi se mi *PÍP*<br />
Zahodil jsem telefon a vyběhl jsem ze dveří. Však se o sebe Debbie nějak postará, ukrást mi nemá co a pokud se napije, tak aspoň budu mít večer s kym mluvit o mejch problémech.<br />
Naskočil jsem do auta.<br />
<br />
<i>co se tak může dít | umírá? | podvedla mě? | umřel jí nekdo blízkej? | něco ztratila? | proboha živýho že jsem jí včera nevolal | podle telefonu ne | jel jsem po ulicích vegas co nejkratší cestou k ní | po okruhu okolo města | washingotovou na gretzkiho a odtamtud dva bloky rovně | vyběhl jsem z auta a doslova jsem naboural do zvonku</i><br />
<i><br /></i>
<i> </i>Otevřela mi rozcuchaná, s rozteklou řasenkou, v županu, s červenym nosem. Moje milovaná Minnie. Milovala co jsem psal, tak o ní teď píšu. Byl jsem sám na sebe hrdej, že jsem ji nepodvedl, že jsem zůstal čistej, teda podle toho co řikala Debbie. Podíval jsem se jí do očí a v mžiku jí sevřel do náruče. Okamžitě se mi rozbrečela na rameni.<br />
'Co se děje, Minnie?' bál jsem se odpovědi, ale když přeskočim tu minutu ticha, kdy se nic neozývalo, řekla jenom:<br />
'Jsem těhotná.' čas se mi zase na chvíli zastavil. Ale jenom na chvíli, protože mi během sekundy všechno okamžitě dávalo smysl. Vim, o kom chci psát romantický povídky až budu jako dědek sedět u krbu. Vim čí vlasy chci líbat před spaním, vím s kým chci žít a umřít, vím, jaký dítě chci chovat. A pokud to znamená konec mýho proutnickýho života, tim možná líp. Neváhal jsem potom už ani vteřinu, pustil jsem ji a svezl jsem se na koleno.<br />
'Vezmeš si mě?' rozbrečela se ještě víc, bylo vidět že jí štěstí srší z očí!<br />
'To dítě není tvoje.'<br />
Kurva práce.<br />
<br />
___________________________________________________________________________________<br />
<br />
<b>Dík, že jsi to přečetl/a až sem. Pokud máš zájem sledovat nadále moji tvorbu, sleduj například můj instagram pro denní příval mojí poezie v krátkejch #Instapoems ---></b><br />
<a href="https://www.instagram.com/nicolas_buttler/">https://www.instagram.com/nicolas_buttler/</a><br />
<br />
<b>nebo mám i svou stránku na FB ---> </b><br />
<a href="https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks">https://www.facebook.com/u.mickeyho23/?ref=bookmarks</a><br />
<br />
<b>KAŽDOPÁDNĚ DĚKUJU ZA ČTENÍ, DOUFÁM ŽE SE LÍBILO, A POKUD MI SEM HODÍŠ SVŮJ NÁZOR NEBO TUHLE VĚC ROVNOU SDÍLÍŠ, PÁNBŮH TI TO SICE NIKDY NEOPLATÍ, ALE JÁ TĚ BUDU MÍT FAKT RÁD. <3</b><br />
<b><br /></b>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiU-dqKRRVy7b5BRy5zhucKAHppTfVeQcgh6CJzxNhIhHSdE_HDYrvzjK-z0GOP-ykmKPP63Dheok3JBAAD3H3qiFH2XtFav8aDR01zRcxgLhbkAtgcO3-hK47djnkY6MtRwXR5DAgPQIg/s1600/12571163_1202793719748323_1916190725_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="209" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiU-dqKRRVy7b5BRy5zhucKAHppTfVeQcgh6CJzxNhIhHSdE_HDYrvzjK-z0GOP-ykmKPP63Dheok3JBAAD3H3qiFH2XtFav8aDR01zRcxgLhbkAtgcO3-hK47djnkY6MtRwXR5DAgPQIg/s640/12571163_1202793719748323_1916190725_n.jpg" width="640" /></a></div>
<b><br /></b>Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-24878710695957452582015-12-24T09:54:00.000+01:002017-02-21T16:56:40.337+01:00billy měl fakt dlouhý vlasy. Sluneční světlo prosvítalo skrz okenní tabulky do místnosti malou škvírou mezi záclonama a vedlo po stěně a podlaze úzký pruh slunečního světla v jinak temný místnosti. Stěny byly vymalovaný béžovou barvou tak starou, že už po celým obvodu místnosti byly jenom praskliny, který se táhli po místnosti jako shluky pavučin. Většina z nich vznikla náhodou, opotřebováním nátěru zdi, některý vznikly díky občasnýmu italskýmu chodu domácnosti: talíře, skleničky, telefony, pánvičky, boty, misky, nože, stoly, židle lítaly vzduchem a bylo štěstí, když jste dokázali ustoupit o krok a vyhnout se tomu, po čemž zůstávaly po zdech stopy pití a jídla, jehož zbytky byly v oněch pánvích, talířích, miskách a na talířích. Bylo 5:32 ráno a já se chystal vrátit.<br />
Bylo legrační sledovat svět jak se probouzí a slunce jak vychází za obzor. V ruce jsem držel kávu z pekárny a procházel jsem okolo domů, před kterými seděly staré dámy ve spacích úborech na terase a upíjeli kávu, čaj nebo kouřily cigarety a k tomu popíjely kávu nebo čaj. Nikdy jsem tak nechtěl skončit. Chtěl jsem v jejich věku sedět u pokerovýho stolu se sklenkou whiskey a dobrým doutníkem a s kamarády hrát o zbytky našich důchodů, nebo stát u billiardu, nebo chodit na golf, sledovat americkej fotbal v televizi a poslouchat hudbu, kterou jsem poslouchal dřív, chodit na baseballový zápasy mejch vnoučat a bejt dobrym dědou, ale v tý době mi bylo třiadvacet, a neviděl jsem jedinej důvod, proč přemýšlet o budoucnosti, když žiju tady a teď a můžu se postarat o to, abych se toho věku, na kterej jsem se tolik těšil nikdy nedožil.<br />
Začalo svítat. Pomalu jsem se blížil po chodníku typickou, předměstkou zbohatlou čtvrtí, v ruce s kávou a přes rameno hozenou tašku se svejma věcma. Od zelený trávy se odráželo svítající slunce, někde štěkali psi, jinde mňoukaly kočky a ze dveří občas vyšel nějakej chlapík vpyžamu a sebral s hrníčkem v ruce z verandy mlíko a noviny. Bylo to typicky americky idelický, všechno krásný a všechno se zdálo tak v pořádku. U silnice byly zaparkovaný auta, vyleštěný a krásný a na verandách byly stolečky a houpací křesla. Sousedi si tam důvěřovali, na trávníku se povalovaly hračky dětí, který bydlely v těch domech, auta byly bez alarmů, okna otevřený i v přízemí. Mírumilovnej svět ve společenství malejch, barevnejch domečků s udržovanýma zahradama.<br />
<br />
A konečně jsem uviděl ten pravej dům, s tou uvnitř popraskanou omítkou a záclonama, který propouštěly sluneční světlo. Ten dům, kde jsem vyrůstal, ten dům, kde jsem toho tolik prožil a tolik nenáviděl, ale zároveň miloval. Chyběla mi. Rozvrzaný prkna verandy, dokonce tam byla i stejná rohožka a stejný záclony, který clonily okna. Naproti bydleli stejný sousedi, což jsem poznal podle stejnýho zaparkovanýho auta před protějším domem. Vstoupil jsem na verandu a zaklepal jsem na dveře. Po minutě jsem zaklepal znovu. Slyšel jsem uvnitř šelest a bouchnutí dveří. Kroky po podlaze. Vrznutí kliky. Vrznutí pantů. A viděl jsem ji.<br />
<br />
Trošku přibrala. Stála předemnou jen v rozevlátým županu a spodním prádle s vlasama rozcuchanýma a bez šminek. Zamžourala proti slunci a zaostřila na mě. Zůstala stát s očima dokořán a vyděšenym výrazem, a já se opíral naproti ní s cigaretou před obličejem o futra a usmíval jsem se jako idiot.<br />
,,Nikky?'' vysoukala ze sebe asi po minutě. Furt jsem se usmíval jako idiot, pokuřoval a civěl přímo na ní.<br />
,,Jsem zpátky.'' prohlásil jsem vítězoslavně. Ve vteřině se mi vrhla do náruče.<br />
,,Ty tlustej mladej demente!'' zapištěla a visela mi okolo krku. Taky jsem jí objal. Chybělo mi to. Byly to skoro tři měsíce, co jsme si řekli poslední slova. Slíbil jsem, že se vrátím hned jak to bude možný. A tak jsem tam stál. S batohem přes rameno, v bílým tričku a potrhanejch džínách, vyhládlej, s pár set dolarama v kapse a cigaretama ve druhý.<br />
,,Pustíš mě dál?'' zeptal jsem se a dostal jsem pusu a tvář.<br />
,,Jasně! Vim, že si dáš kafe, ale já musim za půl hodiny do práce. Uvařim ti kafe a připravim ti postel, ať se prospíš!' Pořád mě milovala. Byly to tři měsíce a já jí v očích viděl neskutečnou radost že mě vidí. Uspokojovalo mě to.<br />
,,Jo, děkuju! Do toho kafe prosimtě...''<br />
,,Neboj blbečku, žádnej cukr, ale litry smetany, furt si to pamatuju.'<br />
<br />
Posadila mě ke stolu v kuchyni, otevřela okno a položila na stůl popelník. Nechtěl jsem kouřit. Sledoval jsem tu symfonii jak se pohybovala po kuchyni jenom v županu, vařila kafe a dělala snídani. Byla to nádhera. Župan se vlnil na jejím těle, prsa jí poskakovaly a zbožňoval jsem, jak si stoupala na špičky aby dosáhla na dózu s cukrem nahoře na skříňkách s talířema. Postavil jsem se a dózu jí podal, věděl jsem, že má ráda v kafi hodně smetany jako já, ale jen náznak cukru. Úsměvem mi poděkovala a dala mi pusu. Do tý doby jsem si ani neuvědomoval, jak moc mi to chybělo.<br />
Po půlhodině doopravdy odešla a jediný co mi řekla bylo: 'Vítej zpátky.' Nahoře mi přichystala postel, a já šel s kafem v ruce a rozhlížel jsem se po těch zdech, na kterých pořád byly zbytky našich hádek a zápasů, uvědomoval jsem si, že jsem zase šťastně doma a bylo mi skvěle.<br />
Otevřel jsem dveře do ložnice, položil jsem si na noční stolek kafe a svlíkl jsem se do trenek. Lehl jsem si do postele a zacejtil jsem závan starejch časů. Vzpomínal jsem jak jsem se s ní poprvý v týhle posteli vyspal, jak jsem v tý místnosti poprvý praštil pěstí do zdi a ty peřiny voněly pořád stejně. Pamatoval jsem, jak jsme se milionkrát usmiřovali právě v tý posteli a ty peřiny byly nasáklý slzama a potem a občasnou krví, když se talířem trefila dobře. Ty stěny si pamatovaly stovky nadávek, hádek, názorů, žárlivejch scén a bitek. Ta podlaha pamatovala tisíce zašlápnutejch cigár a litry rozlitýho pití. Stejskalo se mi po tom pachu smrti toho domu, a věděl jsem, že se to jednou vrátí. Dopil jsem kafe a pomalu jsem usnul s úsměvem na tváři.<br />
<br />
Probudilo mě to, jak mám zkroucený ruce za zády a někdo mi na těch zádech surově klečí. Jedna ruka mi tlačila hlavu k posteli a druhá mi poutala ruce těma plastikovejma páskama, protože pouta už vyšly z módy.<br />
,,Zatýkám vás pro nedovolené vniknutí, stalking, krádež a pokus o vraždu. Cokoliv řeknete může být u soudu použito proti vám. Máte nárok na advokáta, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen. Také máte právo na jeden telefonát.' nechápal jsem co se děje, venku byla tma a já rozespalej byl po schodech vedenej fízlama do auta. Nahlídnul jsem do kuchyně, když mě okolo ní prováděli a viděl jsem jí, jak sedí u stolu s nějakým fízlem s rozmazanou řasenkou a rozcuchanejma vlasama, natrženym tričkem a po zemi byla spousta střepů z rozbitejch talířů z nějakejch polic, který vyházela. Ve skutečnosti se mě chtěla celou dobu zbavit, tak to na mě narafičila, aby se mě nadobro zbavila.<br />
Jel jsem v tom autě, s rukama bolestivě sepnutejma, poslouchal jsem dva fízly jak si povídaj a přemejšlel jsem, proč je svět tak nespravedlivej.<br />
,,Zajímalo by mě, kam ho šoupnou.''<br />
,,Myslim, že půjde k Billymu.''<br />
,,Počkej, Billy je ten plešatej znásilňovač?''<br />
,,Jo. Měl vlasy po ramena ale ostříhali mu je.''<br />
,,Proč?''<br />
,,Nevim, nelíbilo se jim, jak měl dlouhý vlasy.''<br />
,,Joo, Billy měl fakt dlouhý vlasy.''<br />
Chvilku bylo ticho.<br />
,,Hej mladej!''<br />
,,Hm?''<br />
,,Co tě to popadlo?''<br />
,,I kdybych vám řekl jak to bylo, nevěřili byste mi. Co je slovo údajně cizího chlapa v trenkách, kterej se válel v cizí posteli proti slovu znásilněný, okradený, pomalu zavražděný ubrečený ženský? Koňský hovno.''<br />
,,Jo, máš pravdu, asi radši drž hubu.''<br />
,,Nic jsem neudělal.''<br />
,,Jo, to nikdo.'' řekl ten bengál a zavřel to okýnko, který bylo mezi nima a mnou. Zůstal jsem úplně sám, zrazenej a smutnej. Zase.<br />
Vyjebanej stereotyp.Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-13418307065664940862015-12-12T21:51:00.001+01:002017-02-21T16:56:40.325+01:00nikdy jsem nechtěl víc, než někoho inspirovat.<h4>
<span style="font-weight: normal;"> Sedět nad poloprázdnou sklenicí piva se čas od času může zdát jako smysl života, jako osud. Sedět, přemýšlet a občas si něco zapsat na podtácek, plácnout servírku přes zadek a pokecat si s barmanem o tom, jakej je život svině. V jednu ráno zapadnout do postele a snít opilý sny, zatimco se tvoje tělo připravuje na ráno plný kocoviny. Po probuzení si zakouřit, uvařit si kafe, poslouchat rádio a potom sednout do svojí rozhrkaný káry a odfrčet do práce. V práci si nechat srát na hlavu od arogantního vedení, smát se nad trapnýma osudama tvejch kolegů a občas si na hajzlíku pročistit kvér, abys měl vyklidněnou hlavu. A co po práci? Zajdeš si na pivo, na box, vsadit si a sledovat jak si někdo dá do držky, nebo se jen tak pojedeš projet, zavoláš přítelkyni, pokud nějakou máš a pojedeš si zašoustat, aby si měl klidný spaní, a pokud jí nemáš, tak pojedeš domů, pustíš si v televizi football, telefonicky si vsadíš, že to dopadne 44:16 pro Texasskou univerzitu a budeš mezitím masturbovat jako velkej kluk. A takhle to půjde dokud se neopiješ a neusneš. A tohle je tvůj smysl života?<br /> Nikdy jsem nechtěl víc, než být inspirativní člověk. Nepotřebuju aby se o mně učilo ve školách, ale rád bych třeba, aby děcka ukradly rodičům mojí knížku ze šuplíku vedle postele a četly si jí potají a půjčovaly si jí, a dostávaly by výprask, kdyby je někdo nachytal, protože: 'Na takové věci máš ještě spoustu času!'<br /> Přišel za mnou kluk přibližně v mým věku a podal mi ruku, že se mu líbí co píšu a potom měl spoustu hipsterskejch řečí se spoustou výrazů, kterejm jsem nepotřeboval rozumět a já z toho pobral jenom to, že chce, abych si přečetl jeho poezii a řekl mu na ní svůj názor. Od tý doby co jsem kejvnul, protože jsem nechtěl přijít o jednoho z toho mála mejch fanoušků, kteří se k tomu přiznají, mi každej tejden posílal minimálně dvě svoje básničky na zhodnocení a podrobný názor. Vymlouval jsem se, že jsem opilý, ale pravda byla, že mě prostě nebavilo číst cizí poezii, ale líbilo se mi, že si z toho co jsem mu dával za vzor doopravdy něco bral. To bylo hezký. A taky jsem doopravdy vždycky opilej byl.<br /> Ptám se sám sebe, jakej je smysl toho, co teď píšu? Potřebuju se vypsat ze smutku, potřebuju se svěřit nebo se prostě potřebuju pochlubit? Cejtim prázdnotu, nebo<br /><br /> <i> se svět prostě zbláznil?</i></span></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;">je čistej jako horská voda</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;"> ale zároveň</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;">špinavej jak politická pravda.</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;">je krásnej jako ženská</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;"> ale zároveň falešnej jako její úsměv.</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;">je uspokojujíci jako sex</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;">ale občas</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;"> ti uřízne každou větev,</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;"><br /> která ti brání si zlomit páteř</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;"> o zem.</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;">co ti dá ty pocity plnosti?</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;"> co ti dá ty zlatý nugety?</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;"><br /> co ti dá tolik štěstí, že se po něm přestaneš shánět?</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;">otevřel jsem dveře od auta</i></h4>
<h4>
<i style="font-weight: normal;"> </i></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> </i>a vystoupil jsem na betonovej chodník, kterej mě i přes podrážku zastudil. Pohodil jsem si klíčkama od auta a urovnal jsem si kravatu, zapálil si cigaretu a opřel se o kapotu. Zkontroloval jsem hodinky: za deset deset. Ještě měla deset minut. Přemejšlel jsem a sledoval dům před sebou. Bylo slyšet tlumený zvuky klavírní hudby a strohej, slušňáckej smích plnej ironie, klapot podpatků a ťukání skleničkama. Co z toho mají? Přetvářka a řitní alpinismus, jen kvůli troše škváry, kvůli lesklejm botám, drahýmu vínu a drahejm šlapkám. Někdo mi kdysi řikal, že existujou dva druhy kurev: kurva a kurva zkurvená, a mezi nima je jen ten rozdíl, že kurva dá všem a ta kurva zkurvená jenom tobě ne. Možná bych tam přidal ještě zkurveně zkurvenou kurvu, která by byla ta, co dá všem co maj prachy, ale tobě nedá ani když jí vyzvedneš u domu ve Fordu Mustang, ale to už bych to celý překombinoval.<br /> Z přemejšlení mě vytrhl</span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /></i><i>zvuk podpatků klapajících po chodníku</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> klap klap klap</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>jako by se blížila smrt.</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>byla nádherná</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> jako výplatní páska po měsíci plným přesčasů</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>blížila se</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> blíž a blíž</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>a já v ní viděl naději</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br />.</i><i> co chceš víc?</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /> </i><i>chtěl bych se ještě víc přiblížit</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>nevzpomenu si</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> kdy naposledy</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> jsem se usmál od srdce</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>ale tentokrát jo</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> tentokrát ten úsměv doopravdy vyšel přímo odtamtud</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>protože šel přímo pro ni</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>pro mou pornomúzu z betonovýho chodníku</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /> po kterym šla</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /></i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /></i><i> </i>blíž a blíž ke mně a já se cejtil skvěle. Měla nádherný dlouhý nohy na černym podpatku. Když jste šli odzdola nahoru, viděli byste černý šaty obepnutý a končící těsně pod tou nádhernou prdelí. Zrzavý vlasy jí splývaly po ramenou k prsům velkejm tak akorát. Oči jí lemovaly černý, tak akorát dlouhý linky, který zvýrazňovaly její nádherný oči a rudou rtěnkou obtažený rty. Došla až ke mně.<br /> Následující konverzaci plnou lichotek a flirtujících frází můžeme přeskočit, protože jak jsem byl uchvácenej tou živoucí nádherou, zapomněl jsem poslouchat a vnímat co říká.<br /> Vešli jsme dovnitř. Z toho pohledu jsem si musel upravit kravatu.<br /> Všude okolo mě byla obrovská hustota snobů na metr čtvereční. Cucali víno a decentně se smáli. Myslel jsem si, že mě jeden z nich dostal už u vchodu, ale byl to jen číšník.<br />'Dobrý večer, pane Butler.'<br />'Zdravim.'<br />'Co si dáte?'<br />'Máte víno?'<br />'Máme.'<br />'Červené?'<br />'Ano?'<br />'Jaké?'<br />'Kyselé Cabernet Sauvignon, sladký Old Porter a.....'<br />'Porter.'<br />'Hned to bude pane.' Když se snažil odejít pro víno, chytil jsem ho za rukáv.<br />'Flašku.'<br />'A...ano..ano pane, samozřejmě.'<br /> Party pokračovala dál. Mluvili se mnou nakladatelé, vydavatelé, tiskaři, spisovatelé, kritici, básníci a já se jenom dál držel mojí zrzavý múzy okolo pasu a občas jsem jí přejel po zadku. Otočil se ke mně jeden novinář, když jsem dopíjel třetí lahev vína.<br />'Mohl bych se vás zeptat na pár otázek, Nicolasi?'<br />'Jo.'<br />'Jaký je váš životní cíl?'<br />'Nikdy jsem nechtěl víc, než někoho inspirovat. Chápete, vidět, že někdo chce bejt jako vy, že miluje každý slovo, který vám vyjde z huby nebo z rukou, že chce bejt jako vy.'<br />'Chystáte něco v bližší době?'<br />'Chystám se psát básničky a občas masturbovat.'<br />'A máte nějaký vzkaz pro naše čtenáře?' Zamyslel jsem se. Jakou zprávu mám předat stovkám čtenářů?<br />'Žijte život a buďte připravení zemřít šťastní. Žiju abych jednou umřel šťastnej.'<br />'Děkuju vám. Hezký zbytek večera přeju.'<br />Podíval jsem se mojí zrzce do očí a řekl jsem jen:<br />'Pojď, vypadneme.'</span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><br /></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><br /> <i>lehký kapky deště pršely na moje sako</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>který měla hozený okolo ramen.</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> make up</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>rozteklej po krásný tváři</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /> ale úsměv pořád nádhernej.</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>zabil bych se</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>zabil bych pro něj</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /> </i><i>zničil bych rozum svůj i všech okolo</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /> zničil bych svět </i><i>pro jednu noc.</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /></i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i><br /></i>
Stopli jsme si taxíka a já s tím, že jsem rozdal svoje vizitky desítkám ktitiků, nakladatelů, vydavatelů a byl jsem připravenej nechat se zasypat stovkama telefonátů.<br /> Taxík nás zavezl k ní domů. Zaplatil jsem a řekl taxikáři ať chvilku počká. Přešel jsem k ní a chytil jsem ji za zadek, druhou rukou jí vjel do vlasů a políbil ji. Byl to takovej ten polibek, kterej vám dá chuť do života a beznaděj, že to jednou bohužel skončí. Lehký kapky deště pořád dopadaly na moje sako, který měla okolo ramen. Pustil jsem jí.<br />'Promiň, ale dneska u tebe neskončíme.' Sám jsem nevěřil tomu co jsem řekl. 'Zítra ti zavolám, musím jet domů a musím se vyspat, odpočinout si a vyvětrat si hlavu od toho luxusu. Ozvu se ti, slibuju, nezapomenu, a moje sako si prozatím nech jako záruku.' Usmál jsem se a ona mi úsměv opětovala.<br />'Večer jsem si moc užila, Nikky.' a znova se usmála. Každej ten úsměv odtál kousek ledovce z mýho srdce. 'Ozvi se.' Řekla a zmizela do domu. Vrátil jsem se k taxíku a nastoupil jsem, řekl jsem adresu kam mě má zavézt a přemýšlel jsem. Po chvilce taxík zastavil.<br /> 'Ošukej jí, kámo.' řekl taxikář a podal mi cigáro. Pochopil jsem. Jenom objel blok. Byl to dobrosrdečnej chlap, chyběly mu zuby, ale byl skvělej. Vyběhl jsem z taxíku a zabušil jsem na dveře.<br /> 'Rozmyslel sis to?'<br /> 'Jo.'</span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><br /></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><br /><i>těla propletený v milostnym chaosu</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>utopie lepších dní.</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>zdání o nezdání se zdá být tak nestálý</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> [nádechy výdechy povzdechy a chvilkový úmrtí]</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>nárazy o zeď</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>nárazy pěstí do dveří</i><i>'</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>ztište se, hovada.'</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i> nasrat </i><i>a pokračova</i></span><span style="font-weight: normal;"><i>t</i></span></h4>
<h4>
<span style="font-weight: normal;"><i>v dokonalý souhře </i></span><i><span style="font-weight: normal;">v nádherným protkání.</span></i> </h4>
Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-72519170720267322772015-11-07T18:21:00.000+01:002017-02-21T16:56:40.376+01:00imprese deprese II<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">Cvrnknul jsem vajgl cigarety směrem k silnici. Ozvalo se zasyčení,
jak se utopil v kaluži a bez výkřiků o pomoc se potopil ke dnu. Cejtil jsem
vítězství, moc nad světem a nadvládu, ale v mejch žilách kolovala čistá krev
bez drog a opiátů, tak jsem si prdnul a přešel jsem ulici.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<span style="font-size: 13.5pt;"> Ta doba byla taková šedivá,
svět tenkrát voněl jinak než voní teď a vypadal jako vystřiženej ze sépiovýho
filtru. Dny jsem trávil zavřenej doma, žijící z toho, co jsem si vydělal na
sázkách na boxu, z domu jsem vycházel jenom do vedle vchodu umístěný trafiky
pro cigára a do sámošky přes ulici pro něco k jídlu a k pití. Tohle období
trvalo zhruba měsíc, a čas jsem trávil psaním povídek, poezie a filozofickejch
spisů. Celej ten měsíc, tak jak začal a tak jak skončil jsem byl naloženej v
lihu. Z toho celýho vzešla jenom hromada filozofickejch spisů a krátkejch
sloupečků o smyslu života a štěstí, dohromady 743 A4 stránek plnejch textu. Tak
například...<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<br /></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<span style="font-size: 13.5pt;">...<span class="apple-converted-space"> </span><i>světem
jsem se ploužil jako zapomenutej kus papíru na krajnici vedle obrubníku. Vítr
mě nesl dál a dál světem, hrál si se mnou a já snad nikde nezůstával dýl jak 2
týdny. Hledal jsem peníze? Slávu? Oblíbenost? Ne. Hledal jsem lék na svojí
frustraci, lék, kterým bych si vykompenzoval svou dezorientaci ve světě, chtěl
jsem najít baterii a zařehnout znovu motor svý chuti do života. už jsem nechtěl
být jen papírem u krajnice, chtěl jsem být papírem v knize. Hledal jsem štěstí.
Cesta za štěstím je lemována neštěstím. Prakticky vzato, si při cestě za
štěstím projdete takovým množstvím trnitýho, jedovatýho neštěstí, že nevim
jestli nestojí víc za to zůstat na místě v blažený, naivní spokojenosti s
průměrem. Osud ti nasadí pouta, a láska ti je na chvíli sundá, ale jenom aby
nabrousila okraje a po pár iluzích štěstí ti je nasadila zpátky rožhavený
doběla. A cos čekal blbečku? Vítr mě táhne dál a dál...</i><o:p></o:p></span></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<i><span style="font-size: 13.5pt;"><br />
</span></i><span style="font-size: 13.5pt;"> Ubalil jsem
si cigaretu a opřel jsem se o linku vedle rychlovarné, klepající se a páru
vyfoukávající konvice. Zapálil jsem si a do hrnku jsem nasypal 2 lžičky
rozpustný kávy. Zalil jsem to vařící vodou a dolil levnou smetanou. Skoro na ex
jsem to vypil a skoro po měsíci jsem roztáhnul záclony. Do obličeje mě udeřilo
sluneční světlo, zamžoural jsem a shlídnul dolů na ulici.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<br /></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<span style="font-size: 13.5pt;"> ...<span class="apple-converted-space"> </span><i>chodící mrtvoly, trosky vytažený z
trosek a vhozený do trosek. narodil ses jako nula, stejně tak žiješ a stejně
tak chcípneš. tvůj život smrdí jako hovno, seš tlustej jako bečka, ošklivej a
plešatej. proč se usmíváš? podívej se na sebe do zrcadla. ne na to, jak
vypadáš, ale na to, jakej jsem uvnitř. vždyť hniješ, seš krysa. lez kanálama,
jako správná krysa, která seš, a jestli vystrčíš čumák, tak ti ho ustřelim.
nenávidim tě, mnohem víc, než nenávidíš sám sebe, debile. oblíkáš se jako největší
bohatýr, a potom škemráš o dvacku, o cigáro nebo o jídlo, seš na sebe pyšnej,
ale měl by ses zabít, trosko. chcípni.</i><o:p></o:p></span></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<i><span style="font-size: 13.5pt;"><br />
</span></i><span style="font-size: 13.5pt;">V podstatě
jsem neviděl nic neobyčejnýho. Spousta lidí pobíhajících a ploužících se, v
oblecích, či v roztrhaných hadrech, v kožených bundách, sukních, džínách,
teplácích, tesilkách, kvádrech, kravatách, kloboucích, čepicích a spoustě další
věcí. Zatáhl jsem záclonu a šel si dopít kávu.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<span style="font-size: 13.5pt;"> Po pár hodinách mě už unavilo
sedět a čekat na smrt, tak jsem se skoro po měsíci zvedl, oblíkl a vyšel ze
dveří ven.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<span style="font-size: 13.5pt;"> Před domem jsem se musel zase
trošku zaostřit, ale po chvilce byl okoloplynoucí svět jasnej a ostrej jako
gilotina. Hodinky označovaly jasnej čas: za pět půl na panáka. Nasel jsem do
auta a odjel od domu.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<br /></div>
<div style="margin: 0cm 0cm 0.0001pt;">
<span style="font-size: 13.5pt;"> ...<span class="apple-converted-space"> </span><i>moje ruka svírala volant a na očích
jsem měl tmavý brejle. Byl jsem rozhodnutej, že zůstanu neviditelnej, že ukryju
svojí duši přes reflektorama, který mi ji chtěj naskrz propálit. ‚Dobrý večer,
pane, poprosím vás, abyste si vystoupil a předložil vaše řidičské průkazy.‘ Pak
ticho přerušovaný jenom mumlánim dvou policajtů. ‚Poprosím vás, abyste na
kapotu vyndal obsah vašich kapes.‘ Nic moc, peněženka, aspirin, telefon, klíče,
papírky, filtry a tabák, kapesník, dvanáct dolarů, placatka whiskey. ‚Mohl
byste nám prosím dýchnout?‘ Dýchnul jsem. ‚Pojedete s námi pane.‘ Divím
se, že v mých kapsách nenašli střepiny z mýho srdce. Bylo mi to
jedno. Próza ze zadního sedadla policejního auta… Zapudil jsem zlý myšlenky,
napil se z placatky a nastartoval motor. Odjel jsem za jinýma myšlenkama a
lepšim večerem.<o:p></o:p></i></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
Trvalo asi dvacet minut, než jsem se dostal do cíle. Zaparkoval jsem asi
patnáct metrů od vchodu. Už z dálky na mě mával maličkej, podsaditej
vyhazovač Tommy.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
‚Nazdar, Nikky!‘ culil se a trhal vstupenky.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
‚Ahoj, Tommy. Kolik vstup?‘<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
‚Neblázni, debile, jdeš zadarmo. Stejně obsah svý peněženky necháš na
sázkách.‘ Smál se jako kretén, ale měl jsem ho rád.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
Vešel jsem dovnitř a posadil se ke stolu, kterej byl nejblíž ringu.
Plánoval jsem zůstat jenom na jeden
zápas. Podle rozpisu to měla bejt heavyweight, americkej boxer Richard ‚One
Punch‘ Kelly proti nějakýmu anglickýmu Brandonu ‚Smite‘ Loggardsovi. Loggards,
podle prospektu měl váhu 110 na 185 centimetrů, 14 výher a 1 prohru a silnou pravačku,
zatimco Kelly byl ve společnosti novej a neměl nic moc co nabídnout. Zaškrtl
jsem Kellyho. Nováčci bejvaj nabuzený a kurs na něj taky nebyl moc vysokej,
takže by mi to mohlo hodit slušnej balík. <o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
‚Tak na koho dneska, Nikky?‘ Emily. Dal jsem se s ní do řeči hned
první večer co jsem se přistěhoval, bydlela dvě patra nademnou a přivedla mě do
světa undergroundovýho boxu. Měla krásný dlouhý nohy a vlasy černý jako uhel,
průměrný prsa a božskej zadek. Házela po mně úsměvy a já dodneška nevim co se
jí na mě zdálo tak nádhernýho. <o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
‚Dneska to vidim na Kellyho. Přineseš mi jedno pivko, zlatíčko?‘<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
‚Ale jistě, Nicolasi. Dej mi tiket a sekundu.‘ Vzala si ode mě tiket a
odnesla ho do sázkovýho okýnka. 12 dolarů na Kellyho by mi mohlo hodit až 131
dolarů.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<i><span style="font-size: 13.5pt;"> … vidíš tu tmu? Posedávám
po barech a plavim se na životě, jeden den máš hodně peněz a ve druhym dni už
trávíš čas s nosem zabořenym do novin hledajíc práci, protože nemáš co
žrát. Není čas na smutek. Je snad ta pravá deprese to, když necítíš vůbec
nic,ani smutek, ani radost, jenom očekáváš, kdy to všechno skonči?Hledáš
příležitosti se usmívat, ale máš moc starostí, než aby ses odhodlal bejt
smutnej. Deprese je možná smíření s necitelností. Imprese deprese, bože to
je ale debilní název. Imprese je podle mezinárodního slovníku dojem, nebo vjem.
Mám dojem, že moje deprese se převlíkla do nezájmu. Sakra, já jsem ale kretén.<o:p></o:p></span></i></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
Zápas pro mě dopadl kladně. Kellymu se neřikalo ‚One punch‘ jen tak pro
nic za nic. První ranou pravym hákem poslal Loggardse k zemi a v několika
dalších kolech se jen nechal mlátit, aby ho potom pár dalšíma poslal do šatny s bílým
ručníkem na podlaze ringu. <o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
Jednou rukou jsem počítal peníze a druhou držel volant. 129 dolarů. To
je slušný.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
‚Teď jedeme k tobě?‘<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
‚Jasně, Emily.‘ a jeli jsme.<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
U mě jsme si sedli do obýváku a povídali si. Nalil jsem nám skotskou,
pak další a další a další a další. Byli jsme opilí, kouřili jsme cigarety a
smáli se, hodně pozdě v noci, hodně brzo ráno. Měla na sobě šaty s kytičkama,
vyhrnutý snad do třetiny stehen a já si ten pohled celym srdcem užíval. Na
chvíli jsem zase cítil radost. Ale nebyla to radost z toho, že jsem věděl,
že si tu noc vrznu. Byla to euforie z toho, že se někdo usmívá, z toho
že je se mnou. Dopili jsme skotskou a já hodil skleničku na zem. Přiklonil jsem
se a políbil jsem jí. Rukou jsem jí vyhrnul sukni až k břichu a pak jsem
jí svíknul. Měl jsem s ní sex v 3:58 ráno na mym gauči. Ráno jsem se
probudil a ona mi přinesla k snídani vajíčka a kafe. Moje deprese byla
zase na chvilku pryč a ta sklenička se zakutálela pod postel…<o:p></o:p></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<br /></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">
…<i>vidím v tom smysl. Jednu ruku na volantu a druhou na jejím
stehně. Mý rty na jejích. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik lásky, ale mám jí na
rozdávání. Zjistil jsem, odkud pramení moje deprese, jestli se tomu
příležitostnýmu smutku tak dá vůbec řikat. Pramení z toho, že o to mnoho
co mám na rozdávání žádná nestojí, a když se o to občas nějaká přihlásí, jsem
šťastnej. To je moje Imprese Deprese. To je to proč žiju a dejchám. Co by byl
život bez smutku? Vůbec nic, nuda, ona je občas ta smutná bolest u srdce
příjemná. Díky tomu víš, že ještě žiješ a že z tebe není jenom bezcitná
zombie. Usměj se na svět, a nikdo nepozná, že se usmíváš z donucení, a ne
protože bys cejtil radost. Vyhrál jsi? Jo? Já si to taky jednu chvíli myslel. <o:p></o:p></i></span></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<i><span style="font-size: 13.5pt;"> …přečti si tuhle věc
ještě jednou. Zamysli se nad každým slovem, zamysli se nad každou větou.
Soucítíš? Neboj se, jednou bude líp. Nějakej britskej zpěvák prej jednou řekl: Všechno
bude na konci v pořádku. Pokud to není v pořádku, pak ještě není konec. Je to
hovadina. Všechno bude na konci akorát dávat smysl, a pokud je všechno v pořádku,
věř, že do konce zbejvá ještě hodně dlouhá cesta…..<o:p></o:p></span></i></div>
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<br /></div>
<br />
<div style="margin-bottom: .0001pt; margin: 0cm;">
<span style="font-size: 13.5pt;">Vyndal už někdo tu skleničku zpod
postele?<o:p></o:p></span></div>
Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-81062130675100653052015-09-19T19:32:00.000+02:002017-02-21T16:56:40.384+01:00buttler & ona. Černovlasý nebe. Tělo bohyně a vlasy v barvě tmy, střed celýho Buttlerova vesmíru. Nadkolenky na úžasnejch nohách a krátká sukně, tílko s výstřihem a tenisky na nohách. Brejle na jinak krásnejch očích a rudá rtěnka na nádhernym úsměvu. Otevřený sladký víno, cigaretka položená v popelníku. Kouř ve vzduchu opisující kroužky a smích tý dokonalý ženský, kterej probouzí celej barák, ale nikdo si nestěžuje, protože to pro každýho je libozvučná hudba. Venku houkající policejní a hasičský sirény, její vzdechy a výdechy, nádechy a nádhera, pánové, lepší než pít pivo u fotbalu, její krásný slova, když leží schoulená v mým náručí, i když nemáme peníze na luxusní život, máme sami sebe navzájem a to je pro nás hlavní. Snažíme se vyškrábat nahoru na horu jak horolezci.<br />
Trávil jsem večery focením jejích nahejch fotek, jak pozovala jako modelka a potom jako studentka a potom jako policajtka a potom jako zlá holka a lepil jsem je do alba. Občas, když zrovna neměla náladu na noční hrátky, jsem si s tím albem zalezl do kumbálu a masturboval jsem nad tím. Jednou umřu šťastný.<br />
Poslouchala Rock'n'roll, Metallicu, Guns'n'Roses, Nirvanu a Beatles a v popelníku nechávala utíplý špačky označkovaný rudou rtěnkou. Stejným způsobem si značkovala i skleničky se skotskou whiskey, kterou milovala s ledem a sklenicí coca coly vedle na zapíjení. Tehdy doba voněla jinak než teď, znáte to, když si přičichnete k něčemu, co vám připomene starý časy a uvědomíte si, že doba tenkrát voněla úplně jinak, stejně jako jste cítili svou existenci jinak než teď. Je to divný, ale je to tak. Přísahám.<br />
'V kolik nám jede ten autobus?' zeptala se.<br />
'Nevím.' odpověděl jsem já a oba jsme věděli že ve tři hodiny odpoledne, byl to instinkt a vzpomínka, že jsme o tom už jednou mluvili. Usmála se, já zase zabořil čumák do magazínu o bojovejch uměních a smál jsem se tak, aby to ona nespozorovala a nemyslela si, že mi dělá moc velkou radost. Myslel jsem na její zadek, ale neřekl jsem jí to.<br />
<br />
'Lásko? Koupíš špagety? Chci uvařit špagety.' zavolala na mě přes celej byt, když jsem zrovna kadil. Utřel jsem si zadek, umyl ruce, spláchl záchod a šel za ní.<br />
'Jak chceš uvařit ty špagety?'<br />
'Ve vodě, troubo.' zasmála se.<br />
'Na jakej způsob?' měl jsem špatnou náladu.¨<br />
'Ve slaný vodě s trochou oleje.' zasmála se z plnejch plic a dál si lakovala nehty na nohou.<br />
'Tak jdi do prdele.' řekl jsem a třeba na tři dny zmizel z bytu. Loudal jsem se po hospodách, po arénách kickboxu, po pokerovejch turnajích, čteních, literárních výstavách a píčovinách, a po pár dních jsem se vrátil se špagetama, zašukali jsme si a všechno bylo zase na měsíc dva v pořádku.<br />
<br />
Uvařil jsem nám kávu.<br />
<br />
Svět se točí, a točíme se i my. Pivo a víno a cígo a vodka a jsme šťastný. V noci zvracíme a ráno nás bolej hlavy.<br />
'Hej Nikky dáš si se mnou jointa?'<br />
'Ne, sorry kámo, tráva je fet.'<br />
A pokračujem v kolotoči. Tvoje boky, nohy a zadek jsou symfonie, jak se na podpatcích vlníš noční ulicí opřená o moje rámě. Zajdeme si na večeři a po večeři se zrušíme u mě na bytě. Co tomu řikáš? Proč jseš pro? Když piješ roztahuješ nohy, a ne jen mně a proto jsem rád, že piješ jenom se mnou. Cejtíš se v dobrý společnosti? Protože já ano a doufám, že tyhle krásný večery nikdy neskončí.<br />
Sedim v maskáčový bundě a ustřiženejch nohavicích na tvym gauči. Z venku se ozývá klakson nějaký netrpělivý megery a mně je skvěle. Usmívám se na tebe a ty se usmíváš na mě, protože víme že na dně tý flašky vína nás čeká skvělej sex. Ráno si to zopakujem? Nebo mám vypadnout z tvýho bytu a ozvat se za tejden, že se mi stýská? Dám ti padesát tři babek ať se krásně ohákneš a skočíš si na manikúru a pedikúru a ke kadeřnici a nechat se nalíčit, ať reprezentuješ to jméno. Buttler, anglickej zasranej sluha a českej nasranej básník, zasraný paradoxy. Jsem sluha sám sebe? Nebo tvůj sluha, kterej pro tvůj úsměv vleze do hoven? Tolik otázek, a na žádnou z nich nedostanu odpověď. Tak na zdraví, moje milá a pojďme tuhle noc prožít zapletený do sebe.<br />
<br />
Vstal jsem z postele a protřel jsem si oči. Ze stolu jsem vzal ibalgin a zapil jsem ho zvětralym pivem ze včerejší noci. Převalila se na posteli a podrbala mě na zádech. Zachichotala se a řekla:<br />
'Teda Nikky, ty seš ale kus tlustýho chlapa.'<br />
'Každý moje kilo je naplněný láskou k tobě děvče.' znovu se zasmála a já nám odešel do kuchyně udělat snídani. Rozpálil sem pánev a prsknul na ní čtyři vajíčka. Přišla z ložnice oblečená jen v mym tričku a kalhotkách. Skrz tričko jí projížděly tvrdý, ranní bradavky.<br />
'V kolik máš to čtení?' jen tak mimochodem prohodila, otevřela okno a zapálila si cigaretu. Zapnul jsem rychlovarnou konvici na kafe.<br />
'V sedm to začíná a končí to někdy v noci. Dvě hodiny budeme číst a zbytek večera pít a mluvit o trapný poezii, klasický moderní básníci.'<br />
'Dneska bysme mohli jít navštívit maminku.' ušklíbl jsem se a hodil do kadýho hrnku vrchovatou lžíci kafe.<br />
'Samozřejmě půjdu rád.' Možná budu litovat. Nandal jsem vajíčka na talíř a kávu zalil. Hodil jsem jí tam tři kostky cukru a nalil pořádnou porci smetany. Já sám jsem si do kafe nalil jenom kotel smetany a cukr jsem vynechal. S ní byl život sladkej až dost.<br />
<br />
Šest hodin večer. Opouštíme dračí doupě a ona vysmátá, že viděla svojí maminku pěje básně o lásce a štěstí. Moje tchýně mě měla ráda, ale koukala se na mě pohledem: 'Vím co děláš každej večer kromě soboty s mojí dcerou!' a já tam stál s pohledem: 'Ano, šukám jí.'<br />
Dostali jsme čaj a sušenky a zatímco si Ona odskočila na záchod, zakouřil jsem si s její matkou a prohodil pár slov.<br />
'Doufám, že s ní máš jenom dobrý úmysly.'<br />
'Vaše dcera je to nejlepší co mě za posledních 23 let potkalo.'<br />
'Tak... to doufám, že s ní máš jenom dobrý úmysly.'<br />
'Nebojte se, pro vaší dceru chci jen to nejlepší.'<br />
'Jseš docela sympatickej.'<br />
'Dík.'<br />
'Hádám, že i ona je šťastná s tebou.'<br />
'Nevím, nikdy jsem se jí neptal.' Vrátila se z toalety.<br />
'Hele!' Pronesla její maminka. 'Jseš tady s Nikkym šťastná?'<br />
Přešla ke mně a dala mi pusu. 'Nejšťastnější, maminko.'<br />
'Tak to jsem šťastná i já!' a smáli jsme se, pili čaj a potom bourbon a potom jsme šli na moje čtení. Dostal jsem stařešinskou pusu na tvář, ale nesralo mě to.<br />
<br />
Hipsteři. Berete tu poezii až moc vážně. Nežijeme v době, kdy bysme se Shakespearem chodili na orgie, nežijeme v době, kdy nás malovali malíři na pláta do zlatejch ránu, zatímco ve střevících a kabátci s volánky píšeme naše básně husím brkem do kroniky. Nebuďte kokoti lidi, jde nám o to, rozšířit poezii mezi co nejvíc lidí, nechceme cestovat v čase a vracet se zpátky do dob, kdy Wilda Třasoštěp píchal s Anne Hathaway.<br />
Pili jsme panáky a drinky, já přečetl svojí poezii a potom jsme během pár hodin a po rychlovce na hajzlech vypadli.<br />
Koupil jsem od barmana celou lahev švestkovýho vína. Byli jsme mladí a opilí a chtělo se nám zpívat, tak jsme si zpívali a nakonec jsme skončili na zádech v parku v trávě.<br />
'Hej Nikky.'<br />
'Hej.'<br />
'Miluješ mě?'<br />
'Samozřejmě, že tě miluju.'<br />
'Jak moc?'<br />
'Tak moc, jako jsem nikdy žádnou předtim nemiloval.'<br />
'To je hezký Nikky, dej mi napít.'<br />
'Hej.'<br />
'Hej, Nikky?'<br />
'Miluješ mě?'<br />
'Jo.'<br />
'Jak moc?'<br />
'Vidíš támhletu hvězdu?'<br />
'Jo.'<br />
'Tak kdybych měla poskládat větu tak dlouhou, aby popsala jak moc tě miluju a postavila ty slova na sebe, došáhli by až k tý hvězdě a ještě by možná prošly skrz.'<br />
'To je krásný.'<br />
'Já vim. Poetický pozerství jsem chytla od tebe.'<br />
'To je taky krásný. Dej mi napít.'<br />
<br />
Tak jsme tam leželi a básnili o tom, jak se milujeme až do brzkýho rána, kdy jsme odešli ke mně na byt a šukali jsme. Byly to krásný časy.<br />
A to jsme byli my, dámy a pánové. Buttler a Ona. Černovlasá bohyně v mým tričku, díky který jsem zapomněl na všechny, který se mnou kdy vytřely podlahu. Ztělesněný štěstí, milovnice dobrý hudby a mě.<br />
Doba, kdy jsem našel sám sebe, dámy páni. Doba kdy se našel Nicolas Buttler.Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-5951472502476047642015-07-24T15:54:00.000+02:002017-02-21T16:56:40.357+01:00viděl jsem motýla rvát si křídla z vlastního těla. bylo 24. července 2023, 8:21 večer. seděl jsem u stolu v kuchyni ve svým bytě, sám. předemnou na stole ležel muffin ze starbucks, čokoládovej, ten jsem měl nejradši, a v něm byla zapíchlá svíčka. měl jsem bradu podloženou levou rukou a v pravý ruce jsem držel pomalu docházející cigaretu. naposledy jsem si potáhnul, típnul jsem jí do popelníku a kouřem z ní jsem sfouknul svíčku. přál jsem si jednu věc, o který kdybych vám teď ale řekl, tak se mi nevyplní ne?<br />
'nikky má dneska narozeninyyy...' vytáhl jsem z muffinu svíčku a hodil jí do popelníku.<br />
'a my máme přání jedinýýý...' vzal jsem do ruky muffin a ukousnul jsem si.<br />
'štěstí, zdraví, štěstí, zdraaaví...' při zpívání jsem vyplivnul spršku drobků.<br />
'hlavně to zdravíííí...' to už je dávno v prdeli. dojedl jsem muffin a zapnul jsem televizi.<br />
'nad ruskem se dnes ve čtyři hodiny odpoledne střetly letecké síly usa a sovětské znovusjednocené republiky. stejně tak se síly spojených národů přesunuly na území vietnamu a postupují směrem přes čínu k sovětské znovusjednocené republice. anatolij putin, ruský premiér a nynější manžel vladimira putina dává světu, a hlavně spojeným národům varování v podobě videosekvence zachycující testování jaderných zbraní neznámokde v poušti.' války, smrt, krev, píčoviny. nebavilo mě to. od mýho narození nás média denně buzerovala apokalypsou, válkou, židama a muslimama, smrtí, krví a brutalitou, na tom nejvíc sosali a z toho chtěli nejvíc vytěžit, z lidskýho strachu. lidi jim uvěřili a oni se v tématu rejpali ještě dlouho potom, co téma bylo dávno v mimoproblémový zóně. vypnul jsem televizi. šel jsem do koupelny, vysral jsem se a vyrazil jsem do ulic.<br />
byl letní večer, sobota, takže po ulici lítaly hordy ožralejch mladejch lidí, všude hrála nahlas hudba a mě to sralo. proběhl okolo mě nahej, sfetovanej mladík a vyřvával: 'třetí světová válka! všichni zahyneme! jdou po mně! já je vidím, a slyším! jdou po mně! chcípnemeee...' a za rohem ho utnula policejní hlídka. amerika byla v tý době tikající apokalypsa. vrátil se strejda sam a nabíral ovečky do stáda se samopalama, mladí se seskupovali a říkali si 'RoH - return of hippes', jen aby mohli kouřit trávu a řikat tomu revolta. čůráci naivní.<br />
ušel jsem pár bloků a zmizel jsem co nejdál od centra tý sobotní večerní letní párty. procházel jsem se a koukal se po názvech barů.<br />
u Kocoura - buznaplac<br />
Hodina - do hodiny pod barem, do dvou hodin bez peněženky, to tak<br />
McLaggens pub - to víš že jo, od irčáků už jsem dostal přes hubu tolikrát, že bych v Dublinu mohl bojovat o titul střední váhy a ještě by mě oslavovali<br />
po asi půlhodině vysmívání se názvu barů jsem vlezl do jednoho, kterej se jmenoval u Starý svině. jméno se mi zdálo atraktivní a před vchodem bylo nablito jen trochu, dveře měli černý a černou já rád a nesvítili jim v oknech takový ty trapný neonový nápisy.<br />
vlezl jsem dovnitř. u vchodu byli tři automaty, u kterejch seděly nějaký stvoření podobný lidem, dokonce bych řekl že to byli lidi, jenom měli vidět víc kostí než kůže. házeli do automatů slepě jednu minci za druhou, jeden papír za druhym a doufali ve štěstí. tu iluzi já už dávno ztratil, nechal jsem je v tom. když jsem vešel do 'obytnějšího prostoru' naskytl se mi pohled na hezkej a přívětivej prázdnej prostor plenj stolů a barovejch stoliček. na jednu z nich jsem se posadil, na druhym konci baru stál plešatej, potetovanej týpek a projížděl na telefonu nějaký sociální sítě.<br />
'co si dáš?' zeptal se a položil telefon.<br />
'whiskey s jablečnym džusem, mám narozky, tak si to dneska vosladim.'<br />
'máš narozky jo?' zeptal se, vzal do ruky skleničku a nalil mi tam z flašky jamesona pořádnýho panáka. 'kolik?'<br />
'25.' odpověděl jsem a sledoval jak bez mrknutí lije do skleničky s mym jamesonem jablečnej džus.<br />
'no nekecej člověče, seš ve zlatejch letech. jaktože na svoje narozeniny vysedáváš sám v baru a neoslavuješ s rodinou, nebo se starou co?' zeptal se, zachechtal se a podal mi skleničku.<br />
'ženská mě nedávno nechala, jsem sám na vlastní narozky. smutnej příběh.'<br />
'klid chlape, takový jsme tady všichni. támhle carl v rohu.' otočil jsem se a viděl jsem starýho afroameričana, sedícího v koutě bez hnutí, jak si čte noviny. 'jeho sedmnáctiletej syn zabil jeho manželku, mrtvolu mu dal do postele a sám se oběsil u něj v garáži. jeho dcera to psychicky neunesla a skočila pod vlak. on neměl odvahu, tak tu prostě jenom každou sobotu sedí, čumí do piva a čte si sázecí kupóny na kickbox. támhle george byl mistr california v boxu těžký váhy, sám carl si na něj prej jednou vsadil, ale boxerská asociace byla zkorumpovaná a on skončil bez pásu i bez peněz, když odmítl zfalšovat zápas. já jsem vystudoval magistra na filozofický fakultě a inženýra na technický, vyhrál jsem týmu svojí školy pohár v americkým fotbale a byl jsem ředitel úspěšný společnosti pro rozvoz aut.'<br />
'počkej, to jako fakt?' zakuckal jsem se whiskey s džusem, bylo to fakt výborný pití.<br />
'ne, dělám si prdel. nedochodil jsem ani střední a pak sem šel na dva roky bručet za internetový pirátství. chápeš to? vrahy pošlou ven na podmínku a mně dali dva roky. DVA ROKY, chlape. víš, jak to moje prdel těžce snášela ve sprchách, když se ti hrdlořezové dozvěděli, že nejsem tvrdej?' od srdce jsme se zasmáli., vypadalo to na docela vydařenej večer.<br />
'já se jmenuju nicolas buttler...'<br />
'hah, buttler jako zadek.'<br />
'...jo, vole, buttler jako zadek. jsem amatérskej básník a povídkář, patřim k sanfranciskejm mladejm básníkům a jsem jeden z nejúspěšnějších literárních blogerů týhle doby, ale stejně sedim v zaplivanym pajzlu několik bloků od mýho bytu na svoje vlastní narozky a popíjím a svěřuju se svejma problémkama absolutně cizímu chlapovi. na zdraví.' řekl jsem, exnul jsem svý pití a poručil si další. a další. a další a další a další a další. a takhle asi ještě sedmkrát, protože člověk absolutně necejtil že do něj teče alkohol, cejtil džus a ten chlast ho potom v jednu chvíli nakopnul. usnul jsem.<br />
'hlavně opatrně, ať se neprobudí!'<br />
'neboj vole, i kdyby, dostanu ho.' probudili mě ty hlasy a to, jak jsem ležel na chladnym betonu. rozeznal jsem jenom siluety, ale i to mi stačilo abych nohama trefil koule obou z nich. vyskočil jsem na nohy a postavil se do obranný pozice.<br />
'georgie, sundej ho!' poručila postava vpravo držící se za koule, opírající se o zábradlí. jen taktak jsem uhnul pěsti, která se na mě řítila zleva a zabořil jsem koleno hluboko do pupku útočníka. Jenom ho to odmrštilo zpátky a tentokrát si mě jeho pěst už našla. dostal jsem ji pěkně na spánek a okamžitě jsem se sesunul k zemi.<br />
<br />
bál jsem se podívat, ale nebylo vyhnutí. musel jsem. člověk občas musí dělat věci, který mu nejsou příjemný. šáhl jsem do levé i do pravé kapsy. nic. do zadních kapes. nic. do náprsních kapes i do tajných kapes saka. v tajné kapse byla jen peněženka bez peněz a bez kreditek. slunce mě pálilo do očí a do těla, mohly být tak tři hodiny odpoledne a já byl okraden na svoje vlastní narozeniny. vydal jsem se směrem domů. i když bylo bůhvíjak pozdě odpoledne, na ulicích neustále probíhala vřava. hlava mě bolela nejen z úspěšnýho knockoutu od mýho kamarádíčka z hospody, ale i od kocoviny. šel jsem stejnýma ulicema jako noc předtím a přísahal bych, že jsem viděl i toho nahýho týpka, po kterým prej někdo jde.<br />
dorazil jsem do bytu a bez rozmejšlení jsem sebou plácnul do ledový vany. v momentě, kdy sem se natáhnul do vany mi zazvovil telefon. vylezl jsem a s mokrou stopou za sebou jsem se k němu vydal. zvedl jsem ho.<br />
'buttler,'<br />
'ahoj, nikky, takže mona.'<br />
'nazdár mono!'<br />
'můžu se stavit, jestli chceš. dlouho jsme se neviděli.'<br />
'když jsme se viděli naposled, tak si neviděla ty mě, ale já tebe viděl s jazykem v krku nějakýho kanadskýho čůráka,'<br />
'naser si nicolasi, seš furt stejnej krypl.'<br />
'taky sem tě rád slyšel.' mona byla tlustá, monu jsem nikdy neměl rád, chyběla mi marylin, ale bylo mi moc blbě, abych v tu chvíli měl depky. lehl jsem si zpátky do vany a když telefon zazvonil podruhý, ponořil jsem se pod ledovou vodu a doufal jsem že umřu.Mikoláš Trkalhttp://www.blogger.com/profile/03543832577408350305noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-8583924783908834801.post-77497129390171624122015-06-13T19:48:00.000+02:002017-02-21T16:56:40.379+01:00 sny, kulečník a box.<div align="center" class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: center;">
<b><span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 20.0pt; line-height: 115%;">VII<o:p></o:p></span></b></div>
<div align="center" class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> <i>štěstí
lítalo po větru, já byl asi sjetej, protože jsem viděl fialový nebe a na sobě
jsem měl černej hábit. řezal jsem do jejího těla pentagramy, šestsetšedesát
minut slávy a pak salvy, všechno je prej krásný, ale není, kor když ležíš
přikurtovaná ke kamenýmu stolu ve tři ráno pod fialovým nebem a nějakej DaVinci
v černym hábitu do tebe řeže nějaký obrázky. jseš při vědomí, vnímáš tu
bolest; proč si jí neužíváš?nekřič, je to zbytečný. jsem si jistej že to je
jenom sen, a nebo semtam mívám takovýhle představy? co když to je ta ženská z autobusu,
s přehozýma nohama a krátkou sukní (ooo bože, jak ta byla famozní, děkuji
ti) a nebo to je ta stará prodavačka z wallmartu. na tělo nevidim, vždycky
mě lákalo masturbovat ve spánku a zkoušet jen tak letmopřejíždět prstama po
její kůži. zmlkla, už asi napořád, ale mně pořád stojí. transfomuje se, padá ze
mě hábit a vidim svou nahotu a můj čůrák se houpá v průvanu. proč se
směje? má být mrtvá. nesměj se, ty kurvo. bodám nůž do jejího srdce, ale je z kamene,
takže se nůž zastavuje a stává se z něj nový excalibur. jsem snad bůh?
nejsem bůh, být bohem, už bych dávno posunul peklo o jeden stupeň výše, bylo by
na zemským povrchu. nebo už to bůh udělal?proč další nůž bodám do sebe? necítím
bolest, bolest cítí mě, směju se a směje se i ona, smějeme se spolu a je to
důkaz toho, že to je ta pravá, prošla zkoušku ohněm, přežila a teď je tady,
připravená být ona, připravená být buttlerovou. odcházíme za sluncem ruku v ruce,
s noži zabodanými do těla, je to trochu psycho, ale stejně si to užíváme,
máme sami sebe a nikdo na světě nás
nevidí, nevidí do nás, vidí jen skrz a my se bojíme, aby náhodou neprasklo že
se milujeme. necejtim bolest, už jsem vůči ní dávno imunní, tolika věcma jsem
si prošel, ale už nechodim sám. sere mě že to je jen sen, jsem si toho vědomej,
ale nechci se už nikdy probudit, prosím bože, teď zabij moje reálný já, pošli
ho do komatu a nech mě snít. tady, s fialovou oblohou a tim stvořenim po
boku, děkuju.neuděláš to? JSEŠ PŘÍZEMNÍ KUS HOVNA TY ZMRDE, DEJ MI CO CHCI,
NENÁVIDIM TĚ! BŮH JE KRETÉN, AŤ JDE DO PRDELE, A HNED! CHCÍPNI, ZMRDE, CHCÍPNI!
TVŮJ SYN BYL BUZNA A TVOJE DCERA KURVA, A TY NEJSEŠ NIC JINÝHO NEŽ…….<o:p></o:p></i></span></div>
<i><span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%; mso-ansi-language: CS; mso-bidi-language: AR-SA; mso-fareast-font-family: Calibri; mso-fareast-language: EN-US; mso-fareast-theme-font: minor-latin;"><br clear="all" style="mso-special-character: line-break; page-break-before: always;" />
</span></i>
<br />
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div align="center" class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: center;">
<b><span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 20.0pt; line-height: 115%;">VIII<o:p></o:p></span></b></div>
<div align="center" class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> probudil jsem se skrznaskrz spocenej
a udejchanej. zkurvený noční můry, chtělo se mi zvracet z mejch vlastních
zvrácenejch myšlenek. bůh se mi pomstil za moje uvažování, za moje rouhání. ale
stejně na něj seru, je to kretén.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> moje pohrdání náboženskou
křesťanskou vírou mi připomnělo mýho dřívějšího známýho. jmenoval se pan
francis, byl to můj soused a byl to profesor chemie a matematiky na vysoký
škole a zároveň pracoval jako vědátor. vyprávěl mi takovou historku.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;">‚víš,
nikky, já si pamatuju i tragédii v černobylu! to ti vybouchlo a celej ten
mrak se táhnul až okolo celýho světa! já tenkrát vyučoval v český republice
a dva dny potom co to bouchlo, jsem zrovna byl ve svojí laboratoři a dělal jsem
nějaký ty chemický sračky, který tě stoprocentně vůbec nezajímaj. volal mi
kolega, že: ‚nalaď si rádio!‘, tak sem si ho naladil a tam o tom mluvili jako o
chybě reaktoru, přičemž ale všichni víme že za to mohli ti debilní konstruktéři
komunistický a že se radioaktivní mrak žene přes evropu. samozřejmě byla
vyhlášená evakuace, všichni nahnaný do baráků a až do povolení nesměl nikdo
vycházet. já v tu dobu dělal v laboratoři na škole nějaký ty výzkumný
píčoviny a přiběhli za mnou dva studenti a jedna studentka, že zmokli a
potřebujou si jenom počkat než to přejde. jen co mi vlezli do dveří, na kost
promáčený sem zavelel: ‚svlíknout! a do naha!‘, nejdřív si nebyli jistý, ale
když sem zařval: ‚to snad chcete chcípnout?‘ byli nahý do dvou vteřin. půjčil
jsem jim svoje pláště, aby nebyli zas úplně nahý, kor ty dva, ta buchta,
proboha nikku, to byla kost, no to bys čuměl! stehna měla jako hladký andělský
prdelky a nohy až do nebe, kozy trochu od sebe ale stejně bys tam zabořil
obličej a prostě se mazlil! jejich oblečení sem projel radiometrem a
samozřejmě, rakovinová dávka ozáření, jenom z deště, chlapče, jenom z deště!‘
o tu historku ani tak nejde, jako spíš o jeho životní motto: ‚věda je jediná
zbraň, která dokáže zabít boha!‘ nakonec se ukázalo že věda dokázala zabít i
jeho, protože zemřel v laboratoři v utahu, když si spletl baňku s kyselinou
a láhev vodky. bohu se nelíbí, když se proti němu rouháte. čekám kdy zabije mě.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> byla neděle a neděle byla jeden z mejch
oblíbenejch dnů. v neděli jsem se většinou opil už před polednem, potom
jsem šel do billiard clubu, kterej byl sice přes půl města ode mě, ale měli tam
skvělý hostesky, příjemnýho barmana, kterej neváhal pálit joint hned za barem,
a povětšinou byl příjemnej. potom co doťukám pár her se většinou sbalim a jdu
si (vždycky tak okolo 5-6) vsadit na pár boxerskejch zápasů, který se každou
neděli konaj na greenland evelyn street, kousek od centra města. byla to soutěž
pár amatérskejch boxerů, rozdělená do tří zápasů: junior liga, to byla liga max
do dvaceti let, potom byla GMW (good middle way) liga, zaměřená na boxery v nejlepších
letech a senior liga, liga boxerů nad čtyřicet. jednou jsem na vlastní oči
viděl chlapíka okolo padesátky, jak knockoutoval na příchozí rampě boxera z GMW
ligy, protože se mu díval na ženu a uplivl si na zem. senior liga byla
nejvostřejší, to se musí nechat.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> tu neděli jsem se rozhodl se neopít.
měl jsem dost po sobotě a potřeboval jsem si nějak vydělat na kulečníku a na
boxu, protože jsem většinu peněz prodělal na nájmu a s freddym. okolo
posílání povídek do magazínu jsem se rozhodl prokrastinovat, dokud se pan
robertson zase neozve.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> bylo něco okolo dvanáctý, když jsem
se probudil, bez kocoviny, akorát propocenej. vstal jsem, osprchoval se, oblíkl
a ve 12:51 jsem vyšel z domu. přešel jsem k místu kde jsem parkoval.
neměl jsem zrovna luxusní auto, v jednom kuse s nim něco bylo, ale
většinou jen stačilo do něj prásknout a bylo to. nastartoval jsem, motor se
chvilku bránil, ale potom naskočil a rozjel jsem se. <o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> jel jsem tři bloky rovně, potom jsem
zabočil doleva a jel jsem tak dlouho dokud jsem nenarazil na spoj na městskej
okruh. napojil jsem a jel směr rivertown tak dlouho, dokud se mi neukázala
odbočka na einsteinovu. po tý jsem jel asi patnáct bloků a v centru jsem
auto zaparkoval na parkoviště u nějakýho supermarketu. vystoupil jsem, vzal si
klíče, mobil, peněženku, cigára a zapalovač a přešel ulici. tam jsem vlezl na
schody vedoucí v uličce dolů pod dům, zaťukal jsem na plechový dveře a
otevřel mi benny, starej hlídač objektu.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;">‚nazdárek
nikku, zase sis přišel pro nakládačku?‘ zazubil se a já viděl jeho zbývajících
dvanáct zubů zářit jako perly. hodně žlutý perly. smradlavý, žlutý perly.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;">‚dneska
mám mušku, benny, dneska vám vytřu zrak!‘ pochlubil sem se a poplácal sem
bennyho po rameni, mezitim co sem okolo něj procházel. <o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;">‚dneska
tam je i tom, můžeš se ukázat.‘ prohlásil a sedl si zpátky na židli.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> tom byl zmrd. tom byl pohlednej,
hubenej, úspěšnej podnikatel, po kterym ženský letěly a prachů měl dost. měl
talent od boha, talent na úplně všechno, na kulečník, rvačky, pití a řízení.
jediný v čem sem byl lepší bylo psaní, protože on byl prostě jenom
namachrovaná píča a já doufám že už umřel.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> zdá se že je zbytečný vám tady
rozepisovat jak perfektně jsem hrál, protože jsem hrál perfektně nahovno a
dostal jsem od toma nářez, prohrál jsem padesát dolarů a zbývalo mi posledních
padesát. doufal jsem, že se mi aspoň na boxu zadaří. hodil jsem do ebe zbytek
piva a vypadl jsem odtamtud, ještě jsem za zády slyšel bennyho posmívání.
slíbil jsem si že ho příště dostanu. toma, ne bennyho, benny byl v pohodě.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<br /></div>
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%; mso-ansi-language: CS; mso-bidi-language: AR-SA; mso-fareast-font-family: Calibri; mso-fareast-language: EN-US; mso-fareast-theme-font: minor-latin;"><br clear="all" style="mso-special-character: line-break; page-break-before: always;" />
</span>
<br />
<div class="MsoNormal">
<br /></div>
<div align="center" class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: center;">
<b><span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 20.0pt; line-height: 115%;">IX<o:p></o:p></span></b></div>
<div align="center" class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> nasedl jsem do auta a jel jsem do
centra. první zápas začínal v pět hodin. bylo půl čtvrtý.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> vyjel jsem zpátky na okruh, ale
tentokrát jsem dojel až na napoleonku, kde jsem sjel až do centra a vystoupil
jsem. byly čtyři hodiny, v tu dobu otevírali sál. přeběhl jsem přechod a
po dvaceti metrech jsem vlezl do vchodu do tělocvičny. zaplatil jsem pět dolarů
vstup a usadil se ke stolu nejblíž k ringu.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> hala byla uspořádaná jako na stand
up comedy show, uprostřed bylo ‚podium‘ kde si ale místo forků vyměňovali rány
a okolo byla rozestavená spousta stolů. vybral jsem si ten s nejlepším výhledem
a od servírky jsem si objednal pivo a rozpis zápasů se sázkovou tabulkou. oboje
mi přinesla, a když odcházela, chytil jsem ji za minisukni. vypil sem pivo na
ex a hned si objednal další. nahlídnul jsem do rozpisů.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> v junior lize se měl postavit
devatenáctiletej, sedmdesátikilovej emilio gustavo proti osmnáctiletýmu, devadesát
pět kilo vážícímu jimmymu macluanovi. emilio byl typickej portorikánec, rychlej
na nohy, ale v rukou toho moc neměl, většinu zápasů se snažil uhrát na to,
že uháněl soupeře, utíkal a pak ho pár výpadama dostal k zemi. jimmy byl
zato jiná třída. byl to obrovskej pořízek z irska, trénovanej starou
školou. nebyl moc hbitej, ale měl to v rukách, a v zápase mu emilio
neměl kam utýct, když jimmy natáhnul ruku, měl před sebou celej ring. zaškrtnul
jsem jeho kolonku a připsal sumu 15 dolarů a KO, což značilo knockout, což by
mi vydělalo něco okolo šedesátky, kdybych vyhrál. v GMW lize stál george
zentiva proti alovi rayovi. oba byli ve střední váze někde na osmdesáti kilech.
v hlavě sem si přehrával, jak bojovali oba posledně. u ala jsem si
pamatoval na rychlý výpady a silnou levačku, zatimco u george to byla výborná
obrana, rychlý nohy a překvapivý útoky. vsadil jsem jenom sedm a půl dolaru na
zentivu, že vyhraje na body. v senior lize to vypadalo zajímavěji. padesát
dva let starej carl delagoul, proti čtyřicet pět let starý mexický gorile donu
cartelovi. mexiko byla vždycky tvrdá škola, navíc don měl výhodu ve věku,
rychlosti i odolnosti, zatimco carl měl akorát silný rány, ale neuměl se bránit
a po pár ranách se sesypal. vsadil jsem dvacku na knockout. odevzdal jsem
hostesce lísteček se svým jménem a ona mi po chvilce přinesla lístek s číslem,
na kterym si kdyžtak mám vyzvednout svojí výhru. šel jsem se vychcat.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> vrátil jsem se asi deset minut před
tim, než měli začít zápasy. uvaděč uváděl, servírky servírovaly a barmani
barmanovali. udělal jsem si pohodlí a podíval jsem se na svůj sázkovej lístek.
zápasy začaly.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> trefil jsem dva ze tří případů. v prvním
zápase dostal jimmy emilia do rohu a silnou ranou na pupek a následnou ranou na
čelist ho poslal do šaten. v GMW lize al ray sesekal george zentivu během
čtyř kol do malý kuličky takovým stylem, že trenér george musel hodit ručník.
byl jsem 106 dolarů 57 centů v plusu. v senior lize jsem měl
samozřejmě pravdu. relativně mladá, mexická krev nadělala z chudáka francouzskýho
fašírku během prvního kola! zápas skončil na knockout a já mohl už v devět
večer v klídku jít domů s kapsou plnou vyhranejch peněz. 298 dolarů v plusu,
drobný jsem nechal hostesce jako dýško. <o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> domů jsem dorazil asi v deset,
vzhledem k tomu, že jsem se ještě stavoval pro nějaký pití, jídlo a kuřivo
na oslavu. zapnul jsem televizi, ale měl jsem deprese z teleshopingu, tak
jsem jí zase rychle vypnul. lehnul jsem si do postele, otevřel švestkový víno a
pil jsem a bylo mi fajn. zazvonil telefon.<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;">‚buttler,
u telefonu.‘<o:p></o:p></span></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;">‚policie
státu california, pane buttlere. musíme vás bohužel přizvat k výslechu.
zítra v osm hodin ráno pro vás pošleme naše auto.‘ to bylo ve zkratce to
co mi řekli, protože kdybych to rozepisoval, byl by to dialog na pět stran. to
se nemůže dařit ani jeden zasranej den? vypil jsem pivo a rozhodl jsem se
vrátit zpátky do říše nočních můr.<o:p></o:p></span></div>
<br />
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm; text-align: justify;">
<span style="font-family: "Times New Roman","serif"; font-size: 12.0pt; line-height: 115%;"> <i>vítej
zpátky, nicolasi. </i><o:p></o:p></span></div>
Unknownnoreply@blogger.com0